30. června 2016

‪#155 Recepty bez reptů

Přišel mi poštou recept na recepty. Nevím, jak to ví, ale ví, že se mě to bez debat týká. Podezírám je, že prostě těžce odhadli, že jako většina Čechů jsem i já postižená receptománií {smích}

Kdy to vzniklo, není tak důležité. Někdy v mládí. Štvaly mě kuchařky, ve kterých bylo takové to nejasné pečte dozlatova. To je 20 minut? 30 minut nebo hodina? Nebo cibulku nechte zesklovatět, přičemž nejen, že jsem tenkrát nevěděla, co to znamená, ale chtěla jsem hlavně vědět, jak dlouho u tý pánve s cibulí budu stát, než dosáhnu požadovaného výsledku.

27. června 2016

‪#152 S citem pro přesnost

"Mami, poď pomalejš" volá na mne druhorozená a skáče po bílých kostkách.
Tahle hra nás ještě neomrzela.
"Ahaaaa, ty hraješ hru.." zpomaluju.
"Jo. Nešlapej na černou... A co hraješ ty?"

25. června 2016

‪#150 Opakování matka moudrosti

Nevím, zda opakování chyb je matkou moudrosti, ale zdá se, že to, co se nezdá zcela moudré, je o to více nutné. Pro naše dobro. Pro pochopení. Pro tu zkušenost, že blbej můžu bejt, ale blbější? To už je na pováženou!

24. června 2016

‪#149 Jen si to uvědomit

Vědět je jedna věc. Uvědomění je trochu jiný level. No a vysoká je právě to dělání. Ještě jsem titul nedostala. Zdá se!

Lítám furt někde v oblacích a toužím po změně. Stále tak trochu mimo - moc v hlavě. Za ta léta se to nějak zhoršilo. Dál se často nedostanu. Ke své škodě - bohužel.

Jenže prostá pravda je odzbrojující. Při tom všem doufání a zoufání jsem zapomněla, že mám dvě zdravý nohy, který mě k mýmu snu dostanou. Bez debat.

Celou tu dobu stačí udělat jediné - postavit se a udělat ten první krok!

23. června 2016

‪#148 Co dál?

Ty kráso, co jako dál?
Když člověka tlačí boty, je jeho plán docela jasnej. Někdy k tomu dojde váhavě, někdy omylem, jindy s neochvějnou jistotou. Nakonec, žádné rozhodnutí není příliš malé!
Takže kolem a kolem, je to jistý - boty musí z nohou!

20. června 2016

‪#145 Už nejsem trouba!

No, možná ještě trochu jsem, ale byla jsem jím zbytečně dlouho. A něco ve mě se už dávno rozhodlo, že troubou nebude. A rozhodlo se na vlastní pěst. Stejně bych neuvěřila. Stejně bych to před půlrokem nepobrala. Bylo mu to asi jasný, díky bohu...

19. června 2016

‪#144 Úklidová mise splněna

Vzala jsem to od podlahy. Vlastně tak nízko jsem nešla. Zůstala jsem výš, ale i tak jsem to vzala až na dřevo.

Vím, že jsem ty poličky uklízela 2 roky.
Vím, že stále nebylo dost času, dost chuti, dost času, ale bylo milion důležitějších věcí než úklid kousku mýho života. Nafackovala bych si za to. Ale prostě i to patří k jedné etapě mého života a bylo to tak, jak bylo. Tečka.

18. června 2016

‪#143 Tak trochu jiný den

Ráno vstát a jet na seminář.
O obědový pauze zjistit, že jste si vzali jen ty jablka, ale nezapomněli si vzít časopis, který si přečtete na sluníčku v trávě - na parkovišti...

17. června 2016

‪#142 Snila jsem o výletech po hradech

Dnes mi byl připomenut jeden z mých dávných snů...

