29. února 2016

‪#033 Honba za budoucím já

Někdy ve věčném koukání do dálky před námi a touze po stálém růstu a neumírání, se zapomínáme zastavit a otočit se na kroky, které už jsme ušli. Zapomínáme se podívat na tu změnu a naplno si ji uvědomit. Zapomínáme vidět, jak hodně, opravdu hodně rosteme...

V touze dojít co nejdřív co nejdál, zapomínáme přibrzdit a vydechnout. Máme strach, že jakmile se nebudeme dost snažit a nepřetržitě posouvat, něco promeškáme. Že se celý ten vlak zastaví, že vyhnijeme. Tolik se obáváme slova stagnace, že jsme ho zaměnili se zastavením se. Ale zastavit se po období růstu, abychom si dobře pohlédli to, co jsme dokázali, přece není žádná stagnace!
Po vnějším musím přijít i vnitřní. A to dost dobře nejde bez zklidnění.

Nemůžete koukat dozadu a stále jít vpřed!

To brzy zakopnete a rozbijete si čumák. Z toho pak snadno vznikne dojem, že dívat se zpět je něco špatného. Kulový.

Stejně jako zastavení. Co může být sakra špatného na tom vědomě se zastavit a pozorovat? Nebýt aktivní, ale nechávat svou předchozí aktivitu doznít a užívat si tu jízdu. V kotli je naloženo, teď se můžete... ne, vy se musíte trochu pokochat! Proč si to odpírat?

Že si to neodpíráte? Ale s užíváním si toho to asi taky nemá mnoho co do činění.

Všimli jste si, že někdy ze samého koukání vpřed trochu "blbneme"? Jako by nás ten pohled na horizont vytrhl z toho kým jsme - teď a tady a my se chováme tak trochu iracionálně. Koukáme stále do očí budoucnosti a nevidíme, že už dávno JSME naše budoucnost. Nevidíme, že už jsme na tom místě, na které jsme vlastně chtěli dojít. A někdy se může stát, že to v touze jít dál i přehlédneme...

To je varianta úplně nejhorší...

A tak se ptám: Jak a kdy si vychutnáváte své úspěchy, svůj růst, když se v tom nekončícím procesu nezastavíte... ???

28. února 2016

‪#032 Radost prostého plynutí

Já ani nevím proč se mi najednou vynořila ta vzpomínka - vlastně jen pocit...
Ten zvláštní pocit jakési radosti, která nepřichází zvenku po něčem vtipném, ale která vychází zevnitř. Je to směs spokojené naplněnosti, kdy můžete v daný okamžik dělat to, k čemu jste vnitřně puzeni.

Přesně ten pocit, který mám spojený s blogováním. Když jsem ještě začínala a chodila do 9-to-5 práce... Najednou přišla myšlenka, která toužila být zaznamenána. Ne, častokrát nebyla nijak extrémně důležitá, naopak. Byly to vcelku banální věci, ale nemohlo to být autentičtější. Možná to bylo na tom tak vzrušující.

Přestože to nebylo nijak hodnotné, stejně jsem to udělala - psala jsem.
Protože jsem chtěla a nepřemýšlela, zda to jde, či ne. Našla jsem si těch 5-10 minut na napsání několika řádek. Proč bych nemohla najít pár minut pro sebe?

Až mnohem později, když jsem postupně zrála do svého stylu, jsem si skutečně začala užívat tohle prosté plynutí. Následování něčeho uvnitř. Intuitivní sdílení, maximálně autentické do takové míry, do jaké si dovolíme se odhalit.

A je zajímavé, že jsem se svým vlastním způsobem otvírala vždycky.
Někdy zastřeně, někdy dost zpříma, ale nejčastěji mezi řádky.

Ten prostor miluju. Je tak obrovský, má tolik poloh, barev, tónů. Je vším, co v danou chvíli jsme ochotni nasát, co jsme ochotni rozehrát. Nemusí tam být nic a současně všechno. Někdy tam schválně vkládám oblázky, jindy perly a někdy vůbec nic. Vlastně poslední dobou to, co skutečně píšu, je málokdy mezi řádky. Mnohem míň, než jsem psávala...

Ale ten pocit...
Někdy, když se nebojím chytit vlnu, tu vlnu, která mne nutí psát a jen psát, aniž bych musela extra přemýšlet, ten pocit tam občasně probleskne.
A to je úžasně osvěžující.

Víc takových! VÍC!

26. února 2016

‪#030 (ne)potřebuji další...

Přistihla jsem se, jak zase přemýšlím, jaký další bloček - sešit, zápisníček... bych potřebovala.
Jakože nutně, samozřejmě!

Ale pojďme si nalíti vína čistého. Není to o dalším bločku. Není to o tom, že potřebuju další něco, kam oddělím další kousek svýho života... Jakoby oddělování mohlo něco zachránit, donutit mě k nějakým výkonům!

Naučili jsme se všechno oddělovat! Uvěřili jsme, že některé věci nemáme míchat - soukromí a práci, lásku a byznys, rozum a cit. Jak kdyby se věci mohly vzájemně nakazit a pak by třeba nemusely dobře fungovat. Co když ale fungují jen když jsou takhle nakažený? Co když to mísení je ona životodárná podmínka pro skutečný úspěch?

Jasně, že nepotřebuji další notýsek na támhleto a jiný na tamto. Jistěže na každou jednotlivou myšlenku není nutné, a dokonce ani žádoucí, zakládat speciální prostor - unikátní krabičku, do které nepáchne zbytek mýho života... Je fajn věci držet od sebe, ale stejně fajn může být jejich bláznivé mísení, aby život dostal tu nepřebernou paletu odstínů, které můžeme namíchat jen a pouze my.

