30. března 2016

‪#063 Dokonale napečeno

No, to jsem takhle koupila droždí, vyndala ho, aby nebylo studený a... ono tam tvrdlo (tedy v případě droždí by se asi spíš hodil výraz měklo) x dní, než jsem si řekla, že je to už vážně trapný.

Jo, bylo mi trapný, že je tam připravený na mazanec, který jsem nakonec neudělala, a současně mi bylo trapný vrátit ho do lednice. Tak jsem vytáhla naší starou dobrou rodinnou kuchařku s tak zničenou vazbou, že je prostě od pohledu jasný, že je to velmi používaná kniha, a zadělala na těsto.

Droždí samozřejmě nenaběhlo, ale vonělo to všechno náramně. Celozrnná mouka, tmavý cukr, česká vajíčka, máslo... Zadělala jsem těsto jako už dlouho ne.
Překvapivě!

Večer jsem trochu rozespale přišla ke krásně vykynutýmu těstu. To mě dokonale probudilo. Vytvořila jsem několik bochánků, protože to těsto nakonec nebylo na mazance, ale na jidáše, nechala je ještě vykynout a o hodinu a půl později, to už je vlastně zítra, jsem upekla dva plechy skvostnýho pečiva.
Lahodný jako nikdy!

Jo, tohle mne dokáže vždy potěšit. Pečení a povedený výsledek.
Dvojitá radost!
A těším se, jak budou chutnat dětem.

28. března 2016

‪#061 Vajíčka

Dneska ještě trochu velikonočně...

Dělaly jsme vajíčka.
Barvily jsme je mramorovací barvou, která se nedává jako klasické Ovo při vaření rovnou do vody, ale je to větší legrace s tvořením. Barvy se rozehřejí ve vodní lázni, pak se nakapou na rukavici a s každým vajíčkem se jednotlivě pomazlíte. A jak ho tam žmouláte a povalujete v rukách, chytá se na něj barva. A jak jsou ty igelitový rukavice zmačkaný, vytváříte tím jakési "mramorování". Chytrý, co!

Ultra super zábava pro celou rodinu. No, v našem případě pro mě a Baru.

Ale, to by nebyla moje dcera, malířka každým coulem, aby se nestarala, co s těmi vajíčky dál. Chtěla malovat! Jakože vopravdu malovat.
Fixkama.

Tak jsme vytáhly fixy a ... už to svištělo, už to frčelo.
V televizi jela pohádka a my si užívaly...
Tyhle společný chvíle tvoření... to je žúžo...

26. března 2016

‪#059 Malá kapka Velikonoc

No, tyhle Velikonoce jsou zas tak nějak nesváteční.
Jako by mě to ... no, letos snad prvně mne to vnitřně opravdu trochu zatrápilo. Vážně mi to dnes přišlo líto. Současně ale chápu, že "můj svět" ještě není tak nastavenej, abych to mohla mít jinak.

Tuhle realitu vím... Nebojuju s ní. Rozhodně ji chci ale měnit.
Ale nakonec, přes to všechno, co mne zamrzelo, jsem ráda, že jsem stihla práci i upéct s Baru beránka. Nakonec vznikl i zajíček (ten už je po krásné, a pro naše zažívací ústrojí velmi lahodné, smrti) no a ještě z toho byla 3 srdíčka (já tušila, že se ty formy z Lidlu budou hodit).

Nádherně jsme si užily nejen vytváření. I pečení byl mega mazec (který jsem si večer užívala při čištění trouby), ale i polévání čokoládou a zdobení pidi hvězdičkama...

Ale nejvíc, přátelé, nejvíc jsme si užívaly jedení. Seděly jsme spolu nad talířem se zajícem už napůl snědeným, politým tou výbornou hořkou čokoládou, posypaným roztomilejma hvězdičkama, jedním okem jsme koukaly jak Harry čaruje a měly boule za ušima, jak jsme se nacpávaly tím, co jsme právě spáchaly.

Dokonalý podvečer.
Jo, tyhle chvíle miluju.
Dokonce už jsem takovej frajer, že mne pečení s dětma nevytáčí a fakt to neřeším. A od tý doby, co neřeším dokonalost při pečení, je jí mnohem víc a navíc si to báječně užiju.

Život je fajn, kdy si to umí člověk naservírovat a nebojí se malýho kousku čokolády...

25. března 2016

‪#058 Místo spaní nočně ranní psaní

To jsou ty dny, kdy se totálně vyřízení dostanete na konec a jediné, co chcete, je jít spát. Než zaklapnete obrazovku počítače... zpráva v chatu...
No, nechcete to tam nechat, že jo, když už jste to viděli...

O hodinu později vyprávíte detaily ze svýho života, který vážně s nikým běžně nerozebíráte, dokonce se vracíte do vlastního dětství a hledáte nadšeně souvislosti. O dvě hodiny později jste ještě unavenější a současně o dvě hodiny bohatší. Dochází vám, jak jste vděčni za tohle vyčerpání, protože ...

