30. listopadu 2015

365/030 Zastavena brutální rýmou

Peklo jménem brutálně ucpaný nos.

Ne, dnešní den je nějaký zastřený.
Nejsem překvapena.

Od víkendu se mě postupně zmocňuje větší a větší rýma a dnes, zdá se, kulminuje na nejvyšší obrátky. Nadšená nejsem, protože dnes natáčím a fakt si připadám jak za závojem.
Mozek v potravinářský fólii, vzruchy minimální. Ne, dneska mi to nepálí...
Hlava mi nepatří. Bolí a motá se.
A teď - po dvouhodinovém natáčení - jsem totálně zralá na lehnutí do postele a hluboký, přehluboký spánek. Co na tom, že nic necítím. Co na tom, že nevím, která bije!

Tenhle den chci mít rychle za sebou...

29. listopadu 2015

365/029 Světlá vzpomínka minulosti

V poslední době Facebook trochu vyměkl a nejen na mě to zkouší s vlastníma vzpomínkama. Vytahuje je nečekaně, ale svým způsobem kouzelně (z marketingového hlediska!).

Většinou jsem jen překvapena, že se s někým "znám" už tolik let - hlavně pokud jsou to lidé, kteří jsou v mém životě nově, a někteří stále jen internetově. Jsem překvapena - většinou mile.

Druhé překvapení mi přináší znovuvytažená minulost. Jednak se vždy podivím, co že jsem to vlastně na ten fejs kdysi postovala, a vzhledem k tomu, jak vím, že vnímám (ne)důležitost těchto postů (opravdu jsou to jen zbytky), můj údiv je o to větší. Nicméně ne vždy milý. Někdy si říkám vážně???

Ne ale dnes. Dnes mi připomněli, že před čtyřmi lety jsem měla velkou perníčkovou mánii, co si tak vzpomínám, měla jsem vážně trochu bláznivé zdobící ambice (které jsem nikam nedotáhla!) a nejen, že jsem ten rok vyráběla adventní kalendáře k dotvoření, ale vyráběla jsem i perníkové domečky a také perníkové svícny.

Ano, zní to možná podivně, a přiznávám, byl takový spontánní nápad, když jsem koukala na naši vonnou svíčku a přišlo mi fajn pak po vánocích takový svícínek třebas i sníst. Ale chtěla jsem to vyzkoušet a bavilo mne to. Dokonce jsem i jeden prodala.
Bylo to fakt milý... krásný a kreativní.

Za tuhle připomínku moc děkuju...
Opravdu.

28. listopadu 2015

365/028 Udělej ten zázrak sám!

Když v našem životě přijde chvíle, kdy se věci kazí a možná by to chtělo zázrak... tak čekáme, doufáme, přejeme si, věříme v to... ale co se pak skutečně stane? NIC. Samo od sebe se nic nestane. Nakonec musíme vzít veškerou svou odvahu, schopnosti, dovednosti, znalosti, prostě celý ten balíček toho, co víme a umíme, a naplno ho využít...
Musíme sami jít a neohroženě ten zázrak udělat.

PŘESNĚ TAK SE ZÁZRAKY DĚJÍ.

Některé možná působí jaksi nevysvětlitelně, ale neznamená to, že takové jsou. Navíc, nepotřebujeme vysvětlení, abychom věřili v to, že se stalo něco výjimečného.

Každý den se děje spousta zázraků. Jen bychom si měli uvědomit, že jsme to my, kdo to dovolí, kdo je dělá. Ne žádná mýtická postava, duch, nebo jakákoliv jiná pozitivní energie pojmenovaná dle vašich preferencí. Ta tomu jistě nemalou měrou napomáhá. Naše touha, síla myšlenky, to všechno je něco, co proces uvádí v pohyb. Ale zhmotnit to musíme MY. Ať my sami, nebo někdo druhý...

Na dnešním semináři s Janou mi docvaklo jak hodně to je na mě - všechno. I ty nejdrobnější věci. A to, jak jsem s tím srovnaná já, přesně odráží ostatní. Jasně, neříkám NIC nového. Jenže jedna věc je vědět - a druhá je dělat. A pak dělat správně. A na to bych se pak postupně měla zaměřit.
Srovnat si to. Dělat. Dělat to správně... Zvládnout Expecto patronum sama.

Protože kdy jindy přijde ta chvíle než teď?
Kdy jindy je to důležité než v tom životě, který žijeme?

23. listopadu 2015

365/023 Rozehřát ledové srdce

Co je skutečně to nejdůležitější? To nejdůležitější na celém světě? V lidském životě? V životě, za který se nemusíme stydět?

V tuhle chvíli, kdy si pouštím soundtrack z Frozen, a jsem zase dojatá, zasažená uvnitř svý ženský duše, na rovině nejniternějšího já, vnímám jako to nejdůležitější možnost být sama sebou...

Copak může být něco horšího, než nemoci projevit sebe sama a svou jedinečnost? Dostat přímo zakaz používat dar, který jsem dostala a stávám se díky němu skutečně unikátní na plný čáře? A tím, jak nemohu objevovat sebe sama a své možnosti, nemám tak příležitost pochopit sebe, rozvíjet se a vytvářet štěstí právě díky kultivaci svého daru?

Je něco skutečně víc smutného než říct vlastnímu dítěti, že nemůže být tím kým je, ale musí být tím, kým ho chceme mít? Že tak, jak je, je špatně?

