11. října 2017

194: Nebát se pouštět svoje přání

Možná za to může padající listí nebo deštivá odpoledne, ale s podzimem si začnu mnohem víc promítat svůj život a nad některými rozhodnutími mi zůstává rozum stát. Na co jsem myslela, když jsem udělala to nebo tamto? A myslela jsem vůbec?

Nevykládejte si to špatně. Nemyslím to zle. Není v tom výčitka ani zloba. Jen údiv.
Snažím se pochopit, je-li to vůbec možné, jaký výsledek jsem tím kterým rozhodnutím zamýšlela. Zdá se totiž, že některé kroky nevedly nikam dál než jen k tomu bodu rozhodnutí. Byl to prostě jen ten krok něčeho dosáhnout, něco získat. Víc nic.

Ukázkový příklad toho, o čem mluvím, je můj sen studovat uměleckou.
Chtěla jsem se tam dostat a studovat umění. Chtěla jsem tvořit a malovat. Stalo se a... Ano, správný předpoklad - pak vlastně nebylo NIC. Sen se stal skutečností. Po talentovkách jsem otevřela obálku s rozhodnutím. Vytoužená odpověď konečně dorazila. Nevýslovný štěstí.
Začala jsem se těšit na novou životní etapu a plánovat studentský život. Září se přiblížilo a byl čas skončit v práci a přestěhovat se. Bylo to napínavý. Duch očekávání a těšení se na všechno to nové mnou prostoupil od hlavu až k patám.

Škola začala a vše, co k tomu patří, se zdálo neskutečně super. Jenže...
Po pár měsících jsem zjistila jednoduchý fakt - nejsem správný člověk na správném místě. Začala jsem pochybovat o tom, co dělám a co mám dělat dál. Totálně jsem se rozstřelila. Ztratila jsem se ve svým životě. Ztratila jsem kus sebe.
Doteď bylo všechno jasný. Najednou byl zmatek.

Můj splněný sen mi rozkládal vlastní život přímo před očima a já to nedokázala zastavit. Bavilo mě to, chtěla jsem to, ale současně jsem se víc a víc cítila mimo proud, mimo svý štěstí.

Možná jsem čekala příliš dlouho. Možná jsem se příliš upnula ke snu, který už nebyl pro tu osobu, kterou jsem byla. Možná jsou tohle všechno jen kecy, protože prostě nevím a přeju si jen pochopit změnu, která se stala, a já jí totálně přehlídla.
Chtěla jsem si splnit sen a následovat ho.
Anebo tam opravdu nebylo nic víc než jen povrchní chtění...

Přišly zápočty a mě to tváří tvář další dávce zklamání docvaklo. To, co se ve mě celý půlrok kupilo, najednou spadlo. Sen se během vteřiny rozpadl. Deziluze. Vztek. Zoufalství. Bylo mi jasné, že tohle dál nepůjde. Přesto jsem se bez mrknutí oka navlíkla do života, který nebyl prost ještě zuřivějších překvapení. Inu, zmatená duše lehce zbloudí...

Bylo tohle všechno nutné? Nepochybně.
Mohlo to být jinak? Samozřejmě.
Možností je celá paleta a já si vybrala zrovna tuhle. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že jsem si mohla notný kus cesty ušetřit, kdybych se naučila svoje přání včas (o)pouštět. Kdybych místo chtění i koukala kus dál. Kdybych se nezasekla jen u prvního kroku a neudělala z něj i ten poslední. Kdybych svý sny neměla jako modlu.

Pustit svoje přání, i když nám na nich hodně záleží, je možná stejně důležité jako nějaké přání mít a místo pouhého snění i dělat kroky, které nás k jeho naplnění dovedou. Umět stejně aktivně přání pustit, když nevidím nic dál, je možná ještě důležitější než se pustit do akce. Ne proto, abychom si ušetřili zklamání, ale spíš proto, aby ta energie, kterou věnujeme přání, která nikam nevedou, ji raději vložili do něčeho, kde se může rýsovat i víc.

Ale kdo ví. Možná se cesta ukazuje postupně a tak je někdy nemožné vidět za roh, protože nic takového není. Je možné, že kdyby tomu tak bylo, nenaučili bychom se tolik, kolik nám naše vlastní přešlapy mohou dát. Jediné, co můžeme udělat vždy, je odpustit si a být vděčný za lekci, kterou jsme dostali.

Poděkovat, poučit se a statečně vykročit na další misi.
Kdo ví, kam nás může zavést...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)