Najednou zjistíte, že některý věci, na který jste pro svoje dobro radši zapomněli, jsou k vašemu dobru opět připomenuty... A to stačí jako celý zadostiučinění všemu a všem...

Kdybych šla spát, nemohla bych si přesně teď, kdy jsem to potřebovala nejvíc, užít zprávy a požehnání, o kterých se mi ani nesnilo. Nezjistila bych hned teď spojení, které se zvláštně rodilo poslední týdny. Neměla bych brouka nasazenýho tak hluboko do hlavy, že i Raubíř Ralf by se zastyděl...

Tý jo. Tenhle týden je nadupanej...
Po všech stránkách...


24. března 2016

‪#057 Vypnuto

Ne, dneska teda ne...
Šílenství. Stres. Tlak.

Jestli jen jsem se neunáhlila...
No, ráda bych uvěřila, že fakt ne...
Tečka.

Sakra!

23. března 2016

‪#056 Knížní úlety

Fíííha, už možná 14 dní o tom přemýšlím, že bych měla.
Poté, co mi před týdnem přišlo upozornění o expiraci průkazu, byla má návštěva o to naléhavější. A tak když jsem dnes na rychlo vyrazila pro olej, protože jsem měla ten bláznivý nápad s bábovkou na plech s mini marshmallow (kterou už nikdy dělat nebudu, protože se ty malý mrchy prostě nepotopily a brutálně se na povrchu připekly), cestou jsem to vzala trochu oklikou...

Tuším, že tušíte, že tuším... No jo, byla jsem v knih... ovně.
Tý jo, čas tady - nad knížkama - fakt plyne úplně jinak. Mě je vlastně šumák, jestli knihkupectví nebo knihovna, mi navozuje ten stav v mozku.
Jako když jste ve vesmíru.
Minuta v knihovně je jako 5 minut v reálu. Ve světě tam venku - bez regálů. Bez knih.

A tak potěšeně odcházím z knihami v podpaží. Tentokrát reklama a reklamní slogany a kreativita no a taky jedna kniha, která vychází z legendární 80/20... Ale to je fuk, protože pluju zas na tý zvláštní vlně, co mne zasahuje někde uvnitř a já fakt nevím, jak se to děje, ale vím, jak to spustit. A je to naprosto jednoduchý...

Jen mě teď, jak to píšu - jak přichází to uvědomění, napadá: Jak tohle přenést do svého money-managementu? No, troufalé, což? Nemám potuchy, ale je mi jasný, že tahle láska, která ani nevím, jak přesně vznikla, když si vezmu jak mne povinná četba nebrala, je do konce mýho života.

Ať z toho koruna kápne nebo ne.
Ten pocit... žádný prachy světa mi ho nedaj...
Ach...

Kde tohle plynutí na nádherný vlně zažíváte vy?

19. března 2016

‪#052 Moje knižní ambice

Opět se probudily.
A já se nedivím. Má v tom prsty má spolupráce na knize někoho jiného, kde se mohu vyřádit.

Jooooo, před pár lety by to bylo sci-fi, aby někdo chtěl moje služby.
Před pár lety bylo mimo myslet si, že by v nějaké knize mohlo být moje jméno. A tradááááá, ty dny nastaly. Ty dny jsou tady a já jsem v nich. NAPLNO!!!

Jedno spouští druhé. Jak domino. A já zas začínám trochu víc snít o své vlastní knize. Už je to hodně starý sen. Mírně zaprášený, v šuplíčku nepravděpodobností.

Tak jsem udělala drobnou změnu: z toho už jsem ji vyndala.
Teď jen dotáhnout ten nápad a...


P.S.: Já vím, že TEĎ ještě není ta chvíle. Ale i tak, štěstí přeje připraveným, píšu si nápady, myšlenky a nechávám věci plynout... jinak bych se zbláznila...

17. března 2016

‪#050 To umí každý, ne?

Zahlédla jsem video, kde velmi jednoduše a (trochu přehnaně řečeno) z odpadků a zbytků vznikaly věci, do kterých byste to ani náhodou neřekli. Přestože jsem na video koukala od začátku do konce a nestačila se divit, pozastavila jsem se nad větou s jakou bylo sdíleno... Že vlastně krásné věci dnes může mít každý. Že nemít je kvůli penězům, je vlastně v dnešní době jen trapná výmluva protože... teď vám jasně na videu předvedli, jak to je...

Rozumíte mi? Dneska může mít krásné věci každý.
Každý to zvládne - dostal přece video návod...

A všichni v tom nadšení zapomněli na pár detailů. Snad mi to dnešní rýpání prominete. Nechci být škarohlíd, ale jsou to kecy! ... Beru to, že video útočí na oblíbené výmluvy určitého typu lidí. Ale výmluvy nemohou za to, že my neumíme pojmenovat věci pravými jmény. Současně v tom je i to zrnko pravdy, které v dobré víře a v hojné míře někdy nevidíme ani my.