Co by tedy jinak bylo smyslem života, než jeho naplňování den za dnem námi samými? A všichni se to musíme naučit!
Úkolem nás rodičů je, mimo jiné, ukázat dětem, že jejich jedinečnost, jejich osoba je dokonalá tak, jak je - i se svými "nedostatky". S něčím co nechápeme, co možná nechápou ani ony samy. Že jejich úkolem není nic jiného (a menšího) než naplno projevit samy sebe v celé své (ne)dokonalosti! A to ne v závorce je tam opravdu jen jako formalita. Protože se domnívám, že pokud se projevujeme nejvíc pravdivě, jak jsme schopni, jsme vždy dokonalí!

Úkolem nás samých je pěstovat, rozvíjet a kultivovat sami sebe. Objevit sami sebe, svou jedinečnost a tu naplno projevovat jak jen to jde s ohledem na dokonalost projevu ostatních. To je ta nejvyšší meta...

A ta by nám měla být vždy i umožněna. Protože co se stane, když nemůžeme být sami sebou? Když nemůžeme naplnit pohár svého štěstí a radosti z cesty, která nám byla dána a na kterou jsme se měli neohroženě vydat? Z neštěstí se stane zloba, ze zloby vztek, ze vzteku (sebe)ničení. A máme-li ještě kousek srdce, musíme odejít...

Ale co kdybychom odcházet nemuseli? Co kdyby místo toho záseku, místo strachu, přišla láska. Láska k sobě. Láska k druhým. Láska k úžasné možnosti, kterou nám život seslal...

Bylo by skvělé, kdyby žádná žena nemusela nikdy skrývat to, kým skutečně je.
Kdyby žádná žena nemusela zocelovat své srdce.
Kdyby žádná žena nemusela ničit sebe samu ve své podstatě.

Kéž by už nikdy nikdo nemusel mít ledové srdce...

22. listopadu 2015

365/022 Podívat se taky do sebe

Dneska jsem zas trochu laškovala s představou, že bych opět mohla začít WOL: Přiznám se - nechala jsem se jen nekontrolavěn strhnout, když jsem upravovala nějaké starší týdny, které stále čekají na nahrání do alba na webu.

Byla to jen chvilková myšlenka. Nic vážného.
Nicméně... přišel úplně jiný postřeh.

Stále na sebe tlačím na výsledky. Aby bylo za mnou něco vidět, abych vytvářela, produkovala něco svého atd. VIDITELNÉHO. Jako kdyby mi to snad mělo zajistit něco, čím se můj život naplní. Konečně! Nějak je mi furt málo kariéra matky. Protože to je to jediný, co jsem opravdu viditelně vyprodukovala v posledních letech....

Jenže se děje něco úplně jiného. S vnějším mi stále uniká vnitřní. Uniká mi to, na co si stěžuju, že taky nemám čas, ale přesto není chvilka, kdy bych nevymýšlela jak si ten čas ještě zkrátit. Čas jen tak, kdy prostě jen přemýšlím o věcech v sobě. O tom, kde jsem a kam směřuju. O tom, co se změnilo a co je ještě potřeba změnit. A následně hlavně vymyslet i jak začít...

Všem říkám: "Začni u sebe!", ale přitom to sama beru za špatný konec.
Asi jako bych se bála, že když se teď budu nějaký čas věnovat sobě, vnitřní revizi, že i tak mi něco uteče. Jenže tak to bude vždycky. A tím jsem zase v tom stejném jako, že si nemohu jít lehnout, když musím něco dodělat, přestože jsem unavená.

Nakonec to, co si myslíme, že máme nejmíň dělat, co nejvíc odsouváme, je přesně to, co nás zachrání, co udělat musíme pro naši vlastní záchranu. Takže mám na výběr: buď mi bude vše utíkat, protože si myslím, že mi to uteče, anebo to vědomě nechám být, abych byla připravená na okamžik, kdy přijde něco mega, co by mi rozhodně utéct nemělo...

Musím tohle zastavit a začít s tím, do čeho se mi možná dost nechce, ale je to potřeba. Ne jen v útržcích a nějakých slabých chvilkách, ale skutečně cíleně.

Legrační je, že i přišla taková "technická" - jak to příště víc vošéfovat, aby se mi to jednak líp dělalo - přehled fotek, počet, ale taky jak to zpracovávat, aby to nedopadlo takhle. Ale i tak není nic jistý. A představa, že to dopadne jako teď, mě vlastně VŮBEC neláká. Protože se dostanu zas do toho stejného kolotoče. A to fakt nechci. Už ne!

21. listopadu 2015

365/021 Houbová nadílka!

Šli jsme na procházku do lesa a našli houby.
V listopadu!
A to jsme ještě cestou zpět, kdy už jsem měla totálně promočené tenisky a fakt mi začínalo být chladno, potkali houbaře, který si do košíku uklízel houbu jako moje hlava s komentářem, že dneska jenom samý hřiby.

Našli jsme několik hub, ale o pravácích si můžeme nechat jen zdát ;-)
I tak to bylo dost na plánovanou bramboračku, a povedla se - byla úžasná. Navíc byla velká zábava jí připravovat, protože jsme akorát vedli rozhovor feng shui a tak Péťa nakrájel zeleninu na jin a jang kousky, tudíž už tak chutově okouzlující polévka byla vyvážená po všech stránkách...

A já si pak večer uvědomila, když jsem pekla těsto na dort, že jsem byla vlastně 24 hodin bez netu, bez facebooku, prostě úplně vypnuto a bylo to fajn. Měla bych to zas někdy opakovat. ROZHODNĚ!