A tak, přestože jsem notýskama bytostně posedlá, vím, že nepotřebuju další. Naopak. Potřebuju všechny ty úžasný kousíčky spojit a konečně vidět celý obraz, o který se snažím... A který mi díky té snaze stále uniká...
K mé škodě!

"Pokud se bráníme nákaze, možná je to proto, že už jsem nemocní..."

22. února 2016

‪#026 Ten vytoužený stav

S novým rokem přišlo skutečně hluboké otevření několika témat, která ale vyžadují čas. Třeba měsíc nebo dva. Možná i víc.
Se zděšením, které si ještě dnes velmi živě pamatuji, kterému jsem čelila poté, co jsem se ohlédla za uplynulým rokem (a ze strachu to ohlédnutí stále nedokončila), vypluly na povrch věci, které jsem zatím jen šolíchala a uvědomovala si, že v mém životě budou potřebovat důkladnou revizi.

Ačkoliv mi bylo jasné, že je třeba na tom pracovat, stále nějak nepřicházel ten správný nápad. Události konce roku tomu příliš nepřály a pád do únavy přinesl jen kopec dalších otázek.

Vy, kdo znáte synchronicitu, zákon přitažlivosti či Tajemství - zkrátka je jedno, jak to nazvete, pro mne jsou to "ty náhody, co neexistují", když přijde ten správný čas pro řešení čehokoliv, dostanete jasnou mesidž.

Směju se pod vousy, když si vzpomenu, jak jsem nedávno trochu polemizovala, jak to s těmi zprávami je a že věřím, že chodí. No jo, kdyby totiž nechodily, nemohla by se naše obrana po čase vůči tomu stát laxní, a přesně v ten moment, jakmile si začne myslet: Jo, tohle už znám a ví, že to nedám, tak to najednou sedne jak zadek na nočník.

Nejednou tak nějak pochopíte. Najednou přijde něco, čemu rozumíte, nad čím se zastavíte a říkáte si: "Joooo, tohle musím zkusit a zjistit, co to udělá." A fakt se upřímně těšíte. Nepochybujete. Nekladete další otázky. Jen to jednoduše zkusíte. Největší sranda je, že to není nová myšlenka. Vy jí naopak velmi dobře znáte, ale je to podaný přesně tou formou, že vám to v hlavě secvakne.
Konečně!!!

Děkuju!

19. února 2016

‪#023 Jen si to prožít a nepsat

Poslední dny na mě padl ňáký taký smutek. Něco uvnitř mě potřebuje prožít kousek bolesti a já říkám: OK, když je to potřeba. Protože věřím, že kdyby to nebylo potřeba, tak se to dít nebude.

Zajímavý je, že mi trochu dochází slova. Mám pocit, že se děje spousta věcí, a přesto nic. Hledám ta správná slova k pojmenování a zjišťuju, že jich nacházím pramálo. Tak než se drtit, což jsem si už xkrát zakázala a míň a míň mám k tomu skutečnou vnitřní motivaci... radši řeknu jen to, že dnes prostě nechci o ničem psát...

Ostatně, snad jsem tady už vzlykala dost.
Teď není dobrá doba.
To je celé.

18. února 2016

‪#022 Rozpoutat svá pouta

Pouto je to, co nás drží tam, kde bychom se možná už držet neměli...

Je to směs strachu, naštvanosti a zklamání nad sebou. Současně ale vím, že tohle je jen jedna část. To, jak se cítím. A pak je to, jak to je a co s tím dál.

Dokud něco nevíme, nemůžeme to řešit.

Nelze se zabývat něčím, co jsme si nepojmenovali - to pro nás vlastně neexistuje, nebo existuje v úplně jiné formě. A ta forma se časem mění. Co bylo na začátku užitečné a funkční se časem může stát opakem. Nejdřív si toho ani nevšimnete a pak se z toho snažíte neuměle vyvlíknout. Jenže současně nejde být tak hloupě zbrklý.

Radikální řešení jsou fajn, ale někdy si je člověk nechce dovolit. Nejen proto, že nemůže, ale protože chce jít nějakou jinou cestou a tak čeká, jestli se ta jiná cesta otevře. A ona se vždycky otevře!
Jen poznat ten moment, kdy se to stane. Ten moment, kdy dojdeme do bodu, že jí otevřeme. A pak beze strachu přijmeme to přicházející. Anebo s trochou bázně... vždyť je to něco nového, ale nic, co by nás muselo ochromit, zastavit, položit...

17. února 2016

‪#021 BAD DAY

Ráno školní klasika. Cesta do školky nečekaně bezva a stihly jsme to děsně těsně. Dokonce nám zachránily i kostým víly a tak věřím, že má drahá víla mohla ladně tančit, aniž by si přišlápla své obláčkové šatičky.
Když jsem se vracela domů (do práce?), začal opravdu vydatně padat sníh.
Ach, nádhera! Prostě boží.

Usadila jsem se k PC se svým müsli se sojovým jogurtem, který bylo mimochodem nečekaně dost dobrý, chvíli pracuju a pak se to najednou zlomilo. Chtělo se mi JEN BREČET.
Až někde z vnitřku, kam ještě nedohlídnu.

A tak jsem brečela...
Někdy je tohle ta nejlepší meducína na všechna prokletá bebíčka, která na naší životem ošlehaný duši jsou. Prostě je jen pofoukat tou záplavou slaný vody a nechtít víc.

Neřešit.
Vykašlat se na všechno.

Od rána sněží a já si říkám: Jooo, takhle má vypadat únor - protože jen bílý pole posílí. Potřebujeme letos dobrý brambory. Ty, co prodávají, jsou k pláči.
Dneska ale pláču jen tak. Ne kvůli bramborám.

