Dnes večer se Barunka ve vaně usedavě rozplakala...
Znám spoustu jejích pláčů. Ryby tuhle řeč duše ovládají do posledního puntíku. Vážně to umí a já se učím všechny ty nuance rozeznávat.
Nejčastější je ten obranný, když jí brácha bere kyslík. Takový trochu přehnaný, vzlykavě vyčítavý pláč. Jasné: "Mamíííí, pomooooc. Jsem trochu přecitlivělá ale neumím to vyřešit sama, možná že to ani tolik nebolí, ale chci, aby sis mě všimla, abys to tak nenechala..."
Pak je to pláč, když něco tělesně bolí, třeba když zakopne a spadne. Takový rychlý intenzivní výtrysk pláče. Hodně vzlykavý, naštěstí brzo utišitelný okamžitou pozorností, objetím, pohlazením a konejšivými slůvky.
Zde má speciální místečko i pláč nemocný. Ten je tichý, tklivý, přerývaný. Takový, který se schová pod deku a nejlíp mu je, když může usnout a pak se prostě a jednoduše probudit do zdraví.
Pak je ještě spousta různých vzlyků, postesknutí atd... My rodičové tohle prostě známe. Mohli bychom na to vydávat knihy na pokračování, které by strčily do kapsy celý Ottův slovník naučný, a stejně bychom neřekli nikdy dost, abychom skutečně věděli.
Ale tohle bylo jiné. Takhle jsem jí dlouho plakat neslyšela. Vlastně ZDA VŮBEC NĚKDY přesně takhle. Byl to podivný polohlasný a současně hluboce niterný pláč. Jako když se uvnitř vás něco zlomí a vy se bojíte, že jste rozbití, že už to nepůjde nikdy opravit...
Pláč, ze kterýho se druhým zastavuje srdce a oči se úplně samy plní slzami.
"Mě se stýská po prababičce!" hlesla mezi sprškou dalších slz.
Chtělo se mi plakat s ní. Neznám chvíli, kdy jsem se cítila bezmocnější.
Tohle neutěšíte.
Ten okamžik jejího smutku mě naplnil vším tím, co už taky nebudu mít. Co už nikdy nebudeme mít, protože když lidi odchází, berou si s sebou všechno to, co nám mohou dát jen oni - všechno to nepříjemné a hlavně kopec příjemného a skvělého, co jsme ne vždy dokázali ocenit a co jsme ne vždy brali jako jedinečný okamžik. Ke své škodě. A tohle všechno v tom jejím hlásku bylo... A možná mnohem víc.
A to mě opravdu zasáhlo...
"Chci abys mi o ní vyprávěla..."
"A co bys teď chtěla vyprávět?"
"Třeba jak se narodila..."
Usínaly jsme v pevném objetí a bez slziček.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)