18. listopadu 2015

365/018 Dám to jako babička

Já chci kreslit!
Tak zněl můj výkřik...
A zůstalo jen u výkřiku. V tuto chvíli. Opět!

A teď si nalijme čistého vína. Já umím jít do akce, když na to přijde. Už jsem se otestovala i jako matka. Jen na to teď nějak nepřichází čas, protože druhá věc je, že chci kreslit trochu jinak než ty svý desetiminutovky. Joooo, nic proti nim, loni to bylo s mandalama super, ale teď to nedávám a taky zjišťuju, že to chci jinak, že musím začít jinak...
Chci opravdu kreslit - pořádně! Jsem realista - aby z toho něco bylo, tu hodinu klidu to chce. Kde ji vzít a nekrást?

No, jasně, možná místo psaní těhle svých chytrostí bych měla minimálně 15 minut. Tak ještě ukrhouhneme další hodinku ze spánku a máme to, co! Anebo místo ironie a snahy získat něco, na co prostě není prostor, dotáhnu raději to, co už dělám a co už jsem udělala a stále to nedotáhla a půjdu dál. Vezmu to jako součást procesu...

Tak se uklidňuju tím, že to třeba stihnu jako stará babička.
Pche. Ale proč mě to ale neuklidňuje?

16. listopadu 2015

365/016 Nebrat se vážně

Všechno je to proces.
Když někde odloupnete kousek, nemáte jen tuhle šupinku a pod ní něco, co se musí zotavit. Ten jeden odkrytý kousek často zasáhne do mnohem větší oblasti, než zrovna vidíte... A musím říct: "Je dobrodružství to sledovat."

Vlastně největší mazec je být v tom procesu. Být v té akci. Přestože změnu nelze moc vnímat v moment, kdy se děje - obzvláště pokud my jsme v jejím středu, ale lze s úžasem sledovat zpětně to, co zpracuje mysl. I tak je to někdy neskutečný...

Dnes nečekaně přijel Péťa a já si uvědomuju, jak jedna z mých prvních reakcí v nitru je podráždění, a k tomu směs emocí - překvapení, rozčarování, možná i rozpaky (právě jsem se myla), ale nejvíc podráždění. Proč? Z čeho? Že mi někdo narušuje systém? To překvapení ve chvíli, kdy si myslím, že mám klídek a přehled, ale hlavně mám pracovat... ???

Říkám si, nejsem moc mladá na takovýhle zkostnatělý postoje?
Možná... Snad!
I když jsem měla překvapení ráda, vždy mne rozhodí, když nejsem paní svého času. S dětma už jsem udělala hafec ústupků, a tak by si jeden myslel, že to dá, ale je to jinak. Pracovní čas je posvátný. Zařekla jsem se, že nechci furt dotahovat nedodělky po večerech. Za chvíli bych totiž nedělala nic jiného, ale tak to nechci. Chci v tom mít jasno... a najednou v tom jasno nebylo...

Ale víte co, bylo to mooooc příjemný setkání.
Neměla bych se brát tak vážně!


15. listopadu 2015

365/015 Má porodní křivda

Poslední týdny se často v myšlenkách probírám výchovou, dětmi a vším tím kolem rodičovství. Možná to odstartovala úžasná knížka Lucky Königové Negramotný rodič a určitě to dorazil skvělý webinář s Luckou Harnošovou o kontaktním rodičovství, včetně toho rozhovoru, který jsme připravovaly na ŽŽ blog. A to ani nemluvím o přepisu limbického otisku s Denisou a Richardem o prázdninách, a to jsem asi vybrala jen ty hlavní strkance, ale jistě jich bylo v poslední době mnohem víc...

Možná je teď ten správný čas pro uvědomění si toho všeho, co se stalo. A když jsem dneska koukala na dokument Pět zrození, brečela jsem a bylo mi líto, kam nás ten pokrok dostal...

Mám potřebu to trochu uvést do souvislosti. Je zvláštní, že jsem si předtím nijak nemyslela, že by můj první porod byl nějak zlý. Nebyl ale ani úžasný. Dlouhou dobu jsem to prostě brala tak, že tohle je prostě porodnice. Věděla jsem, že to prostě nějak proběhne a věřila, že to proběhne nejlíp jak může.
Ale vlastně neproběhlo. Ach ano, jsme oba zdraví. Ale mohli jsme být i šťastní...

Nevěděla jsem nic. Zpětně se na sebe trochu zlobím, jak málo jsem byla informovaná, jak málo jsem se starala o to co mohu, co se bude dít, co se skutečně musí dít, ale současně vím, že jsem v té době na víc neměla...

Ale to bohužel nic nemění na tom, že cítím velkou křivdu, které se na mě, a mém prvorozeném synovi, tenhle systém dopustil. Svěřila jsem se jim do péče s vědomím, že se o mne postarají, že udělají to nejlepší, co mohou, ale na jiný porod než nemocniční jsem prostě neměla koule. Tehdy mi vůbec nedošlo, že oni o nic takového nestojí. Oni jedou protokol. Jsem pro ně jen číslo, položka na faktuře pro pojišťovnu, protože kdyby ne, neseřvala by mne sestra hned při příchodu do porodnice, že jsem mohla zabít své dítě, lékařka by mne nevyšetřila tak hrubě, že mne to až bolelo a špinila jsem, nenadopovali by mne koktejlem chemikálií, které mne úplně odrovnaly.

