31. prosince 2015

365/061 Zbavit se zbytečností

Dnes, hned poté, co jsem se vrátila domů, když jsem odvedla děti k tatínkovi, mi skutečně docvaklo, jak mě všechny ty nedoladěný věci doma brzdí. Ne to vědění, kdy vám mozek řekne, ale takový to vnitřní, kdy najednou něco hluboko ve vás ví, že jestli tohle okamžitě nevyřešíte (nebo alespoň systematicky nezačněte), váš život bude za další rok v ještě vetším háji, než jak se v něm cítíte právě teď.

A mě se najednou udělalo taaaak dobře... To nevysvětlíš!

Už od rána jsem měla tendence uklízet. Ale ne jen tak přesouvat věci zleva doprava, nebo na jejich skutečné místo (takových je tady taky dost), ale opravdu skutečně řešit množství věcí a uvolnit prostor, protože to je opravdu ten správný pojem pro můj dojem, který mne trochu znenadání zaplavil.

Je toho skutečně moc.
Skutečně HODNĚ věcí, které tu jen mrtvě jsou. A o spoustě vím, že by bylo potřeba je vyřešit, ale stále nějak doufám, že... je nafotim a prodám, už mnohem míň, že se budou hodit, ale u některých prostě fakt pochybuju a je to jen neschopnost se podívat a říct - potřebuješ x nepotřebuješ?

Dneska to byla jen taková první vlaštovka. Záchvěv jít do nového roku s čistým štítem. Je to ale velké sousto. Jejda, to víte, že je! Ale hroutit se nebudu a dokonce tak nějak v sobě už cítím, že opravdu nastal čas.

Začala jsem tím, co bylo nejviditelnější. Taška u botníku, taška vedle lednice, taška přesně u dveří mého pokoje a další taška před druhou skříní. No a pak jsem rovnou otevřela svou skříň a zbavila se svetrů, které jsem už nenosila a tuším, že nosit nebudu. Byly sice jen 3, ale k tomu 4 trička s dlouhým rukávem, několik s krátkým a pléd. No a z těch různě posbíraných tašek vznikly nakonec 3 velké balíky věcí na charitu. Poslední komínek ještě čeká na pár kousků, aby mělo smysl ho zabalit a už vím, kde do něj "seženu věci".

Dávám si poslední šanci vyfotit opravdu hezké kousky a zkusit je prodat, ale když ne, tak holt s nima proběhne - s lehkým srdcem - úplně stejný proces jako s těmi věcmi teď...

Ale ten pocit - u lednice místo, před botníkem místo, před skříní taky, jen za těma dveřma je to zatím takový na hraně, ale zato skříňka u dětí zvládá výstavku lega - místo komínků s nevyřešeným oblečením a to mne potěšilo vlastně ze všeho nejvíc.

Zítra s tím dojdu do kontejneru a první krok bude dokončen...

28. prosince 2015

365/058 Jsem mimo

Píšu jen proto, že jsem řekla, že do toho jdu. Že je to výzva.
Vidím jak klopýtám. Vidím, že to takhle nejde. Dnes rozhodně ne. Jsem mimo.

Na jednu stranu padlo rozhodnutí. Na druhou je vše teprve přede mnou.
Není mi z toho dobře. Necítím se dost silná...

Směs klidu a napětí. Nikdy bych si nemyslela, že lze mít dva protichůdné pocity.
JDE! Jde to velmi snadno!

Chci jen, ať už je to uzavřené - vyřešené.
Pak budu mít jen ten klid.
Doufám...

27. prosince 2015

365/057 Spánek snů

Zvláštní noc. Po dlouhé době se mi zdál sen. Sen, který jsem si zapamatovala. Sen, který byl barevný a ve kterém jsem ani na chvíli nepochybovala, že není snem...

To už se mi dlouho nestalo! A bylo to zvláštně silné.
V tom snu jsem se setkala s pumou. Ta druhá kočka nevím co přesně byla, ale pumu si pamatuju. Byla tam směs obav, pocitu nebezpečí a současně takový ten stav, kdy víte, že k něčemu takovému muselo dojít, a vy jen čekáte, jak se to vyloupne, ale nesnažíte se nějak extrémně měnit to, co se děje...

Když si zpětně snažím vybavit sny se zvířaty, není jich mnoho. Jako malá jsem, když jsem byla nemocná, měla jeden sen, ve kterém se vždy objevil hodný mluvící bobr, tak trochu ala Narnie, který mi poradil cestu.

Z období dospívání či ranné dospělosti si pamatuji jen dva sny, kde se objevila zvířata. Jeden s medvědem, který byl vcelku klidně plynoucí, a pak druhý trochu akčnější s tygrem. To bylo hodně velké drámo, tygr byl někde ve městě a přestože přátelsky, velmi důrazně mě konfrontoval...

Další sny mi v paměti neuvízly...
Tenhle je navíc zvláštní tím, že se odehrával v prostředí, kde žiju. Žádný vymyšlený svět, žádná symbolika - natvrdo doma, přesně tak, jak to právě je.

Mám pár výkladových favoritů, ale je jasné, že je čas trochu se hnout z místa...

22. prosince 2015

365/052 Nevyrostla jsem?

Dnes zas krušný den plný rýpalských komentářů.
Je jasný, že něco dělám špatně. Ani po roce a půl to nevnímám jinak. Rozhodně se tím stále něco učím. A současně mi stále dost uniká. Anebo možná ani jedno...

Mám pocit, že omluva pro hulvátství je demokracie a svoboda.
Vysvětlení, proč jsem neempatický, je, že jiným chybí inteligence.
A důvod pro slovní rýpání je, že už mám prostě dost odžito.
A já si jen v duchu říkám OPRAVDU?

Vždy, když čelím těmto komentářům, procházím trním. Bolí to, ale těžko říct, co se přesně učím. Říkám si, proč ti lidé chtějí svůj čas věnovat něčemu, co je nezaujalo, co jim nedává smysl? Proč mají chuť to kritizovat a schovávají to za vznešené cíle, že nás čte hodně lidí a máme odpovědnost za to, co píšeme.

No OK. Hlavně má odpovědnost každý sám za sebe...
A vždy budou lidi, kterým se nebude líbit, co děláme.
Vždy budou lidi, co si špatně vyloží to, co říkáme.
Vždy budou lidi, kteří si vezmou osobně, jak to je řečeno.
Vždy budou lidi, co vás budou chtít za každou cenu opravit..

Vždy bude někde někdo podle kterého bude vše špatně!
A vypovídá to o mě nebo o něm?

Víc nadhledu, kočko. Blbneš.

21. prosince 2015

365/051 Chtěla bych se vypnout

Chtěla bych jen chvíli vypnout. NEBÝT.
Možná delší chvíli.
Jejda. Boží by byly dva měsíce prázdnin, tak jako kdysi, když jsem ještě byla dítě, kdy jediná starost bylo to, jestli mám dobře nahuštěný pneumatiky v kole, jestli se mnou kluci půjdou hrát línej tenis nebo badminton, nebo jestli nemám od bahna všechny věci a jestli mi Kristí půjčí tu skvělou strakatou sukni na výlet do Tábora...

Svět dostal dva měsíce "pohody" - úžasný čas pro mne a uspořádání myšlenek.
Nikdy jsem tolik nevyrostla jako (p)o prázdninách, kdy se všechny ty věci za posledních 10 měsíců pěkně poskládaly i díky tomu, co se třeba stalo či nestalo o prázdninách.

Ale kdo ví, jestli bych je teď uměla využít správně - ke svýmu užitku. Už si ani nepamatuju, kdy jsem mohla, byť jen na víkend, totálně vypnout. Jo, jeden den to jo. Dva dny s odřenýma ušima. Týden? Bláznovství. Celý měsíc? Šílenost. Dva měsíce? Sebevražda...

Ale proč?
Vždyť chci jen chvíli zpomalit... Mít prostor srovnat myšlenky.
Jako kdybych snad chtěla podniknout soukromý výlet na oběžnou dráhu!
Ten se mi ale teď zdá mnohem reálnější, než dva měsíce prázdnin, který bych chtěla začít - a potřebovala, skutečně nutně potřebovala začít TEĎ HNED.


19. prosince 2015

365/049 Předvánoční mikropauza

Chvilka předvánoční pauzy... Sama vykrystalizovala a já ji využila.
Už loni jsem si říkala, že zažít "to" znovu, pojdu. Nechtěla jsem tenhle prosinec prožít to, co minulý. Nechtěla jsem vypustit duši. Nechtěla jsem dřít hubou v blátě. Dostávala jsem se z toho ještě půl roku. Díky, stačilo!

No, k ideálu to mělo sice daleko, rozhodně jsem se nenudila a přestože bych potřebovala mnohem silnější osvěžení, jsem neskutečně vděčná i za tenhle klidný víkend. S dětmi, venku.
K obědu jednoduše špagety, k večeři skvělá pizza z pizzerie. Odpoledne venku, společné hrabání spadaného listí a večer koukáme na Grimma a taky na trochu překombinovanou Popelku 2.

