12. září 2014

Třistapětašedesát 001

Prší. A já déšť miluju. Pro město se ale nehodí. To si myslím už spoustu let, přesto mne dnešní ráno připravilo překvapení. Cestou domů se zčista jasně na ubrečené silnici v pošmourném ránu objevil červený dvoupatrový autobus staršího data výroby. Působil tak anglicky a školně, že mne to nutilo sledovat ho tak dlouho, dokud mi nezmizel v zatáčce za křižovatkou.
V ten moment jsem měla dojem, že jsem v Londýně. Vše s tím dokonale ladilo. Ten nekonečný déšť, lehký chlad, zpomalená auta, červený dvoupatrový autobus. Přísahala bych, že jsem zaslechla v dálce Big Ben...

Cestou do školy koukám z tramvaje. Politická masáž začíná a čtení je neskutečný zážitek...
"Praha 2 bez drog" Hmmm, tak to bych chtěla vidět. Nevím nač tolik ironie, je to spíš smutný a tak nějak už mám pocit, že i neřešitelný.
"Dávám Praze 2 sociální rozměr" Tomuhle se musím smát. Ta volba slov se mi zdá nešťastnou. Přestože asi tuším, jak to mohlo být myšleno, do mysli mi proniká hořká realita sociálního rozměru bydlení - drahý a nekvalitní. Plíseň, okna, který profukujou, starý rozvody elektřiny, plynu i vody, dřevěné podlahy, které se propadají a k tomu nekřesťanský nájem. To je skutečně nečekaný rozměr... Díky, ale nechci. Nechci víc

Prší. Prší celý den.
A přestože by to bylo krásnější v přírodě, stojím teď ve městě, kapky stékají po deštníku a já bych možná měla najít ty drobnosti, kvůli kterým by se v mých očích déšť ve městě stal něčím krásným. Výzva?

Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)