8. července 2017

099: Inspirace za oknem

Nějak na mě padla líná. Venku dusno. Vyperu a začne pršet. Sundám to a rozsvítí se sluníčko. Víte co, humor mám ráda, ale debila ze mě dělat nemusí. No nic. Chodím tak často na zahradu, že mám stejně tolik příležitostí nakouknout do bytu u sousedů. Snažím se tam tolik nekoukat, ale víte co, odhrnutá záclona, to je jako pozvání.

Na okně trůní velký květináč s levandulí. Už odkvetla. A uvnitř je... klid. Každý minimalista by zaplesal. Postel, nějaká polička, lampa a víc nevidím. Zas tak drzá nejsem, koukám jen, co dovolí úhel pohledu. Ale nepochybuji, že už toho příliš nebude. Jistě, není to byt na pořád, je studentský, ale já přesto tiše závidím. Zredukovat svůj život do toho nejpodstatnějšího a být tak spokojená. Čímž netvrdím, že jsem nespokojená, ale vždy to může být lepší...

Zrovna dnes jsem se začetla do KonMari. Fíha, všechny ty věci, co jsem si myslela, že by mohly fungovat - a udělala je jen jednou, protože prostě na to nemám energii - jsou kecy. Dobře, takže pomalá cesta nefunguje. Nejsem rozbitá. V určitém ohledu je to blbost. To mi ale moc nepomáhá, protože ještě větší šílenství je udělat to naráz. S dětma totální sci-fi.

Dochází mi, jak silné jsou moje programy právě v oblasti vlastnictví, bydlení a žití. Nevím proč jsem si vzpomněla, jak mi někdy ve 12 babička dost ostře vytýkala, že mám věci na topení už dva týdny a proč je neuklidím. Situace vygradovala do okamžiku, kdy mi pohrozila, že to vyhodí. "Tak to vyhoď!" štěkla jsem na ní a ona se otočila, popadla všechny ty věci a udělala to. Zírám na ní, překvapená. Pěním a současně je mi to fuk. Teď jsi spokojená? Přemílám v duchu, když opouští můj pokoj. Já stojím a čekám, dokud za sebou nezavře dveře. Pak vyskočím oknem a seberu ty věci. Na zahradě jsou sousedi a nechápou. Jo, to já taky ne....

Sranda je, že tenhle člověk, kterýmu vadily moje nevyřešený svršky, skladoval vše, protože by se to mohlo hodit. V obývací stěně jsme měli tolik porcelánu, že by z toho mohla fungovat 12 členná rodina a ještě by měli něco i pro návštěvy. Všechny rozbitý budíky zůstávaly v domácnosti. Proč? Na hraní nebo na náhradní díly. Ano, to dává smysl, když máme teď digitální. Co se nevešlo doma, šlo do sklepa. Uf. Cokoliv vyhodit bylo děsný drama. Radši se koupila další skříňka, než by se někdo zamyslel nad tím, zda to skladování dává smysl, protože dává...

Těch věcí, co už jsem vyhodila.
Těch věcí, co už se poslalo dál, co se prodalo.
Přesto je to málo. Jsem v zajetí programu a těch vláken je mnohem víc, než jsem si myslela. A je tam taky spousta emocí a vlastních procesů, který se tam za léta spokojeně asimilovaly a přestože už jsem jich spoustu pěkně pomalinku, ale vědomě vystrnadila, těch několik posledních si lebedí a drží se jak židovská víra. Vzhledem ke svým kořenům bych neměla být tak hrubá...

OK. Přečtu si tu knížku. Žádný plány, hlavně už žádný plány na úklid. Až si to přečtu, prostě nějak začnu, nebo začnu postupně tím, co bolí nejmíň a ono to nějak dopadne.
Ach bože, už teď mě to děsí, ale současně těší, protože vím, co jsem za posledních pár měsíců dokázala. Dám to. Musím si jen víc věřit...

Nakonec, jsou to JEN věci.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)