Čas plyne pomalu, ale mně dojde, že to stejně nenabíjí. Přestože můžu vydechnout, nikam se nehonit, nic extra neřešit, je to málo... trochu to děsí, ale lepší něco, než vůbec nic. Opravdu?

S hrdostí mohu říci, že tenhle prosinec jsem fakt nevypustila duši. Jsem hrdá, protože jsem splnila svý předsevzetí. Nebyla to sice nějaká hawaj, ale dovolila jsem si i dost odpočívat (nešlo to vlastně moc jinak) a říct si hodněkrát "NO A CO!"

Dochází mi, že musím naskočit na nový level odpočinku.
Teď to rozhodně nebude lepší! Naopak. Musím se naučit odpočívat v mikročasech, žádný velký volno se v dohledné době nekoná. Respektive ne v tom, co prožívám a dělám teď. A já ještě nemám plán, jak to změnit, ale už vím, co bude součástí moje jantry na rok 2016.

16. prosince 2015

365/046 Nač se furt (vy)omlouvat

Když žijete život, nelze být v každé chvíli dokonalý...
Ne, nelze být perfektní. Vždy vědět správnou odpověď, vždy se zachovat správně, vždy si zachovat klid a vždy být nad věcí. Ale přestože možná nelze vždy být TIP TOP, vždy můžete říct "dost, takhle se mi to nelíbí. Teď jsem to neudělala tak, jak bych skutečně chtěla, aby to bylo."

Nemůžete vrátit čas, ale můžete se rozhodnout, že příště to bude jinak.
A možná to příště nebude, možná se to povede až na podesáté. No a co?
Můžete být ve vleku, nebo udávat směr. Což neznamená, že vedete celý svět vstříc zítřkům, stačí když povedete životem sami sebe. Když sebou a tím, co se stalo, co už je odžité, se nenecháte vláčet, ale vědomě se rozhodnete, že tohle nefunguje a tak to prostě dělat nebudete.

Dřív jsem si myslela, že tohle nestačí. Nestačí se rozhodnout a všechno bude růžový. Ne, to uvědomění fakt nestačí. Ale je to důležitý první krok, který může změnit vše.

Za uvědoměním, jak jste se chovali a co pitomého jste udělali, by mělo přijít i to nové očekávání. Jak by to mělo být jinak. Nový scénář! Ideální je si to vyzkoušet i zpětně, na tom, co už se stalo a nasimulovat si stejnou situaci se zcela jinou reakcí, se kterou spokojeni jste.

Je to proces a já jsem stále na začátku...
Ale víte co, je to neskutečně osvobozující. To uvědomění, že mám volbu. Opravdové niterné uvědomění, že jsem to já, kdo si (z)volí svou reakci. A nakonec je jedno, co se děje. Buď jste anebo se dějou vaše programy. A tu volbu máte vždycky. Já vím... a přesto jsem nevěděla...

Chyby jsou povoleny.
Jejich náprava je samozřejmost.
A všichni máme tolik času, kolik bude třeba.
Ale vážně není nutné čekat "na příště"...

15. prosince 2015

365/045 Honba za ničím

Poslední dny, asi jak se blíží konec roku, slunovrat a taky moje narozeniny (no jo, ještě měsíc, ale přesto...), začíná mi přicházet hafec myšlenek a vyžadují mnohem hlubší zamyšlení, než tyhle povrchní první myšlenky, které tady zaznamenávám, ale i to k tomu celému procesu patří.

Odhrnuji jednotlivé slupky, abych se dostala k jádru věci. Od povrchního k hloubce, která má šťávu. Která stojí za to...

A tak si říkám, jestli to všechno, po čem toužím, nejsou BLBOSTI.
Ano, jsem Hvězda. Jistěže toužím po spoustě věcí a taky po spoustě "pozlátka". Jedna věc je, že mi to něco udělá radost, ale proč já to všechno chci?
Až toho dosáhnu, co potom? Začnu toužit po něčem jiném...

Je chyba v toužení? Nevím.... Možná jen v té formě, kdy si klademe podmínky a toužíme po něčem a pak, až to budeme mít, budeme... Podmínky. Stále nějaké podmínky pro pocity radost, štěstí, smyslu života. Nelze se k tomu dopracovat nějak jinak? A je skutečně nutné se k tomu dopracovávat?

Nějak mám dojem, že jsem si vytvořila zeď z podmínek pro štěstí a spokojenost a nevidím to štěstí, které, byť jsem ho úplně neměla vytoužené, nebylo to tím, po čem jsem celé mládí prahla, tak ho mám. Přišlo, je tady a já, jen zaslepená nějakou svou touhou, pro samé stromy nevidím les. Nevidím, že to štěstí a spokojenost vlastně mám.

Hledám furt nějaký smysl, ale i ten mám.
Co bych chtěla víc než jen být tady a teď a prostě žít na max to, co žít můžu? Kam furt unikám?

Opravdu jdu za štěstím, nebo mílovými kroky od něj?
Opravdu má větší smysl to, co mi stále uniká, než to, co už dávno mám?

14. prosince 2015

365/044 Nespavá

Poslední noc, kdy jsem nemohla usnout, byla ta, když jsem se dozvěděla, že zemřela má babička. Jsou to dva měsíce zpátky. Od té doby jsem možná ještě párkrát myslela na spoustu věcí, ale už dlouho ne tak, že by kvůli tomu nešlo ani pořádně usnout.

Dnes, navzdory únavě, brouzdaly hlavou myšlenky bez ladu skladu a bylo mi úzko, jako už dlouho ne. Celý ten uzel myšlenek mne zmítal takovým podivným strachem, že i kdybych měla už dopřemýšleno, napětím bych jen stěží usnula.

Myšlenky jsou sviňa.
Jakmile si s nima začnete hrát, ty hry jsou někdy neuvěřitelně ničivé. Užíráte se sami sebou a tím, co nevíte. Užíráte se radikálností svého rozhodnutí. Užíráte se tím, že pochybujete, zda je to správně. Užírá vás ta snaha rozřešit pravdu. Ta touha něco označit, mít výsledek, mít hotovo.

Marné hledání.
Spala jsem jen napůl.
Jsem unavená a stejně jsem nic nevymyslela.
Tyhle hlouposti bych si mohla pro příště odpustit...

11. prosince 2015

365/41 Slova... to je FAKT síla!

Ne, neobjevila jsem nic nového. O síle slov už vědělo mnoho lidí přede mnou a někteří ji využili i zneužili. Tak to prostě bývá. Tak to je.

Já jen, že nic se zas nemá přehánět. A nic není všemocné. Možná, že ani ta slova.
Bůh ví, a možná, ve vší ateistické úctě, že ani ten neví, kde je jádro pudla. Co je to, co dělá tu sílu, která staví nebo ničí...

Ono je to tak nějak jedno s druhým. Nebo spíš možná lépe řečeno: jedno bez druhého, a možná i třetího a čtvrtého - no jo, je to pěkná grupa! - není nic. Jen ta součinnost vytváří celé kouzlo.

A to je skutečné umění. Protože hranice může být někdy velmi tenká. Ta hranice, kdy silná slova silných lidí (ne)postrádají něco, co vás vtáhne - bez pochybnosti, bez zbytečných myšlenek, bez logiky, dedukcí a her...

To je pak fakt síla!
Ale nádherná...
Díky za to.

10. prosince 2015

365/040 Štěstí pro všechny

Mělo by štěstí přijít opravdu ke všem?
Mělo by štěstí hlavně chodit k nešťastným?

To víte že mělo. Štěstí by mělo být pro všechny. A prozradím vám teď jedno veřejné tajemství - ono je pro všechny. Sakra, to víte, že je pro všechny! Všichni tady máme všechno k dispozici. Máme dokonce častokrát víc, než bysme si dovolili doufat. Víc než bysme si troufli žádat.

A to je celý kámen úrazu!

Tyhle nepříliš objevné, ale tvrdě reálné myšlenky, mi přišly poté, co jsem publikovala takový vcelku nevinný citát o štěstí: "Pokud jste šťastná, štěstí k vám přijde. Protože štěstí chce být tam, kde štěstí už je."
Několik komentářů tak nějak úplně nesouhlasilo - jak už jsem naznačila větami výše.

Jenže včera mi to docvaklo, když jsme s dětmi poslouchali Donutilovu pohádku na Déčku. Byla o Chudáčkových. Byli dva - pan a paní Chudáčkovi a paní Chudáčková si neustále stěžovala, jak všichni všechno mají a ona furt NIC. Uměla si to své chudáčkovství grandiózně užívat. Neměla nic - mouku, koření ani cibuli, natož pepř, majoránku, sýry či chleba! "Nic nemáme!" řvala z okna.

Paní Chudáčková neměla nic, co více či méně, potřebuje...
Pak jednou na procházce u vody ulovil pan Chudáček na cizí prut rybu. Ne tak obyčejnou, hnedle zlatou. A ta by mu prý splnila 3 přání. Tak s ní pelášil domů a víte co?