Pláču, protože je to zdravý... a můžu si to dovolit (na rozdíl od spousty jiných věcí)
Pláču, protože mám kapku strachu.
Pláču, protože se věci lámou a v takových chvílích teče i krev a tu já nerada.
Pláču, abych se mohla líp nadechnout.
Pláču, protože to maminky někdy dělají...
Pláču, aby mi brzy bylo líp...

16. února 2016

‪#020 Když odpovědi nepřichází

Když jsem šla ze školky domů, potkala jsem člověka, který tak hlasitě a teskně naříkal, až mě to chytlo u srdce. Nerozuměla jsem jeho huhlání, ale ta bezvýchodnost a neštěstí z něj přímo tekla v proudech. A mě okamžitě napadlo, jak moc lidí je dneska nešťastných a smutných.

Proč se to děje? Proč nejsou řešení...
Rozumím tomu, že člověk musí jít svému štěstí naproti, ale co když se jeden opravdu snaží. Co když dělá maximum z toho, co ví, aktivně hledá řešení, hledá pomoc i u těch, kteří řešení nabízí, ale přesto nic nepomáhá? Co když člověk s tím vším, co ví a zná, dělá to nejvíc a stejně se věci nemění? A on ví, že dělá hodně, ale přesto k němu stále nepřichází to správné.

Já vím, že stačí změnit úhel pohledu.

Ono se to ale líp říká a hůř dělá, když má člověk nemocné dítě, se kterým běhá po doktorech i různých alternativách a stejně bez výsledku. A tak ho to brzdí ve všech dalších oblastech, protože stálou péčí trpí i jeho příjmy. A to mu rozhodně nepřidá. Je v kolotoči, ze kterého nezná cestu.

Jenže já tuším vím, že řešení jsou. Určitě! Věřím tomu.
Chodí k nám každý den. Cinkají nám přímo o nos, ale i když se můžeme hodně snažit, nemusíme je vidět. Jak poznat, že to děláme špatně, když nic jiného neznáme, když to dle svého zkoušíme jinak, ale nezabírá to. Co když na to naše momentální JÁ nestačí?

Znamená to, že v tu chvíli to prostě nevyřešíme?
I když moc chceme?

15. února 2016

‪#019 Moje první video

No jo, to je hned z kraje týdne událost, dámy a pánové!
MEGA UDÁLOST, o které si nepřečtete v žádném z předních českých deníků, ale moje blogoviny přináší jen to nejlepší z mého už snad zase trochu bláznivého života. Ponořte se do malé reportáže ze zákulisí, které je vždy tichým a vnějším očím neviditelným společníkem všech zapálených tvůrců.

Abych se přiznala - jsem ještě trochu v rauši z toho, že jsem to dala...

A jak to celé bylo? Scénář se rodil cca týden. Ne, vážně si myslíte, že bych mluvila bez přípravy? Slovomilka na slovo vzatá? Samotná mléčná výzva nakonec vznikla o víkendu, protože jsem se neplánovaně a nekontrolovaně pustila do jiné výzvy, která mi znemožnila udělat tu původně plánovanou (no jo, jsem srabík, že bych to nedala!) a taky měli slevu na alternativní mlíka od Alpro.
Ale na všechny a všechno dojde. I na mě...

"Zfouknu to za hodinku!" naivní myšlenka kolem půl desáté dopolední.
Omyl, kočko. Mac mě nechal ve štychu (díky, kámo!) a ani po padesáté třetí mi nenainstaloval novou aktualizaci Flashe. To mě trochu vykolejilo, ale odvážně jsem sáhla po našem (před dětma) utajeným tabletu a začala to: Tam ne... Tam je tma... Tady blbý pozadí... Tady zas nedám tablet... No to nejde... Zkrátka velká otázka Kam se sebou? a pak i ta už historicky řešená: Kam s ním?

Myšlenkový výstup nakonec zněl: postel pro mé ctěné pozadí, židle (která stála na posteli) pro velectěný bok tabletu, pár knížek (astro-literatura dávno zaprášená) a trochu na prd lampička dobrá tak na noční práci, ale všechno tohle, včetně nejmenovaného božího obrazu nad postelí, udělalo moje "vodnářský studio". Víc jsem zatím z bytu nedostala...

Pak ale začala ta největší pecka dne: Zmáčknout play a natočit to!
Přiznám se, na první dobrou to umí jen Bůh. Mně vyšel šestý pokus. Tam jsem se nejméně vrtěla a jinak nadměrně hýbala, a mimikou jsem "nelítala z obličeje". To totiž byly skutečné problémy, kterých jsem si do té doby nebyla vůbec vědoma a u psaní je fakt řešit nemusím.

A pokud nějaký škodolibec čekal na fatální přeřek, zklamu ho - nekonal se ani v jednom z videí, z čehož mám asi radost největší! Jen koukat do tý prťavoučký kamery a ne furt na značky, čudlíky, jak to natáčí, na sebe atd... to je něco.

Nahrát to, pojmenovat, poprat se s obrázkem na YT a přidat pár blbůstek formou poznámky do videa, byla už brnkačka. Vlastně ne. Obrázek vlastního kanálu je pěkná pruda. Až zjistím, na jaký to je heslo, tak to ještě doladím...

A TO JE CELÝ.
Nuda, co. Já tím strávila několik hodin! Ani v jedné fázi jsem se necítila nudně. Dodávám, že ten koktejl pocitů mi za to stál...

