28. listopadu 2014

Třistapětašedesát 078

Ztratil se. Než jsme došli na přechod, nebyl tam. Nebyl NIKDE. Nebyl ani u přechodu, ani na chodníku, ani nikde v ulici, prostě nikde. Ztratila jsem syna. A tak jsem, ještě trochu naštvaně, začala bloudit ulicí. Táhla jsem za sebou *B* a ta se snažila statečně držet krok, nefňukat a intenzivně volat bráchu.
Proběhly jsme ulicí od baráku a zase zpět. Nikde nikdo. Na zavolání odpověděl jen šum ulice. Pádíme dolů, sice nevím proč by šel na opačnou stranu, ale možné je všechno. Dole se otáčíme, protože bysme ho už musely potkat, a tak se zas zběsile vracíme. Nervozita ve mne stoupá každým krokem. Přemýšlím, co by bylo nejlepší udělat. Kašlu na to, zda přijdeme včas, teď chci jen najít svoje dítě. Vcházíme zpátky do baráku a tam se hroutí můj prvorozený. A ve mne by se najednou krve dořezal.
Ty jo, takovýhle rána mne jednou položí...

Změnili nám měřič. Na měření odpracovaný doby. Jsem v háji. Prostě se v tom nevyznám. Propadla jsem totálnímu zoufalství a nechala se tím na chvíli ovládnout. Hodinu! Skoro hodinu jsem strávila tím, abych zjistila co a jak, abych poté byla ujištěna, že nic nechápu a dělám to blbě. Sedím tu a marně čekám na pomoc. A v moment největšího šílenství zazvoní telefon. Volá *M*, aby mi s tím pomohla. Aaaaach! Najednou je to lehčí, než se zprvu zdálo. Stačí pár slov a náhle tomu rozumím. Chápu.
Věci fungují, jen někdy není vidět jak a člověka to zmate. A ten nedostatek informací pak občas tak zahltí, že uvěříme nesmyslům domněnek a začneme zoufat. Jediné, co skutečně potřebujeme, je pochopení...

Spontánní nápad. Začalo to včera prostým "Co kdybychom si koupili čínu?" Dlouho jsme si už žádnou nekoupili, a dostala jsem chuť na pořádný smažený nudličky s tofu. A tak bylo domluveno. Jenže dneska odpoledne mne napadlo něco mnohem mnohem lepšího. Co kdybychom se rovnou najedli v restauraci. Stejně tam půjdem. A tak jsme zašli do restaurace, i s dětma. Dali jsme si čínu, popíjeli kapíčko, a maximálně si to užili. Děti byly skvělý, věřila jsem, že to dáme, a dali. Myslím, že se jim to i líbilo. A sama za sebe říkám, že takhle báječně jsem se dlouho necítila. Bezvaaa!



Retro 19-10-2014 Nakonec jsem tažený štrúdl neudělala, ale zato jsem zkusila americký dýňový... a ten se (ne)skutečně povedl. A teď už je čas na cukroví, ale kdo ví. Třeba udělám něco úplně jinak. Začíná mne totiž neskutečně bavit dělat to, co přijde...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - oboje zářně splněno

27. listopadu 2014

Třistapětašedesát 077

Překvapivě splněno. "Unavený přání" při nočním kolapsu internetu. Hodně unavený a nedotažený. Prostě JEN mít čas ráno dopsat, co je třeba. A to, co se dnes stalo, mne naprosto překvapilo. Nejen, že jsem až ráno odhalila nocležíka, ale já sama jsem vstala na první zazvonění, a prvorozený mne následoval. Iniciativně se šel nasnídat a zcela bez keců obléct. *B* vstala hned na první vzbuzení a inspirována myšlenkou, že by mohla jít do školky dřív, a být třeba první, se zvedla a šla také dopředu. Tak rychle a snadno vstaly děti snad jen první zářijový den. Do školky jsme došli tak brzo, že jsme stihli tramvaj, kterou jsme snad nikdy nejeli a ve škole jsme byli taktéž jedni z prvních. A já pádila dom, abych ještě dotáhla články, než půjdu do čokolády. A stihla jsem i něco navíc!

Přišel nápad. Nečekaný, ale o to barvitější...
Není to ani týden, co jsem si pofňukla, že bych chtěla mít taky svoji knihu. Že bych chtěla nějakou napsat. Vlastně, šlo mi hlavně o to, abych nějakou mohla podepsat s věnováním. Pak jsem teprve začala řešit, že bych měla tedy nějakou napsat. A až poté mi došlo, že vůbec nemám potuchy, O ČEM jakože psát. Jenže dneska to bylo jinak. Dneska jsem živě viděla svou knihu s nejasnou obálkou, ale vnitřkem jsem si už listovala, jako by skutečně byla. A ten pocit... byl přesně ten, který jsem zažívala, když jsem v půl desáté opouštěla ateliéry AVU z hodin kresby. Ten závan touhy, proud energie, jasnost a zvláštně svěží, jakoby mořská, chuť na patře...
Myslím, že teď je to jasné - musím prostě psát.

Naspídovaná. Plná kafe! Ráno jsem myslela, že pojdu. Pak jsem si ale dala první pražený kakaový bob obalený čokoládou a všechno bylo jinak. Pak jsem jich snědla ještě nespočítaně. To slovo mne upřímně děsí. Asi v polovině konzumace mi začalo docházet, že to přeháním, ale nějak jsem si nedokázala pomoci. Teď mi energie rychle klesá a mě je jasné, že dvacet minut po půlnoci je nejvyšší čas hodit se do vodorovné polohy a odpočinout si.
Zítra je úkol jasný - dodělat naplánovanou práci a pak promyslet můj kreativní plán.

Retro 18-10-2014 Wooow, úplně jsem na tuhle skvělou písničku zapomněla. Asi jí teď nepotřebuju. A je to tak dobře. Ukazuje mi to, že řeším jiné otázky a k těm se tahle hudba momentálně nehodí...
"Měla bych" mi asociuje moje nově vyvěšené PROČ? A tak se spíš ptám: proč nedělám co chci a dělám co nechci? Při troše upřímnosti na tom není nic tak složitého. Kromě té upřímnosti! Někdy prostě není potřeba odpověď hned najít. Někdy proč může být už moc daleko - nepochopitelné a neuchopitelné, pak jeho hledání nepřinese potřebný efekt. Někdy stačí danou situaci konečně pravdivě popsat a počkat, co přijde za odpovědi.

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - ano/ne

23. listopadu 2014

Třistapětašedesát 073

Hodinový nákup. Jsem trochu rozladěna. Zdá se mi to nějak moc - na mě! Mám pocit, že umím být i rychlejší. Ale omluvit mě může snad jen to, že jsem byla ve dvou obchodech a udělala faaaakt velký nákup, a myslela na spoustu věcí kolem oslavy narozenin svého prvorozeného. Proto máme koupený "rychlý bublinky", pomerančový džus, lupínky s chutí masíčka (fakt to tam je napsaný!), arašídový křupky, koupila jsem jejich oblíbený donuty ovšem se stylovým zdobením hvězdičkama (ty ještě neměly) a nezapomněla na poctivou šlehačku na dort :-)

Zděšení. Ten sajrajt, co si mažu na své zraněné zápěstí, nesmí spatřit světlo světa. No fakt! A dokonce ještě 2 "pomazané týdny" tj. 14 dní po aplikaci, platí to samé omezení. Prý schovejte pod volným oděvem a nevystavujte ani v polojasném či podmračeném počasí. No a hlavně nesmím do solárka! Ty jo, tak mne jen napadá, co tam asi je?