Vlastně už v tom samotném videu je něco, co neumí každý - každý nemá talent a zručnost na to udělat si z odpadků kabelku!

Lidé, kteří nejsou zaměřeni tímto směrem, tedy kreativci všeho druhu, rozhodně doma nebudou mít potřebné propriety. Tak třeba já. Považuji se za kreativního člověka, ale tavnou pistoli si taky musím teprve koupit. Jakože akutně! Ve slevě!!!
No dobře, půjč si ji. OK. Půjčila. Není třeba rozebírat, co naše nezkušenost způsobí...

Kdo nešije, nezašívá či neopravuje oblečení nebo třeba i kostýmy, těžko bude mít doma materiál vhodný na reprezentativní kabelky. Byť jde o napodobeninu kůže, tyhle látky nejsou běžně za běžný peníz k dostání. Pořídit si ty frajeřinky, byť i ve výprodeji, stojí - pominu-li ty proklaté peníze - nějaký čas!

Napadá mne taky, když už se to stejně vyrábí z krabic od mlíka a lepí tavnou pistolí atd... No, není levnější koupit si to z Číny? A opět sázím na efektivitu - bez shánění, bez trápení s vlastní nešikovností a za stejný peníz, né-li levněji...

A možná bych našla ještě pár hnid. Ale už nechci!

Chci ocenit talent autorky...
Chci ocenit i to, že si dala práci a natočila instruktážní video.
Oceňuji nápad na recyklaci.

Já fandím lidem se skvělými nápady, kteří inspirují druhé k tvořivosti a kreativitě. Jen nechci, aby něco, co je výjimečné, co opravdu neumí každý, bylo shazováno a posouváno, byť v dobré víře, mezi lid, který by to jistě ocenil, ale který ne vždy musí a má potřebné znalosti, dovednosti, pomůcky... ale hlavně chuť a vášeň takové věci dělat...

Nakonec ti, kterým by to nejvíc pomohlo, nad takovým videem jen dál budou vzdychat, jak je to krásné a šikovné, ale současně jim bude víc a víc líto, že oni tohle fakt neumí a tak zase utřou nos... a k tomu ještě dostanou kýbl viny, protože přece TOHLE ZVLÁDNE KAŽDÝ, NE!

Ach jo a jsou zas o kousek níž.
A přitom jim mělo být tímhle pomoženo...

16. března 2016

‪#049 Nepiju a prokrastinuju

Když jsem před týdnem koukala na to, jak jsem zvládla svý úžo žúžo plány na únor, pocítila jsem mírné zklamání. Jooo, velký voči. Nabušená z ledna, kdy přes veškerou únavu začaly chodit nápady jak nekonečný proud, během února se tempo zpomalovalo až... Nechci říct, že zastavilo, ale všechno má evidentně limity.

Anebo jsem zas jen a pouze narazila na svoje limity. Jak jinak!
Navíc jsem se přistihla, že opět přes den málo piju... vodu a skoro nejím ovoce. To už na mě bylo trochu moc, protože tohle jsme si nedomluvili. Ne, ne a ne!

Poučena z minulosti, vytáhla jsem do zbraně!
Ode dneška si opět píšu co kdy dělám, čárkuju si každý vypitý hrnek a jablka si preventivně připravuji už když dělám Bártíkovi svačinu do školy. Abych to nepodcenila, udělám stejnou misku ještě odpoledne, když přijdeme ze škol a školek, a tu schroupeme společně mezi psaním úkolů, omalováváním a koukáním na Kim Possible...

No a včera jsem zjistila, jak by mi mohly být k užitku kalendářní hodinovky, co jsem nikdy nechápala, protože si prostě jen napíšu činnosti. Ty jo, ale vidět je v rámci dne jako nějaké barevné úseky (ach, něco pro washi pááásky), které se opakují a mít tam i poznámky o tom, kdy co bylo fajn nebo ne - to přináší úplně nový rozměr, který nejen že chápu, ale přijde mi praktický a prvně i důležitý.

To je u mě pokrok - vidět a chápat význam určitého způsobu plánování!
Asi jdu do sebe!
Jak říkám s oblibou poslední dny - MUSÍM!
A myslím to v tom nejlepším možném tónu, jakého jsem schopna.

15. března 2016

‪#048 A kdy budou muži muži?

Čím dál víc si uvědomuju, jak čekání na něco zvenčí je zrádnější a zrádnější.
Současně to vypadá nadmíru logicky a navíc je to úžasně pohodné. Ale kromě těchto nesporných kvalit, které spousta lidí evidentně oceňuje, se rozehraje ještě jiná hra.Tohle doufání a čekání na něco zvenku nás nechává na místě.
Věčně.

Jenže život je jako jídlo. Postupně chladne a pokud ho nejíme, nakonec se zkazí. Anebo ho sní někdo jiný...

