"Když jsem před patnácti lety... Patnácti? Nééé, asi jen třinácti..." Tak začínala moje věta, když jsem chtěla popsat svou první zkušenost s baklavou...
Ty jo, připadám si jako pamětník. Přitom nejsem tak stará, ale tohle znělo fakt hrozně. No dobře, je to prostě hodně dávno, co jsem ochutnala tu úplně první baklavu. Pamatuju si to ale jako by to bylo včera. No, tak to zase kecám, včera jsem se poflakovala doma a nic nedělala, ale pochutnávala jsem si na úplně jiné baklavě. Přesto ta první vzpomínka nevybledla.
Sešli jsme se tenkrát lidi z tábora v jedné čajovně u Arbesáku. Neklame-li mě pamět, byl to Bílý Jeřáb. Bylo to tam báječné, tiché a útulné. Obsadili jsme jeden menší koutek a užívali si setkání. Pak na nás přišla mlsná a tehdy mi byla doporučena baklava, kterou jsem znala jen dle názvu, ale zatím jsem neměla příležitost ochutnat ji. Vzpomínám si na báječný souzvuk chuti ořechů, cukru a těsta, takových ultratenkých plátků, bohatě proložených vrstvami ořechů. Sladký až za roh, ale úžasný. Byl to malý ořechový ráj na talířku.
Pak jsem dlouho chtěla ochutnat znovu, ale nechávala jsem to náhodě. Podařilo se před 2 lety a bylo to obrovské zklamání. Vysušená, tvrdá, s ořechy, které zůstaly někde na cestě, ale do tohoto dezertu bohužel nedorazily v míře jakou jsem očekávala. Velké zklamání v Pasha Kebab v Jungmance. Najednou jsem zapochybovala, zda jsem tenkrát jedla baklavu. Zda je to sladkost, která mi může chutnat, zda je to pro milovníky ořechů jakým jsem, protože tohle nebylo ani jedno.
Ve čtvrtek na návštěvě u strejdy jsem dostala krabičku s pistáciovou baklavou. Origoš z Turecka. Těšila jsem se na její chuť a doufala, že zažiju skutečnou oříškovou lábuž.
Zažila! S pistáciemi obzvláště lahodná záležitost.
A můj hubnoucí plán to snad taky nijak extra nenarušilo. Něco tak vynikajícího přece nemůže v malé míře uškodit, no ne?
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)