Kdyby jim šlo o to nejlepší, dali by mi moje dítě po porodu na tělo - ale nedali.
Kdyby jim šlo o to nejlepší, dali by mi moje dítě poté, co udělali všechny ty děsně důležitý věci, do náručí - ale nedali. Museli ho odnést na dětské oddělení. Kdyby mi ho vyměnili, ani bych to nepoznala. Nevyměnili, ale svýho syna jsem viděla celá vyplašená až druhý den v brzkém ránu....

Je mi moc líto, že se to nestalo jinak. Že jsem nedokázala zařídit, aby to bylo jinak. Bolí mě to... Nikdy mi nedošlo, jak moc mě to bolí. Jak moc moje vnitřní matka pláče. Jak moc je tahle role ve svém zrození zranění, zničená a podupaná... ale stalo se.

Začínám si postupně odpouštět.
Víc s minulostí udělat nelze.

Bolí mě to a hledám cesty, jak všechny ty následky, které už jsem protrpěla, vstřebat a udělat krok dál. Můj porod nebyl hrozný, přesto až teprve x let poté začínám cítit obrovskou křivdu ve všech těch špatných postupech, které se nám staly a které utvářejí náš život. Porodnice to už má vyřízený. Já s tím budu žít do konce života. Ale nechci tím do konce života trpět! To rozhodně ne!

Najdu cestu, uzdravím sebe, uzdravím svého prvorozeného, a vykročíme dál s hlavou vztyčenou - ne navzdory nepovedenému začátku, ale právě proto, že to přijmeme jako unikátní součást naší cesty životem. Bolavou, ale jedinečnou součást života...



Tenhle systém není správný. To, co se děje s ženami při některých porodech, je hluboká neúcta k nim a procesu, kterým procházejí. K čemu jsou nám všechny ty výdobytky modernosti, když se ani neumíme k sobě chovat, naslouchat si a respektovat se.

P.S.: Až se zase někdo bude divit, proč je tolik násilí ve světě, proč jsou lidi tak zlí, depresivní, ztracení... proč jsou děti vztekavé, ukřičené, nejisté, jednoduše proto, že jejich porody jsou hnusné, chladné a nelaskavé... Jsme jen obrazem toho, jak se dostáváme na svět. Všichni to máme v sobě zapsáno, ale jen hrstka z nás jako šťastný okamžik...

14. listopadu 2015

365/014 Svět se zmítá sám v sobě

Dnes se celý svět ponořil do francouzské vlajky. Stalo se něco zlého. Včera v noci zemřeli lidé. Museli zemřít pro něco, čemu vlastně možná nikdo ani pořádně neporozumíme - navzdory tomu, jak v tom máme někteří jasno.

A já se na to dívám... cítím smutek, trochu zlobu, naštvání, ale zatím žádný strach. Děje se spousta věcí a drtivou většinu já nemohu vyřešit, natož tomu zabránit. A ať je to jak chce, vede to kam chce, to skutečně důležité, je naše reakce - jak se k tomu postavíme, k tomu, co se teprve bude dít. Co už se začíná dít. Vše je jen o té naší interpretaci, ne o té skutečné události.

Co to pro nás znamená! Jaký bude výklad toho všeho a co bude následovat?
Nakonec horem dolem, ze všech stran, to jediné, nad čím máme (zatím stále?) moc a úplnost vlivu, jsme my sami - naše postoje, náš kontext, naše vnímání života a reakce na tyto představy událostí.

Možná je to zvláštní, ale vnímám jako čím dál podstatnější ptát se sám sebe, co to se mnou dělá, jaký je můj filtr, jak se cítím a proč, než na někoho a něco nadávat a mít jasno o něčem, o čem mít jasno nelze, protože ve své podstatě nevíme mnoho.

Samozřejmě to nic nemění na faktu, že se mi nelíbí, že umírají lidé pro názory jiných lidí. Jenže ono se to děje! A já mohu to jediné. Podívat se na máslo na své hlavě! Ne na souseda, stát či ideologii (byť je to s tím spojené)...
Nemohu pohnout zeměkoulí. Nemohu zabránit tomu, aby někdo někoho zabil. Není to v mé moci, ani v mých povinnostech. Mohu soucítit, vyjádřit své emoce. Věci to nemění.

To, co věci může změnit, je mé - naše nahlížení. Co si o tom všem myslíme a co šíříme. Mít v sobě to, po čem toužíme. Dát sobě to, co bychom chtěli mít pro celý svět.

Vím, možná se vám to zdá naivní, ale já neznám zatím silnější zbraň.

P.S.: Zrcadlo - svět jsme my!


13. listopadu 2015

365/013 Cesta první třídou...

Brzce ranní práce (chvíli po třetí hodině ranní), trochu unavené vstávání (s půlhodinkou polospánku). Zazmatkování s mobilem (měla jsem ho už v batohu) a málem ujetý vlak (běžela jsem skoro celou cestu), který už (než jsem se pořádně vydýchala) v Praze získal 20 minut zpoždění, a než jsme dojeli celou trasu (do Brna), byla to hodina (a pět minut navrch)! Hodina navíc na čtení, kterou jsem prokecala se spolucestující v dámském oddílu.

První objetí bylo s Verunkou. Nepamatuji se, že bych se cítila líp přivítaná (svým způsobem!).

Debaty o penězích jsou tak trochu záhada. Vždy narazím na svou hodnotu a to, jak se umím (ne)ocenit. A tím tak nějak končím, protože si uvědomuju, že bez tohohle základního kamene si můžeme hrát na stavitele horem dolem, ale v prachách se topit nebudeme.

