Po ranním skype s *E* jsem si myslela, že dnešní příspěvek bude jasný. Den mi ale zatím chystal něco úplně jiného... VYPADL PROUD.
Vypadl tak vydatně, ze vypálil pojistku v jističi (či co). Prostě jistič se vytrvale a statečně tvářil nadmíru funkčně, ale proud neproudil. Děs a hrůza!
Práce není hotová!!! Své 2 ranní hodiny jsem totiž drze, ale s nezměrnou láskou a péčí, věnovala sobě...
A po chvilce toho překvapení, jak se mého těla postupně zmocňovalo napětí a snaha najít rychle řešení, to začalo. Program výčitky naskočil první. Jak jsem si mohla dovolit dělat něco pro sebe, JEN pro sebe, aniž bych nejdřív dělala pro jiný. Jak jsem si dovolila upřednostnit práci před neprací? Navíc pro sebe jsem dělala něco, co nemám placený, takže jsem se vlastně poflakovala...
Teď tu stojím jako puk a musím řešit, jak udělat svou práci!
Kdyby sis jí udělala dopoledne, teď by to bylo jedno...
A jak se mi to v hlavě mlelo a ten proud fakt nešel, zato proud myšlenek byl neuvěřitelně silný a protínal šedo a ticho kolem, musela jsem vymyslet plán. OK, půjdu do kavárny a tam to vošéfuju.
Vzala jsem poslední drobný a vyrazila do "naší" kavárničky. Objednala si kafé laté, usadila se k rezervé, protože internet zlobil - maximálně provokativní! - a pustila se do práce...
A pak mi došlo, že mi tohle celý za to stálo.
Že to celý za to stálo!
P.S.: Tahle moje stará básnička mi byla připomenuta a já jen zírala, co jsem kdysi psávala!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)