NE, neměli se pak dobře. Neměli všechno, co chtěli.
Dál měli NIC z toho všeho, co paní Chudáčková tak děsně chtěla a potřebovala, protože když měla štěstí přímo pod nosem, na dosah ruky, zachovala se přesně tak, jak se tihle "chudáčkové" chovají - nevěřila a nevěděla, co si najednou smysluplně přát...

MOHLA MÍT VŠECHNO. Ale svým způsobem nechtěla. Paní Chudáčková měla svůj program a ten prostě dál žila, bez mrknutí oka. A tak se jí plní, co "chtěla" - dál si může stěžovat na to, co nemá. Zapikolovala se ve svým chudáčkovství...

Jo, taky se v tom občas přistihnu. No jejda, jak já umím být někdy skvěle paní Chudáčková. Umím to, když si docela nenápadně začnu říkat, co všichni báječnýho mají a začnu podle toho určovat svou hodnotu... Naštěstí mne to brzy přestane bavit, protože to prvně nic neřeší a za druhé se při tom cítím hrozně... A to mne nebaví...

A tak na závěr dodávám: Štěstí přijde ke každému!
Přijde i k těm nešťastným a k těm, co skutečně potřebují. Chodí k nim pořád... ke všem...
Ale copak můžete vidět to, co v sobě nemáte?

9. prosince 2015

365/039 K čertu s tou osmičkou

Poslední roky moudřím. Začínají mi rašit osmičky. Nějak si to ale holky furt rozmýšlí a nikam nespěchají. Jdou postupně - jedna za druhou.
Už docela chápu proč.

Úplně jsem po těch letech, kdy mi už zuby prostě nerostou, nějak odvykla, jak hodně je ten proces v určitých fázích nepříjemný... Když mi kolem pětadvaceti (už nevím přesně) z vesela rostly během několika let sedmičky, byla to taky lábuž. Stihla jsem to zapomenout.
Přece jen, ten prostor tam byl a tak nějak jsou i jiný věci, kterým člověk věnoval pozornost. A pak taky ta skvělá funkce mozku, která postupně vytěsňuje různé nepříjemnosti někam na pozadí všech pozadí...

S osmičkama je to jiný. Moudrost bolí. A mou pozornost si zjednaly na max. Ta první vlevo nahoře si to odbyla během posledního roku. Na řadu teď přišla druhá horní.
K mé škodě o poznání egoističtější výstup.

Už od neděle jsem cítila velké pnutí v dásni, ale to byl jen slabý náznak. Dnes dosahuje vrcholu! Doufám. Vrcholu tak mocného, že ani nemohu pořádně jíst. Ne proto, že by tolik bolelo, když se mi tam dostane jídlo (koušu prostě zcela automaticky na druhé straně), ale já za boha neotevřu pusu víc než na lžičku. A běda jestli je na ní kopeček. To už trpím. Nepřekonatelně!

Dneska jsem jedla brambory po pidi plátcích. Penne k obědu byly teatrálně dokonalý. Okusovat jablko? Blázníte? Ale banán na plátky je boží... Paradoxně mi nevadí oříšky - mandle - jsou dokonale placaté, projdou skoro zavřenou pusou. Víc není třeba - víc než pár centimetrů pusu bezbolestně fakt neotevřu. Takže neotevírám a jen doufám, že to brzy přejde. Snad!

Aby toho nebylo málo, honí mě mlsná právě na ořechy, tak jsem ráda, že alespoň tohle ničemu nevadí...

P.S: Už "rozumím" těm divným slovům, které pronesl zubař před 2 měsíci při kontrole, kdy komentoval osmičku, která ještě nebyla na světě... Věděl, co já ještě nevím, filuta.

8. prosince 2015

365/038 Jistota samozřejmosti

Když věci nejsou tak, jak běžně jsou, vykolejí nás to. Mě teda určitě.
Tak nějak se pohodlně spoléhám na to, že určité věci jsou. Spoléhám se na samozřejmost. A pak jsem překvapena, když to samozřejmost není...

Všimli jste si, kolik věcí bereme den co den jako samozřejmost?
Třeba, že já půjdu do práce a děti do školy. Tak to je. Tečka.
A pak to tak není.

Těším na svých 6 hodin klidu na práci, co si budeme nalhávat, a jsem pěkně nevrlá, když je nemám. Už vůbec neuvažuji o tom, že by to tak nemělo být. Takže když není, rozhodí mě to a moje soustředění je nejisté jak papírová lodička... Tak málo mi stačí...

Možná tohle děláme v mnohem důležitějších věcech.
Možná takhle samozřejmě bereme až moc věcí v našich nedlouhých životech.
Všechno to, co kolem sebe máme a polovinu možná ani už nevidíme.

Na jednu stranu jsem rozhozená, na druhou stranu si takhle vždy uvědomím, jak žiju na automat. V určitých chvílích, určitými myšlenkami. A nějak jsem si furt nezvykla. Nakonec je vlastně "dobře", že ty děti nejsou stále jen zdravé, že narušují stereotypy a ukazují mi, byť ne zcela ideálním, ale značně funkčním způsobem, jak je druhá strana mince rutiny pěkně zapšklá...


7. prosince 2015

365/037 Dvě smutné myšlenky

Dnes byl moc smutný den. MOC. Cítila jsem se po dlouhé době opravdu opravdu smutně. Ale navzdory všem slzám, řinoucím se do mých očí, a povzdechům, vyrážejících z nitra mé hrudi, přišly mi dvě drobné myšlenky, které si chci jen zaznamenat.
Hlubší analýzu, zda vůbec, nechám na jindy...

Myšlenka jedna. Už jsem si toho všimla dříve, ale nikdy mne nenapadlo, že by to mohl být tichý program. Vplížil se ke mne a vždy si najde dokonalou chvíli pro spuštění, ten program zní: "Čím víc a hladčeji (radostněji) všechno jde, tím spíš musí přijít chvíle, kdy se to začne kazit!"
Jako kdyby něco ve mne mi bořilo štěstí. Ne úplně všechno, ale hlavně takové ty chvíle, kdy jsem překvapena, jak to všechno skvěle jde, že si to uvědomím - jen tak mezi řečí. A to mi navazuje na myšlenku, kterou už jsem si v sobě uvědomila vcelku nedávno - proč vůbec neoslavuji, když se něco povede...

Myšlenka dvě. Navzdory všemu tomu, co jsem se o sobě dozvěděla díky absolvování různých kurzů a čtení různých knih, jako bych nikam nedošla. Jako by to byly jen věty, které jsem četla a slyšela, ale není ze mne lepší žena... Super žena. Ne, jsem jen obyčejná holka, která má dál svý zas*aný problémy...

Jo, mami, je to dobrej postřeh! A já se bránila tím, že teď toho teda zas tolik nevědátoruju. Ale kromě toho, že cílem toho všeho není být super, ale začít spíš chápat věci, jak se dějí, a nalézat cestičky, jak se dostat ze tmy ven do světla. Jedna z věcí je, že si neudělám dost prostoru pro to málo, co se dozvídám, abych vše zvědomila a uvedla do praxe. Už předtím jsem s tím měla problémy, a teď jako bych už vůbec nevěděla kde začít. Ale pak přišla opravdu tvrdá rána v druhém kole mikromyšlenek - vzpomněla jsem si na jedno video od Randyho Gaga, v němž hovoří i tom, že jsme průměr 5 lidí, se kterými se setkáváme nejčastěji...



A to je celé.

30. listopadu 2015

365/030 Zastavena brutální rýmou

Peklo jménem brutálně ucpaný nos.

Ne, dnešní den je nějaký zastřený.
Nejsem překvapena.

Od víkendu se mě postupně zmocňuje větší a větší rýma a dnes, zdá se, kulminuje na nejvyšší obrátky. Nadšená nejsem, protože dnes natáčím a fakt si připadám jak za závojem.
Mozek v potravinářský fólii, vzruchy minimální. Ne, dneska mi to nepálí...
Hlava mi nepatří. Bolí a motá se.
A teď - po dvouhodinovém natáčení - jsem totálně zralá na lehnutí do postele a hluboký, přehluboký spánek. Co na tom, že nic necítím. Co na tom, že nevím, která bije!

Tenhle den chci mít rychle za sebou...

29. listopadu 2015

365/029 Světlá vzpomínka minulosti

V poslední době Facebook trochu vyměkl a nejen na mě to zkouší s vlastníma vzpomínkama. Vytahuje je nečekaně, ale svým způsobem kouzelně (z marketingového hlediska!).

Většinou jsem jen překvapena, že se s někým "znám" už tolik let - hlavně pokud jsou to lidé, kteří jsou v mém životě nově, a někteří stále jen internetově. Jsem překvapena - většinou mile.

Druhé překvapení mi přináší znovuvytažená minulost. Jednak se vždy podivím, co že jsem to vlastně na ten fejs kdysi postovala, a vzhledem k tomu, jak vím, že vnímám (ne)důležitost těchto postů (opravdu jsou to jen zbytky), můj údiv je o to větší. Nicméně ne vždy milý. Někdy si říkám vážně???