Taky jsem si připomněla, že jsem trochu začala kálet na určitý šikovný návyky (který už mi ale tolikrát pomohly) právě kolem peněz, což je škoda, ale ty zásadní věci jsem si nechala. Určitě by to ale potřebovalo trochu oprášit a zjistit, jak těch pár stovek, co mi běžně zbydou, trochu víc protočit. A jak inteligentně využít toho, když dostanu nějaký bonusový peníze. Kam by skutečně měly směřovat? Ačkoliv z logiky se to zdá jasný, já mám dojem, že tohle furt nemám domáknutý a tím si neuvěřitelně brzdím cokoliv dalšího...

A to nejdůležitější, za což děkuji Jankovi a taky Lukymu, se kterým jsem strávila zpáteční jízdu první třídou, a cítila se tam fakt skvěle, opečovaná a vážená (to mi bylo moc příjemný), a taky jsem zjistila, jak velký je Luky tvůrce, a že mít nápad, který nerealizuju, je jako nápad, který není. A já si uvědomila, že ty věci nám přichází a tak máme opravdu hlubokou lidskou povinnost to předávat dál. Kdyby něco vyššího nevěřilo tomu, že my jsme ti praví, proč by se ty nápady zrodily uprostřed naší hlavy?

Já nechci dál mít JEN nápady. Já chci mít čím dál tím víc těch věcí, které vidět budou. A protože jsem hvězda, jde mi i o to, aby bylo vidět, že je dělám já...

A tak se jdu vyspat, protože zítra budu dělat něco hodně viditelného, v čem sice budu neviditelná, ale i to je potřeba. Dělat věci, který jsou na té naší cestě. Věci, které nás zdokonalují, dávají nám další příležitosti a brousí náš diamant. Alespoň myslím...

11. listopadu 2015

365/011 Uvolnit si hlavu

Dnes mi došlo, jak hrozně se vyčerpávám, když všechno nosím v hlavě.
Já teď nechci být špatně pochopena, některé věci lze uchovat jen v hlavě - určité typy vzpomínek, pocity, dojmy. Můžete o nich psát, ale je to něco jiného.

A pak jsou takové ty běžné věci, jsou to vesměs to-do-listy nebo nápady, jakékoliv myšlenky, které s vámi jsou často delší dobu. Jsou, a staticky vám překáží v hlavě. Což zcela nevystihuje jejich hodnotu, ale ukazuje to spíš na ten problém, který se tím neřeší.

Určitě není špatné nosit je v hlavě, ale mnohem lepší je uvolnit hlavu pro další myšlenky - nápady. Třeba pro jejich řešení. Což většinou není možné když si to neutřídíte...

Poslední dobou si vážně pečlivě plánuju, co chci v daném týdnu udělat a vždy to kontroluji. Hlavně ve chvíli, kdy jakoby "nevím" co dál. A musím říct, že mi to vážně zabírá. Věci se posouvají a já jsem spokojenější. Fíha. Fakt je to tak!

Dotáhla jsem tak daleko, že jsem si nedávno koupila "speciální" desky, kam vkládám jen SVOJE nápady. Jakékoliv. Každý má svůj papír. Na ten si rovnou vytvářím představy toho, co je potřeba udělat, aby se věci hýbaly. Neřeším zatím, kdy je přesně udělám (to jsem vyřešila afirmací), ale uvědomuju si, že spoustu věcí jsem prostě jen chtěla, ale nikdy jsem se nedostala k tomu promýšlení jednotlivých kroků. Ale tím to začíná.
Nechávám to dozrát a vím, že ten čas přijde. Už tomu začínám věřit.

Všechny papíry se vesele plní nápady, myšlenkami, které není potřeba nosit každý den s sebou jako břímě, a je mi fakt lehčeji. Může se i tak stát, že se některé věci nestanou, ale to už je zas jiná kapitola. A tak mne napadá, že jedny desky budou muset dostat i mý úklidový touhy. Do konce roku to sice nedám, ale do půl roku? Hmmmm...

A to jsme se teď pobavili jen o té pracovní sféře!

10. listopadu 2015

365/010 Podzimní návštěva

Dnes byl návštěvní den. S Edit jsme se naposled viděly, nechci být teď škarohlíd, ale možná to ty 2 roky budou. Stále jsem to odkládala, ale teď už to nešlo. Za 14 dní odjíždí na hoooodně dlouho do Bruselu.

Cítím se příjemně, ale nějak nemám chuť o tomhle psát ;-) Vlastně teď moc nemám chuť psát vůbec (ne, zatím neproklínám tenhle pitomej nápad, jen si zas říkám, zda jsem to nepřepískla).

Takže jen pár postřehů:
- co udělá pár barev duhy a nádraží vypadá jako výstavní kousek (v noci jsem si toho tenkrát nevšimla, ale bus na Smícháči je fakt krásnej)
- Meet Factory stále mou nohou nedotčena - ale ty napíchnutý auta jsem už konečně viděla
- Barrandov vypadá v tyhle podzimní dny vážně nádherně (jen škoda, že to tam nechali zchátrat)
- kukuřičný těstoviny chutnají skvěle, k nerozeznání, hmmm
- v Tescomě mají nějaký must have vykrajovátka na sušenky (no jo, matky pekařky jsou v sedmém nebi)
- věta, která E držela poslední rok nad vodou, je ta, která i mne vždy nakopla a kterou jsem jí kdysi kdysi řekla: "Jediná pomocná ruka je ta na konci našeho ramene."
- nedostatek času na vlastní život je prostě jen jedna ze součástí našeho rozhodnutí být matkou, ale časem se to fakt zlepšuje (opravdu překvapivě!)
- moje afirmace pro štítnou žlázu má další uplatnění - YES (ani jsem netušila, kolik má E nápadů, které nemůže uskutečňovat! Lidi jsou samé překvapení)