Čekat, nebo jen očekávat, že někdo se stane někým, protože je to vlastně jeho úkol být takový, a já kvůli tomu také nemohu být tím, kým jsem, je prostě postavený na hlavu... Všechna ta protože se dají jednoduše obrátit. Přesně tak, jak se nám to hodí. Podle toho, jak jsme pohodlní. Podle toho, jak moc chceme být zodpovědní. Jak moc si sami sebe a svého života vážíme...

Nejsme ženy, protože muži nejsou dost muži.
Anebo právě proto nejsou muži dost muži?

Proč právě vy musíte být tím, kdo se (z)mění?
NEMUSÍTE, ale držte mlčte a na nic si nestěžujte! Protože z jakého práva by měl někdo procházet něčím, čemu se vy odmítáte oddávat? Platí snad na každého jiný metr? A pokud muži nejsou dost muži, je to chyba mužů nebo žen? A je to vůbec chyba? Místo hledání viníka (jakéhokoliv), se jednoduše podívejte nejdřív na sebe. Jakou ženou jste - vy sama? Jak se chováte? Jak o sobě uvažujete? Jak o sebe pečujete? Co si dovolíte?

Vždycky, když jsem si na něco zoufala, nakonec jsem zjistila, že to trdlo jsem já. Pominu-li srandy typu osobních sabotáží čehokoliv, všechny moje kdyby aby a jánevímcoještě nakonec všechny zakotvily zas do mého vesmíru. Jak nečekané!

Ukázat prstem můžete na kohokoliv, tak proč z toho vynechávat sebe?

A má odpověď na otázku?
Až budou ženy opravdu ženami...
Jindy to dost dobře nebude možné ;-)

14. března 2016

‪#047 Je to vážně hodně dní...

Psát každý den. Psát třistapětašedesátkrát za sebou. Nevynechat ni dne. Uuuf.

Když jsem kdysi psávala i dvakrát za den - ano, i takové doby pamatuju, rozhodně jsem si žádné uuuuf neodfrkla. Prostě jsem psala.
Je ovšem nevyvratitelné, že byla jiná doba, jiné podmínky, jiná já.

A také úplně jiný záměr... který paradoxně není o té výzvě. Není to jen o splnění závazku, který jsem si dobrovolně dala. A když půjdu do důsledku, nemá to nic společného ani s vytrvalostí či vůlí. To všechno zde určitě je... Současně je to ale nepodstatné v tom hlavním, co je tak zřejmé a triviální, že by to člověk mohl snadno přehlédnout.

Tak jako někdy přehlíží všechny ty detaily života, protože ono to nejde být ve všem vždy naplno. Těch informací a věcí je tolik, že je to k zbláznění. Ale stejně to málo, co se k nám dostane, co prožijeme a máme tam svou stopu, stejně to po čase zapomeneme. A častokrát jsou to i pěkné chvíle. Báječné drobnosti, které se časem ztrácí, blednou a zůstávají jen ty velké...

Zaznamenat si vcelku detailně nějaký úsek života, velmi konkrétní úsek, je zajímavé. Z jakéhokoliv pohledu. Minimálně je nesporná výhodu nezapomenutí. Navíc ve spojení s alby WOL to bude něco naprosto fenomenálního. A to mi začíná docházet až teď - po tolika selháních, po tolika pokusech, po tolika dnech nového cyklu.

Třistapětašedesát dnů v pojetí, které jsem dosud nikdy neabsolvovala.

Dnů, které čekají, že se bude něco dít.
Nééé, počkat, to JÁ někdy čekám, že se bude něco velkýho dít. Jenže se děje jen běžný život. JEN! Nikdy mne nic tolik nenaučilo dívat se kolem, dívat se na věci jinak, a konečně je i vidět, jako tyhle moje 365 výmysly. Je to jako bych zastavovala čas. Konzervovala zážitky. Nechávala je věčně znít...

A stejně jako je překvapením každý den, je pro mne vždy překvapením, o čem budu psát. Je to jedna úžasná zkušenost. Jedna z lekcí, kterou jsem tak nějak stále přehlížela a možná ani teď nedohlédnu na její konec. Ale to nevadí. Stačí jen dělat, co je třeba - už to má obrovský smysl pro můj život!

11. března 2016

‪#044 To nejhorší, co se může stát!

Vždycky, když jsem přemýšlela, co skutečně nejhoršího by se člověku mohlo stát, i když bylo lákavé zaseknout se na materiálních věcech a tím to celé sfouknout, tak asi uhodnete, že o tom to není. Čímž vůbec nechci popírat důležitost peněz. Ve světě, kde jsou něčím, za co si můžete kupovat přežití i žití, je trochu alibistické tvrdit, že peníze nejsou důležité nebo že je nepotřebujete. To vyprávějte broučkům!

Něco důležitého nemít - myslím třeba štěstí, zdraví, lásku... no, zkrátka takové ty věci, co si často trochu monotónně přejeme k narozeninám, je na pytel. Nicméně to není vůbec nic proti tomu nemít sám sebe. Nevědět, kdo jsem.
Neznat, kým jsem byl.
Nevědět, v čem je jádro mých myšlenek a reakcí dnešního dne.

