27. července 2017

118: Láska ke knihám

Mám ráda knihy. Ba ne, miluju je. Prý se lidem slovo "Miluju tě" neříká snadno. To chápu. V případě knih to ale neplatí. Možná mám problém, anebo opravdovou vášeň.

Miluju čtení a ráda knihama jen listuju. Zběžně je prohlížím, vnímám jak šustí stránky, když je otáčím, a jak lupne hřbet. Pak je zas vracím mezi ostatní, ne vždy proto, že by nebyly pro mě, ale prostě proto, že jich chci co nejvíc prolistovat. A taky se začítám. Skenuju stránky a chytám jednotlivé myšlenky. Někdy objevím perly a pátrám po jiných, než se rozhodnu, co s tím. Půjčím nebo nepůjčím? Koupím nebo nekoupím?

Můj zájem jde dál. Ráda zjišťuju, co čtou ostatní a pak si vyhledám, oč jde. Málokdy mám dojem, že to není zajímavý. Přikládám to tomu, že čtoucí komunita v mém okolí má prostě vkus. Můj "read list" je nejen díky tomu tak dlouhý, že to nemůžu za celý život přečíst. I kdybych chtěla. Jedině, že bych nedělala nic jinýho. Ta představa je boží!

Mám ráda fotky, které dokumentují, že čtete. Ráno s kafem... a knihou. Odpoledne s čajem... a jinou knihou. U dortíků - to je lahodná společnost. V posteli - totálně rozkošná kombinace. V posteli, když jste nemocní - méně rozkošná kombinace, ale s knihou, takže dobrý! V posteli, když venku prší - dokonalé spojení. Na plovárně. V parku. V kavárně na rohu, kde jste před půl rokem taky měli schůzku. Jooo, tam se musí číst skvěle.

Je to taková komplexní úchylka. Nebojím se říct že posedlost.
Jsem knihomol. Zbožňuju chvíle zastavení nad řádky.
Jsem knihomol. I když jsem za posledních deset let přečetla tolik knih, co jsem předtím čítávala přes rok.
Jsem knihomol. Stále to o sobě tvrdím, přestože bych skutečného závisláka na knihách popsala jinak.

Když se mě někdo zeptá, co mám ráda, mezi prvními položkami na seznamu zájmů jsou knihy. Není to trochu drzost? Jsem falešný knihomol. Je pro mě těžké smířit se s tím, že už to není tak, jak bych si přála. Stydím se, ale přesto se nechci toho označení vzdát. Něco uvnitř mě nemůže. Držím se té škatulky jako klíště, jako by byla spojená s kouskem mé skutečné podstaty.

A tak si dávám výzvy. Statečně si půjčuju knížky z knihovny a 90 % z nich vrátím nepřečtené zpět. Nemůžu si pomoct. A pak si pořídím knihotriko, abych se cítila víc čtenářsky. A to zabírá, protože když mi prvorozený kouká na triko a teď už i druhorozená, vždycky se nad tím "Kámo, čteš ty vůbec?" pousmějou a já s nima. V tom úsměvu se mi vybaví všechny poctivě přečtený stránky a já vím, že není všem dnům konec. Jen si musím pěstovat chuť, nevzdávat to a ono to zase půjde.

Nebudu pak muset říkat půlpravdy.
Nebudu žít jen ze vzpomínek. Budu pravej nefalšovanej knihomol.
Dnes ještě ne. Zítra už možná. No, dobře, tak pozítří. Ale to už je na tuty.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)