Poslední týdny se často v myšlenkách probírám výchovou, dětmi a vším tím kolem rodičovství. Možná to odstartovala úžasná knížka Lucky Königové Negramotný rodič a určitě to dorazil skvělý webinář s Luckou Harnošovou o kontaktním rodičovství, včetně toho rozhovoru, který jsme připravovaly na ŽŽ blog. A to ani nemluvím o přepisu limbického otisku s Denisou a Richardem o prázdninách, a to jsem asi vybrala jen ty hlavní strkance, ale jistě jich bylo v poslední době mnohem víc...
Možná je teď ten správný čas pro uvědomění si toho všeho, co se stalo. A když jsem dneska koukala na dokument Pět zrození, brečela jsem a bylo mi líto, kam nás ten pokrok dostal...
Mám potřebu to trochu uvést do souvislosti. Je zvláštní, že jsem si předtím nijak nemyslela, že by můj první porod byl nějak zlý. Nebyl ale ani úžasný. Dlouhou dobu jsem to prostě brala tak, že tohle je prostě porodnice. Věděla jsem, že to prostě nějak proběhne a věřila, že to proběhne nejlíp jak může.
Ale vlastně neproběhlo. Ach ano, jsme oba zdraví. Ale mohli jsme být i šťastní...
Nevěděla jsem nic. Zpětně se na sebe trochu zlobím, jak málo jsem byla informovaná, jak málo jsem se starala o to co mohu, co se bude dít, co se skutečně musí dít, ale současně vím, že jsem v té době na víc neměla...
Ale to bohužel nic nemění na tom, že cítím velkou křivdu, které se na mě, a mém prvorozeném synovi, tenhle systém dopustil. Svěřila jsem se jim do péče s vědomím, že se o mne postarají, že udělají to nejlepší, co mohou, ale na jiný porod než nemocniční jsem prostě neměla koule. Tehdy mi vůbec nedošlo, že oni o nic takového nestojí. Oni jedou protokol. Jsem pro ně jen číslo, položka na faktuře pro pojišťovnu, protože kdyby ne, neseřvala by mne sestra hned při příchodu do porodnice, že jsem mohla zabít své dítě, lékařka by mne nevyšetřila tak hrubě, že mne to až bolelo a špinila jsem, nenadopovali by mne koktejlem chemikálií, které mne úplně odrovnaly.
Kdyby jim šlo o to nejlepší, dali by mi moje dítě po porodu na tělo - ale nedali.
Kdyby jim šlo o to nejlepší, dali by mi moje dítě poté, co udělali všechny ty děsně důležitý věci, do náručí - ale nedali. Museli ho odnést na dětské oddělení. Kdyby mi ho vyměnili, ani bych to nepoznala. Nevyměnili, ale svýho syna jsem viděla celá vyplašená až druhý den v brzkém ránu....
Je mi moc líto, že se to nestalo jinak. Že jsem nedokázala zařídit, aby to bylo jinak. Bolí mě to... Nikdy mi nedošlo, jak moc mě to bolí. Jak moc moje vnitřní matka pláče. Jak moc je tahle role ve svém zrození zranění, zničená a podupaná... ale stalo se.
Začínám si postupně odpouštět.
Víc s minulostí udělat nelze.
Bolí mě to a hledám cesty, jak všechny ty následky, které už jsem protrpěla, vstřebat a udělat krok dál. Můj porod nebyl hrozný, přesto až teprve x let poté začínám cítit obrovskou křivdu ve všech těch špatných postupech, které se nám staly a které utvářejí náš život. Porodnice to už má vyřízený. Já s tím budu žít do konce života. Ale nechci tím do konce života trpět! To rozhodně ne!
Najdu cestu, uzdravím sebe, uzdravím svého prvorozeného, a vykročíme dál s hlavou vztyčenou - ne navzdory nepovedenému začátku, ale právě proto, že to přijmeme jako unikátní součást naší cesty životem. Bolavou, ale jedinečnou součást života...
Tenhle systém není správný. To, co se děje s ženami při některých porodech, je hluboká neúcta k nim a procesu, kterým procházejí. K čemu jsou nám všechny ty výdobytky modernosti, když se ani neumíme k sobě chovat, naslouchat si a respektovat se.
P.S.: Až se zase někdo bude divit, proč je tolik násilí ve světě, proč jsou lidi tak zlí, depresivní, ztracení... proč jsou děti vztekavé, ukřičené, nejisté, jednoduše proto, že jejich porody jsou hnusné, chladné a nelaskavé... Jsme jen obrazem toho, jak se dostáváme na svět. Všichni to máme v sobě zapsáno, ale jen hrstka z nás jako šťastný okamžik...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)