"Nevím, kdo jsem a jaká je moje duše!"

Věta ze seriálu Legenda, kvůli které tohle píšu. Hlavním hrdinou je tajný agent, co umí měnit identity jak ponožky, až se úplně ztrácí v tom, kdy je sám sebou a kdy nějakou rolí... možná i proto, co zapomněl. Není tím, kým si myslí, že je. Ztratil pamět a "hra", ve které se ocitl, je něco, co musí odhalit... Zjistit, KDO skutečně je, přestože to do teď bylo jasné!

Já vím, nemusíme být žádnou postavou v seriálu, abychom den co den nehledali sami sebe. Pokládali si otázku "Kdo jsem? Co chci? Kam směřuji..." - to považuji za dost důležitou pravidelnou sebereflexi, kterou jsem si já sama třeba dlouho nedopřávala a vím, kam to vede! A ano, někdy je odpověď nevím... Jsou chvíle, kdy se měníme a tak na tu chvíli lze nevědět. To ale není STÁLÝ stav.
Většinou víme, kdo jsme...

Většinou víme, jak jsme se dostali tam, kde jsme.
Jenže vycházet ze včerejška, ze všeho, co jste už prožili, je trochu jiná cesta než z ničeho.
Anebo to není tak zlý?

Chcete-li se posunout, musíte vědět, kdo jste.

Kdo jste nyní závisí na tom, co jste udělali v minulosti.
A KDYŽ TO NEVÍTE?
Vždyť dnes se píše vaše budoucnost! Rozhodnutí dneška vytváří zítřek...

Svou minulost bereme jako samozřejmou součást života. Přiznejme si, kolikrát jste na ní dokonce nadávali? Kolikrát se vám nelíbilo vaše rozhodnutí? Kolikrát jste si přáli vymazat to? Ještě si to přejete?
Opravdu byste chtěli mít žádnou vědomou minulost? Začít s čistým listem - ale opravdu čistým...

Jenže věci nevymažete. Co se stalo, stalo se. A přestože tohle už nezměníte, je to součást vaší cesty. Je to zdroj pro váš každý následný krok. Nevědět to, znamená nemít nad svým životem moc!
Vy nevíte, ale svou minulost máte za zády - naprosto nevědomou, ztracenou... a tak proklatě stálou...

Uuuuf. Ne, tohle bych fakt nikdy nechtěla...
Nebo je něco přece jen horšího? Děsivějšího?

10. března 2016

‪#043 Zase na začátku

Je to zvláštní, že člověk po dvou letech nějaké práce najednou znovu zvažuje, jakým půjde směrem. Zda to, co dosud dva roky dělal, je opravdu to, co dál dělat chce. Jestli je to, že mne to baví, dost pro všechno - pro mne i pro druhé. Zda tohle stačí?! Protože mne přece baví i spousta jiných věcí...

Myslet si, že něco už víme, když máme něco za sebou, je asi ta nejzákeřnější myšlenka, která by se mohla v hlavě usídlit. Ale stejně škodná může být i její sestra protiklad. Jak ze zkušenosti vytěžit, ale současně ji nemít jako postulát?

Až to budu vědět, tak určitě řeknu. Teď jsem zas na té cestě.
A čas plyne. Čas utíká. Nikdy mi nepřišlo, že by utíkal zrovna takhle rychle...
Ty jasně měřitelné věci si dokáží s námi tak neuvěřitelně zahrávat!
Ony s námi? Chach, smysl pro humor mi naštěstí stále zůstal...

9. března 2016

‪#042 Pekla jsem

Nečekaně...
Rychlý rozhodnutí.

No, nechtělo se mi vymýšlet nic k večeři (líná kuchařka!), tak jsem vzala mouku, cukr, poslední vajíčko, mléko a trochu tuku a udělala svou hrníčkovou klasiku, která nikdy nezklame. Přidala jsem tam i kapičky mléčné čokolády, které jsem koupila už na vánoce v domnění, že z toho vytvořím nějaké hyper-super cukroví.
Nevytvořila. A jak se teď hodily!

"Tady voní nějaká buchta" byla první mlsná slova, když Baruška dorazila domů z návštěvy. Týýý jojo, neutajíš nic! Ale pravda, buchta voněla krásně a voněla vážně hodně. Už jsem málem zapomněla, jak je to boží, když bytem voní pečení sladkostí...

Budu to muset opakovat častěji, protože jak jsme usedli k chladnoucímu plechu, mizel jeden kousek buchty za druhým, až nakonec zbyly jen čtyři. Na ráno!
Pěkně jsme se do toho pustili!

Omlouvá nás snad jen velikost plechu!

