10. října 2017

193: Zbytkový zranění neprožitých teď

Jsou okamžiky, který nejdou opakovat. Prostě nejdou. Buď je prožijete nebo je navždy promarníte. Buď se stanou anebo navždy zůstanou jen snem, přáním nebo něčím, co jste mohli prožít, ale neudělali ten poslední krok k tomu, aby se tak stalo.

Z jistého úhlu pohledu je každá chvíle unikátní, tudíž neopakovatelná. Z toho jasně vyplývá, že bychom měli vždy žít tak, abychom si každou chvíli užili na max a nemuseli někdy potom vzdychat nad tím, co by kdyby. Ale tohle není předmět k diskuzi, tak to prostě je. Každý den máme jen jednou a jak ho prožijeme? To je taky jen jednou.

Některé příležitosti se opakovaně vrací a vážně teď nemám na mysli rutinu. Když se nepovede tenhle víkend s přáteli, přijde jiný. Nebude stejný, ale může být podobně super. Nemusí vás to trápit, nemáte porovnání. Máte vždy jen to, co jste prožili. A pokud toho zpětně litujete? Co na to říct. Zamyslete se, jestli svůj čas dáváte dost tomu, co opravdu chcete. Na to jiný lék není.

Jenže pak jsou věci, který nelze prožít znovu, protože už tady nejsou ti lidé, se kterými byste je prožít mohli. A nemusí dojít hned na to nejsmutnější - nemusí být už na onom světě. Mohou jen odejít z našeho života a zanechat v něm krásnou vzpomínku. A současně i trochu bolesti z nedotažených okamžiků, které jsme v bláhové představě budoucnosti odložili. Proč? Možná proto, že to tehdy tak stačilo. Že jste tu společnou chvíli maximálně vstřebali a nebylo třeba chtít víc. Tohle jste si nechávali zas na příště, vždyť už jste teď dostali tolik...

Ale najednou tu ty lidi nejsou a vám zůstala představa toho, co necháte na příště. Na příště, který už jednoduše nepřišlo. A tak si říkám, zda to je jen nenasytnost, neuvědomělá touha nebo jen málo vděčnosti za to prožité. Možná všechno a současně ani jedno z toho. Možná je za tím jen to, že jednou jste spolu a pak už nic jako spolu není, protože už nemůže. Je to zbytkový zranění, který podzim otevře, protože jak žloutne listí, žloutnou i starý vzpomínky a některý nemohou spadnout, protože si je držíme a doufáme, že když je nepustíme, máme šanci je ještě naplnit.

Jenže takhle to nefunguje. Na každý okamžik máme jen jednu šanci.
Některé se zdánlivě opakují, ale je to klam. Dnešek můžete prožít JEN DNES. Nikdy jindy.
Tak se ho nebojte naplnit až po okraj.

Nebojte se ho plnit hlavně tím, co chcete, aby ve vás zůstaly jen ty nejkrásnější vzpomínky bez hořkosti nesplněné budoucnosti. A pokud už bude dost naplněný, je čas poděkovat a jednoduše nechtít víc.
Vždyť jste dostali dost.
Dost krásného, tak proč být smutný... Proč si stěžovat...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)