Ne ale dnes. Dnes mi připomněli, že před čtyřmi lety jsem měla velkou perníčkovou mánii, co si tak vzpomínám, měla jsem vážně trochu bláznivé zdobící ambice (které jsem nikam nedotáhla!) a nejen, že jsem ten rok vyráběla adventní kalendáře k dotvoření, ale vyráběla jsem i perníkové domečky a také perníkové svícny.

Ano, zní to možná podivně, a přiznávám, byl takový spontánní nápad, když jsem koukala na naši vonnou svíčku a přišlo mi fajn pak po vánocích takový svícínek třebas i sníst. Ale chtěla jsem to vyzkoušet a bavilo mne to. Dokonce jsem i jeden prodala.
Bylo to fakt milý... krásný a kreativní.

Za tuhle připomínku moc děkuju...
Opravdu.

28. listopadu 2015

365/028 Udělej ten zázrak sám!

Když v našem životě přijde chvíle, kdy se věci kazí a možná by to chtělo zázrak... tak čekáme, doufáme, přejeme si, věříme v to... ale co se pak skutečně stane? NIC. Samo od sebe se nic nestane. Nakonec musíme vzít veškerou svou odvahu, schopnosti, dovednosti, znalosti, prostě celý ten balíček toho, co víme a umíme, a naplno ho využít...
Musíme sami jít a neohroženě ten zázrak udělat.

PŘESNĚ TAK SE ZÁZRAKY DĚJÍ.

Některé možná působí jaksi nevysvětlitelně, ale neznamená to, že takové jsou. Navíc, nepotřebujeme vysvětlení, abychom věřili v to, že se stalo něco výjimečného.

Každý den se děje spousta zázraků. Jen bychom si měli uvědomit, že jsme to my, kdo to dovolí, kdo je dělá. Ne žádná mýtická postava, duch, nebo jakákoliv jiná pozitivní energie pojmenovaná dle vašich preferencí. Ta tomu jistě nemalou měrou napomáhá. Naše touha, síla myšlenky, to všechno je něco, co proces uvádí v pohyb. Ale zhmotnit to musíme MY. Ať my sami, nebo někdo druhý...

Na dnešním semináři s Janou mi docvaklo jak hodně to je na mě - všechno. I ty nejdrobnější věci. A to, jak jsem s tím srovnaná já, přesně odráží ostatní. Jasně, neříkám NIC nového. Jenže jedna věc je vědět - a druhá je dělat. A pak dělat správně. A na to bych se pak postupně měla zaměřit.
Srovnat si to. Dělat. Dělat to správně... Zvládnout Expecto patronum sama.

Protože kdy jindy přijde ta chvíle než teď?
Kdy jindy je to důležité než v tom životě, který žijeme?

23. listopadu 2015

365/023 Rozehřát ledové srdce

Co je skutečně to nejdůležitější? To nejdůležitější na celém světě? V lidském životě? V životě, za který se nemusíme stydět?

V tuhle chvíli, kdy si pouštím soundtrack z Frozen, a jsem zase dojatá, zasažená uvnitř svý ženský duše, na rovině nejniternějšího já, vnímám jako to nejdůležitější možnost být sama sebou...

Copak může být něco horšího, než nemoci projevit sebe sama a svou jedinečnost? Dostat přímo zakaz používat dar, který jsem dostala a stávám se díky němu skutečně unikátní na plný čáře? A tím, jak nemohu objevovat sebe sama a své možnosti, nemám tak příležitost pochopit sebe, rozvíjet se a vytvářet štěstí právě díky kultivaci svého daru?

Je něco skutečně víc smutného než říct vlastnímu dítěti, že nemůže být tím kým je, ale musí být tím, kým ho chceme mít? Že tak, jak je, je špatně?

Co by tedy jinak bylo smyslem života, než jeho naplňování den za dnem námi samými? A všichni se to musíme naučit!
Úkolem nás rodičů je, mimo jiné, ukázat dětem, že jejich jedinečnost, jejich osoba je dokonalá tak, jak je - i se svými "nedostatky". S něčím co nechápeme, co možná nechápou ani ony samy. Že jejich úkolem není nic jiného (a menšího) než naplno projevit samy sebe v celé své (ne)dokonalosti! A to ne v závorce je tam opravdu jen jako formalita. Protože se domnívám, že pokud se projevujeme nejvíc pravdivě, jak jsme schopni, jsme vždy dokonalí!

Úkolem nás samých je pěstovat, rozvíjet a kultivovat sami sebe. Objevit sami sebe, svou jedinečnost a tu naplno projevovat jak jen to jde s ohledem na dokonalost projevu ostatních. To je ta nejvyšší meta...

A ta by nám měla být vždy i umožněna. Protože co se stane, když nemůžeme být sami sebou? Když nemůžeme naplnit pohár svého štěstí a radosti z cesty, která nám byla dána a na kterou jsme se měli neohroženě vydat? Z neštěstí se stane zloba, ze zloby vztek, ze vzteku (sebe)ničení. A máme-li ještě kousek srdce, musíme odejít...

Ale co kdybychom odcházet nemuseli? Co kdyby místo toho záseku, místo strachu, přišla láska. Láska k sobě. Láska k druhým. Láska k úžasné možnosti, kterou nám život seslal...

Bylo by skvělé, kdyby žádná žena nemusela nikdy skrývat to, kým skutečně je.
Kdyby žádná žena nemusela zocelovat své srdce.
Kdyby žádná žena nemusela ničit sebe samu ve své podstatě.

Kéž by už nikdy nikdo nemusel mít ledové srdce...

22. listopadu 2015

365/022 Podívat se taky do sebe

Dneska jsem zas trochu laškovala s představou, že bych opět mohla začít WOL: Přiznám se - nechala jsem se jen nekontrolavěn strhnout, když jsem upravovala nějaké starší týdny, které stále čekají na nahrání do alba na webu.

Byla to jen chvilková myšlenka. Nic vážného.
Nicméně... přišel úplně jiný postřeh.

Stále na sebe tlačím na výsledky. Aby bylo za mnou něco vidět, abych vytvářela, produkovala něco svého atd. VIDITELNÉHO. Jako kdyby mi to snad mělo zajistit něco, čím se můj život naplní. Konečně! Nějak je mi furt málo kariéra matky. Protože to je to jediný, co jsem opravdu viditelně vyprodukovala v posledních letech....

Jenže se děje něco úplně jiného. S vnějším mi stále uniká vnitřní. Uniká mi to, na co si stěžuju, že taky nemám čas, ale přesto není chvilka, kdy bych nevymýšlela jak si ten čas ještě zkrátit. Čas jen tak, kdy prostě jen přemýšlím o věcech v sobě. O tom, kde jsem a kam směřuju. O tom, co se změnilo a co je ještě potřeba změnit. A následně hlavně vymyslet i jak začít...

Všem říkám: "Začni u sebe!", ale přitom to sama beru za špatný konec.
Asi jako bych se bála, že když se teď budu nějaký čas věnovat sobě, vnitřní revizi, že i tak mi něco uteče. Jenže tak to bude vždycky. A tím jsem zase v tom stejném jako, že si nemohu jít lehnout, když musím něco dodělat, přestože jsem unavená.

Nakonec to, co si myslíme, že máme nejmíň dělat, co nejvíc odsouváme, je přesně to, co nás zachrání, co udělat musíme pro naši vlastní záchranu. Takže mám na výběr: buď mi bude vše utíkat, protože si myslím, že mi to uteče, anebo to vědomě nechám být, abych byla připravená na okamžik, kdy přijde něco mega, co by mi rozhodně utéct nemělo...

Musím tohle zastavit a začít s tím, do čeho se mi možná dost nechce, ale je to potřeba. Ne jen v útržcích a nějakých slabých chvilkách, ale skutečně cíleně.

Legrační je, že i přišla taková "technická" - jak to příště víc vošéfovat, aby se mi to jednak líp dělalo - přehled fotek, počet, ale taky jak to zpracovávat, aby to nedopadlo takhle. Ale i tak není nic jistý. A představa, že to dopadne jako teď, mě vlastně VŮBEC neláká. Protože se dostanu zas do toho stejného kolotoče. A to fakt nechci. Už ne!

21. listopadu 2015

365/021 Houbová nadílka!

Šli jsme na procházku do lesa a našli houby.
V listopadu!
A to jsme ještě cestou zpět, kdy už jsem měla totálně promočené tenisky a fakt mi začínalo být chladno, potkali houbaře, který si do košíku uklízel houbu jako moje hlava s komentářem, že dneska jenom samý hřiby.

Našli jsme několik hub, ale o pravácích si můžeme nechat jen zdát ;-)
I tak to bylo dost na plánovanou bramboračku, a povedla se - byla úžasná. Navíc byla velká zábava jí připravovat, protože jsme akorát vedli rozhovor feng shui a tak Péťa nakrájel zeleninu na jin a jang kousky, tudíž už tak chutově okouzlující polévka byla vyvážená po všech stránkách...