Mám za sebou 1/5 "výzvy". Dá-li se tak tohle psaní nazvat. Vzpomínám si, jak mne to lákalo, ale nevěděla jsem, jak to uchopit po svém. Teď jsem v akci a prostě jedu. Píšu, sdílím, jsem. Možná je čas se za těmi písmenky ohlédnout. Anebo možná vůbec ne, protože tohle je přece hlavně o tom tady a teď. Stačí, že jsem si začala hrát s retro psaním. Každopádně je to u mne v takových vlnách - někdy se soustředím více, někdy to trochu flákám a dopisuju až zpětně. Někdy mám obrázky, jindy ne, občas vlastní foto. Někdy jsem zapálená a nadšená a to, o čem psát opravdu vyplývá jaksi samo, někdy jsem v tahu a pak večer musím hledat, co že se to vlastně stalo, abych to mohla zvěčnit. Občas dostanu i pár dní skluz a mám to jen v poznámkovým bloku a na netu je prázdno. Je to organismus - skutečně živý projekt, který podléhá všemu v mém životě. To je na něm vlastně to nejvíc super.
Pro mne je tohle jen ZAČÁTEK něčeho většího!

Retro 14-10-2014 Zrovna včera jsem velmi intenzivně pátrala, kdy mi bývalá banka hodlá skutečně zrušit ten zrušený účet. Protože jsem byla pomalá, zacvakala jsem ještě další měsíc poplatky, ale jestli budu muset platit ještě ty listopadové, tak to mám chuť jim někde něco rozbít. Ale ani náhodou. Na tom papíře je, že ten účet má být do 14 dní zrušen. Na internetovém bankovnictví není vůbec nic vidět a dokonce jsem byla vyzvána změnit si heslo. To jsem nečekala, nicméně jsem zvědavá, jak mi dají těch 9 korun! Pche...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - ovoce splněno, zelenina

22. listopadu 2014

Třistapětašedesát 072

Umím si poradit. To je něco, co mě na mně nikdy nepřestane udivovat. Možná to není nic tak světoborného, ale já jsem za tuhle schopnost "přizpůsobit se", najít řešení, nehroutit se a hledat cestu, neuvěřitelně vděčná.
Není to o tom, že když spoustu věcí zvládám sama, že už nikoho nepotřebuji, to vůbec. Naopak, jsem si vědoma toho, že potřebuji spoustu lidí, ale zbavuje mne to určité formy závislosti a tím pádem i manipulace. Dává mi to svobodu a hlavně volbu. A v tom je pak síla, která dělá život tím čím je. Jsem ráda, že jsem zas v tomhle módu.

Co chci dokázat? V tuto chvíli mi stačí dokončit články a upéct medovník. Zítřek je také jasný. A co rok 2015? Není moc brzo nad tím přemýšlet? Možná je a možná že vůbec ne. Každopádně mne napadlo pár věcí, které už jsou v mé hlavě i pár let.... Říká se, že když věci sepíšeme a dáme je v plén, tak nás to více nutí splnit je. No, nevím. O spoustě věcí jsem psala a stejně je to v něčem jiném. Ale je pár věcí, po kterých už dlouhá léta toužím:
- uspořádat vlastní výstavu mých maleb, kreseb, čehokoli
- vytvořit originální šperky
- vydělat peníze jen a pouze díky internetu

Peču medovník. Snad dokončím alespoň něco, co jsem si na víkend naplánovala. Ale není mi přáno - komplikace s náplní, chybí mi to správné kondenzované mléko. Zítřek to jistí, protože opravdu odmítám skoro 4 hodiny vařit v hrnci plechovku Tatry. Ale jinak to vypadá luxusně. Těsto je za celé odpoledne pěkně odleželé a je vidět, že mu to prospělo. Jeden plát se ve své křehkosti rozlomil. Hmmm, to se mi stalo prvně. Krásně to tu voní, dělám foto dokumentaci, jen je mi líto, že se to tak dlouho neodleží.

Retro 13-10-2014 Peníze prvně za hooodně dlouhou dobu extra neřeším. Vím, že je to jen dočasný stav jednoho měsíce, ale prvně je všechno tak akorát těsně, že to nedrhne. A tak věřím, že bude líp. Ve všech oblastech...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - ovoce splněno, zeleninu flákám, ale nakoupili jsme

21. listopadu 2014

Třistapětašedesát 071

Nádherná fotka. *B* se tentokrát maximálně vyvedla. Sice jsme o focení vůbec nevěděly, takže neměla žádný krásný šatičky a dokonce měla i takovou, podle mého mínění, horší zástěrku, ale paradoxně vznikla nekrásnější školková fotka za její historii focení. V očích má velmi oduševnělý výraz, lehce se usmívá, má krásně zdravě narůžovělé tvářičky a celkově působí velmi čistě a klidně - jako panenka. Nakonec si říkám, že za to možná může i to oblečení. Byla tak jak je, tak jak je spokojená a bylo to na ní vidět. Ach, asi to nebude romantička.

Bolavý zápěstí. Stále se to stupňuje. Včera už jsem musela vzdát klikování. Dneska mne to bolí už při malých pohybech. Chytání je za trest. Tahání dětí ještě větší utrpení. Nevím přesně co jsem si udělala a zda vlastně vůbec něco, možná jen únava materiálu. Nebo první upozornění ať zpomalím. Každopádně se nemohu spolehnout na své ruce. To mě mírně rozhodilo. Takže teď bez kliků...

Nově povlečeno. Konečně. Jak dlouho už si říkám, že bych si měla dát nové povlečení? Možná měsíc. Chjo. A tak, když děti odjely k tatínkovi a já prvně nikam o víkendu nemusím, dala jsem se do úklidu. Pořádně jsem vyluxovala pokoj, pod postelí, postel a pak povlíkla novou květinovou cejchu. Ach. Dneska budou krásný sny. Ta první noc v novém je vždy krásná a vychází na sobotu. No, kdo ví kdy vstanu ;-)

Dát si voraz. Přestože jsem plánovala už bláznivě pracovní nasazení, nakonec jsem se rozhodla jinak. Zapnula jsem si Matrix Revolution, který byl dost slabý, ale budiž, a připravila těsta na perníčky. Nic víc. Nečuměla jsem do kompu, nepsala, neupravovala obrázky, nehledala obrázky, nevytvářela žádný jiný hodnoty. Prostě jsem jen chvíli pobyla u TV s mamkou, trochu jsme povídaly a to bylo celý. A víte co, bylo to supr. Až na to zápěstí při zadělávání těsta...
Bylo senzační chvíli nikam nespěchat a nehonit se kvůli všem těm věcem.....

