Když někde odloupnete kousek, nemáte jen tuhle šupinku a pod ní něco, co se musí zotavit. Ten jeden odkrytý kousek často zasáhne do mnohem větší oblasti, než zrovna vidíte... A musím říct: "Je dobrodružství to sledovat."
Vlastně největší mazec je být v tom procesu. Být v té akci. Přestože změnu nelze moc vnímat v moment, kdy se děje - obzvláště pokud my jsme v jejím středu, ale lze s úžasem sledovat zpětně to, co zpracuje mysl. I tak je to někdy neskutečný...
Dnes nečekaně přijel Péťa a já si uvědomuju, jak jedna z mých prvních reakcí v nitru je podráždění, a k tomu směs emocí - překvapení, rozčarování, možná i rozpaky (právě jsem se myla), ale nejvíc podráždění. Proč? Z čeho? Že mi někdo narušuje systém? To překvapení ve chvíli, kdy si myslím, že mám klídek a přehled, ale hlavně mám pracovat... ???
Říkám si, nejsem moc mladá na takovýhle zkostnatělý postoje?
Možná... Snad!
I když jsem měla překvapení ráda, vždy mne rozhodí, když nejsem paní svého času. S dětma už jsem udělala hafec ústupků, a tak by si jeden myslel, že to dá, ale je to jinak. Pracovní čas je posvátný. Zařekla jsem se, že nechci furt dotahovat nedodělky po večerech. Za chvíli bych totiž nedělala nic jiného, ale tak to nechci. Chci v tom mít jasno... a najednou v tom jasno nebylo...
Ale víte co, bylo to mooooc příjemný setkání.
Neměla bych se brát tak vážně!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)