A já si pak večer uvědomila, když jsem pekla těsto na dort, že jsem byla vlastně 24 hodin bez netu, bez facebooku, prostě úplně vypnuto a bylo to fajn. Měla bych to zas někdy opakovat. ROZHODNĚ!

18. listopadu 2015

365/018 Dám to jako babička

Já chci kreslit!
Tak zněl můj výkřik...
A zůstalo jen u výkřiku. V tuto chvíli. Opět!

A teď si nalijme čistého vína. Já umím jít do akce, když na to přijde. Už jsem se otestovala i jako matka. Jen na to teď nějak nepřichází čas, protože druhá věc je, že chci kreslit trochu jinak než ty svý desetiminutovky. Joooo, nic proti nim, loni to bylo s mandalama super, ale teď to nedávám a taky zjišťuju, že to chci jinak, že musím začít jinak...
Chci opravdu kreslit - pořádně! Jsem realista - aby z toho něco bylo, tu hodinu klidu to chce. Kde ji vzít a nekrást?

No, jasně, možná místo psaní těhle svých chytrostí bych měla minimálně 15 minut. Tak ještě ukrhouhneme další hodinku ze spánku a máme to, co! Anebo místo ironie a snahy získat něco, na co prostě není prostor, dotáhnu raději to, co už dělám a co už jsem udělala a stále to nedotáhla a půjdu dál. Vezmu to jako součást procesu...

Tak se uklidňuju tím, že to třeba stihnu jako stará babička.
Pche. Ale proč mě to ale neuklidňuje?

16. listopadu 2015

365/016 Nebrat se vážně

Všechno je to proces.
Když někde odloupnete kousek, nemáte jen tuhle šupinku a pod ní něco, co se musí zotavit. Ten jeden odkrytý kousek často zasáhne do mnohem větší oblasti, než zrovna vidíte... A musím říct: "Je dobrodružství to sledovat."

Vlastně největší mazec je být v tom procesu. Být v té akci. Přestože změnu nelze moc vnímat v moment, kdy se děje - obzvláště pokud my jsme v jejím středu, ale lze s úžasem sledovat zpětně to, co zpracuje mysl. I tak je to někdy neskutečný...

Dnes nečekaně přijel Péťa a já si uvědomuju, jak jedna z mých prvních reakcí v nitru je podráždění, a k tomu směs emocí - překvapení, rozčarování, možná i rozpaky (právě jsem se myla), ale nejvíc podráždění. Proč? Z čeho? Že mi někdo narušuje systém? To překvapení ve chvíli, kdy si myslím, že mám klídek a přehled, ale hlavně mám pracovat... ???

Říkám si, nejsem moc mladá na takovýhle zkostnatělý postoje?
Možná... Snad!
I když jsem měla překvapení ráda, vždy mne rozhodí, když nejsem paní svého času. S dětma už jsem udělala hafec ústupků, a tak by si jeden myslel, že to dá, ale je to jinak. Pracovní čas je posvátný. Zařekla jsem se, že nechci furt dotahovat nedodělky po večerech. Za chvíli bych totiž nedělala nic jiného, ale tak to nechci. Chci v tom mít jasno... a najednou v tom jasno nebylo...

Ale víte co, bylo to mooooc příjemný setkání.
Neměla bych se brát tak vážně!


15. listopadu 2015

365/015 Má porodní křivda

Poslední týdny se často v myšlenkách probírám výchovou, dětmi a vším tím kolem rodičovství. Možná to odstartovala úžasná knížka Lucky Königové Negramotný rodič a určitě to dorazil skvělý webinář s Luckou Harnošovou o kontaktním rodičovství, včetně toho rozhovoru, který jsme připravovaly na ŽŽ blog. A to ani nemluvím o přepisu limbického otisku s Denisou a Richardem o prázdninách, a to jsem asi vybrala jen ty hlavní strkance, ale jistě jich bylo v poslední době mnohem víc...

Možná je teď ten správný čas pro uvědomění si toho všeho, co se stalo. A když jsem dneska koukala na dokument Pět zrození, brečela jsem a bylo mi líto, kam nás ten pokrok dostal...

Mám potřebu to trochu uvést do souvislosti. Je zvláštní, že jsem si předtím nijak nemyslela, že by můj první porod byl nějak zlý. Nebyl ale ani úžasný. Dlouhou dobu jsem to prostě brala tak, že tohle je prostě porodnice. Věděla jsem, že to prostě nějak proběhne a věřila, že to proběhne nejlíp jak může.
Ale vlastně neproběhlo. Ach ano, jsme oba zdraví. Ale mohli jsme být i šťastní...

Nevěděla jsem nic. Zpětně se na sebe trochu zlobím, jak málo jsem byla informovaná, jak málo jsem se starala o to co mohu, co se bude dít, co se skutečně musí dít, ale současně vím, že jsem v té době na víc neměla...

Ale to bohužel nic nemění na tom, že cítím velkou křivdu, které se na mě, a mém prvorozeném synovi, tenhle systém dopustil. Svěřila jsem se jim do péče s vědomím, že se o mne postarají, že udělají to nejlepší, co mohou, ale na jiný porod než nemocniční jsem prostě neměla koule. Tehdy mi vůbec nedošlo, že oni o nic takového nestojí. Oni jedou protokol. Jsem pro ně jen číslo, položka na faktuře pro pojišťovnu, protože kdyby ne, neseřvala by mne sestra hned při příchodu do porodnice, že jsem mohla zabít své dítě, lékařka by mne nevyšetřila tak hrubě, že mne to až bolelo a špinila jsem, nenadopovali by mne koktejlem chemikálií, které mne úplně odrovnaly.

Kdyby jim šlo o to nejlepší, dali by mi moje dítě po porodu na tělo - ale nedali.
Kdyby jim šlo o to nejlepší, dali by mi moje dítě poté, co udělali všechny ty děsně důležitý věci, do náručí - ale nedali. Museli ho odnést na dětské oddělení. Kdyby mi ho vyměnili, ani bych to nepoznala. Nevyměnili, ale svýho syna jsem viděla celá vyplašená až druhý den v brzkém ránu....

Je mi moc líto, že se to nestalo jinak. Že jsem nedokázala zařídit, aby to bylo jinak. Bolí mě to... Nikdy mi nedošlo, jak moc mě to bolí. Jak moc moje vnitřní matka pláče. Jak moc je tahle role ve svém zrození zranění, zničená a podupaná... ale stalo se.

Začínám si postupně odpouštět.
Víc s minulostí udělat nelze.

Bolí mě to a hledám cesty, jak všechny ty následky, které už jsem protrpěla, vstřebat a udělat krok dál. Můj porod nebyl hrozný, přesto až teprve x let poté začínám cítit obrovskou křivdu ve všech těch špatných postupech, které se nám staly a které utvářejí náš život. Porodnice to už má vyřízený. Já s tím budu žít do konce života. Ale nechci tím do konce života trpět! To rozhodně ne!

Najdu cestu, uzdravím sebe, uzdravím svého prvorozeného, a vykročíme dál s hlavou vztyčenou - ne navzdory nepovedenému začátku, ale právě proto, že to přijmeme jako unikátní součást naší cesty životem. Bolavou, ale jedinečnou součást života...



Tenhle systém není správný. To, co se děje s ženami při některých porodech, je hluboká neúcta k nim a procesu, kterým procházejí. K čemu jsou nám všechny ty výdobytky modernosti, když se ani neumíme k sobě chovat, naslouchat si a respektovat se.

P.S.: Až se zase někdo bude divit, proč je tolik násilí ve světě, proč jsou lidi tak zlí, depresivní, ztracení... proč jsou děti vztekavé, ukřičené, nejisté, jednoduše proto, že jejich porody jsou hnusné, chladné a nelaskavé... Jsme jen obrazem toho, jak se dostáváme na svět. Všichni to máme v sobě zapsáno, ale jen hrstka z nás jako šťastný okamžik...

14. listopadu 2015

365/014 Svět se zmítá sám v sobě

Dnes se celý svět ponořil do francouzské vlajky. Stalo se něco zlého. Včera v noci zemřeli lidé. Museli zemřít pro něco, čemu vlastně možná nikdo ani pořádně neporozumíme - navzdory tomu, jak v tom máme někteří jasno.

A já se na to dívám... cítím smutek, trochu zlobu, naštvání, ale zatím žádný strach. Děje se spousta věcí a drtivou většinu já nemohu vyřešit, natož tomu zabránit. A ať je to jak chce, vede to kam chce, to skutečně důležité, je naše reakce - jak se k tomu postavíme, k tomu, co se teprve bude dít. Co už se začíná dít. Vše je jen o té naší interpretaci, ne o té skutečné události.

