12. července 2017

103: Na něco máš jen jeden pokus

Čím jsem se sama proti sobě nejvíc prohřešila? Přestala jsem se ptát.
Přestala jsem hledat odpovědi, protože byly moc bolavý. A bolesti jsem v tu chvíli měla až moc. Byl to takový zvláštní druh bolesti, kdy jste rozložení a ztracení sami v sobě a přesto musíte fungovat a podávat dost zásadní výkon. Opravdu musíte, protože některý věci se jedním jediným rozhodnutím mění natrvalo. Nejde to pak vrátit, nejde to odložit, nejde si říct: "Hele, zkusila jsem to a nedávám to. Jdu od toho!"

Většinu věcí můžete zkoušet stále znovu, od začátku a líp. Někdy to nejde. Jsou chvíle, kdy se nemůžete vrátit, až na to budete připravený. Můžete jen pokračovat. Občas jsem si říkala, jak by bylo skvělý mít víc šancí, ale nejsem si jistá, zda bych to i tak nezvorala. Pokud nejste připraveni, projedete to nebo se chytíte. Nic mezi tím není. Musíte, protože život jde dál. Život totiž nečeká. Třeba o mateřství to platí tisíckrát víc než o jiných věcech. Fakt nekecám. I když bych se radši mýlila. Kéž by!

Věci na zkoušku nás naučily, že si nemusíme dávat tolik záležet. Nemusíme se trápit, když to na první pokus nevyjde. Můžeme to přece zkusit znovu. A kdyby přece jen, vždy se to dá odložit a jít dál. Jenže některý věci odložit nemůžete a musíte se snažit najít společnou cestu. Například lidi, lidi, který jste si sami porodili, odložit nemůžete. Jste za ně zodpovědný a i když se dějou všechna ta zvěrstva ve vaší duši, musíte se snažit a hledat cesty. Ne jen jednou, ale dvacetkrát, stokrát a s láskou. Pokaždé s maximální láskou a vědomím.

Tohle je umění!
Někdo ho v sobě má. Někdo se mu musí naučit. Jde to? Jde se naučit být skvělou mámou?
Já nevím. Vím jen, že když jsem to tak necítila, zapomněla jsem se ptát a zkoumat svou duši, a tím jsem se zacyklila ve svý bolesti. Zakryla jsem zanícenou ránu a divila se, proč to furt tolik bolí, každý den víc a víc. Přála bych si, abych o tom uměla dřív mluvit, abych to uměla sama sobě mnohem dřív přiznat. Abych se ptala a se zájmem hledala vlastní odpovědi.

Já chtěla jen přežít. A tak mi život naservíroval to, co jsem si přála.
Snažila jsem se jít vlastním bahnem, nekoupat se v něm. Zmobilizovat veškerou sílu. Vstát. Jenže když nemůžete, plácáte se v bahně pod svýma nohama a přihlížíte vlastnímu zoufalství. Řvete o stošest. Řvete tak, že by to probudilo i mrtvýho, ale vás ne. Ve vás něco dostalo takovou ránu, že prostě nemůžete.

To děsí. Děsí to tak moc, že pohybujete o svých základních schopnostech. Pochybujete o svým člověčenství. Cítíte, jak ve vás bují zrůdnost a protože tam není nic jinýho, domníváte se, že jste tím, co si o sobě myslíte. Bojíte se sami sebe. Bojíte se svých myšlenek. Bojíte se, že takhle to bude napořád. Bojíte se, že se stanete svýma myšlenkama...

Abyste tuhle bolest zahnali, plníte úkony, které musíte. Snažíte se být 100% a dát to nejlepší, čeho jste sami v sobě právě teď schopni. Překvapuje vás, že to (občas) stačí. Zdá se, že to funguje, tak proč se vy sami v sobě cítíte tak mizerně?

(Sepsáno s láskou k obrovské životní lekci, kterou stále vstřebávám...)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)