Chce to fenomenální závěr - takže asi nějakou velechytrou radu či zjištění:
1. Vážně musím uklidit a naplnit svůj dlouho odkládaný minimalismus (jako fakt!)
2. Paravan, o kterém uvažuju už asi 5 let, začíná být jedno z možných řešení
3. Začít pracovat na své řeči těla
4. Pořídit si mikrofon nebo nějak jinak inteligentně vyřešit zvuk
5. S tím úklidem začít co nejdřív!

14. února 2016

‪#018 Když si nečekaně vzpomenou...

Dnes večer se Barunka ve vaně usedavě rozplakala...
Znám spoustu jejích pláčů. Ryby tuhle řeč duše ovládají do posledního puntíku. Vážně to umí a já se učím všechny ty nuance rozeznávat.

Nejčastější je ten obranný, když jí brácha bere kyslík. Takový trochu přehnaný, vzlykavě vyčítavý pláč. Jasné: "Mamíííí, pomooooc. Jsem trochu přecitlivělá ale neumím to vyřešit sama, možná že to ani tolik nebolí, ale chci, aby sis mě všimla, abys to tak nenechala..."

Pak je to pláč, když něco tělesně bolí, třeba když zakopne a spadne. Takový rychlý intenzivní výtrysk pláče. Hodně vzlykavý, naštěstí brzo utišitelný okamžitou pozorností, objetím, pohlazením a konejšivými slůvky.
Zde má speciální místečko i pláč nemocný. Ten je tichý, tklivý, přerývaný. Takový, který se schová pod deku a nejlíp mu je, když může usnout a pak se prostě a jednoduše probudit do zdraví.

Pak je ještě spousta různých vzlyků, postesknutí atd... My rodičové tohle prostě známe. Mohli bychom na to vydávat knihy na pokračování, které by strčily do kapsy celý Ottův slovník naučný, a stejně bychom neřekli nikdy dost, abychom skutečně věděli.

Ale tohle bylo jiné. Takhle jsem jí dlouho plakat neslyšela. Vlastně ZDA VŮBEC NĚKDY přesně takhle. Byl to podivný polohlasný a současně hluboce niterný pláč. Jako když se uvnitř vás něco zlomí a vy se bojíte, že jste rozbití, že už to nepůjde nikdy opravit...
Pláč, ze kterýho se druhým zastavuje srdce a oči se úplně samy plní slzami.

"Mě se stýská po prababičce!" hlesla mezi sprškou dalších slz.
Chtělo se mi plakat s ní. Neznám chvíli, kdy jsem se cítila bezmocnější.
Tohle neutěšíte.

Ten okamžik jejího smutku mě naplnil vším tím, co už taky nebudu mít. Co už nikdy nebudeme mít, protože když lidi odchází, berou si s sebou všechno to, co nám mohou dát jen oni - všechno to nepříjemné a hlavně kopec příjemného a skvělého, co jsme ne vždy dokázali ocenit a co jsme ne vždy brali jako jedinečný okamžik. Ke své škodě. A tohle všechno v tom jejím hlásku bylo... A možná mnohem víc.
A to mě opravdu zasáhlo...

"Chci abys mi o ní vyprávěla..."
"A co bys teď chtěla vyprávět?"
"Třeba jak se narodila..."

Usínaly jsme v pevném objetí a bez slziček.

13. února 2016

‪#017 Všímat si toho krásného

Jak jsem zase začala fotit WOL, opět mi v mysli vyvstala ta mnoha fotografy (ne)vyřčená věta: "Jak vznikají krásné a zajímavé snímky?"

A sama si odpovídám JEDNODUŠE. Tím, že si toho krásného a zajímavého všimneme.
Že máme otevřené nejen oči. Tím, že nemáme strach jak budeme vypadat až vytáhneme někde na veřejnosti foťák. Tak, že budeme sami sebou, tady a teď.

A to mi vlastně připomnělo, že přesně tohle byl ten důvod, proč jsem vloni s WOL začala. Chtěla jsem znovu vidět to, co jsem během několika let zapomněla sledovat. Mělo mi to připomenout, že krása je všude kolem, často tam, kde ji nečekáme a ona nás chce zcela jednoduše, jakýmsi naivně prostým způsobem, oslovovat.

Chtěla jsem to ZASE zažít.

Ono to totiž nakonec není jen tomhle, co pak případně může být vidět. Je to hlavně o vnitřním nastavení, které jsem chtěla vnějším, zábavným a nenásilným způsobem zase obnovit. Protože se mi tak žilo mnohem líp. Protože tak jsem měla život mnohem plnější... A přestože plný je stále, ten úhel pohledu, který se díky tomu může měnit, je úžasný...

To je celé!
Je to jednoduché.
A někdy to nejjednodušší nám dělá největší problémy.
Klasika...

12. února 2016

‪#016 Málo "čarujeme"

Proto v našem životě tolikrát postrádáme nějaký ten zázrak.
Jenže, jak už jsem kdysi psala, zázraky si vytváříme my sami. I zázrak je jen výsledek něčeho, co jsme udělali nebo dokonce i neudělali, každopádně prsty v tom máme tak jako tak.

Tak třeba vcelku nedávno jsem byla na nákupu a měli tam Metro dezert. Moc dobře vím, kdo Metro dezert rád. Tedy doufala jsem, že stále má. Vlastně v ten moment, když jsem stála v krámě a Metro dezerty se na mě smály, jsem viděla právě toho člověka a vzpomněla si, že jsme si už před dvěma měsíci říkali, že by bylo fajn se vidět. Pak jsem ale padla vyčerpáním a bylo po srandě...