Co to pro nás znamená! Jaký bude výklad toho všeho a co bude následovat?
Nakonec horem dolem, ze všech stran, to jediné, nad čím máme (zatím stále?) moc a úplnost vlivu, jsme my sami - naše postoje, náš kontext, naše vnímání života a reakce na tyto představy událostí.

Možná je to zvláštní, ale vnímám jako čím dál podstatnější ptát se sám sebe, co to se mnou dělá, jaký je můj filtr, jak se cítím a proč, než na někoho a něco nadávat a mít jasno o něčem, o čem mít jasno nelze, protože ve své podstatě nevíme mnoho.

Samozřejmě to nic nemění na faktu, že se mi nelíbí, že umírají lidé pro názory jiných lidí. Jenže ono se to děje! A já mohu to jediné. Podívat se na máslo na své hlavě! Ne na souseda, stát či ideologii (byť je to s tím spojené)...
Nemohu pohnout zeměkoulí. Nemohu zabránit tomu, aby někdo někoho zabil. Není to v mé moci, ani v mých povinnostech. Mohu soucítit, vyjádřit své emoce. Věci to nemění.

To, co věci může změnit, je mé - naše nahlížení. Co si o tom všem myslíme a co šíříme. Mít v sobě to, po čem toužíme. Dát sobě to, co bychom chtěli mít pro celý svět.

Vím, možná se vám to zdá naivní, ale já neznám zatím silnější zbraň.

P.S.: Zrcadlo - svět jsme my!


13. listopadu 2015

365/013 Cesta první třídou...

Brzce ranní práce (chvíli po třetí hodině ranní), trochu unavené vstávání (s půlhodinkou polospánku). Zazmatkování s mobilem (měla jsem ho už v batohu) a málem ujetý vlak (běžela jsem skoro celou cestu), který už (než jsem se pořádně vydýchala) v Praze získal 20 minut zpoždění, a než jsme dojeli celou trasu (do Brna), byla to hodina (a pět minut navrch)! Hodina navíc na čtení, kterou jsem prokecala se spolucestující v dámském oddílu.

První objetí bylo s Verunkou. Nepamatuji se, že bych se cítila líp přivítaná (svým způsobem!).

Debaty o penězích jsou tak trochu záhada. Vždy narazím na svou hodnotu a to, jak se umím (ne)ocenit. A tím tak nějak končím, protože si uvědomuju, že bez tohohle základního kamene si můžeme hrát na stavitele horem dolem, ale v prachách se topit nebudeme.

Taky jsem si připomněla, že jsem trochu začala kálet na určitý šikovný návyky (který už mi ale tolikrát pomohly) právě kolem peněz, což je škoda, ale ty zásadní věci jsem si nechala. Určitě by to ale potřebovalo trochu oprášit a zjistit, jak těch pár stovek, co mi běžně zbydou, trochu víc protočit. A jak inteligentně využít toho, když dostanu nějaký bonusový peníze. Kam by skutečně měly směřovat? Ačkoliv z logiky se to zdá jasný, já mám dojem, že tohle furt nemám domáknutý a tím si neuvěřitelně brzdím cokoliv dalšího...

A to nejdůležitější, za což děkuji Jankovi a taky Lukymu, se kterým jsem strávila zpáteční jízdu první třídou, a cítila se tam fakt skvěle, opečovaná a vážená (to mi bylo moc příjemný), a taky jsem zjistila, jak velký je Luky tvůrce, a že mít nápad, který nerealizuju, je jako nápad, který není. A já si uvědomila, že ty věci nám přichází a tak máme opravdu hlubokou lidskou povinnost to předávat dál. Kdyby něco vyššího nevěřilo tomu, že my jsme ti praví, proč by se ty nápady zrodily uprostřed naší hlavy?

Já nechci dál mít JEN nápady. Já chci mít čím dál tím víc těch věcí, které vidět budou. A protože jsem hvězda, jde mi i o to, aby bylo vidět, že je dělám já...

A tak se jdu vyspat, protože zítra budu dělat něco hodně viditelného, v čem sice budu neviditelná, ale i to je potřeba. Dělat věci, který jsou na té naší cestě. Věci, které nás zdokonalují, dávají nám další příležitosti a brousí náš diamant. Alespoň myslím...

11. listopadu 2015

365/011 Uvolnit si hlavu

Dnes mi došlo, jak hrozně se vyčerpávám, když všechno nosím v hlavě.
Já teď nechci být špatně pochopena, některé věci lze uchovat jen v hlavě - určité typy vzpomínek, pocity, dojmy. Můžete o nich psát, ale je to něco jiného.

A pak jsou takové ty běžné věci, jsou to vesměs to-do-listy nebo nápady, jakékoliv myšlenky, které s vámi jsou často delší dobu. Jsou, a staticky vám překáží v hlavě. Což zcela nevystihuje jejich hodnotu, ale ukazuje to spíš na ten problém, který se tím neřeší.

Určitě není špatné nosit je v hlavě, ale mnohem lepší je uvolnit hlavu pro další myšlenky - nápady. Třeba pro jejich řešení. Což většinou není možné když si to neutřídíte...

Poslední dobou si vážně pečlivě plánuju, co chci v daném týdnu udělat a vždy to kontroluji. Hlavně ve chvíli, kdy jakoby "nevím" co dál. A musím říct, že mi to vážně zabírá. Věci se posouvají a já jsem spokojenější. Fíha. Fakt je to tak!

Dotáhla jsem tak daleko, že jsem si nedávno koupila "speciální" desky, kam vkládám jen SVOJE nápady. Jakékoliv. Každý má svůj papír. Na ten si rovnou vytvářím představy toho, co je potřeba udělat, aby se věci hýbaly. Neřeším zatím, kdy je přesně udělám (to jsem vyřešila afirmací), ale uvědomuju si, že spoustu věcí jsem prostě jen chtěla, ale nikdy jsem se nedostala k tomu promýšlení jednotlivých kroků. Ale tím to začíná.
Nechávám to dozrát a vím, že ten čas přijde. Už tomu začínám věřit.

Všechny papíry se vesele plní nápady, myšlenkami, které není potřeba nosit každý den s sebou jako břímě, a je mi fakt lehčeji. Může se i tak stát, že se některé věci nestanou, ale to už je zas jiná kapitola. A tak mne napadá, že jedny desky budou muset dostat i mý úklidový touhy. Do konce roku to sice nedám, ale do půl roku? Hmmmm...

A to jsme se teď pobavili jen o té pracovní sféře!

10. listopadu 2015

365/010 Podzimní návštěva

Dnes byl návštěvní den. S Edit jsme se naposled viděly, nechci být teď škarohlíd, ale možná to ty 2 roky budou. Stále jsem to odkládala, ale teď už to nešlo. Za 14 dní odjíždí na hoooodně dlouho do Bruselu.

Cítím se příjemně, ale nějak nemám chuť o tomhle psát ;-) Vlastně teď moc nemám chuť psát vůbec (ne, zatím neproklínám tenhle pitomej nápad, jen si zas říkám, zda jsem to nepřepískla).

Takže jen pár postřehů:
- co udělá pár barev duhy a nádraží vypadá jako výstavní kousek (v noci jsem si toho tenkrát nevšimla, ale bus na Smícháči je fakt krásnej)
- Meet Factory stále mou nohou nedotčena - ale ty napíchnutý auta jsem už konečně viděla
- Barrandov vypadá v tyhle podzimní dny vážně nádherně (jen škoda, že to tam nechali zchátrat)
- kukuřičný těstoviny chutnají skvěle, k nerozeznání, hmmm
- v Tescomě mají nějaký must have vykrajovátka na sušenky (no jo, matky pekařky jsou v sedmém nebi)
- věta, která E držela poslední rok nad vodou, je ta, která i mne vždy nakopla a kterou jsem jí kdysi kdysi řekla: "Jediná pomocná ruka je ta na konci našeho ramene."
- nedostatek času na vlastní život je prostě jen jedna ze součástí našeho rozhodnutí být matkou, ale časem se to fakt zlepšuje (opravdu překvapivě!)
- moje afirmace pro štítnou žlázu má další uplatnění - YES (ani jsem netušila, kolik má E nápadů, které nemůže uskutečňovat! Lidi jsou samé překvapení)

9. listopadu 2015

365/009 Den napřesdržku

Začátek dne napřesdržku.
Problém odejít do školy... nakonec s vypětím sil odcházíme a mě je jasný, že to proste dáváme jen tak tak. Zvonění při loučení v šatně je ale smrtelný. On se rozbrečí, šílí. Mě to vytáčí.
Jdeme společně ke třídě. Je zavřeno. On se hroutí.
Debata. On hraje divadlo. Rozumí, co říkám. Když se ho vyptávám, jak by to chtěl, dostaneme se k tomu, že pravidla platí pro všechny kolem, jen on si jako jede nějaká svoje vlastní. Cítí se dotčeně, že ho na to upozorním. Protestuje. Bude prostě řvát.