8. března 2016

‪#041 Zpooooomaaaaaleeeeenááááá

Někdy přijdou dny, kdy se prostě a jednoduše "nedaří". Ten den je právě dnes.
Namlsaná z včerejší jízdy, kdy jsem stihla spoustu věcí dodělat, vytvořit, připravit, jsem se oprávněně těšila na další podobnou jízdu. Měla jsem jediný plán: Opřít se do pedálů a zmáknout spoustu věcí.

Asi proto teď čumím do monitoru, s vděčností jsem přijala ultravelkou tabulku Merci a kdyby tak rychle, jako se mi rozpustila v ústech, odsejpala i moje práce, jsem vysmátá až za roh. Možná za dva!
Ale nejsem.

Sedím a čumím a všechno se to tak nějak sesypává...a šnek je můj rychlejší brácha.
Co s tím? Já nevím, na vymýšlení složitých plánů teď vážně nemám nastavenou hlavu. Takže zbývá to jediné, co mi vždy zabere (ostatně, ono tak nic jiného nejde, ale můžeme se vzpírat!) NEDĚLAT NIC.
Víc stejně nevyřeším.

P.S.: Ha, už vím, co za to mohlo - Nov v Rybách. Tyyyyy jo, míň takových!

7. března 2016

‪#040 Ty to taky nemůžeš umět!

A basta! Protože to je přece jasné!
Já to neumím, tak přece není možné, abys to uměl TY!
A ještě tě o tom přesvědčím a budu o tom všude mluvit, polemizovat a hlavně nezapomenu nadávat na to, jak je to nefér, že to přece jen asi umíš, ale pravděpodobnější je, že je celé podvod.
A já jsem jeho obětí!
A žádám nápravu!

To by tak hrálo, aby někdo uměl něco, co já neumím (a nikdy možná ani umět nebudu). To by tak hrálo, aby někdo, kdo má nějaký talent, měl díky tomu odměnu (kterou já nikdy mít nebudu). To tak, aby všichni, kteří našli to svoje, to projevovali a získali za to chválu a uznání (a já zas nic)...

Umíš to, co neumím já? Budeš viset!
Klasické podle sebe, soudím tebe, tentokrát trochu naruby. Kdyby nás nedělila internetová síť, možná že by padla i nějaká ta rána a tekla krev!

Sedím tu, trochu nevěřícně sleduji to podivné dohadování, hartusení a osočování. Už mne to přestává bavit, ale současně se neubráním smutnému pousmání. Tolik energie, tolik pozornosti a to všechno kvůli čemu? Dokázání pravdy? Jaké přesně? Nebylo by lepší a užitečnější vnímat a nacházet to své, v čem jsem JÁ ten nejlepší?

Vystoupit ze své škatulky toho, co umím a znám já, a vidět tu škálu dovedností u jiných. Ale hlavně a především i u sebe. Protože každý přece něco umí! Neznám člověka, který by neuměl vůbec nic.

Jeden šije padnoucí boty, jiný opraví během chvíle rozbité auto, jiný umí svázat knihu, která i po desítkách let drží jako nová, další upeče dorty, po kterém se můžete utlouct. Jeden ví, jak zdravě jíst a druhý vás naučí správně zaparkovat. Někdo jiný umí zorganizovat párty, na kterou léta nezapomenete, jiný vás provede po památkách, že si připadáte, že jste v těch dobách žili.

Každý umí něco úžasného, a každý by měl to něco najít.

Anebo může sedět u počítače a nadávat, že někdo odehraje on-line pexeso do 30 vteřin! A to přece není možné, když já to dám za minutu. Ale většinou minutu a víc! Takže je to jasný, je to podvodník...

Přidejte se! Můžete se vztekat nad schopnostmi druhých nebo tuhle energii věnujete sobě, nalezení svého užitku a jeho rozvíjení!


P.S.: Za jak dlouho zvládnete odehrát on-line pexeso???

6. března 2016

‪#039 Jiný úhel pohledu?

Však ty svoje bubliny už dobře znáte! Zevnitř, zvenku, z každý strany...
Opravdu? I zespodu? Nebo z vrcholku hory? Nebo jen z projíždějícího vlaku?

Když jsme ve svém světě, vidíme si tak max na špičku nosu. Někteří koukají jen na okopané špičky svých špinavých bot. Někteří z nás oči raději zavřou. Občas je taky zavírám.
Někdy šilhám směrem k botám, jindy po očku šmíruju již zmíněnou špičku nosu. A přiznám se - občas ty oči ani nejdou otevřít... Přitom je tak vzrušující sebrat zbytky odvahy - navzdory strachu, jenž by nás raději viděl sbalené a shrbené na zpáteční cestě.

Kdepak... Přestože si úplně nelze naplánovat ten jiný úhel pohledu, zaručeně ho poznáte, když se vám to podaří. Protože se můžete stokrát zeptat a pokaždé to přesto nebude to správné. A pak ve chvíli, kdy vůbec nic nečekáte, to přijde! Jakoby zázrakem přijde ta správná otázka, ten žádoucí úkrok někam, odkud jste řešení dosud nehledali. Způsobem, který jste neviděli...