9. listopadu 2015

365/009 Den napřesdržku

Začátek dne napřesdržku.
Problém odejít do školy... nakonec s vypětím sil odcházíme a mě je jasný, že to proste dáváme jen tak tak. Zvonění při loučení v šatně je ale smrtelný. On se rozbrečí, šílí. Mě to vytáčí.
Jdeme společně ke třídě. Je zavřeno. On se hroutí.
Debata. On hraje divadlo. Rozumí, co říkám. Když se ho vyptávám, jak by to chtěl, dostaneme se k tomu, že pravidla platí pro všechny kolem, jen on si jako jede nějaká svoje vlastní. Cítí se dotčeně, že ho na to upozorním. Protestuje. Bude prostě řvát.

Napětí ve mne roste. Upozorním ho, na svoje pocity a to, že ovlivňuje i ségru, že přijde taky pozdě do školy. Že to prostě je potřeba dotáhnout a jít.
Ne, nepůjde! Budou na něj zlí.(zatímco on je na všechny samozřejmě hodný... chjo...)
Tahle snaha ukázat mu celou skládanku nějak nefunguje (musím to vyřešit jindy a jinak!)...

Po 20 minutách se mi ho podaří (ne zcela ideálně) vtisknout do otevřených dveří. Odcházím. Uvnitř sebe jsem totálně vyždímaná. Bez energie, napjatá, smutná.

Do školky přicházíme pozdě. Naštěstí je to vcelku OK.
Dopoledne se táhne, do práce jen zírám, všechno jde pomalu, klopýtavě...
Tohle mne netankuje. Tohle mne fakt nebaví.

Večer se trochu probral, a snaží se relativně bez keců plnit běžné povinnosti... ale jen proto, že si myslel, že z toho bude něco. Je překvapený, že mu nejdu na ruku. Prosí. Stále prosí a přemlouvá. Ne, nemám chuť poskytovat výhody za to, kdy se cítím špatně. Uráží se, že se mi jeho chování nelíbí. A já vidím, jak kalkuluje a ty jeho počty jsou totálně mimo.

Takhle to ale nefunguje. A ani fungovat nebude.
Tohle není hra, kterou hrajeme. Jsou jiná pravidla. Žádný vochcávky.

Jsem po celém dni unavená. Vážně unavená.
Chci už, aby dnešek rychle skončil a tak jdu radši brzo spát...

A ještě jsem pozvaná na kobereček. Chjo.

8. listopadu 2015

365/008 Plná vůně jara

Tyhle dny vůbec nejsem naladěná na psaní.
Mám pocit, že na mne někdy kolem pátečního rána skočila podzimní únava a říká mi "jeď v klidu, nepřepínej se, nebo celý podzim prospíš". A tak teda poctivě spím.

No, ne že bych s tím někdy měla problém, jen mám fakt dost…
Dneska ani nevím, co mne to popadlo, ale přišel mi senzační nápad nejen vyprat záclony a závěsy u dětí, ale rovnou umýt i okna. Chach, tak jo.

Teď tu stojím, stěrkou jedu už třetí sklo, a mám z toho dobrý pocit. Venku je jaro a přes okna se dá konečně koukat ven. Tak špinavou vodu jsem ani nečekala. A ta vůně! No a taky konečně fungující závěs, protože jsem opravila žabičky, které vypadly. Jaká úleva.

Děti se kolem prdelkovaly, nepřekážely a já si v pohodičce uklízela. Co dodat, fakt to bylo super. V hlavě už mi bloudí odvážná myšlenka, a už si na sebe hrnu další úklid... túdle. Norma z toho určitě nebude.


7. listopadu 2015

365/007 Totálně prázdný

To jsou takový ty prázdný dny, kdy potřebujete ještě dodělat pár pracovních věcí, večer totálně vyčerpaní usnete s dětma, protože vaše tělo ví, co je pro vás nejlepší, a ráno se probudíte až s dětma - OPĚT - a pak si uvědomujete, těch pár hodin co pracujete, jak jste tím otravní a debilní... A najednou je celá výhoda tý práce neskutečná pruda.

Udělala jsem to nejnutnější a pak šla radši na nákup, kde jsem si užila krásný spadaný listí. A taky neskutečný vedro! Nějak přišlo zase jaro. To mne nečekaně položilo. Jsem totálně vycucnutá - opět.
Asi nějaký podzimní odpočívací tendence. Ale ne vždy se to hodí!!!!


5. listopadu 2015

365/005 Bojíme se toho slova?

Sebeláska. Fuj, ty sobče! A přitom nám nevadí, když naše děti jsou sobecké ve svém CHCI. Ve svém pláči, ve své žádosti.

Pak nám najednou hrábne, a je to špatně. Najednou jsou tu všichni ti přechytralí dospělí a musíme se dělit, bez ohledu na to, jestli skutečně chceme, bez ohledu na to, jak se při tom cítíme, ale víme, že jsme dost ošklivé holčičky a kluci, že se podělit nechceme. Jo a kdybyste to nevěděli, tak nás navíc nebudou mít ostatní rádi (hlavně ti, co nás chtěli využívat!). A tak nám pak přijde vlastně špatné chtít i něco pro sebe. Natož se mít rádi. Sami sebe? Nestydové!