Napětí ve mne roste. Upozorním ho, na svoje pocity a to, že ovlivňuje i ségru, že přijde taky pozdě do školy. Že to prostě je potřeba dotáhnout a jít.
Ne, nepůjde! Budou na něj zlí.(zatímco on je na všechny samozřejmě hodný... chjo...)
Tahle snaha ukázat mu celou skládanku nějak nefunguje (musím to vyřešit jindy a jinak!)...

Po 20 minutách se mi ho podaří (ne zcela ideálně) vtisknout do otevřených dveří. Odcházím. Uvnitř sebe jsem totálně vyždímaná. Bez energie, napjatá, smutná.

Do školky přicházíme pozdě. Naštěstí je to vcelku OK.
Dopoledne se táhne, do práce jen zírám, všechno jde pomalu, klopýtavě...
Tohle mne netankuje. Tohle mne fakt nebaví.

Večer se trochu probral, a snaží se relativně bez keců plnit běžné povinnosti... ale jen proto, že si myslel, že z toho bude něco. Je překvapený, že mu nejdu na ruku. Prosí. Stále prosí a přemlouvá. Ne, nemám chuť poskytovat výhody za to, kdy se cítím špatně. Uráží se, že se mi jeho chování nelíbí. A já vidím, jak kalkuluje a ty jeho počty jsou totálně mimo.

Takhle to ale nefunguje. A ani fungovat nebude.
Tohle není hra, kterou hrajeme. Jsou jiná pravidla. Žádný vochcávky.

Jsem po celém dni unavená. Vážně unavená.
Chci už, aby dnešek rychle skončil a tak jdu radši brzo spát...

A ještě jsem pozvaná na kobereček. Chjo.

8. listopadu 2015

365/008 Plná vůně jara

Tyhle dny vůbec nejsem naladěná na psaní.
Mám pocit, že na mne někdy kolem pátečního rána skočila podzimní únava a říká mi "jeď v klidu, nepřepínej se, nebo celý podzim prospíš". A tak teda poctivě spím.

No, ne že bych s tím někdy měla problém, jen mám fakt dost…
Dneska ani nevím, co mne to popadlo, ale přišel mi senzační nápad nejen vyprat záclony a závěsy u dětí, ale rovnou umýt i okna. Chach, tak jo.

Teď tu stojím, stěrkou jedu už třetí sklo, a mám z toho dobrý pocit. Venku je jaro a přes okna se dá konečně koukat ven. Tak špinavou vodu jsem ani nečekala. A ta vůně! No a taky konečně fungující závěs, protože jsem opravila žabičky, které vypadly. Jaká úleva.

Děti se kolem prdelkovaly, nepřekážely a já si v pohodičce uklízela. Co dodat, fakt to bylo super. V hlavě už mi bloudí odvážná myšlenka, a už si na sebe hrnu další úklid... túdle. Norma z toho určitě nebude.


7. listopadu 2015

365/007 Totálně prázdný

To jsou takový ty prázdný dny, kdy potřebujete ještě dodělat pár pracovních věcí, večer totálně vyčerpaní usnete s dětma, protože vaše tělo ví, co je pro vás nejlepší, a ráno se probudíte až s dětma - OPĚT - a pak si uvědomujete, těch pár hodin co pracujete, jak jste tím otravní a debilní... A najednou je celá výhoda tý práce neskutečná pruda.

Udělala jsem to nejnutnější a pak šla radši na nákup, kde jsem si užila krásný spadaný listí. A taky neskutečný vedro! Nějak přišlo zase jaro. To mne nečekaně položilo. Jsem totálně vycucnutá - opět.
Asi nějaký podzimní odpočívací tendence. Ale ne vždy se to hodí!!!!


5. listopadu 2015

365/005 Bojíme se toho slova?

Sebeláska. Fuj, ty sobče! A přitom nám nevadí, když naše děti jsou sobecké ve svém CHCI. Ve svém pláči, ve své žádosti.

Pak nám najednou hrábne, a je to špatně. Najednou jsou tu všichni ti přechytralí dospělí a musíme se dělit, bez ohledu na to, jestli skutečně chceme, bez ohledu na to, jak se při tom cítíme, ale víme, že jsme dost ošklivé holčičky a kluci, že se podělit nechceme. Jo a kdybyste to nevěděli, tak nás navíc nebudou mít ostatní rádi (hlavně ti, co nás chtěli využívat!). A tak nám pak přijde vlastně špatné chtít i něco pro sebe. Natož se mít rádi. Sami sebe? Nestydové!

Nechci teď mluvit za muže, i když si nemyslím, že by všichni byli OK s tím, že si jsou schopní vždy a za všech okolností říct o to, co chtějí způsobem, který bude jasný a neohrožující. Ale sama za sebe, jako ženu, musím říct, že je tohle jeden z nejničivějších programů, kterým nás naši rodiče infikovali.

Ano, je to virus! Tohle není funkční program. Copak se cítíte skvěle, když všem jen dáváte a nikdy nedáte sobě? Nebo nezačnete nejdřív u sebe a pak pokračujete k ostatním? Joooo, cítíte se báječně a váš život je plný hojnosti... anebo si po večerech vzdycháte, jak vás nikdo neocení a nedocení? Sebeobětujete se, a jste nešťastní jak málo dostáváte za svou námahu zpět. A tak v chorobném cyklení dáváte víc. Víc si odříkáte, víc okrádáte sebe a víc trpíte uvnitř vaší duše!

Tenhle prográmek fakt neduplikujte. Pak máte totiž pocit nedostatku. Pocit, že furt někde něco musíte hledat: v činnostech, věcech, lidech. Je to opravdu jejich úkol?

Přestože víme, že tenhle model nefunguje, bojíme se antiviru. Sebeláska!? Děláte si srandu? Legálně navádíte lidi k sobectví? Kam ten svět spěje?

Víte kam spěje? Tam, kam ho dovedli lidi, kteří se nemají rádi!
A já říkám: děkuji, nechci! Nejsem moc dietní typ. Už to vím.
Chci zažívat obžerství sobectví = sobě-ství!
Chci být nejlepší kámoška sama sebe!
Buďte taky!

4. listopadu 2015

365/004 Jen jsem se zasmála...

Někdy si říkám PROČ? Proč to lidi prostě jen neudělaj a odpustí si hloupé pindy.

Ne, vážně nejsem ten typ, co by lidem něco nutil, vnucoval jim svoje myšlenky a chtěl po nich, aby je bezmezně a za všech okolností kvitovali. S dětma jsem se naučila tohle chápat ještě víc, než jsem to měla nastavené, ale jestli něco opravdu posouvá tyhle hranice, to vnímání vůči odlišnému názoru, tak je to právě péče o "naší" fanpage.

Není týden, kdy bych nedostala čočku. Ovšem v tom nejlepším smyslu slova.
První "kritiky" jsem si brala hodně osobně, přece jen, když něco připravujete, hledáte, překládáte, brouzdáte sítí po tom nej obrázku, je to jak miminka - každý ten post. Máte dojem, že musí být dokonalá (legrační takhle to napsat!), ale postupem času se hrany obrušují, a já a moje práce jsou dvojí. Některé věci neřeším anebo řeším stylem hrubý pytel hrubá záplata, ale ve vší pentličkové slušnosti.

Uvědomuju si totiž víc a víc, každým komentářem (čím pochybovačnějším, tím lepším), jak to není o nich, o jejich odporu vůči něčemu (respektive, je to i o nich, ale z úplně jiné strany!), ale o mě a o tom, JAK SI TO BERU. A všímám si, že i tady se to postupně uhlazuje... a čím víc mám pocit, že se mne něco dotýká, tím víc se ptám a zkoumám, co za tím je. A chodí mi docela slušný odpovědi...

Ale dnes jsem se jen zasmála. Tohle nemá smysl. Někdy mám pocit, že lidi spíš potřebují napsat něco, co CHTĚJÍ udělat, aby to jednoduše bylo vidět, jinak by totiž bylo jejich počínání totálně neviditelné. V takových chvílích fakt nevím, zda jim odpovídat, skrývat je, nebo je nechat jejich osudu. Jo, C je správně.

A tak jsem se jen pousmála a byla vtipná až za roh. No, dobře, to si moc fandím. Byla jsem trochu přidrzle vtipná. V rámci rámce...

P.S.: A teď jen tak pod čarou. Stačila by jen ta první věta. Pravda je taková, že taky víc kecám o tom, co udělám, než že to dělám. Tak doufám, že pani tohle dotáhla do konce, jako já tenhle post...

3. listopadu 2015

365/003 NO WOMAN

O víkendu jsem viděla YES MANa s Jimem Carreym. Konečně od začátku do konce.

Ať mi nikdo neříká, že filmy pro většinu nejsou občasně i kvalitní. Myslím tím, co se týče informací pro jiný (rozumějte bohatý) život. Tohle je přesně jeden z těch filmů. I kdy nemusíte být někdo, kdo má blbou práci, zabíjí jeden den za druhým, nemá přítelkyni a už ho nebaví ani masturbovat, tak je to jen synonymum pro někoho, kdo se naprosto uzavřel do svých programů a představ, že pak ani nevidí to, jak smrtelné to je.

