Když jsem před týdnem koukala na to, jak jsem zvládla svý úžo žúžo plány na únor, pocítila jsem mírné zklamání. Jooo, velký voči. Nabušená z ledna, kdy přes veškerou únavu začaly chodit nápady jak nekonečný proud, během února se tempo zpomalovalo až... Nechci říct, že zastavilo, ale všechno má evidentně limity.
Anebo jsem zas jen a pouze narazila na svoje limity. Jak jinak!
Navíc jsem se přistihla, že opět přes den málo piju... vodu a skoro nejím ovoce. To už na mě bylo trochu moc, protože tohle jsme si nedomluvili. Ne, ne a ne!
Poučena z minulosti, vytáhla jsem do zbraně!
Ode dneška si opět píšu co kdy dělám, čárkuju si každý vypitý hrnek a jablka si preventivně připravuji už když dělám Bártíkovi svačinu do školy. Abych to nepodcenila, udělám stejnou misku ještě odpoledne, když přijdeme ze škol a školek, a tu schroupeme společně mezi psaním úkolů, omalováváním a koukáním na Kim Possible...
No a včera jsem zjistila, jak by mi mohly být k užitku kalendářní hodinovky, co jsem nikdy nechápala, protože si prostě jen napíšu činnosti. Ty jo, ale vidět je v rámci dne jako nějaké barevné úseky (ach, něco pro washi pááásky), které se opakují a mít tam i poznámky o tom, kdy co bylo fajn nebo ne - to přináší úplně nový rozměr, který nejen že chápu, ale přijde mi praktický a prvně i důležitý.
To je u mě pokrok - vidět a chápat význam určitého způsobu plánování!
Asi jdu do sebe!
Jak říkám s oblibou poslední dny - MUSÍM!
A myslím to v tom nejlepším možném tónu, jakého jsem schopna.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)