Retro 12-10-2014 Ach ano, nechat o sebe chvíli někoho pečovat. Vyrovnat poměr dávání a braní. Užívat si i přijímání. A pokud není kdo by mi dával, dávat sama sobě. Dovolit si ten čas pro sebe, dovolit si nic nedělat. Dovolit, užít a nelitovat. To je ta mantra, to, kde se spousta žen zasekne, kde si brání. O čem jiném je to zápěstí?

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - ovoce splněno :-) a o zelenině pomlčíme

18. listopadu 2014

Třistapětašedesát 068

Voda bez citrónu. No, nekoupila jsem ho. Dnes jsem si ovšem uvědomila, jak moc jsem si na tu citronovou vodu zvykla. Přestože jsem bezprostředně po výzvě citronování omezila, během měsíce jsem se k němu zase vrátila a s jistotou mohu tvrdit, že 6 ze 7 dní si dávám po ránu vodu s citronem. Ideální je trochu teplá a ani tam nemusí být vymačkaná celá půlka citronu. Ale je fakt, že se žaludek, a celkově trávení, krásně nastartuje. Jediná škoda je, že si to nemůžu vypít hned po vzbuzení, protože by se mi chtělo čurat akorát když bych byla někde na půl cesty do školy. To by nedopadlo dobře, chich...

Plánování. Začínám tím být posedlá? Ne, jen prostě chci vážně dostat do svýho života víc věcí a začít je i fakticky zažívat. Není ani trochu zcestné chtít od života víc. A víc mohu získat jen v moment, kdy čas bude můj kámoš. Jinak to nejde, jinak to nevidim, jinak to nebude...
A tak mám novou lásku a moc se mi líbí ... PASSION PLANNER

Dala jsem si Magnum. Těšila jsem se na ten pocit, který znám. A v mé mysli se začalo rozehrávat očekávání. V následující chvíli, kdy jsme vylezla z obchoďáku na ulici a ovanul mne chladný vzduch, mi došlo, že si to začínám děsně kazit. Že se sama omezuju zažít něco nového. Zahodit to hloupé očekávání... A tak jsem nechala déšť zkrápět mé tváře a rozehrát chuť čokolády spolu se smetanovou zmrzlinou. S každým soustem jsem cítila to první, jaksi mírně tlumené, ale přesto hluboké, prasknutí čokoládové polevy... Moc čokolády... je to na mne, jak to sním... a tak jsem kromě ukusování občas jen slízla smetanový krém.
Přestože to byl zážitek, musela jsem nakonec uznat, že ten pocit v těle se jen chabě vyrovná pocitu, který mám když jím ovoce a zeleninu. Hmmm, možná jsem jedla svou poslední zmrzlinu. Ale kdo ví....

Závislá na salátu. Nějak nám zachutnal. Mrkev, celer, petržel. Toť celé kouzlo. Nastrouhat, zamíchat, netřepat. Přidat zakysanou smetanu, jogurt a trochu majonézy. Lehce soli nebo jen koření dle chuti. Já si často přidám trochu chilli, abych si zrychlila metabolismus, a to je taky moc dobrý. Ideálně bez pečiva, ale někdy se neubráním, prostě mi k tomu ladí. Ideální v jakoukoiv denní i noční dobu. Ke sváče supr. K večeři značka ideál.

Retro 09-10-2014 Cítím se hrozně nepoučitelně. A přitom bych měla mít rozum, jak říká moje matička. Měla, ale tak nějak nemám. Těžko říct, proč si tohle dělám. Proč takhle blbnu s tím spaním. Asi nadšení, že mám zas energii. Místo abych s ní pracovala rozumně, zase se vyčerpám a tak pořád dokola. Nejhorší ale je, že jsem čím dál vyčerpanější a je jen otázkou času... Ano, vím, že to přijde, ale doufám, že až to bude, tak to opět dám. Jsem taaaak hloupá, ach bože...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno dokonale

17. listopadu 2014

Třistapětašedesát 067

Vypnutá. Určitě jsem dnes něco (u)dělala, ale nějak teď nejsem schopna vidět ty jednotlivosti. Bylo to takové to "běžné domácí žvýkání". Ani nebyl čas na žádné extra myšlenky. Dnešek se prostě jen nějak děl. Možná kdybych moc chtěla, vážně moc, určitě bych si vzpomněla, ale cítím se přesycená, zahlcená, dotknutá... Nechce se mi psát, cítím, že je to náročný.
I když, možná přece jen, pár postřehů mám:
  • Musím psát ranní stránky - to proto, abych dokázala lépe naslouchat...
  • Musím víc malovat - protože to miluju a nabíjí mne to...
  • Musím víc fotit - ten talent nesmí zakrnět...
  • Dokážu za rok mluvit anglicky? Ano, pokud se rozhodnu :-)


Retro 08-10-2014 Jak rychle člověk zapomíná. Nebýt tohodle zápisku, ani bych si už nevzpomněla, že jsem jedla hůlkama v restauraci. Uvědomuju si, jak rychle zapomínáme. A v nánosech všednosti a stereotypu se nám dny jeví jeden jako druhý, trochu přes kopírák. Jenže nejsou totožné! To je jen zdání matrixu. Přesně tyhle detaily z každého dělají výjimečný. A jediná možnost, jak nezapomenout, je být plně u toho a zaznamenat to. Zapsat si vzpomínku, aby mohla někde zůstat dál živá, když pamět začne vypadávat...


P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno

16. listopadu 2014

Třistapětašedesát 066

Bramborový placky. Jsou určitý jídla, který čím dýl je znám a jím, tím víc je mám ráda a dokážu si je fakt užít. Právě bramborový placky patří mezi ně. Jednoduchý, šikovný jídlo, na který není třeba žádný extra um ani kulinářská chytrost. Dneska jsme udělaly pořádnou porci, takže zbyde ještě na večer a na ráno. Děti se cpou, já se cpu a navíc každou placku mažu vrstvou povidel. Mňam.
Cítím se skvěle.

Myšlenka nezapsaná, jako by nebyla. Kolikrát jsem si už říkala, že si jí zapíšu. Že se nebudu spoléhat na mozek, že si to vždy zapamatuje a bleskurychle vybaví na můj povel kdykoliv později. Ono to tak nefunguje. Vždy si naivně myslím, že záblesk nějakého postřehu udržím v mysli, než se přesunu z nákupu domů. Vždy se uchlácholím, že je to jen kousek, a ono to tak větší část cesty vážně funguje. Pak mne ale něco rozptýlí a frnk... za chvíli ani nevím, že jsem se snažila držet si v hlavě myšlenku, kterou bych mohla později rozvinout. Že mu na to vždycky skočím. Asi to semnou fakt umí. No jo, známe se od malička, ví co na mě platí.

Makat až do rána. Mám to jak na houpačce, jednou odpadnu, podruhé zas ponocuju. Co kdybych to vzala zlatou střední? Zrovna tady by to tolik vadit nemuselo. Zas doplatím na to, že teď mám energii. Ale taky je to potřeba, a nemusím se strachovat o vstávání, zítra je svátek. Vlastně se divím, že to dávám, ale člověk sám sebe překvapuje každou chvíli. hlavně tím, co vydrží.