Nejvyšší čas se potkat! Jasná zpráva.
Aniž bych tušila, zda a kdy to bude možné, koupila jsem právě s touhle myšlenkou zmíněnou sladkost a v duchu se těšila, kdy se asi naskytne příležitost pro předání mého malého překvapení. Nic jsem ale nevymýšlela, prostě jsem jen trochu "čarovala" a v duchu si představovala ten výraz v obličeji, až tohle vytáhnu jako "Něco pro tebe mám!"

Do týdne byla příležitost na světě!

A tak jsem dnes spláchla dvě mouchy jednou ranou. Možná tři.
Byla jsem po delší pauze opět na ART semestru a napojila po umění prahnoucí (a momentálně hodně vyprahlou) část své tvůrčí duše, díky tomu mám mimo jiné skvělé fotky do svého dalšího WOL týdne, a současně si dopřála kdysi plánované setkání, ke kterému se ne a ne najít vhodná chvilka.

Jo a ten výraz ve tváři... byl boží!

Je tak úžasný lidi opravdu hodně překvapit!
Došlo mi, jak ráda lidi překvapuju a že jsem taky moc ráda překvapována.
Hlavně, když se lidi trefí.

Díky za krásné čáry...


11. února 2016

‪#015 Tak trochu jiná

Zase se hledám...
Vlastně se hledám neustále.

Mám pocit, že je to možná jedna z kvalit, která k nám Vodnářům tak nějak bytostně patří. Máme jí pod kůží, jako tetování. Něco, s čím se bez rozdílu rodíme. Čímž nechci říct, že nikdo kromě Vodnářů se nehledá – naopak. Hledáme se všichni a věřím, že každý se najdeme. I my se najdeme, jen zjišťuju, že je čím dál tím těžší, nacpat se do nějaký škatulky.

Třeba jen s tím, co dělám... Co já vlastně dělám?

Jednak se starám o to, aby jiní měli co číst a dostávali tak pravidelnou dávku inspirace v průběhu celého dne. Taky se starám o to, aby se to, co nabízíme, prodávalo, aby na to lidi měli chuť a chtěli to. Většina mé práce jsou prostě písmenka – některá pro potěchu, některá k prodeji. Vždycky ale písmenka. Člověk by si řekl, že když tolik dělám s těmi všemožnými texty, vytvářím prodejní weby a reklamy, že to asi teda budu ten copywriter. Zkrátka a hezky řečeno copík.

A já? Mám pocit, že to vůbec nevystihuje to, kým skutečně jsem. Je to zase jen nějaká nálepka, v který se vlastně úplně tak komfortně necítím... Ne zcela a úplně svá. A proto to nerada říkám. Jenže ty škatulky jsou potřeba, abychom se nějak orientovali, ale současně se někdy stane, že se dostanete do stavu, kdy se ošíváte jak ve špatně padnoucím kvádru.

Můžete vypadat hodně jedle, ale současně si v duchu říkáte "To je divný."
Vypadáte dobře, ale víte, že tohle není všechno. Že tohle není to ono. Že vám to sluší, ale boží zdaleka nejste. A nemůžete být, protože je to jen nějaký procento z toho všeho vašeho. A tak zjišťuju, že ta moje Písmenková královna je mnohem lepší označení a že jsem taky spousta jiných královen, princezen, vévodkyň a císařoven a jánevímcoještě...

Tohle je jen jedno moje království.
Nechci se do něj napasovat. Nechci se touhle vládou svázat.
Nejsem copík a nedej bože copywriter.
Jsem Písmenková královna.
Né víc, né míň.
Jsem to JÁ.

10. února 2016

‪#014 "Začínáš bejt pěkná kráva"

zakončila jeden z mých kratších monologů dnešního rána mamka.
K R Á V A ?

Miluju upřímnost mé rodičky.
Tohle jsou přesně ty překvapivě vyřčené věty, po kterých začnete přemýšlet... I když by se mi to líbit nemuselo, protože kdo by chtěl slyšet, že je kráva (to asi není sen populace něžného pohlaví), tak jsem s ní zajedno v té větě, která následovala hned poté, jak mi hlavou stihlo proběhnout, v té chvilkové prázdnotě směsi překvapení, něco ve smyslu No potěš!: "Budeš muset něco změnit, jestli nechceš bejt jako blondýna..." čímž mi naznačila, že se té sousedce, kterou bysme nejradši neměly, začnu brzy podobat k nerozeznání.

Blééé.
Ani náhodou!

Je fakt, že jsem se v životě - jako celku - cítila už líp.
Taky jsem se cítila už hůř. Ale také jsem si slíbila, že už nepadnu na stejný dno. A já na něj padla. Znovu.
Posbírala jsem se, oklepala se, ale ten rozjetý vlak ještě musí zabrzdit. A to je svým způsobem nepříjemná chvíle. Nutná, ale trochu blbá, protože vy už chcete být na nádraží, ale nejste! A vyskakovat z jedoucího vlaku mi přijde, no... sebevražedné.

Ale co když to je zas jen program jménem strach, co rozblikal všemožné kontrolky, které ale vůbec nemají opodstatnění. Jen hloupě blikají a prudí. A vy máte pak hlavu plnou nesmyslů v domnění, že to je to racio, které vás dostane z bryndy. Opravdu?

Možná jsem jen UVĚŘILA LŽI, že je to nebezpečné, že je to smrtící.
Možná jsou skoky z rozjetých vlaků přesně to, co bychom měli absolvovat mnohem častěji...

Otevřít dveře toho nejposlednějšího vagonu - jako ve filmu, zůstat překvapeně stát pod prvním závanem čerstvého chladného vzduchu. Křečovitě svírat kliku, těžce dýchajíc s oroseným čelem. Slyšíš to pravidelné tu dum tu dum tu dum. Vlak jede. Jedeš s ním. Jedete spolu. Zaposlouchej se a slaď s ním své neklidné srdce. Dokud nebude nic jiného než  t l u k o t ...

