Proudy lidí proudí nahoru a dolů. A já s nimi.
Jsem v proudu.
Spěchám. A přesto nemám dojem stresu.
Jen plynu s proudem, S vlnou.
Scházím do hlubiny metra. Tam mne pohltí vlídný had a vyplivne, mírně hladově, o dva hlty dál. A já se jen bezbranně nechám vynést proudem - bez námahy, bz tlaku, jako bych snad ani neměla tělo. Jen prodím nahoru a pak dolu s všemi těmi lidmi...
Něco vymyslet. Nebýt zaměstnanec. Nebýt v područí cizích plánů, které realizujeme naším časem a našimi schopnostmi. Ale co když nejsme ti, kteří umí sami od sebe něco vytvořit? Co když nejsme ti, kteří jsou schopni předávat něco dál? Co když nemáme co předat? Ono jedna věc je být v něčem šikovný a druhá věc je umět z toho udělat prodejní artikl. Myslím, že to není jen o tom, že se rozhodnu. Nebo to tak možná je, jen já jsem nějaká zabedněná? Nicméně pracovat sám na sebe je zase jen pracovat. Né, že bych nechtěla pracovat, jen ta moje předsatava o práci se mi zdá tak šílená, že vůbec nejsem schopna začít uvažovat o tom, jak z toho udělat realitu. Asi ještě potřebuju pár dílků do skládačky. To je taky cesta...
Retro 23-10-2014 Chytnout tak takovou slinu v psaní i do života. Chytnout něco ve svým životě a vědět. Neplácat se zprava doleva. Mít jasno. Těší mě, že jsem se cítila takhle nadšeně. Teď se jen zmítám v únavě a honbě za přežitím. Asi mi zas hrabe...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)