21. září 2017

174: Chyba je v nás?

Někdy si myslíme nebo uvěříme tomu, že chyba je v nás. Jen v nás. A přestože to je pravda z jistého úhlu pohledu, z toho druhého můžeme vidět stejně omylného člověka, bojujícího se svou vlastní slabostí s možná stejným (ne)úspěchem jako my. Z nějakého důvodu to ale takhle nevidíme. Zahlceni vlastními myšlenkami a pocity, se odpojíme od zřejmé pravdy, která je nám z vlastní nevědomosti skryta. O to krásnější je moment jejího uvědomění...

Kdykoliv klesneme v nějakém vztahu na kolena, ten druhý je vedle nás. Ne nad námi, jak by se mohlo zdát, ale klečí vedle nás, často ještě překvapenější než my. Neshlíží z výšky své dokonalosti, ani náhodou! Rád by chtěl, ale jen hlupák by skutečně věřil, že tomu tak je. Přesto tomu v určitou chvíli bezmezně věříme a masochisticky se drtíme vlastní porážkou.

Ve vztahu ale padají oba, nikdy jen jeden. Tak to je. Řetěz je tak silný, jak silný je nejslabší článek. V pravém vztahu umí oba posilovat vzájemné spojení, musí vyvažovat v dávání a přijímání a tak udržovat oba články v podobné síle. V takovou chvíli nehrozí, že by ten slabší nemohl jít dál. Buď se vzájemně posilují nebo je oba čeká nevyhnutelné. Pád.

Jsou situace, kdy nám oslabení dojde před pádem a tak máme na výběr. Můžeme se pokusit spojení posílit nebo se včas rozloučit a vyhnout se zkáze. I tak čelíme směsi vzteku, strachu, úlevy a zklamání. Ačkoliv by se zdálo, že vzájemný rozchod je požehnáním jen pro toho, kdo se cítil tažen k zemi a oslabován nedostatky "slabšího", je i obrovským štěstím pro toho, kdo se musí zvednout a pokusit znovu kráčet se vztyčenou hlavou. Pokusit se odpustit si prohru, přestat si vyčítat svou nedostatečnost a objevit sílu v tomhle klopýtnutí.

Někdy to trvá týdny, jindy měsíce i roky. Někdy si ten omyl, domněnku o vlastní chybě, naplno uvědomíme až ve chvíli, kdy můžeme znovu vidět, že ten, s kým jsme padli, padl i s jiným. S tím, kdo přišel po nás, jako vhodnější verze do dvojice, ve které jsme my nedokázali (vy)držet.

Pak nám dojde, jak zaslepení jsme byli. A taky směšní. Uvědomíme si svou sílu a krásu lidské omylnosti, kterou můžeme nést společně nebo se v ní utopit úplně (a zbytečně) sami. Dojde nám, co jsme si způsobili podlehnutí dojmu, že náš partner je o tolik nad námi. Sami jsme si tak vytvořili propast, do které stačilo jen spadnout. A přesto jsme nemuseli. Pokud by nám druhý včas ukázal svou absolutní zranitelnost a pochopení a ocenil náš přínos...

Jenže možná, že on byl a stále je stejně ztracený jako tehdy my. Možná, že potřeboval přesně to, co jsme potřebovali také a šlo jen o to, kdo z nás dvou dřív pochopí, v jaké jsme hře. Zřítíme se nebo pojedeme dál?

Někdy to bez pádu nejde. Pád je taky fajn. Pročistí vzduch a jeho cenná lekce se nám tisíckrát vrátí. Pokud budeme chtít...

Někdy věříme, že chyba je v nás.
Skutečná chyba je ale v tom, že si něco takového začneme vůbec myslet.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)