Vzduch ovívá tváře. Konečně otevíráš oči a díváš se do krajiny co před tebou utíká. Utíká pryč a ty bys tam měla být. Srdce tluče tu dum tu dum tu dum... Povolíš křečovitě sevřenou kliku, otevíráš ústa v mohutném nádechu a nečekané zahoukání je jako signál...
Jen roztáhnout ruce, zavřít oči a ... skočit přímo do svýho snu.

Skočit do něj a udělat z něj realitu.
To přece nemůže bolet!
Sny, které se plní, nebolí.

Nebolí, že ne?

9. února 2016

‪#013 Vím, že víš, že vím

V ABC mají jasno. Nebo alespoň ten někdo, kdo ví...
Já vím, že mnoho nevím. Teď, v tyhle dny, ještě míň než kdykoliv jindy.

Vím, že se něco bojím vědět... Protože víte co, strach číhá na každém rohu!
Vím, že až budu vědět o kapku víc, bude už pod mýma nohama ta hluboká stahující propast. Nebude se ptát, zda mám odvahu skočit. Sama se sesunu do jejího chřtánu a poddám se pádu.
Poddám se, protože vzdor je jako kopat si hrob.
Radši do nějakého zkusím rovnou padnout...

Jsem přehnaně dramatická a navíc patetická. Znáte větší klišé? (chtěla jsem to slovo dlouho použít) Asi ne, ale možná velmi důvěrně znáte ty chvíle, kdy se věci lámou. Odpadávají drobky a vy se z nich - v jakémsi bláznovství jistoty - snažíte nasytit. Vaše počínání je pro kohokoliv zvenku nepochopitelné, o tom žádná. Vám to přijde nadmíru logické, takže si ani nevšimnete, že to opravdové jídlo vám právě odnášejí. Vy jen paběrkujete zbytky událostí. Zbytky reality, do které už musíte naskočit. Do které se musíte s chutí zakousnout. Pustit se do toho. Naplno!

Vím, že něco ve mě už ví.
A na to se, v hloubi své mo(nu)mentálně tápající duše, chci spolehnout. Protože vlastně nemohu jinak. Musím jen vytrvale následovat pravou za levou a levou za pravou a díky jednotlivým krokům se dostat tam, kde se nasytím.

Tam, kde nebudu sbírat zbytky.
Kde s vděkem neskočím jen po zbytcích.
Kde na něco takového nebude prostor ani čas.

Chci už taky vědět!


8. února 2016

‪#012 Co když jsem se spletla

A máme tu další dávku pochybností.
V únoru je to teprve první zásilka. Nevěřím ale, že poslední...

Když se věci mění, bývá pochybnost na denním seznamu doručenek.
Občas bych si přála nebýt doma. Chtěla bych mít jednou NEDORUČENO! Pro svůj vlastní klid a bezpečí...

Jenže takhle to nefunguje.
A tak nezbývá než naplno podléhat té fázi, kdy najisto nevím, zda to, co právě teď dělám, je to pravé. To nejpravější, ze všech pravých pravostí. Protože jedna věc je, že vás něco baví, že vám to jde a dělání tý věci je pro vás hračka. Ale druhá otázka je, zda vás to posouvá dál, zda je to pro vás každodenní výzva a zda je to pro vás maximální lábuž, které se chcete oddávat téměř neptřetržitě...

Stále nějak naivně doufám, že to druhé je možné. Ano, možné!
A hlavně trvale udržitelné!
A to moje nevím je právě o té maximální lábuži...

Odložme stranou tyhle psychohry. Půjdu cestou nejmenšího odporu a položím si nemlich tu samou otázku, která mne před lety probudila do života: "Jak budeš vypadat za deset, dvacet let takovéhle práce?"

Nelze si více do očí lháti. Vím, že nic moc to chci kapku jinak. Vím, že naprosto přesně takhle, jak teď žiju a pracuju, šťastná nebudu. Tohle není úplně PŘESNĚ to, co bych chtěla dělat do konce svýho života. Přece jen, už mám třetinu za sebou a končí veškerá legrace. Tady už jde o život. O život, kterej už si nechci pos*at!

A tak vím zase kulový. No, vím maličko víc! Vím, že ani tohle není můj (do)životní dream job. Ale co když... a trajektorie myšlenek zase strmě klesá k zatím nedohlédnutému dnu. Ale jak se znám, bude tam pěkný humáč.

A víš co je nejhorší? Že víš, PROČ tohle myšlenkový monstrum začalo běsnit.... Protože má někdo jasnější plán než ty, no! Že zas vidíš, jak nepatříš do žádný přesný škatulky a zase budeš jiná (a bojíš se, jak to zase bude bolet).. Jenže víš co? Jít za svým bude tak trochu bolet vždycky. Vždycky někoho naštveš. Vždycky někdo nebude chápat. Vždycky někdo plivne a trefí se.

A co jako? Nejdůležitější je, jestli tě to baví.
Pak přece není co řešit!
No, nemám snad pravdu?

7. února 2016

‪#011 Odpustit si

Dnes jsme šli na Střelák. Zkoušela jsem cestou takový videopokus (s dodatečnými ambicemi k publikování). Cesta utíkala štěbetáním dětí a pak nás čekaly už jen úžasné nekonečné minuty prolejzání, balancování...

A jak jsem tam postávala, viděla své děti spokojené a všude kolem byly děti (taky spokojené), zasnila jsem se. A mé oko spočinulo i na mužii s mimčem v nosítku.
Byli taky spokojení. Spolu. Na procházce. Souznící...