Všímáte si, jak neočekávání úžasně uvolňuje stavidla energetických toků?

Mě to neuvěřitelně fascinuje. Kdykoliv si to uvědomím, tak místo abych se snažila položit si tu správnou otázku, najít tu dokonale padnoucí odpověď na mé proč?, udělám opak. Přestanu hledat, přestanu tlačit. Hledání odpovědí se totiž velmi snadno může stát výkonnostním sportem, aniž byste si všimli - za rouškou seberozvoje se krásně schová brzda!

A programy jsou postupně slabší a slabší.
Přichází pochybnost o tom, zda si tenhle langsam přístup mohu dovolit. Apel po zodpovědnosti je ovšem nejgrotesknější! Následuje přítel strach, se svými konstrukcemi katastrofických situací. Stačí se zasmát, pak trochu dotčeně odchází. Rád se vrací. Miluje převleky. Občas mu na to skočím...

A když tahle divadelní show skončí a je klid - světla zhasnou, poslední kroky herců utichnou... V tom prostoru... v tom tichu bez očekávání, ji spatříte. Nádhernou, oblou, měkkou a voňavou ODPOVĚĎ... Rozplývá se na jazyku a na patře chutná sladce...
Osvobozující!

Ještě mám co trénovat...

4. března 2016

‪#037 Pro lásku knižní...

Když jsem odvezla děti a rozhodla se vystoupit na Národní třídě, aniž bych vlastně přesně tušila proč... prostě se mi jen nechtělo jet úplně stejně, když to tam už tak dobře znám, využila jsem nenadálé situace a při výstupu z podzemí jsem ladným krokem zaplula vpravo. DO KNIHKUPECTVÍ!

A zhluboka se nadechla. A ještě jednou, se zavřenýma očima... aaaach. Ticho, teplo a ta vůně papíru... s kapkou plastu... Novota moderní doby. Miluju to...
Je to jiný než starý knihy, ale furt stejně nádherný.

Začala prohlídka - RAW a všemožné kuchařky, dětská literatura velmi uchvátila a pak moje klasika osobní rozvoj a nějaký ty duchovní pindy...

Čtyřhodinový šéfkuchař - dost zajímavá kniha plná slov (má 670 stran!) a fotek. Vždy, když od Tima Ferrisse něco čtu, hned u druhýho řádku se uchichtávám. Ten chlápek mě prostě baví. Navíc zaujal hned v úvodu jeden z důvodů, proč si knihu přečíst. Je to jasný...

Budeme si muset domů půjčit Deník malého poseroutky. Jo a ještě dalších x legračních knížek pro školáky. Jak jsem tam tak stála před barevným regálem knih a vzpomněla si na to bezstarostný čtení, kdy jsem prostě nechtěla nic jiného než si něco přečíst, pobavit se nad tím, vypnout, zasmát se a NIC VÍC, došlo mi, že takhle to bylo už dávno. Jen tak číst knížky. Z čirého chtění. Bez nároku na přínos nějakého poučení a zamyšlení...

Od střední většinou čtu jen za nějakým účelem... to zní hodně dospělácky, co. Jakoby snad pouhé chtění bez nároku na cokoliv jiného nebylo dost... co přesně? Ale ten pocit... úplně jsem si na něj vzpomněla a byl hodně podobný tomu, o kterém jsem psala v úterý. Úkol na příští týden!

Konečně jsem naživo viděla v poslední době opěvovaný ZÁZRAČNÝ ÚKLID. Každému soudnému člověku musí být jasné, že ten "zázračný úklid" je hlavně o tom, že zvednete svůj zadek a všechny ty svinský krámy jednoduše vyházíte. Ještě se mi to nepovedlo! Nicméně tahle knížka není takto hrubá, ale rozhodně vás chce donutit zamyslet se, proč všechny ty věci doma máte. Nekompromisnost poznáte z jediného odstavce, hih.

Náhodně nalistovaná stránka na "domácím oblečení" byla přesná... Věci si rozděluji na venkovní a na doma. Poslední dobou to už tolik nehrotím, ale zásadně si pak opatlám od jídla další tričko... Nicméně mi došlo to, na co poslední dny myslím, že těch "triček na doma" je fakt tolik, že už je nemám kam dávat. Tak dobře - tohle bude úkol na víkend! Nicméně oblečení na doma se nevzdám - i bez ohledu na děti chci mít svobodu upatlat se!

Ty jo, musím víc chodit do knihkupectví... :-)

3. března 2016

‪#036 Jsem super žena!

Jsem v němém úžasu. Jsem asi super ... super žena!!!

Včera jsem šla spát po třetí ráno. Vstávala jsem bez zvonění budíku po osmé, což bylo první překvapení tohoto dne. Trochu přejetá, ale funkční. Nasnídala jsem se po jedenácté - to už mi teda začínalo být trochu divně, ale hned se to spravilo...
V jednu jsem odešla za prací s představou, že jsem za dvě hodiny zpět.
Představa krásná! Jediný problém je, že to byla opravdu jen představa...