Říkat ANO znamená otevřít se, překonávat komfortní zónu, udělat něco, co si nelze zdůvodnit, postavit se strachu nebo nějakému očekávání - zkrátka nejet v robotovi celých 24 hodin...

A s tím souhlasím!
Současně je fajn věnovat pozornost i tomu, co bylo ve filmu taky zmíněno "ANO, je nové NE!" Abyste mohli něčemu říct ANO, musíte říct i NE. Nemyslím současně, myslím tím každou jednotlivou situaci. Abyste nedopadli jako Jim. Tudíž musíte umět úplně stejně silně, výrazně a upřímně, bez pocitu viny (fuška, co!) a naprosto v souladu se sebou, říkat NE. Sebejisté NE, kterým říkáte vnitřní velké ANO.

Je zvláštní, že se mi k tomu naskytla možnost s koncem měsíce, ale až dnes jsem si uvědomila, že jsem si to mohla ušetřit, kdybych zběsile neřekla ANO, v domnění, že je to něco, co by bylo fajn (protože i teď si to myslím), ale až postupem času mi došlo, že já nejsem ten fajn člověk pro to, abych to udělala. Necítím se špatně za to své zatím trochu nejisté NE, cítím se jen trochu hloupě za to, že jsem na to nepřišla dřív. Že jsem vyhrkla ANO, abych udělala radost a naprosto nepomyslela na svou radost. Možná to souviselo s tím naučit se něco nového, a až později mi došlo, že mne tohle téma nezajímá na naučení se, že prostě ten čas chci radši věnovat něčemu, co mi bude dávat mnohem větší smysl.

A je mi fakt líp...
Vlastně nakonec je to ANO i NE současně, jen se mění pořadí, chich


2. listopadu 2015

365/002 Jak psovi pastva

Tak nějak bych nazvala svou dnešní rychlost v práci... Jooo, připravila jsem si posty na facebook a dokonce mne mírně nečekaně, fakt jsem chtěla zcela fokusovaně udělat s tím facebookem víc, chytla múza díky jednomu sdílenému článku, který vlastně vůbec s ničím nesouvisel, ale najednou jsem měla jasno, proč to napsat a kam to poslat...
Od slov nebylo daleko k činům. Čeká na schválení.

A taky bych ráda přiznala, že jsem laškovala s článkem na blog, ve kterém jsem chtěla trochu vychválit, a možná že předčasně (jo, sumírovala jsem si to ve svý zblblý hlavě v neděli!), jak jsem to o víkendu pěkně vykoumala a mohu být spokojená, ale úplně 100% to není.

Nechci dělat z komára vemblouda a taky nechci, aby došlo k nějaký mejlce. Jsem spokojená s tím, co jsem zvládla. Chraň Bůh abych nebyla! Stihla jsem vážně docela dost věcí, který jsem chtěla, a ještě navíc nákup a trhy, ale dovolím si jednu droboulinkou výtku. Takový štěk. Spíš jen neslyšené kňournutí.

Minulou středu jsem se moc těšila na tenhle mírně prodloužený víkend bez dětiček a plánovala jsem, jak udělám další WOL, trochu víc, jenže... USTOUPILA JSEM. Ustoupila jsem tomu, abych měla hotovo to, co jsem si předsevzala mít hotovo ke konci měsíce. A snažila se udělat vše pro to, aby to tak bylo.

Povedlo se to na 80 % a já přesto nejsem spokojená. Protože ... jsem prostě neudělala NĚCO jen pro sebe - z čiré radosti, něco skutečně kreativního, kde jsem jen a zcela já, nikdo jiný. Žádná práce, nic, co by se týkalo mýho holýho přežití.

Zas mi dochází, jak se to takhle nezmění. Jak já to neměním. Jak to nechávám náhodě. Jenže to pak přesně tak funguje. Blbě!
Ten pocit po tom víkendu, kdy jsem udělala i něco pro sebe a stihla taky spoustu věcí pro jiný, je prostě jinej a to bych chtěla zažívat víckrát. Nechápu, že jsem to zvěrstvo na sobě zase dopustila...
Další pokus příští víkend? Pche

1. listopadu 2015

365/001 Pokus číslo 2

To jsou mi věci, tady se někdo zase úplně nečekaně rozhodl pro nějakou výzvu a ta spontánnost se mi dost líbí...

Už to ale není taková hurá akce jako loni. Vím, že to bude hodně náročný. Vím, že budu chtít skončit. Vím, že mě to bude bolet. A taky vím, že to bude osvěžující, krásný a neskutečně silný.

Psaní miluju a je to formát, který mi dává smysl. Formát, který mám prostě zmáknutý. Věc, kterou dávám i poslepu. Současně bych poslepu chtěla začít dávat i to neméně milovaný kreslení. To mi fakt chybí. Maximálně. Když jsem si totiž tak nějak přemýšlela, co mne fakt dokázalo dostat do krajiny nikoho, vyčistit hlavu a nadopovat energií, nemohu si nevzpomenout na všechny ty večerní hodiny kreslení aktů. Kdybych nekreslila a neměla z toho takový potěšení, sama bych se podezřívala, že na něčem jedu. Dost krutě!

Vím, že to asi nejde vrátit v takový síle, ale chci si začít alespoň ochutnávat kapičky z tohohle nekonečnýho poháru radosti, který na mne ještě čeká. A já jsem hodně nedočkavá a taky nechci zapomenout, jak chutná.
Breptám - to nejde zapomenout...

Takže spojím dvě milované drobnosti v jeden celek ;-)
Nejdřív jsem si myslela, že bych měla počkat do nějakýho hezkýho data (ne, Nový rok fakt ne!), jenže svátek je ještě furt dost daleko, a narozeniny ještě dál. Pak mi došlo, že když vím, není nač čekat - odkládám a posouvám před sebou čím dál víc věcí, který jsou pro mne. Mám teď na výběr: buď to bude další ažpak, nebo prostě začnu.

ZNOVU. Poučenější nevím, ale zkrátka testnu sebe sama, jestli jsem se za ten rok posunula, nebo jsou to jen kecy v kleci, který štěkaj, ale nekoušou...

A já bych si teď ráda ukousla "pořádnýho" sousta!
Můj smělý plán: 365 zápisků - 365 mini mandal :-)

START NOW!

1. dubna 2015

Třistapětašedesát 202

Dárek, který nesmite pošlapat. Díky, za kterým je "ale", je jako dárek, který sami zničíte. Nikdy jsem si to tolik neuvědomovala, jako v moment, kdy čekáte na reakci. Kdy nevíte, zda jste to udělali úplně the best a čekáte, jak to dopadne. A pak vidíte, že to je dobrý a že jste nepřešlápli, ale jakýkoliv malý ALE se v tu chvíli do vašeho mozku zapíše jako zásadní prohřešek.

Najednou to díky má trochu hořkou dochuť. A úplně zbytečně. Proč to ten mozek takhle udělá? Proč se nakonec zabývá tou drobnou bezvýznamnou chybkou, když celek byl skvělá práce. Myslím, že slova díků, pochvala, kompliment, by neměla zkazit nějaká výhrada. Oč drobnější, o to ničivější. Stačilo by to jen oddělit, aby si člověk vychutnal své malé vítězství a až opadne euforie, vstřebat odděleně jednu jedinou drobnost, která není to ono.

Mám se dobře? Upřímně ne. A teď v tom nehledejte víc, než v tom je. Beru to trochu z vyšší perspektivy, ne jen jako obligátní zdvořilostní "jak se máš!", ale současně žádný drámo, Vyložme si fakta. Celé dny se snažím jen vydělat peníze, abych mohla přežít, To, co mi chybí, je žití. A bez toho, se těžko můžeme cítit šťastní a těžko se můžeme mít dobře...

Nestojí to za to. Nic za to nikdy nestojí, abysme položili zdraví na oltář práce. I kdyby byla pro naší firmu. Hůř když není. Ale nic a nikdo nestojí za to, abysme mu obětovali zdraví. Nebo dokonce vyhořely. K čemuž jsem taky neměla daleko, pokud bych nedala stopku a spíš to možná bylo jaro, nebo něco ve mě, co náhle chtělo strašně sabotovat to, co mne zranilo. A musím říct, že léčba se mi moc líbila. A nejlepší je, že mi vlastně nic neuniklo. Dneska se sama sebe ještě nebudu ptát, jak jsem to dala. Mám ještě večer, kdy chci těch pár věcí dotáhnout a být tak o kapku spokojenější. A pak se na to podívám, jak jsem to dala, nebo nedala. A nejvíc mne pak zajímá to moje počítání. Víkendy třeba neřeším, ale i tak věřím, že jsem dost pečlivě sledovala své činnosti a tak si ještě udělat čas a vidět to, jak to je. Možná se budu divit. dala jsem si limit 1 hodinu prokrastinace denně. Ono to taky nebude tak žhavý - fyziologické potřeby a občas nějaká ta touha přečíst si něco výživného i z jiného soudku...