3. srpna 2017

125: Ať si plivnou, když chtějí!

Někdy si na vás chtěj lidi prostě jen plivnout.
Protože si třeba myslí, že můžou, že jim něco dlužíte, protože nejsou uzavřený starý záležitosti. Nejsou uzavřený pro ně, protože jste neodešli dost jasně, dost důstojně a s pádným důvodem. Protože jste nedodali něco, co ten druhý čekal. A může to být klidně x měsíců i let stará záležitost a přesto je to pořád čerstvý jako by to bylo včera a vy se nestíháte divit, kolik v tom je emocí. A stejně překvapení jste, jak hodně se tohle plivnutí dotýká i vás.

Někdy si na vás lidi prostě chtějí jen plivnout, aby se cítili líp. Někdy jim sami naběhnete do rány a oni se trefí. Trefí se a vy celí zkoprnělí nevěřícně zíráte a říkáte si: "To bych od něj po takové době nečekal." No, a co byste od něj vlastně čekali jiného?

...
Způsob, jak strávíme určité události ve svém životě, je dost individuální. Záleží to na spoustě faktorů. Jsou situace, které nestrávíme vůbec. Prostě se to nepodaří! Jindy trávíme proklatě dlouho. Když se přistihneme, jak silnou emocí jsme zmítáni, může nás to pěkně namíchnout. Pak není divu, že to nejlepší, co nás napadne, je hodit to na toho, kdo v tom vztahu byl a tohle nám způsobil. Vždyť ON odešel. To ON je vinen.

Jsem mocná ničitelka vztahů. Odcházím z nich někdy trochu zvláštně, to nepopírám. I já se někdy spoléhám na to, že jsou věci jasný z toho, jak se děly a vůbec mi nedochází, že to jasný není ani trochu. Prostě není, protože každej je jinej a potřebuje jiný zacházení. To moje každýmu nevyhovuje. To nemůžu mít nikomu za zlý...

Tak se pak nedivte, že se někdy stane, že na vás ten druhý chce jen plivnout, aby se svým nestráveným soustem nebyl sám. Však tohle sousto byste měli přežvýkat napůl, tak jakýpak copak. Někdy se k tomu ale přidá i zbytečně moc jedu. A místo otázek, cítíte výčitku a to nezjemní žádnej sebežlutější smajlík. Ne, ani mrkací. Možná jen prožívám po všech těch měsících pocity, které se měly stát už kdysi. Konečně se věci uzavírají.

Sedím tu a je mi těžko. Sumíruju si, co se právě teď stalo. Je mi těžko u srdce, ale současně děsně lehce. Někde uvnitř mě to i po té době zamrzelo a překvapilo, protože jsem měla dojem, že ten člověk k něčemu takovému prostě nedojde. Že možná padnou výčitky, ale nebude útočit na to, jaká jsem a jak budou navždy moje vztahy v troskách. Jo, to už jsem slyšela hodněkrát. A taky jak jsem promarnila skvělé partie. To já evidentně ráda!

Někdy si na vás chtěj lidi plivnout, tak jim to nemějte za zlé. Taky někdy chcete. A když to uděláte, kolikrát se vám už stalo, že je vám to potom líto, a že se za sebe i trošku stydíte. Hodněkrát? Tak vidíte. Jednoduše ten plivanec setřete a jděte zas dál...

P.S.: Nikdy nevíte, kdy vám takový výpad umožní nabourat vlastní stereotyp a přestat blbnout. A to je příležitost... Využijete jí?


Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)