Retro 07-10-2014 Jo, tak tuhle krásu jsem si připravila na ráno - plný dřez špinavýho nádobí. Prvně mi to po dlouhý době tak nějak nevadí. Umyje se to zkrátka ráno. Teď jsem naladěná úplně jinak, tak proč dělat věci proti jen proto, že jsem si řekla, že by to tak být nemělo???




P.S.: Výzva ovoce a zelenina - s potěšením splněno

15. listopadu 2014

Třistapětašedesát 065

Zámek v oblacích. Jako bych ho dnes viděla poprvé. Poprvé úplně jinak než xkrát předtím. Nevěřila bych, že lze sledovat animovanou klasiku s tak novým přístupem. Ten příběh dávno znám. Ten film jsem viděla minimálně třikrát, ale spíš vícekrát. Dneska jako bych se ale skutečně koukala. Dneska jsem prvně vnímala souvislosti, nenechala se rozptylovat celkem a animací, ale vnímala jednotlivé obrazy a linii příběhu. Vnímala jsem to úplně jinak. Scény, ve kterých jsem se předtím nejvíc ztrácela, mi nyní připadaly nejsmysluplnější. Přestože nemám pocit, že bych sledovala pozorněji, pravděpodobně došlo k něčemu úplně jinému. Možná jsem prvně sledovala film naprosto vědomě.

Pocity viny. Když si ho nevytvořím já, věci se semelou a já se tak stejně cítím. Ale proč? Proč vždycky poté, kdy se oddám únavě a dovolím si vypnout, přestože bych měla pracovat, přijde pocit provinění. Dnes jsem se rozhodla nebičovat se za to, vzít to jako součást, a stejně to nakonec skončí jinak. Tak mne napadá, že někdy ani rozhodnutí nestačí. Že je potřeba udělat víc, přestože zatím nevím CO přesně, i když lhala bych, kdybych neměla představu. Nicméně věci jsou a někdy k tomu, aby se změnily, nemůžete být sami. Prostě to nejde... Připadám si jako v pasti.

Návštěvní den. Jely jsme za prababi. Předoslava narozenin. Byla to jedna z těch lepších návštěv s dětma. Moc se jim nechtělo jíst, a přiznám se, že mne taky ne, ale na hřiště šly s chutí. Oba. A já paradoxně taky. Docela jsme si zařádily s kaštanama a na prolejzačkách, a pak se vysmátí, vyběhaní, vrátily na dort. Nějak mi ten sachr už leze i ušima, a jako by to tušil, hned první sousto s něčím, co asi byla skořápka. Nádherná (pa)chuť. Vypláchla jsem si pusu a pokračovala. Po několika soustech to samé. Už mírně rozladěná jsem pokračovala o poznání obezřetněji v dojedení půlky svého kousku. Na předposledním soustě to samý. To už bylo na mě moc. Vážně moc.
A příště si trhni, dorte, stejně si akorát na objem...



Retro 06-10-2014 Tohle jsem měla číst v poledne. Je to neuvěřitelný, jak se věci dějou a jak se opakují až skoro do zblbnutí, než to člověk pochopí. Než si dovolí to pochopit. Než si dovolí podle toho, co chápe, začít jednat a třeba i žít...
Co znamená najít klid? Co pro mne znamená takový stav duše? Co přesně k němu vede? Co pro to musím udělat?

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - oboje k plné spokojenosti splněno

14. listopadu 2014

Třistapětašedesát 064

Jsem vyspalá. Nebo alespoň mám ten dojem. Moc dobře vím, že jsem totálně vyčerpaná, ale tělo mi chce asi udělat radost a řeklo si, že jsem mu dala blahodárné 4,5 hodiny spánku, tak že by mohlo vyvolat nějaký ten dojem, že jsou věci jak mají být. Potřebuji to. A jsem za to moc vděčná. Dnes je firemní setkání a focení. Musím vypadat použitelně. A tak se tak minimálně cítím. Zbytek se dostaví...

Obžérství. Jak jinak nazvat to, čím si právě dnešní den procházím? Buchty, koláče, muffiny. Mňam. Všichni se rozhodli, že prostě něco bombastickýho přivezou a tak pekli a řádili v kuchyních, a stůl se nám prohýbá dobrotami. Už jsem všechno ochutnala několikrát. Mňam. Je to fakt úžasný. Všecičko! Vlastně už mi z toho začíná být mírně špatně, ale nemůžu si pomoct, je to vynikající. Musím si dát ještě pár koláčů, jinak to nebude ono...

Otázka života a smrti. Otázka po vizi. Otázka po tom, proč jsem kde jsem. Proč dávám čas té určité věci. Proč nedělám nic jiného? Proč dělám to, co dělám a proč jsem tam kde jsem. Co mi to dává, jak se cítím? Otázka existenciální. Otázka esenciální. Přesně ta otázka, kterou by si člověk měl jednou za čas upřímně položit a nebát se odpovědi. Protože nejdřív možná můžete nevědět, nebo to budou jen takové povrchnosti a pak vám dojde, proč tam jste. A uvědomíte si moc svý volby. Uvědomíte si to všechno, co jste tou volbou získali, čím se díky té volbě stáváte a co díky ní nikdy nebudete. A uvědomíte si, že si ani nedokážete představit, jak by to bylo jinak, protože je to takhle vlastně správně.
Minimálně pro dnešní den.

Retro 05-10-2014 Nezapomenout se ptát. Jsem zaměstnána tolika věcmi, že jsem možná zapomněla klást ty správné otázky. Možná zas jen kloužu po povrchu a snažím se přeplout z jednoho dne do druhého. Možná je to únava, možná jen nevyřčené ticho, o kterém si myslím, že půjde překrýt. Asi ano, ale nikoliv mlčením...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - ovoce ok, zelenina ko ;-)

13. listopadu 2014

Třistapětašedesát 063

Jsem mimo. Budík zvoní, a já cítím při polknutí bolest. Hlava jako by mi snad ani neseděla na krku, je jaksi v mlze. Odhrnu cíp peřiny a pohltí mne zima. Ach bože, co to sakra je? Nechce se mi vstát, chci ležet a kurýrovat se. Vstanu vůbec? Prochází mi hlavou myšlenka na zbabělý ústup. Únik před únavou, zaječí pohnutky. Musím, musím, MUSÍM! Jdeme do školy. Jenom do školy. *B* po prochrchlaný noci spí velmi tvrdě - konečně, bez kašle, bez hekání a dýchá vcelku klidně. Nechám jí a jdeme dnes jen ve dvou...

Chleba s medem. Slunečnicový... z domácí pekárny. Patička, namazaný pořádným (rozuměj poctivým) živočišným máslem, ale jen tak zlehka, aby se ucpaly póry a neprosákl med. Jooo, chleba s medem. Letošní medový první sběr - jarní květový. Skvělá včelí práce. Skutečný výkon a pro mě dokonalá svačinka...
Pak přišel na včely mor a bylo po legraci.