"Tohle jsem nezažila" projelo mi hlavou
a vzápětí mě to trochu zamrzelo.

Každý chce mít fotky z časopisů a šťastné rodinné scény z filmů jednou i ve svým fotoalbu - ve svých vlastních vzpomínkách. Ta potřeba po báječném životě plném báječných okamžiků je tak silná... Jenže co když se ty věci nestanou? Co když se nedějou? Co když nemáme sílu je tak udělat? Co když jsme někde uvnitř na sebe moc nazlobení, zklamaní a možná i zděšení, a tím kalíme všechny ty zbytky něčeho báječného a pak už vidíme jen šeď. A to se stane naší normou a o to závistivěji koukáme na všechny ty barvy kolem sebe...

Chvíli na to začala má mysl spřádat úplně jiný úhel pohledu. Dovolila jsem si ve své současné spokojenosti vidět i zcela jiné souvislosti. Dnes se nechci trýznit za to, co jsem neudělala, co se mi nepovedlo. Dnes je to jinak... Nemusím sama sebe omlouvat. Nemusím se litovat, hubovat, nebo chtít všechno napravit. Jediné, co je potřeba, je ODPUSTIT SI...

Odpustit si, že jsem neměla sílu být lepší.
Odpustit si, že jsem byla unavená, ztrápená a bez zájmu.
Odpustit si, svou nedokonalost!

Odpustit si, že jsem zapomněla na nejdůležitějšího člověka na světě a tím způsobila rány i těm, které jsem někde v sobě, pod nánosem všech těm myšlenek, událostí, nálad a prožitků, opravdově milovala.

A tak jsem si v pohledu na plynoucí Vltavu, s kulisou dětského smíchu a volání, dovolila připustit, že ať to vypadá jakkoliv, vždy jsem dělala vše tak nejlépe, jak jsem v danou chvíli mohla. Dovolila jsem (u)věřit, že přestože jsem udělala kopec chyb (a ještě hodně jich mám před sebou!), bylo to v zájmu toho nejlepšího ve mně v tu chvíli, i v okamžik dnešní...

A s tím dovolením vstoupila nádhera poledního stínohraní i do mě.
Někde uvnitř mě zaplavilo zvláštně hřejivé světlo a rozlilo se v tom kousku bolavý duše, aby už nebolel.
Nikdy. Děkuji...

Miluji Tě.
Omlouvám se.
Prosím, odpusť mi.
Děkuji Ti.

6. února 2016

‪#010 Pořádně si uklidit

Dopoledne jsme po malých dětských peripetiích vyrazili na Náplavku, na trhy. Chodíme tam možná už dva roky. Pusou. Dneska jsme tam konečně byli poprvé i osobně. A hned ve čtyřech! Poprvé s dětma. Bylo to, no ... stačí to jednou za měsíc nebo dva!

Nakoupily jsme různý dobroty sladký i slaný, děti si vybraly mrkvového dortíka (moc dobrýho) a nezapomněly jsme na brambory.

Doma Bártík žadonil po zakázaném počítači a nevěděl co roupama, tak jsem vyrukovala s už dlouho nadhazovaným tématem - pojďme protřídit hračky, které máte v pokoji a které se beztak v 80 % případů jen povalují a přesouvají po pokoji a hlavně přilehlých místnostech = po celém bytě, a akorát nás bytostně štvou (chtělo by to mnohem jadrnější výraz, ale nebudu přece přehnaně sprostá jen kvůli troše plyše, dřeva a plastu, že jo).

Skočili jsme na auta, vysypali je na velkou převelikou hromadu a začalo třídění - rozhodování. Ze světa jsme sprovodili i dvě totálně zničený knížky a to samé se stalo s dvěma puzzle. Asi 10 aut odvážíme na "vrakoviště" a minimálně trojnásobné množství je "pro mimina". Takže to pak nějak zabalím a pošlu to těm miminům, páč ti moji velikáni už došli k poznání, že si s tím vším faaakt nehrají a ani hrát NEBUDOU. Jupí!

Ovšem s plyšákama už to tak jasný nebude. Jak Barunka dospěle rozhodla o posledních 5 autech, u kterých Bártík váhal, s plyšákama si hraje se všema. Že jako na některých sedí vrstva prachu a že ten jeden pytel je netknutej už možná celej rok (ne-li dva!) jaksi přehlédla. Zato mi začala velmi přesně a zapáleně vyjmenovávat s čím vším si hrají - což jsou přesně ti plyšáci, které jsem vůbec řešit nechtěla. Ale to se mi nepodařilo rozmluvit jí.

Nakonec to dnešní plyšákování zakončila vítězoslavně, když za mnou dorazila do kuchyně, kde jsem akorát myla nádobí, a pevným, vážným hlasem prohlásila:
"Všechny plyšáky si chci nechat!"
"Tak dobře, no..." hlesla jsem ve směsi údivu, zklamání a očekávání...
"A chce se mi ukrutně kakat!" dodala.

K tomu není co dodat.

3. února 2016

‪#007 Vypadlá z proudu

Po ranním skype s *E* jsem si myslela, že dnešní příspěvek bude jasný. Den mi ale zatím chystal něco úplně jiného... VYPADL PROUD.

Vypadl tak vydatně, ze vypálil pojistku v jističi (či co). Prostě jistič se vytrvale a statečně tvářil nadmíru funkčně, ale proud neproudil. Děs a hrůza!
Práce není hotová!!! Své 2 ranní hodiny jsem totiž drze, ale s nezměrnou láskou a péčí, věnovala sobě...