Nechci teď mluvit za muže, i když si nemyslím, že by všichni byli OK s tím, že si jsou schopní vždy a za všech okolností říct o to, co chtějí způsobem, který bude jasný a neohrožující. Ale sama za sebe, jako ženu, musím říct, že je tohle jeden z nejničivějších programů, kterým nás naši rodiče infikovali.

Ano, je to virus! Tohle není funkční program. Copak se cítíte skvěle, když všem jen dáváte a nikdy nedáte sobě? Nebo nezačnete nejdřív u sebe a pak pokračujete k ostatním? Joooo, cítíte se báječně a váš život je plný hojnosti... anebo si po večerech vzdycháte, jak vás nikdo neocení a nedocení? Sebeobětujete se, a jste nešťastní jak málo dostáváte za svou námahu zpět. A tak v chorobném cyklení dáváte víc. Víc si odříkáte, víc okrádáte sebe a víc trpíte uvnitř vaší duše!

Tenhle prográmek fakt neduplikujte. Pak máte totiž pocit nedostatku. Pocit, že furt někde něco musíte hledat: v činnostech, věcech, lidech. Je to opravdu jejich úkol?

Přestože víme, že tenhle model nefunguje, bojíme se antiviru. Sebeláska!? Děláte si srandu? Legálně navádíte lidi k sobectví? Kam ten svět spěje?

Víte kam spěje? Tam, kam ho dovedli lidi, kteří se nemají rádi!
A já říkám: děkuji, nechci! Nejsem moc dietní typ. Už to vím.
Chci zažívat obžerství sobectví = sobě-ství!
Chci být nejlepší kámoška sama sebe!
Buďte taky!

4. listopadu 2015

365/004 Jen jsem se zasmála...

Někdy si říkám PROČ? Proč to lidi prostě jen neudělaj a odpustí si hloupé pindy.

Ne, vážně nejsem ten typ, co by lidem něco nutil, vnucoval jim svoje myšlenky a chtěl po nich, aby je bezmezně a za všech okolností kvitovali. S dětma jsem se naučila tohle chápat ještě víc, než jsem to měla nastavené, ale jestli něco opravdu posouvá tyhle hranice, to vnímání vůči odlišnému názoru, tak je to právě péče o "naší" fanpage.

Není týden, kdy bych nedostala čočku. Ovšem v tom nejlepším smyslu slova.
První "kritiky" jsem si brala hodně osobně, přece jen, když něco připravujete, hledáte, překládáte, brouzdáte sítí po tom nej obrázku, je to jak miminka - každý ten post. Máte dojem, že musí být dokonalá (legrační takhle to napsat!), ale postupem času se hrany obrušují, a já a moje práce jsou dvojí. Některé věci neřeším anebo řeším stylem hrubý pytel hrubá záplata, ale ve vší pentličkové slušnosti.

Uvědomuju si totiž víc a víc, každým komentářem (čím pochybovačnějším, tím lepším), jak to není o nich, o jejich odporu vůči něčemu (respektive, je to i o nich, ale z úplně jiné strany!), ale o mě a o tom, JAK SI TO BERU. A všímám si, že i tady se to postupně uhlazuje... a čím víc mám pocit, že se mne něco dotýká, tím víc se ptám a zkoumám, co za tím je. A chodí mi docela slušný odpovědi...

Ale dnes jsem se jen zasmála. Tohle nemá smysl. Někdy mám pocit, že lidi spíš potřebují napsat něco, co CHTĚJÍ udělat, aby to jednoduše bylo vidět, jinak by totiž bylo jejich počínání totálně neviditelné. V takových chvílích fakt nevím, zda jim odpovídat, skrývat je, nebo je nechat jejich osudu. Jo, C je správně.

A tak jsem se jen pousmála a byla vtipná až za roh. No, dobře, to si moc fandím. Byla jsem trochu přidrzle vtipná. V rámci rámce...

P.S.: A teď jen tak pod čarou. Stačila by jen ta první věta. Pravda je taková, že taky víc kecám o tom, co udělám, než že to dělám. Tak doufám, že pani tohle dotáhla do konce, jako já tenhle post...

3. listopadu 2015

365/003 NO WOMAN

O víkendu jsem viděla YES MANa s Jimem Carreym. Konečně od začátku do konce.

Ať mi nikdo neříká, že filmy pro většinu nejsou občasně i kvalitní. Myslím tím, co se týče informací pro jiný (rozumějte bohatý) život. Tohle je přesně jeden z těch filmů. I kdy nemusíte být někdo, kdo má blbou práci, zabíjí jeden den za druhým, nemá přítelkyni a už ho nebaví ani masturbovat, tak je to jen synonymum pro někoho, kdo se naprosto uzavřel do svých programů a představ, že pak ani nevidí to, jak smrtelné to je.

Říkat ANO znamená otevřít se, překonávat komfortní zónu, udělat něco, co si nelze zdůvodnit, postavit se strachu nebo nějakému očekávání - zkrátka nejet v robotovi celých 24 hodin...

A s tím souhlasím!
Současně je fajn věnovat pozornost i tomu, co bylo ve filmu taky zmíněno "ANO, je nové NE!" Abyste mohli něčemu říct ANO, musíte říct i NE. Nemyslím současně, myslím tím každou jednotlivou situaci. Abyste nedopadli jako Jim. Tudíž musíte umět úplně stejně silně, výrazně a upřímně, bez pocitu viny (fuška, co!) a naprosto v souladu se sebou, říkat NE. Sebejisté NE, kterým říkáte vnitřní velké ANO.