Běhaj všude. Je to jak scéna z Landovy písničky. Kráčím si to temnou ulicí. Nebylo pozdě, jen je prostě už brzy tma. Nikdo nikde nevykonával žádnou potřebu jakéhokoliv rázu (napadly mne tři) a přesto. Proti mě, v té mezeře mezi chodci, vkročila mi do cesty krysa! Nebo potkan? Kdo se v tom má vyznat! Každopádně on vypadal, že se vyzná velmi. Běžel kolem baráku, hledal, asi našel a šup pod auta. Pořádnej macek. Tyyyyy jo a pak, že to je jen výjimka na naší zahradě. Kdepak, tohle město je prolezlý.
Tohle město nutně potřebuje Krysaře ;-)

Nalil mi téééé. Přímo pan Konvička. Od Teekanne. Nabídl se mi sám a byl tak odvážliv, že mi chtěl dokonce čepovat přímo do úst. Byla by to dobrá challenge, ale já byla na nákupu, tak jsem to s díky odmítla. Chich. Dostala jsem standardně hrníček, do něj čajíček a bylo mi hezky. Zdarma byl přidán ještě úsměv a pár vět vtipu. Jo, nákupy jsou občas supr zábava...

Retro 04-10-2014 Těším se, až zase vstanu ráno odpočatá, bez bolavýho krku, s chutí pokořit další bláznivej den mýho života. Mé tělo volá po pauze a ta nepřichází, nepřichází a já už nemůžu. Vážně už vůbec nemůžu... a tak se těším, že až se přehoupne další týden, přijde víkend bez dětí a já budu spát a spát a spát....

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - od všeho napůl, ale s o to větší chutí :-)

12. listopadu 2014

Třistapětašedesát 062

Usnula jsem. A v divoké noci se probloumala až k ránu. Děti se střídaly ve výkřicích ze snů. Zmítaly se v touze být mi na blízku a naopak. V průběhu noci jsem vyzkoušela tři postele ve dvou místnostech. Několikrát! Jo, cestování mne baví. Hlavně mezi postelemi, chich. Přestože mě oblažilo nečekaných 8 hodin "spánku" a já bych vlastně měla být spokojená, vyspaná, odpočatá, cítím se ještě vyšťaveněji než kdykoliv jindy. Vivat středě!!!

Bez ovoce a zeleniny. Zásoby totálně vyjedený. Ani jablka, ani mandarinky, natož banán. Mrkve v salátu, okurky snědený a růžičková kapusta? Blueeee! Takže dneska budu horko těžko splňovat nějaký raw touhy, protože přede mnou kopec práce, kterou jsem neudělala včera večer, a nákup hrozí nejdřív odpoledne. Trochu mě to namíchlo, ale když to nejde jinak vyřešit - já to nechci jinak vyřešit, tak holt se s tím musím smířit. Pro dnešek. Snad si po tomhle příště líp naplánuju co chci, pokud mám být úspěšná. Tak snad to večer doženu...

Bolí mě v krku. Mohla bych si stěžovat, jak na mne všechno doléhá, anebo prostě jen suše konstatovat, že se to dalo s ohledem na cestování a počasí čekat. Oboje by bylo tolerováno, jen to vyznění by bylo diametrálně odlišné. Dnes je mi celkem jedno jak to bude znít. Bolí mne v krku a nemám z toho radost. A navíc to ovoce. To je fakt v háji. Takhle to je a štve mne to. Dám si gingerbon na cestu a večer budu na zdravotních čajích, medu a zázvoru...

Retro 03-10-2014 Ten burčák byl tenkrát letošní první i poslední. Byl dobrej, ale stejně jako jsem se na něj těšila, ta intenzita a nadšení postupně vyčpělo - podobně jako bublinky z nalitýho burčáku. Byl výbornej, ale náhle to nějak nedávalo smysl. Vím, že se nakonec v lednici "válel" dalších 5 dní, než jsem dopila ten svůj zbytek. Ani nevím proč ho potkal tak smutný osud. Asi jsme se letos minuli. A na tom nic nemění ani kvalita, ani chuť. Zkrátka nebyl dobrej rok.

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - nic, vůbec nic :-/

10. listopadu 2014

Třistapětašedesát 060

Děsně zpomalená. Doléhá na mne víkend. Spala jsem od chvíle, kdy jsem přišla domů a zalehla s dětmi, a pak se jen přesunula do svý postele. Většího výkonu jsem nebyla schopna. Spala jsem do rána a stejně nejsem odpočatá. Proč? Teď bych sice nespala, ale práce stojí za prd. Všechno jde pooooo-maaaaaa-luuuuuuu.
Asi to nechám být. Udělám jen to nutné, to skutečně nejnutnější a nebudu to hrotit, nebudu se linčovat. A uvědomuju si, že mě to netrápí. To je prostě život.

Vytvořila jsem plán. Protiprokrastinační.
Vytiskla ho a udělala první "fajfky".
Uvědomuji si, jak dobře mi dělá, když si věci odškrtávám, když fyzicky - aktivně - mohu věci odfajfkovat, odškrtnout je, že jsem to splnila. A víme jak je to s tím co je psáno. A taky se ví, že plány a sny, které se dají na papír, a k nim si vytvoříme plán, mají šanci stát se spíš skutečností, než ty, které si necháváme někde v hloubi našich mozkových závitů. Slyšet to člověk může xkrát, jenže způsob si nakonec stejně musí najít sám. Mne ten můj došel už před týdnem a teď jsem se k němu i odhodlala. Jupíííí. Tak uvidíme co s ez toho nakonec vyklube.

Retro 1-10-2014 A tak jsem nakonec došla k tomu, k čemu vlastně směřuji celý měsíc. Touha nějakého plánu, něčeho, co mne bude posouvat dál, co mi pomůže a snad bude i dostatečně nakopávací. Dneska jsem pěkně škrtala, tak jsem se trochu překvapila, když to jde tak nějak ztěžka...
Jo a na "odpověď" stále čekám...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno v rámci možností ;-)

9. listopadu 2014

Třistapětašedesát 059

Mám menší břicho. To byl můj dnešní dojem, když jsem si na záchodě nandavala džíny a upravovala pásek. Všimla jsem si už včera, ale dnes mi to tak opravdu přišlo. Možná je to opravdu jen dojem a možná je fakt trochu menší. Ne moc, ale trochu ano. Ať je to jak chce, udělalo mi to neskutečně dobře.

Procházka s focením. To už jsem dlouho neudělala. Já (sama), podzim, foťák a půlhodina času. Oběd jsem snědla hned a pak bylo ještě trochu volna, než začne odpolední program. Co s ním? Vzala jsem bez velkého přemýšlení foťák a vyrazila do okolí. Cournout, trochu se rozhýbat a třebas i něco vyfotit. Listy, detaily, zvláštnosti. Nasála jsem trochu podzimního chladu a zopakovala si ten pocit, když se nohy projdou spadaným listím. Ten zvuk, to šustění, prostě miluju.

