19. září 2017

172: Najdi si někoho

"Nebuď sama." Pobízela mě nic nedbajíc toho, že jsem jí už ×krát říkala, že mě to teď nebere. "Zvykneš si být sama a každým rokem bude těžší si někoho najít." Já už si zvykla... A jsem s tím OK. "To není dobře!"

Ach jo, co na to říct? Někdy je těžký lidem ukázat, že tak, jak to aktuálně máte, je to v pořádku, že jste spokojený, že to není znouzectnost. Vím, že to myslí dobře, přesto mě to zlobí. Já přece nepotřebuju nikomu vysvětlovat svoje rozhodnutí. Nikomu neubližuju, po nikom nic nechci, tak proč bych si měla připadat jako ztroskotanec jen proto, že jsem teď bez chlapa?

Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu řešit, jak decentně a s grácií odpálkovat ty, kteří mi budou chtít nasadit brouka do hlavy za to, jak žiju svůj život, který se vlastně ničemu nevymyká. Nic nevysvětlovat. To je jediná obrana. Jen já sama vím, jakou cestou jsem k tomu došla a vlastní zkušeností zjistila, že to teď nedělá dobrotu. Že jsem ve vztahu prostě nemožná, protože tomu nechci dát svou plnou pozornost.

Najít si chlapa a udržovat vztah je prostě energeticky i časově náročný. Jsem snad špatná, že tomu tu energii a pozornost dát nechci? Mám se snad stále snažit o něco, jen abych se někdy v budoucnu cítila dobře? Nebo abych nevybočovala? A nebylo toho přizpůsobování se už dost?

Vždy jsme měla pocit, že v tomhle jdu s proudem, že chci, co všichni: mít se dobře, dobře tady a teď. Být šťastná tak, jak jsem. A když to tak začínám cítit, je to zase blbě. Měla bych to mít jinak... Ty kráso, tak tuhle hru už hrát nebudu! Jak bych co měla nebo neměla mít si budu určovat já. A to, co mě povede ke změně, by měl být vnitřní pocit. Pocit, že mi něco chybí.

Jenže já se konečně po x letech cítím dobře

Po letech marnýho hledání se cítím opravdu spokojeně. Takhle, jak jsem. Sama, jen s dětma. Bez cizího chlapa. Zakotvila jsem ve svým životě a konečně se mohu rozhlédnout, pokochat se krásou a také na chvíli spočinout v oáze klidu. Konečně to zase cítím.

Tak proč odsud spěchat někam k zítřkům nebo snad do daleké budoucnosti? Nechce se mi. Přemýšlet nad čímkoliv jiným, co jde mimo tuhle představu, mě dost obtěžuje. Opravdu mě to ze srdce netěší. Proč taky, když si s radostí užívám to, co se konečně rozhostilo v mém životě? Život neuteče...

Až se nabažím, uvidí se, co je třeba udělat dál.
Nejlepší cesta se sama ukáže.
Proč jí hledat právě teď, když si vychutnávám zastavení?


Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)