Je zvláštní, že se mi k tomu naskytla možnost s koncem měsíce, ale až dnes jsem si uvědomila, že jsem si to mohla ušetřit, kdybych zběsile neřekla ANO, v domnění, že je to něco, co by bylo fajn (protože i teď si to myslím), ale až postupem času mi došlo, že já nejsem ten fajn člověk pro to, abych to udělala. Necítím se špatně za to své zatím trochu nejisté NE, cítím se jen trochu hloupě za to, že jsem na to nepřišla dřív. Že jsem vyhrkla ANO, abych udělala radost a naprosto nepomyslela na svou radost. Možná to souviselo s tím naučit se něco nového, a až později mi došlo, že mne tohle téma nezajímá na naučení se, že prostě ten čas chci radši věnovat něčemu, co mi bude dávat mnohem větší smysl.

A je mi fakt líp...
Vlastně nakonec je to ANO i NE současně, jen se mění pořadí, chich


2. listopadu 2015

365/002 Jak psovi pastva

Tak nějak bych nazvala svou dnešní rychlost v práci... Jooo, připravila jsem si posty na facebook a dokonce mne mírně nečekaně, fakt jsem chtěla zcela fokusovaně udělat s tím facebookem víc, chytla múza díky jednomu sdílenému článku, který vlastně vůbec s ničím nesouvisel, ale najednou jsem měla jasno, proč to napsat a kam to poslat...
Od slov nebylo daleko k činům. Čeká na schválení.

A taky bych ráda přiznala, že jsem laškovala s článkem na blog, ve kterém jsem chtěla trochu vychválit, a možná že předčasně (jo, sumírovala jsem si to ve svý zblblý hlavě v neděli!), jak jsem to o víkendu pěkně vykoumala a mohu být spokojená, ale úplně 100% to není.

Nechci dělat z komára vemblouda a taky nechci, aby došlo k nějaký mejlce. Jsem spokojená s tím, co jsem zvládla. Chraň Bůh abych nebyla! Stihla jsem vážně docela dost věcí, který jsem chtěla, a ještě navíc nákup a trhy, ale dovolím si jednu droboulinkou výtku. Takový štěk. Spíš jen neslyšené kňournutí.

Minulou středu jsem se moc těšila na tenhle mírně prodloužený víkend bez dětiček a plánovala jsem, jak udělám další WOL, trochu víc, jenže... USTOUPILA JSEM. Ustoupila jsem tomu, abych měla hotovo to, co jsem si předsevzala mít hotovo ke konci měsíce. A snažila se udělat vše pro to, aby to tak bylo.

Povedlo se to na 80 % a já přesto nejsem spokojená. Protože ... jsem prostě neudělala NĚCO jen pro sebe - z čiré radosti, něco skutečně kreativního, kde jsem jen a zcela já, nikdo jiný. Žádná práce, nic, co by se týkalo mýho holýho přežití.

Zas mi dochází, jak se to takhle nezmění. Jak já to neměním. Jak to nechávám náhodě. Jenže to pak přesně tak funguje. Blbě!
Ten pocit po tom víkendu, kdy jsem udělala i něco pro sebe a stihla taky spoustu věcí pro jiný, je prostě jinej a to bych chtěla zažívat víckrát. Nechápu, že jsem to zvěrstvo na sobě zase dopustila...
Další pokus příští víkend? Pche

1. listopadu 2015

365/001 Pokus číslo 2

To jsou mi věci, tady se někdo zase úplně nečekaně rozhodl pro nějakou výzvu a ta spontánnost se mi dost líbí...

Už to ale není taková hurá akce jako loni. Vím, že to bude hodně náročný. Vím, že budu chtít skončit. Vím, že mě to bude bolet. A taky vím, že to bude osvěžující, krásný a neskutečně silný.

Psaní miluju a je to formát, který mi dává smysl. Formát, který mám prostě zmáknutý. Věc, kterou dávám i poslepu. Současně bych poslepu chtěla začít dávat i to neméně milovaný kreslení. To mi fakt chybí. Maximálně. Když jsem si totiž tak nějak přemýšlela, co mne fakt dokázalo dostat do krajiny nikoho, vyčistit hlavu a nadopovat energií, nemohu si nevzpomenout na všechny ty večerní hodiny kreslení aktů. Kdybych nekreslila a neměla z toho takový potěšení, sama bych se podezřívala, že na něčem jedu. Dost krutě!

Vím, že to asi nejde vrátit v takový síle, ale chci si začít alespoň ochutnávat kapičky z tohohle nekonečnýho poháru radosti, který na mne ještě čeká. A já jsem hodně nedočkavá a taky nechci zapomenout, jak chutná.
Breptám - to nejde zapomenout...

Takže spojím dvě milované drobnosti v jeden celek ;-)
Nejdřív jsem si myslela, že bych měla počkat do nějakýho hezkýho data (ne, Nový rok fakt ne!), jenže svátek je ještě furt dost daleko, a narozeniny ještě dál. Pak mi došlo, že když vím, není nač čekat - odkládám a posouvám před sebou čím dál víc věcí, který jsou pro mne. Mám teď na výběr: buď to bude další ažpak, nebo prostě začnu.

ZNOVU. Poučenější nevím, ale zkrátka testnu sebe sama, jestli jsem se za ten rok posunula, nebo jsou to jen kecy v kleci, který štěkaj, ale nekoušou...

A já bych si teď ráda ukousla "pořádnýho" sousta!
Můj smělý plán: 365 zápisků - 365 mini mandal :-)

START NOW!