Překvapily mne. Už si to všechno nepamatuju, ale bylo to krásný a já se cítila opravdu hodně hodně důležitě, výjimečně a šťastně. A to všechno jen proto, jaká už teď jsem. Nic víc, nic míň. Poslední společné cvičení na víkendovém semináři bylo úžasné. Bylo hezké slyšet tolik krásných věcí o sobě a o tom, jak působím a jaký vytvářím dojem. Ujistilo mě to, že tahle cesta je ta, kterou chci jít. Že bych ještě snesla (jako rebelka) kapku ženskosti, a že navzdory převaze jangové energie, bych měla uvažovat, jak posílit tu ženskou složku v sobě tak, abych byla spokojená a přesto to byla stále já. Ale zatím to bohatě stačí takhle...

Županový rozhovor. Našla jsem si ve vlaku vhodné místo. Vlak se plnil a najednou tam byl modrooký sympaťák s dotazem, zda si může sednout ke mne. No jasně, je tu volno... Prohodili jsme pár vět, zasmáli se a on se pak ptá, zda mi může dát batoh nahoru. Wooow, ale já teď ještě přemýšlím, zda se nepřevlíknu. Překvapení. "Do županu?" rozesmál mne. Oujéééé, župan, chich. A pak jsme vytvořili speciální saunovací vůz pro županíky. "Vážení cestují, župany bohužel nejsou součástí lístku..."
Vlastně nevím, proč to tak skvělým vtipem skončilo. Měla jsem tolik možností pokračovat v rozhovoru, ale... nevím. Chtěla jsem si povídat, ale najednou jsem nevěděla jak. To jsem ale trdlo.

Retro 30-09-2014 Hmmm, tvarohový. Nedávno jsem upekla dýňový a byl velmi velmi povedený. Dám si asi opáčko. Obojího.
A co se týče nevyřčených věcí. Ty, které uvíznou, vědí proč. Jen my na to musíme přijít. Ty, které neuvíznou, jsou jen naše domněnky, strachy a představy. Ty nejsou skutečné. Ty, které bolí, musíme léčit. Ty, které nebolí, si musíme vyřešit sami se sebou...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - ovoce splněno, zelenina také, i když ta rajčata mi odpoledne nějak nesedla ;-)

8. listopadu 2014

Třistapětašedesát 058

Zaspala jsem. A to jako hodně. Asi jsem (vlastně určitě) típla budík a pak se nějakou náhodou probudila o hodinu později. Trochu překvapeně, ale s jistou dávkou optimismu, že to teda dám o hodinu později. Jak bláááááhové. Dala! Ale s vypětím veškerých svých brzce ranních sil. A bylo jich po 4 hodinách spánku vážně málo. Ale dala jsem to. A to je důležitý. Doběhla jsem na nádraží a stihla Eurocity do Brna. Pravidelný vlak o hodinu později, než jsem původně plánovala. Bledá, spocená, v křeči, ale sedím ve vlaku a hodlám si zdřímnout...

Hroutím se. Je mi zle a chce se mi brečet. Ráno mě přivítal v Brně déšť. Cesta autobusem nijak extra, ale seděla jsem, koukala z okna a snažila se do sebe dostat kousek rustikální bagety. Asi to nepomohlo. Je mi mdlo, motá se mi hlava, bolí mne v kříži a chce se mi hrooooozně spát. A do toho se mi ještě do očí hrnou slzy. Chci jen chvíli... A tak o mě nečekaně pečují a já je nechám. Nechám se uložit na pohovku. Nechám se přikrýt dekou. A dovolím si chvilku odpočinout.

Dvě kafe. Asi abych se trochu vzpružila, přestože se mi, po té půlhodince vydatného odpočinku pod dekou a další půlhodince vědomého nabíhání do tempa dne, udělalo dost dobře. Teď potřebuju trochu udržet v rytmu. A snad proto mám už druhé kafe. Je fakt vynikající. Nevím, prostě mám na něj opravdu maximální chuť. Dávám si do něj trochu mlíka a žádný cukr. Vím, žádná dietka to není. Nic extra pro tělo, ale nemůžu si pomoct. Nechci si pomoct! Vlastně chci - prostě dám tělu co chce. A vím, že tohle teď chce, ať je to jakkoliv šílené. Jistě, jsem překvapena. Já a kafe? Dvě kafe? No dobře, mám se ráda...

Vyšlo to! Scházíme se s *J* a užijeme si večer ve dvou. Konečně si zas s někým popovídám. Mám chuť ze sebe dostat poznatky posledních dní i let. Jdeme na Špilas - pěšky. Je tma, Brno svítí a je to bezvadný. Trochu mrazivý, ale skvělý. A pak zaplujeme do hospůdky. Týýýý jojo, nevím kdy jsem naposledy byla na dámský jízdě v hospůdce. No, to je fuk. Teď tu jsme a já jen nechápu, proč kecám ty zběsilosti o nejhorší fázi svýho života. Snad abych to slyšela nahlas před neznámým člověkem a dala tomu váhu, kterou to mělo mít. Je to supr večer. Zakončený neskutečným drámo odjezdem s autobusama. Prý máme čas a nakonec zběsile běháme mezi busy a hledáme ten pravý...

Retro 29-09-2014 Ano, i když jsem tomu nevěřila, nakonec to, co vzniklo, kvůli čemu se mi tenkrát chtělo brečet, dopadlo skutečně nad má očekávání. Nevypadalo to tak a ani jsem to tak necítila. Nakonec se vlastně věci předělaly a usazují se tak nějak jinak, ale ano, vůbec jsem se nemusela trápit tím, že se to smazalo, protože takhle, jak se to vrbí, je to prostě lepší. A z toho vyplývá tedy co: Že ráno moudřejší večera a že příště ten přístup mohu s klidem zopakovat.

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno na obou frontách, yes ;-)

7. listopadu 2014

Třistapětašedesát 057

Miluju chůzi. Rychlou chůzi. Je to neuvěřitelné nadšení jít rychle. Jako by se mi tak aktivovalo celé tělo, včetně duše. Myšlenky pak jaksi lehce plynou dovnitř i ven. Plynou a nezatěžují, nezamoří okolí, nehnijou. Jít rychle, kamkoliv, jen se projít a používat vlastní nohy, rozproudit krev, nechat potem trochu zvlhnout záda. Vypnout mozek a jen se dívat dopředu. nekontrolovat myšlenky a jen si užívat celý ten proces. Chůze je relax. Miluju chůzi.

Retro 28-09-2014 Z ranních stránek je nakonec jen pár osamocených výkřiků. Nevím proč. Vím jen, že bych měla, a svým způsobem se mi chce, jen jako by všechno jiné mělo větší prioritu. Ale ono to tak fakt je! První priorita je to, co vydělává peníze. To je tvrdá realita, možná nelichotivá, ale je to tak. Jsem prodejná. Pak je priorita číslo dvě, a tou je všechno, co je potřeba k (pře)žití a až pak přichází to co mne baví. Zatím neexistuje lepší žebříček, přesto se občas ulítávám a dělám přednostně to, co mne maximálně bere a nevydělává mi to peníze, protože mám plnou hlavu myšlenek, který musí pryč, jinak se asi zblázním.
A tak si ulítávám a jednou... pššššt...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno s odřenýma ušima

6. listopadu 2014

Třistapětašedesát 056

Nepočítám to. Možná bych měla. Slova, fotky, minuty, songy a nápady: tohle všechno tady na jedný hromadě. Na místě s vlastním životem, s vlastním časoprostorem, s neskutečnou touhou nic nezapomenout. Do konce života vědět o každým dni to nej, co mi nedalo klidu dokud to nezvěčním. A tak píšu. Někdy víc, někdy míň. Někdy mimochodem, někdy musím hledat a uvědomovat si celý to dění. Někdy myšlenku nezachytím. Občas příliš imaginární a jindy zas moc přízemní. Ale tak to je správně. Vždyť na všem záleží. Sakra že záleží...