A po chvilce toho překvapení, jak se mého těla postupně zmocňovalo napětí a snaha najít rychle řešení, to začalo. Program výčitky naskočil první. Jak jsem si mohla dovolit dělat něco pro sebe, JEN pro sebe, aniž bych nejdřív dělala pro jiný. Jak jsem si dovolila upřednostnit práci před neprací? Navíc pro sebe jsem dělala něco, co nemám placený, takže jsem se vlastně poflakovala...

Teď tu stojím jako puk a musím řešit, jak udělat svou práci!
Kdyby sis jí udělala dopoledne, teď by to bylo jedno...

A jak se mi to v hlavě mlelo a ten proud fakt nešel, zato proud myšlenek byl neuvěřitelně silný a protínal šedo a ticho kolem, musela jsem vymyslet plán. OK, půjdu do kavárny a tam to vošéfuju.

Vzala jsem poslední drobný a vyrazila do "naší" kavárničky. Objednala si kafé laté, usadila se k rezervé, protože internet zlobil - maximálně provokativní! - a pustila se do práce...

A pak mi došlo, že mi tohle celý za to stálo.
Že to celý za to stálo!

P.S.: Tahle moje stará básnička mi byla připomenuta a já jen zírala, co jsem kdysi psávala!

2. února 2016

‪#006 Plout na vlně

Dnes ráno jsem zasedla k práci v plné síle a chuti zvládnout kus pořádné práce.

Už včera ráno, když jsem před cestou ještě ladila facebook a drobnosti, cítila jsem, jak se do mne vlévá nezměrná síla, která skoro až žadoní, abych makala až do sedření kůže se ze mě bude kouřit.

Současně však ve mne bublala silná vlna inspirace, která nabádala k psaní. Jenže teď tahle touha musela jít stranou. Pro moje vlastní dobro!

Vy kreativci jistě víte, jak je to s inspirací na hraně. Je jako železo - má se kout dokud je žhavá... Tahle myšlenka ale pro tuhle chvíli neobstála a já, díky zaměření se na to podstatné, zvládla celý dnešní to-do-list. Juchů!

Jaká to potěcha pro mé oko i duši. Po zoufalém lednu jsem přesně takovýhle den plný dobře odvedené práce potřebovala. Jsem zpět v sedle. Stále to umím. Umím zabrat, když chci. Nakonec si trochu prominu, že psaní nechám na jindy. Říkám si, jestli i tohle není jen moje představa... abych se mohla trýznit a týrat a byla tak vlastní hloupostí uvržena do nepohody.

Ale proč, když to není nutné? Inspirace zas není tak křehká a ja nejsem žádné motovidlo, které si neumí udělat poznámku, ze které by pak nevyvodilo smysl i směr, kterým zaznamenaný myšlenkový fragment rozvíjet.

Navíc po včerejší jízdě vlakem, 5 hustě popsaných stránkách v bločku a třech obstojně rozepsaných myšlenek v mobilu, je tenhle strach o křehkost mé inspirace trochu směšný...

1. února 2016

‪#005 Jak nádherné je žít!

Dnes jedu do Brna a víte co? Opět spěchám!
Svačinu jsem nakonec nestihla, foťák ale mám. Peláším na nádraží a doufám, že mi vlak neujede. Zas to mám na minuty vteřiny a když dobíhám celá zpocená na páté nástupiště, říkám si, proč jsem se ráno myla???Vyděšeně koukám, kde mám TEN vlak a jsem zmatená. Čůrky potu mi stékají po zádech a já slyším hlas z amplionu, že můj z(a)tracenej vlak je opožděn kvůli závadě na lokomotivě. A nakonec ho přistaví na čtyřku. OK.

Čekám na nádraží. Foto do WOL. Zpocenou hlavou mi jede, že jsem si tu ranní sprchu vážně mohla odpustit a radši nabalit pořádnej žvanec. Blbá volba, no! Následky nesu brzy... ve vlaku mírně hladovím, a cpu se jablkem, jogurtem s müsli a oříškovýma sušenkama Bebe...

Nicméně, jak jsem tak spěchala, vrátil se mi už xkrát zažitý pocit. Čím víc spěchám, tím pomalejší si přijdu. Mnohem pomalejší, přestože jedu na plný plyn. Jako by si tělo jelo volnoběh, ale hlava chce frčet. A najednou to neklape. A já vím, že fakt makám, ale ten dojem... prostě ten stres z vás udělá úplný hlupáky...

To jsem si rozepsala ráno v domnění, že to bude teda vážně super post a jak už mám hotovo.
Jak jsem si mohla naivně myslet, že tímhle zápiskem sfouknu myšlenku dnešního pátého dne? Že tím bude vše vyřízeno? To je jak posnídat a pak si myslet, že už hlad nepřijde. Že už jsem po jídle... Já???

Nebudu to protahovat, chci jen říct, že dnes byl úžasný den. Nádherné ženské setkání. Po zběsilém ránu následovala poklidná cesta vlakem a pak už se vrstvila jedna lepší věc nad druhou - úžasný vegan kuličky ve Forkys, báječná čajovna i s mangovou šíšou, to vše završené skvělými foto úlovky a báječnou inspiro cestou v kupéčku nad P.S. Ani Geislerový. K dokonalosti tomu chybí jen podpis autorky na první stránce!

Doma mě čekala lahodná šlehačková labuť a tři voňavé růže od mých milovaných. Ach děkuji. Dnešní den byl pohádka. Jak nádherné je žít!

Žilo se vám dnes taky nádherně?


P.S: Snad prvně jsem se nepodívala na počet stránek knihy a rovnou se začetla... Měním se.
P.P.S: Doufám, že se mi nebude zdát o slavném herci, abych to pak nemusela psát do P.S., chich.