Věci nabraly trochu jiný směr a tak jsem nakonec dorazila domů - i po úspěšném nákupu - na sedmou. Vyždímaná, s břichem svíjícím se hladem, ale podivně spokojená... Děti se divily kde jsem, i proto mi mamka volala - akorát ve chvíli, kdy jsme z posledních sil finišovali.
Mám dost. Večeře a spát...

Ale najednou, jak když něco překlapne.
Ležím v posteli, oči zavřené, ale usnout nejde - nechce se mi. Přestože jsem před chvílí cítila únavu a s vděkem jsem se uložila do peřin, teď tu ležím, koukám do šera a zjišťuju, že ten pocit není přetaženost... ne, tohle je jiný. Takhle jsem se už dlouho, po tak vyčerpávajícím dni, necítila.

Ty jo, tohle je hodně podobné pocitu, který mi pravidelně přicházel po večerních hodinách kreslení... Unavená, ale totálně nabitá energií, jsem se vracela a doma ještě do noci tvořila a udělala spoustu věcí, který mě bavily...

I teď jsem nabitá, zářící jak solárko a musím jít pracovat.

Ano, musím, protože takhle stejně neusnu. Mozek napruženej na 200 % a dojem odpočatosti jaký jsem už dlouho neměla...

Důkazem, že to byla dobrá volba, je dokončený rozhovor. Po dvou a půl hodině ladění, přesouvání, úpravách... Jsem šťastná a jdu si poslechnout záznam webináře. Za odměnu!
Až po další hodině a půl přichází poctivý dojem únavy.

Stopka, uložit poznámky, zhasnout monitor i světlo a... vzhůru do říše snů.
Jestli se mi dneska nebude nic krásného zdát, tak nevím kdy jindy.


P.S.: Zdálo, ale zapomněla jsem to!

1. března 2016

‪#034 Schválně, co se stane

Nemůžu odolat a začnu od konce. Jsem v šoku!

A teď od začátku... Jak jsem tak seděla u počítače, a zase koukala na hory papírů, sešitů, obálek, účtenek blablabla, který každý den vídám a stejně dlouhou dobu říkám, jak je uklidím... a stále jsem je, jak dobře hádáte, neuklidila. Nějak mě to namíchlo a protože vím, že na velký úklid nemám ani nervy ani prostor, mohla bych to všechno odkládat do nekonečna. Jenže já si poslední dobou nějak šprajcla s tím nekonečnem...

A tak jsem se z ničeho nic rozhodla - to na sobě miluju, zrušit kopec něčeho přímo před monitorem. Začnu zlehka, říkám si. Udělám jen tohle! S dovětkem ať to dlouho netrvá.

Bylo to asi 20 minut plus doladění. Jak jsem dobře tušila, asi to taky znáte, tyhle hromady ničeho jsou často složeny vesměs podobně - jedna třetina rovnou na vyhoz, druhá třetina věci k založení - paradoxně několik vyúčtování od různých orgánů, dopisy k pojistkám a banka. Poslední třetina patřila věcem, které jsem z části dala na své místo, z části je potřeba je projít a zjistit, "co to je" a zda to potřebuju...
Haha, asi správně tušíte, že minimálně z třetiny to půjde opět do koše...

Jak mizel papír za papírem, štůsek se zmenšoval, až jsem zvedla poslední složku a ... uviděla zasviněný stůl. To se dalo čekat, ale uviděla jsem ho. Je tam! A ten pocit byl fakt super.

K dokonalosti chybělo jen utřít ho.

Hotovo!
Sedla jsem si na chvíli k tomu "čistýmu" stolu, kde náhle vlevo nebylo... NIC. Ale nic ve smyslu volno, žádná rádoby neviditelná masa - bordelová slepota tomu říkám. Vzniká když někde máte tak dlouho věci, že pro vás ten prostor začne neexistovat. Jednak proto, že nechcete vidět, že je tam něco, co máte řešit, a jednak proto, že pokud byste to dělali, nedělali byste za chvíli nic jiného. Ale po pravdě, ten prostor tam furt je a vy ho řešíte, jen si ho pěkně odšoupnete do nevědomí a tam si začne organizovat své vlastní psycho. A to není dobře!

To NIC, co tam náhle bylo, mě naprosto šokovalo.
Sedím ještě u svýho stolu?
a za tím hned pochybnost Nezacpu to zas blbostma? Není to moc obnažený?

A tak jsem tam dala svíčku, abych se necítila tak blbě.
Stejně je to hustý. Za půl hodiny se vším všudy a takový rozdíl.
To se mi líbí.
Zkuste to taky!


P.S.: Tato epizoda si klade vysoká očekávání, plánujeme ještě 3 - 4 díly a poté Debordelizuj svůj stůl s velkou slávou zakončíme. Bez repríz!