Čtyři dohody. Měla bych si je zas přečíst. Nebo minimálně poslechnout. Všechny mají něco do sebe. U všech cítím své obrovské rezervy. U všech dostávám drobná upozornění. Už jsem schopna nesčetné vzkazy dešifrovat a místo abych si to brala osobně a hřešila slovy, nedělám domněnky a raději se zeptám sama sebe, jak nejlépe dovedu, co mi to sděluje. A najednou je mi to jasný, červenám se až na zadku a záda mám zpocený. Zrcadlo světa je někdy krutý. Krutý, ale pravdivý. Nutný.

Retro 27-09-2014 Zrovna na dnes jsem si už včera {smích} naplánovala brzké ulehnutí. Je v tom neskutečná cykličnost. Všímám si, jak se věci opakují, jak se vrací, jak se synchronizují. Mám poslední dny, možná se nebudu bát rozšířit to na týdny, pekelně synchronní okamžiky. Jen to jedno se ne a ne synchronizovat. Asi není ten správný čas. Přijala jsem proces a teď je fáze čekání. Naučila jsem se trpělivosti. Někdy to ale bolí...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - ovoce brnkačka, jen ta zelenina, chtěla bych tuhle porci jíst syrovou, ale jinak to za dnešek jistí zeleninová polívka...

5. listopadu 2014

Třistapětašedesát 055

Mám se skvěle. No, posuďte sami. Mám dvě naprosto zdravé, krásné děti. Mám úžasnou vysněnou práci. Bydlím v bytě s tekoucí vodou (i teplou) a splachovacím WC. Mám si kde uvařit jídlo. Mám si za co nakoupit jídlo a dokonce si mohu vybírat.
Mám co na sebe. Jsem ateista a nikdo mne za to nelynčuje.
Mám tohle všechno, co nemá třičtvrtě lidí na týhle planetě. Tak proč mám sakra pocit, že život stojí za ho*no?

Dopoledne na skypu. A víte co, popovídat si o práci, vědět kam směřujeme, jak je to jasný a jak k tomu můžete přispět a že to bude hračka, je rozhodně bezva. Pro vás určitě, protože se po vás chtějí věci, který umíte a ve kterých jste prostě dobří. To mne bere. To mi lije energii do žil. To mne hází do sedla. Otěže života jsou náhle proklatě blízko a člověku prostě nedá nečapnout je a neřídit.
Tak jo, tohle je vážně dokonalý. S tím vším, co přinesl říjen, co přináší listopad. Za to všechno z celého srdce děkuji. Děkuji <3

Lahodná návštěva. Možná přesně tyhle nečekané, přestože ultrakrátké návštěvy, jsou nejlepší. Stavily jsme se za *Š* v obchůdku. Neplánovaně. Naprosto spontánně jsem se rozhodla, když jsme šly s *B* z mého pracovního setkání, kde byla boží a bezprostřední, jak jen tahle malá brunetka umí být. A protože umí hodit dobrý voko, dostala darem čokoládovou tyčku. Kvalitku! Snědla si jí cestou. Co by se dělila s bráchou, chich. Ta je mazaná. Dobře dělá.

Retro 26-09-2014 Necháváme věci být, protože... protože naše domněnky a strachy, jsou silnější než touha jít za tím, co chceme. Jenže ono i s tím chtěním to není tak úplně košer. Chtít má mnoho podob. Ne všechny mohou vyhovovat. Ne všechny mohou dosáhnout dál, než kdybychom se chtění vzdali. Chtít znamená i mít nebo skutečně získat? Někdy je dobrý spokojit se i s málem.
To je jako bych si řekla, že i odpadky jsou fajn, když není nic. Jenže to nic nemění na podstatě věci - odpadky jsou odpadky. Tyhle z nouze ctnosti jsou akorát pro smích. Jdu spát.

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno, jen zeleniny zas bylo málo

4. listopadu 2014

Třistapětašedesát 054

Jeden trouba si stoupne do průchozí části schodů a naordinuje stání všem zbylým pohybu chtivým cestujícím. Přestože už je to nepsané pravidlo, status který 98% lidí pochopilo, občas se najde jelito, který má dojem, že když udělá něco jinak, tak že ... vlastně nevím co. Nenapadá mne totiž nic rozumného, kromě takových těch hovadsky pubertálních pohnutek - být viděn, být viděn, být viděn. Ach ano, chceme to svým způsobem všichni. Jen ty metody se liší. Některé některým kýžený efekt přinesou, jiní se stanou bezejmennou obětí mých řádků. Nakonec proč ne.

Neodepsala jsem. Asi proto, že prostě dělám spoustu jiných věcí a měla bych si určité věci začít zapisovat, abych pak na ně nezapomínala. Nicméně dostala jsem vyplísněno. Už celý týden jsem neodpověděla. No, tak jsem to musela napravit. Ach, zamrzí...
Co mohu udělat pro to, aby se to už nikdy neopakovalo???

Retro 25-09-2014 Zrovna dnes jsem uvažovala nad spoustou témat, o kterých by se dalo psát. Psát na můj tradiční blog. Je ale zajímavé, že o víkendu mne dokonce napadlo blog na chvíli "zavřít", zaheslovat, nechat ho v klidu. Aby se usadily všechny ty věci, co tam píšu, a teď víc nepíšu. A taky už bych ráda dotáhla svůj web. Nicméně času málo, práce hodně, ale to se sladí. Mám zase nějaké nápady jak na to. Fokus-time funguje a tak přinese výsledky. Jo?




P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno, jen zelenina nebyla i čerstvá, pouze dušená

3. listopadu 2014

Třistapětašedesát 053

Jsem zas na koni. Nevím, zda je to tím, že se mi práce daří a mám věci pod kontrolou. Děti ráno odešly do školky a do školy bez keců a naprosto včas. Dala jsem si skvělou ovocnou snídani, dostala uvařený oběd od maminky, vzala si hrst oříšků a pomerančový džus. Nevím. Možná nic z toho. Možná všechno... Nebaví mne poskakovat jak někdo píská. Nebaví mne poskakovat jak by muži rádi chtěli. Chci být v opozici a dělá mi to dobře. Chci ty trubce poslat kamsi, abych uvolnila místo pro prince, kterého snad moje jízlivost, sarkasmus a arogance neodradí... Chich. Budu muset snížit svoji aktivisticky feministickou vlnu. Moc čeří vodu...


