Ten pocit, když si obléknete džíny a zjistíte, že je nejen že v naprostý pohodě zapnete, což není ve vašem případě až tak běžné jak byste chtěli, ale že vám tam i zůstalo krapet místa navíc. Najednou se ta hrůza z dalšího nákupu většího oblečení rozplyne a vy s úlevou vydechnete. A ano, i v tuhle chvíli máte v těch kalhotách pohodlíčko.
S pohodlným zapínáním čehokoliv v oblasti pasu bojuju už nějaký ten pátek skoro rok. Když jsem si prvně koupila velikost 40, nijak mě to neděsilo. Po dětech se postava mění, no ne? Pak přišly první dvaačtyřicítky a to už jsem začala cítit lehký dyskomfort. To byl jen slabý odvárek v porovnání s tím, co přišlo se 44. To byl čirý děs, obzvláště v návaznosti na základě čeho tato potřeba nákupu vznikla - abych se vůbec mohla předklonit bez toho, že v následující chvíli vypustím obsah dutiny břišní i s orgány.
Jakože cože? Čtyřiačtyřicítky? Vždyť to nejsou kalhoty, to jsou padáky!
Ten den jsem prvně chápala tou zoufalství každý ženský, která dřív byla jako proutek a svou postavu řešit nemusela až do toho kritického dne, kdy se to najednou změnilo. Ano, najednou, i když vím, že to tak najednou a nečekaně vůbec nebylo. Ale vymluvte mi to!
Všemu tomu přibírání jsem v podstatě s plným vědomím přihlížela, ale nebyla jsem schopná včas zasáhnout. Jako bych to snad ani nebyla já. Prostě se to dělo a nešlo s tím nic dělat. Nebyla energie, chuť, čas. A pak mě to položilo. Apatie na druhou. Totální zklamání, znechucení, ztráta iluzí.
Sebeúcta na nule, sebevědomí o berličkách v závěsu. To byl ráj pro všechna ta kila, která se u mě rozhodla zabydlet. Pneu na břichu kynula a kynula z jedný velikosti do další až jsem během posledního roku nabrala finální nadváhu. Šílených 14 kilo. Aaaaaa.
"Nechci kupovat zas nový džíny!" zoufala jsem naštvaně.
Už nechci prožívat další znechucení ze svýho těla a odvracet oči od zrcadla, když jsem jen ve spodním prádle. Chci se sama v sobě cítit hezky, chci se sobě líbit. A taky se chci v létě konečně vykoupat!
Pohár přetekl a jakmile jsem nabrala trochu síly, pustila jsem se do změn, i když i tak to nebylo úplně ízy pízy. První výsledky už vidím a naplňují mě hrdostí. Stojí to za to.
Přestože je přede mnou stále ten větší kus cesty, je rozhodně menší než ten, který byl před necelými 2 měsíci. Do prázdnin je ještě 8 týdnů. I kdybych nechtěla a půjdu tempem, které jsem začala, ta poslední kila dolů dám. Mám to v kapse a to se počítá.
Vítězím. Cítím se líp. Cítím se sama v sobě hezky. Začínám být zase spokojená.
Fascinuje mě, jak málo stačí, aby člověk zažil tak obrovský rozdíl.
Změna je jednoduchá, když víme, jak na to.
S pohodlným zapínáním čehokoliv v oblasti pasu bojuju už nějaký ten pátek skoro rok. Když jsem si prvně koupila velikost 40, nijak mě to neděsilo. Po dětech se postava mění, no ne? Pak přišly první dvaačtyřicítky a to už jsem začala cítit lehký dyskomfort. To byl jen slabý odvárek v porovnání s tím, co přišlo se 44. To byl čirý děs, obzvláště v návaznosti na základě čeho tato potřeba nákupu vznikla - abych se vůbec mohla předklonit bez toho, že v následující chvíli vypustím obsah dutiny břišní i s orgány.
Jakože cože? Čtyřiačtyřicítky? Vždyť to nejsou kalhoty, to jsou padáky!
Ten den jsem prvně chápala tou zoufalství každý ženský, která dřív byla jako proutek a svou postavu řešit nemusela až do toho kritického dne, kdy se to najednou změnilo. Ano, najednou, i když vím, že to tak najednou a nečekaně vůbec nebylo. Ale vymluvte mi to!
Všemu tomu přibírání jsem v podstatě s plným vědomím přihlížela, ale nebyla jsem schopná včas zasáhnout. Jako bych to snad ani nebyla já. Prostě se to dělo a nešlo s tím nic dělat. Nebyla energie, chuť, čas. A pak mě to položilo. Apatie na druhou. Totální zklamání, znechucení, ztráta iluzí.
Sebeúcta na nule, sebevědomí o berličkách v závěsu. To byl ráj pro všechna ta kila, která se u mě rozhodla zabydlet. Pneu na břichu kynula a kynula z jedný velikosti do další až jsem během posledního roku nabrala finální nadváhu. Šílených 14 kilo. Aaaaaa.
"Nechci kupovat zas nový džíny!" zoufala jsem naštvaně.
Už nechci prožívat další znechucení ze svýho těla a odvracet oči od zrcadla, když jsem jen ve spodním prádle. Chci se sama v sobě cítit hezky, chci se sobě líbit. A taky se chci v létě konečně vykoupat!
Pohár přetekl a jakmile jsem nabrala trochu síly, pustila jsem se do změn, i když i tak to nebylo úplně ízy pízy. První výsledky už vidím a naplňují mě hrdostí. Stojí to za to.
Přestože je přede mnou stále ten větší kus cesty, je rozhodně menší než ten, který byl před necelými 2 měsíci. Do prázdnin je ještě 8 týdnů. I kdybych nechtěla a půjdu tempem, které jsem začala, ta poslední kila dolů dám. Mám to v kapse a to se počítá.
Vítězím. Cítím se líp. Cítím se sama v sobě hezky. Začínám být zase spokojená.
Fascinuje mě, jak málo stačí, aby člověk zažil tak obrovský rozdíl.
Změna je jednoduchá, když víme, jak na to.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)