28. dubna 2016

‪#092 A půjde ven!

Dnes jsem šla na pravidelnou zubní prohlídku. Jsem objednaná už půl roku. Vlastně, objednaná jsem byla o týden dřív, než mi minulé pondělí zubní sestřička volala, že by mě ráda přesunula o týden později a kdy že můžu. A tak jsem si jen o 15 minut a týden posunula návštěvu svého oblíbeného lékaře.

A co čert nechtěl. Začalo to ten osudný čtvrtek jakýmsi podivným pocitem v dásni a v pátek ráno bylo jasno. Jo, zase mi rostou moudráky! Žúžo.

Pusa mi šla otevřít zase jen na lžičku a opět mne přepadla nechutná chuť na ořechy. To je prostě úlet. Takže jsem prolejvala zubní prostory náložema (nejen) smetanových jogurtů - to totiž bylo jediný bezpečný a opravdu příjemný jídlo. A když už se to nedalo vydržet, chroupala jsem na druhý straně kešu jádra.

Jak přes kopírák od minula.
Tentokrát mi ale nejhorší muka pomohl překlepat totálně senzační tea tree olej, který mne napadlo použít ve chvíli nejhorší, kdy jsem pochybovala, zda opravdu jde jen o zuby, nebo přece jen nějakýho bacila chycenýho do krku, nebo nedej bože do ucha, protože ke všemu to mělo blízko... Jen kdybych neměla totálně rozkousanou tvář a tam někde vzádu, kam vážně vůbec nedohlídnu, to nebolelo jak sviňa. Vlastně dvě! Nahoře a dole, nebo tak nějak...

V doufání a kapce strachu, jak to dopadne dnes, jsem se ráno probudila a poprvé po týdnu otevřela normálně a relativně bezbolestně pusu. Týýý jo, hustý.
Po týdnu jsem se taky poprvé mohla legálně naplno zasmát - aniž bych tím trpěla. Taky jsem mluvila a nešišlala při tom. A konečně nic nebolelo jen tak, že jsem zubatá...

Tý radosti bylo ale nějak moc na jedno ráno.
Pak se na to kouknul můj zubař a... mám žádanku na rentgen a půjdu štandopéééde na zubní chirurgii. A prý, že to nebude bolet, se nemám bát. Tak se teda nebojim.

Ale strach mám.

26. dubna 2016

‪#090 Přišlo jaro...

Když totiž přijde opravdové jaro, začínám pochybovat.

Pochybuju o všem, o čem se dá.
O sobě, o své práci, o svých rolích. A taky o tom, zda mohu být skutečně šťastná a zda lze zcela naplnit celý svůj sen - beze zbytku. Pochybuju o všem. Nejsem si jistá lautr ničím.

Jsou to ty stavy, kdy zpochybním i existenci nosu mezi očima, i když ho přitom budu pevně držet oběma rukama... Stejně neuvěřím.

A přesto je letos něco jinak.
Poprvé se nebráním. Prvně nerozehrávám tuhle ego hru.
Vím o ní, akceptuji její přítomnost, ale aktivně nic nerozehrávám.
Poprvé jen sleduji myšlenku, která chce dotírat. Která mi chce, sice nevím proč, nějak dokázat, že jsem prostě marná... Ať si!
Ty taky nejsi tutová.

Ale o tom, co jsem já, si rozhoduju sama a ne nějaká pochybná myšlenka!

Začíná to být docela zábava. A jsem překvapeně potěšena, že stejně jak přišla, podobně i odchází... nepozorována a nepoznána...

Jsem zvědavá, co mne čeká s "příchodem jara" dál.

22. dubna 2016

‪#086 Sobě navzdory

Učím se to... Učím se psát. Psát navzdory tomu, že to nejde (haha, to zní jako výmluva, co).
Navzdory svý kreativitě. Času navzdory. To zní dost odbojně!
Navzdory všemu důležitějšímu. Všemu, co mi chce bránit...

Nakonec nejvíc bráním sama sobě...

Že si myslím, že jsou nějaký skvělý fígle pro psaní (prý fakt jsou!), že je potřeba čas (což není kec, ale fakt) a taky je potřeba nápad (což by při průměrném životě s průměrným množstvím myšlenek neměl být problém) a blablabla.

Je směsný, že mne občas trápí, o čem psát. Víc trápí kde vzít čas. Nejvíc ale kdy se ponořit do kreativního procesu. Nevzpomínám si, že bych to byla kdy řešila. Na psaní jsem si vždycky čas našla, i když přímo přede mnou ležel štos faktur. Nápady se sypaly a kreativní chvilka byla pořád... Když něco milujete, proces zavolá a vy se neptáte, co je pro vás nejlepší. Děláte to nejlepší.