Prošvihla jsem jí. Cenu Jiřího Ortena. Už nemám sebemenší naději. Přestože píšu od jednadvaceti, problém je, že jsem nikdy nezačala psát NIC významnýho. Nic, co by mělo hlavu a patu. Nic, co by měl chuť někdo vydat. Natisknout to na papír, poškodit ho výtryskem mých slov a být za to rád. Nic, co by chtěl někdo vydat - sám od sebe, aniž bych mu držela kvér u spánku. Ještě před pár lety jsem mohla alespoň doufat, že by... možná... to bylo možný. Šance tu byla. Už není. Jsem zkrátka stará! Mohla jsem ji získat, ale... jsem stará, proto ji nedostanu! Ale tu možnost jsem měla... chich

Dostala jsem pozvánku na vánoční večírek. Ty jo, položilo mě to. Možná si to beru osobně, moc osobně, zatím co bych to měla brát hlavně sportovně. Ale nejde to. Rozdýchávám to přes dva promáčený kapesníky. Zmocnilo se mne to, co v každodenním shonu lze přehlédnout. V moment zastavení, a v té správně blbé měsíční fázi, to je nepřehlédnutelné. Kdybych si odpustila kliknutí na některé odkazy. Kdybych nechtěla vidět zbytečně moc. Kdybych se jen doplnila do seznamu a nechala to být... Tohle bolí. Bolí to a nevím co s tím. Nemohu před sebou utéct. Nevím zda to snesu, zda to přejde, zda se to nevrátí v nejnevhodnější chvíli. Chjo...

Retro 24-09-2014 Neskutečná synchronicita. Vlastně už tomu začínám přicházet na chuť a přestože mne to stále překvapuje, víc je v tom takové to "ach ano" než něco jako "to snad není možný!". Přesně dnes mám po dlouhé době pocit, že jsem pánem svého času, že jsme ho ovládla a zvládla spoustu věcí. Posunula se dál. Ten pocit je fakt fajn. Občas na něj zapomenu. Pro něj má smysl dělat věci určitým způsobem. Právě pro ten pocit...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno obojí, ovoce zas o něco lépe :-)

2. listopadu 2014

Třistapětašedesát 052

Vstávat ve čtyři. Večer jsem byla asi hooooodně unavená a rozladěná. Ještě že jsem šla raději spát, ta práce by stála vážně za prd. Ale plán vstát brzy ráno byl taky pěkně pitomej. Nakonec jsem to típla a vstala až na připomínku před sedmou... Myslela jsem, že budu pracovat, ale nakonec jsem si dopisovala to svý písání. Nemám ani radost, ani výčitky. Vím, že z práce bych toho moc neudělala, a tušila jsem správně. B se asi po půlhodině mýho "řádění" probudila. Sama od sebe! Ach, kéž by to tak dělala i v týdnu!!!

Promrzlá. Byli jsme na hřišti a trochu, vlastně trochu víc, jsem podcenila počasí. Nejdřív to bylo jen lehké chladno, ale jak se začalo smrákat, padla na nás taková zima, že jsem se až rozklepala. Zatínala jsem zuby a myslela si, že je rozdrtím. Ale hlavně aby už nedrkotaly! A do toho ještě hodina courání s dětmi domů. Upřímně se děsím jak to dopadne. Jsem unavená už předem.
Promrzlá a hladová. Až se mi z toho zamotala hlava... Tak snad jen, aby to neodneslo moje tělo. Přepínám ho, stresuju se, chodím pozdě spát, brzo vstávám, málo relaxuju a stále si něco vyčítám...

Úplně jiný pohled. Vracíme se domů noční Prahou. Jdeme cestou, kterou skutečně znám jen já, děti tu jdou jednou za čas. Přestože se vracíme stejnou cestou, děti se střídavě rozčilujou, že tudy jsme nešly, že chtějí jít stejnou cestou. A já jim stále opakuju, že jdeme stejně, jen po druhé straně chodníku. A jak tak koukám, kdybych si nebyla jistá, že jdeme stejně, snad bych jim i věřila. Jak se změní celý svět, když jdete v opačném směru a navíc na opačné straně! Jak se vrhnou jiné stíny, jak výlohy dotváří zcela nový ráz ulice. Jak hodně záleží na spoustě maličkostí. Jak najednou vnímáte tisíc jiných věcí. A do toho ta tma, která všechno zkresluje.
Ta paralela s životem je víc než zřejmá. Akorát tady to uvědomění tolik nebolí a dokonce je i zábavné, překvapující a skutečně hluboké...

Retro 23-09-2014 To mlčení zdá se mi poněkud dlouhé. Nezdravě dlouhé. Už je moc dlouhé. A to není dobře. Prolomí se to? Prolomím to. Jak? Proč? Měla bych? Vlastně ta správná otázka zní: Proč bych neměla?

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno levou zadní :-)

1. listopadu 2014

Třistapětašedesát 051

Těšily a nedotěšily. Už týden se B nemůže dočkat dnešní soboty. Mají se totiž potkat se svým kamarádem ze školky. Tahle návštěva se plánovala nějaký ten pátek. Vypadala vzdáleně a tradááá, dnes přišel den N. A stejně rychle odešel. Nemoc ho překazila. Nikoliv ovšem naše, my už jsme odolnější. A tak jsem musela říct novinu nejhorší. Tragedie! Ale vzal to statečně...

Na hřiště s babičkou. Vykoulela jsem masové kuličky. Opekla je a uvařila k nim triošpagety. Nakrájela na kousky sušená rajčata a vytáhla nakládané houby. Třešňový kompot jsem snědla už během přípravy oběda. Mňam... Venku svítilo sluníčko a tak jsme se po obědě oblékli a vyrazili všichni společně na hřiště. Strávili jsme krásný odpoledne na sluníčku s míčem. Do té doby, než ho začal B házet naschvál za plot a třetí výlet přes vrátka se mu stal osudným - namlátil si. No jo, stane se...

Americký dýňový. Dokoupila jsem chybějící ingredience - sušené meruňky a směs oříšků. A hurá na pečení. Připravit těsto, nakrájet a povařit dýni, namočit oříšky a opláchnout meruňky. Válím těsto, šťouchám dýni, krájím meruňky, ořechy a míchám, sypu, nalévám. Trouba horkovzdušní a už se to peče. A ta vůůůůůně...
Co teprve chuť! Směs medu, javorového sirupu, dýně a oříšků s meruňkami, aaaaaaach. Povedl se maximálně. Drobné modifikace nejsou ani trochu na škodu. Sladký akorát, těsto do zítřka zvlhne a bude to totálně dokonalý. Do-ko-na-lý.
Díky Gurmánko, opět si nezklamala.

Retro 22-09-2014 Asi jsem pomlácená... Některý vlny se špatně sjíždí s myšlenkama v hlavě. Některý se špatně sjíždí, když jste unavení. Na některý si ani neuděláte čas, chjo. Jsem pomlácená a bez nálady. Měla bych pracovat.Měla bych jít dělat úkol, který tady visí už skoro 2 měsíce. Měla bych ale nemám energii, nemám náladu, nemám chuť. Chci jen spát...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - tak nějak nesplněno, na jablíčka jsem úplně zapomněla a se zeleninou to taky nebyla výhra :-/