15. července 2017

106: Krása dětských radostí

"Mami, kdy bude oběd?" ptá se prvorozený.
"Ty už máš hlad?"
"Nooo, dal bych si něco malýho," odpovídá posmutněle.
"Chceš chleba?" reaguju pohotově, protože na oběd se teprve chystám a do té doby by mohl ještě víc zprůhlednět.
"S máslem třeba?" doplním pro jistotu.
"Hmmm."

A tak krájím plátek kváskového, odlupuju tenké hoblinky nažloutlého másla a roztírám je do nenasytných hubiček pórů v krajíci, který je lačně vpíjí. Nebýt to máslo, připadala bych si trochu jako v reklamě na Ramu. A pak mě napadne to vylepšit.

"I s medem?" Že se vůbec ptám. Jasná volba! Mňam. Víčko od sklenice sladce lupne a nekontrolovaně se z něj vyleje opojně sladká vůně. Jak mažu tu zlatavou lepkavou pastu, naskakujou mi samy od sebe vzpomínky z dětství.

Stojím ve stejné kuchyni, jen o 25 let dřív, právě jsem objevila kouzlo medu, který nestéká z chlebu. Nejdřív jsem to žadonila u mamky. Pak jsem si vyžádala alchymii téhle lahůdky. O víkendech, když celý byt ještě spal, jsem potichu z ledničky vytáhla Ramu a kousek jsem dala do misky. Rychle mi došlo, jak nepohodlný je to matlat po várkách na jednom chlebu.

Potichu, hlavně žádný nepořádek a rámus. Příliš krátkou lžičkou jsem z medový sklenice lovila dost materiálu do svýho velkýho vaření. Hihi. A pak jsem to kulatým nožem pečlivě mísila a bavilo mě sleodvat, jak se proužky másla a medu každým tahem víc a víc vpíjí do sebe až nebylo med a máslo, ale medové máslo - souznění dvou entit. Lahoda...

Hmmmm, tyhle vzpomínky cítím v nose i na jazyku. Dětství je krásný. Člověku stačí fakt málo, aby byl maximálně spokojený. Chleba s medem patří do té kategorie, kde s láskou opečovávám i oprýskaný bílý plecháček s čerstvě nasbíranými borůvkami zasypaný krystalovým cukrem. Někdy jsem je ještě trochu potrápila lžičkou, aby pustily šťávu a cukr se jim dostal víc na tělo. Mňam...

Nechybí ani poctivý krajíc víkendový Šumavy, ukrojený jen tak na koleně, pořádným nožem, který nosili správní chlapi. Nožem se silnou nabroušenou čepelí a vyřezávanou rukojetí. Oukej, měli ho skoro všichni, ale já ne, protože dětem do ruky nože nepatří. Tímhle ne dost velkým nožem pro celý bochník chleba, vznikaly na každém krajíci takové moc hezké zářezy, ladné vlnění. Když se pak opatrně opekl nad podvečerním táborákem, jen tolik, aby okraje lehounce zčernaly (protože jinak to bylo karcinogenní = nejez to!), bylo to boží. Co může být víc prázdninové, než ukusovat opečený chléb a zhluboka nadechovat opojnou vůni škvařeného tuku z buřtíků. Mňam...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)