A tak když přišla myšlenka, sedla jsem a za 10 minut bylo hotovo. Vzniklo to lusknutím prstů. Jako prd...
Pak jsem uvěřila, že to takhle dál nejde. Že lusknutí prstů nestačí. Že v tom má být něco víc.
Co znamená přesně to víc? Asi nic moc, ale jako bič to funguje skvěle...

A tak jsem zotročená vlastní vášní, protože jsem se kdysi rozhodla, že přesně to je to pravý ořechový. Ani nevím, kdy jsem si to tak nastavila, ale spoutala jsem se a chci to rozbít. Třeba i tímhle šíleným projektem (bylo jasný, že ta chvíle, kdy začnu nadávat, přijde!), ale myslím, že bude potřeba vytáhnout úplně jiný zbrojní arzenál.
Myslím trochu jemnější kalibr.



21. dubna 2016

‪#085 Někdy tak a jindy jinak

Co se to děje s mým životem?

Občas v něm jsem a někdy totálně vypadnu.
Někdy všechno plyne a jindy bych se mohla na hlavu stavět a ani při odrážení ušima bych nesvedla lautr nic.
Někdy všechno zapadá, až člověka mrazí a jindy, i kdyby podplatil půlku galaxie, věci nezapadnou a nezapadnou.
Občas mě to vytáčí a jindy si toho ani nevšimnu...

Ta pestrost života mne baví...


18. dubna 2016

‪#082 Čekat na správnou konstelaci hvězd

Znáte ten pocit, kdy něco odkládáte v domnění, že to bude děsná fuška?
Že ten úkol, který leží před vámi, je prostě náročný a tak nějak to posouváte a čekáte na lepší podmínky?

... až bude ta správná konstelace hvězd
... až budete v té správné fázi cyklu (to platí jen pro ženy, i když i muži mají své dny)
... až přijde ta správná inspirace a správné rozpoložení pro tvorbu
... až bude dost času, abyste to udělali naráz
... až bude celej svět správně, pak... to samozřejmě rádi uděláte.

Jenže svět si nějak postavil hlavu a správně není ani v pondělí, v úterý, natož pak v pátek. Po dvou týdnech, měsíci či dvou se nějakým záhadným způsobem tenhle úkol stále přesouvá a čeká na tu "správnou chvíli".

To se teda načeká!
Modří už tuší, že ta správná chvíle nemusí přijít NIKDY. A ona fakticky sama od sebe nepřijde.
Ta chvíle - správná chvíle je tady každý den. Jen si to stačí říct. ;-)

Do tý doby, než vám to v hlavě sepne, hrajete hru na ažpaky a tak nějak přirozeně dojdete do stavu, kdy jednak sami už chcete tohle vyřešit, takže si na to vyhradíte speciální čas, bez ohledu na to, jestli je ta správná konstelace hvězd (stejně tomu nerozumíte), ten správný den cyklu (bingo!), inspirace (však ona přijde), kreativita (chodí spolu), si jednoduše sednete a pustíte se do toho.

A najednou překvapeně zjistíte, že už jste jednak spoustu věcí někdy (a už si samozřejmě nepamatujete kdy) udělali, což je v tuhle chvíli, kdy jste byli připraveni na opravdu velké sousto, úžasné překvapení a druhé překvapení si pro vás nachystá samotný proces - zvládnete to přesně podle plánu!

Takže najednou se z velkého nepřekonatelného úkolu stane něco, co zmáknete za 6 hodin.
Ty jo, šest hodin!
A kvůli tomu byly všechny ty tanečky?

Ta směs nadšení a trapnosti z odkládaného...
Nakonec převládne jen čirá radost z dokončené práce...
A to chci zažívat častějc!

Dělejte to taky tak!

15. dubna 2016

‪#079 Nejlepší životní doping

Všimli jste si někdy, jak velký rozdíl v pocitech a myšlení se děje, když o něčem jen sníte a když to začnete dělat?

Dnes byl plán na odpoledne jasný...
Tak proč jsem nakonec přišla domů, pustila si videa a začala kreslit?
Proč jsem nad tím vším čmáráním nakonec strávila 2 hodiny a cítila se jako v sedmém nebi a ... dotáhla to až do finále!

V tom okamžení se něco, co bylo do dneška jen v mojí hlavě - jako nějaká představa, která se může kdykoliv rozplynout, kdykoliv zmizet a která snese všechno a přitom nic, stalo skutečností. Najednou to je vidět. Mohu z toho mít skutečné pocity a hlavně - což je nepodstatnější - spoustu radosti.

To je ten pocit, proč musíme jít za tím, co nám dělá radost.
Za tím, o čem sníme.
Aby ta radost, kterou nám to může přinést, byla skutečná.
Aby nás celé zaplavila a vyživila naše tělo i mysl. Aby nás uzdravila a povznesla...

Kam se hrabe Red Bull!
Udělat to, o čem jen přemýšlíte - sníte, to je nejlepší životní doping!

Dopřávejte si ho co nejčastěji!