Jeho vznik se datuje do doby, kdy jsem děti ještě neměla a ani by nebylo dobré, abych je měla, nicméně je zvláštní, že i když jsem děti nějak extra nechtěla, je to sen, ve kterém figurují. Byla to jedna z těch dívčích naivních představ o rodinném životě, která neměla žádný základ ve skutečnosti (bohužel) a o to víc se jevila jako zcela ideální (mohla být jen moje).

16. června 2016

‪#141 Abych to nezapomněla

Nějak jsem za ta léta pozapomněla, proč jsem tenkrát začala psát. Proč jsem tenkrát vytvořila svý první webofky a rozhodla se přispět i svým dílem do kyber prostoru. Tenkrát v něm bylo trochu víc dýchatelno. informací bylo mnohem míň a mne přišlo moc bezva mít možnost svoje postřehy sdílet dál.

15. června 2016

‪#140 Svět v krabici

Dorazily krabice. Krabice, který jsem si původně před rokem dvěma třemi lety chtěla vlastnoručně vyrobit. V hlavě vypadaly božsky. Všechno tip top. Jen na tý poličce se to furt sesouvalo, vršilo pátý přes devátý a přes desátý vesele padalo, kam se dalo.

Řekla jsem si DOST, když jsem zahlídla tu sugestivní reklamu od paketo.cz. Jo, nebuď pako, když tady maj vhodný krabky za pár kaček. Doma máš tapety, když je budeš chtít mít nějak extra krásný a unikátní, tak si je polepíš (kecy, kecy, kecy).

14. června 2016

‪#139 Hoďka na kávičku

(pozn. pro skutečné kávomilce zde budou popsána neskutečná zvěrstva, takže čtení je jen na vlastní nebezpečí a bez nároku na jakékoliv odškodnění případné újmy na zdraví!)

Hehe, před 10, 15 lety bych si ani nepomyslela, že tohle napíšu. Já a kafe? Ani náhodou. Na kafe by mne pozval jen naprostý neznalec. Já nikdy nechodila na kafe. Nikdy.
Dřív tedy ne.
Teď je to evidentně jinak...

13. června 2016

‪#138 Fokus jako prase

Namotivovaná z včerejšího webináře, jedu jak fretka. Až jsem z toho mírně v šoku.

Vždy mne nepřestane udivovat, jak tatáž informace působí na člověka v průběhu času. Určitě znáte takový ty stavy, kdy čtete třeba podesátý tentýž citát a najednou !PRÁSK! A vám to cvakne a ... víte (nebo něco na ten způsob). Vzápětí se sami sobě musíte smát, jak to, že jste to nevěděli dřív? Jak vám tak primitivní a navíc jednoduchá věc nemohla být tak dlouho jasná?

12. června 2016

‪#137 Jedu pohodu jazz

Původně jsem to včera chtěla dodělat, ale nechtělo se mi...
Měla jsem dvě možnosti: mohla jsem to lámat přes koleno a jít na sílu, nebo radši zvolnit a udělat to, na co se cítím...

V mém světě je v tuto chvíli možná jen jediná volba.
Neee, není to ta první {mrknutí}. Když jsem řekla, že tyhle hry už nehraju, tak je teda nehraju, rozumíme si? Když ne, tak ne. Tečka. Takže jsem nic nelámala přes koleno, nesnažila jsem se zvládnout nemožné a vypustit duši, abych se zavděčila (komu vlastně?) a abych dokázala, že to dám. Túúúúdle núúúdle.

Není to hotový. NENÍ. A co!
Místo práce pro jiný pracuju na sobě. Pustila jsem si webinář, chytlavě pojmenovaný Tajemství produktivity, a i když to bylo "opáčko", v hlavě zase několik žároviček. Tohle miluju. Napumpovalo mě to tak silně, že jsem se bez otálení pustila do úklidu jisté inkriminované části pracovního stolu - důvěrně jí říkám "odkládací".

Umístění bude mnohým povědomé {smích}.
No jistě, je to pravý spodní roh a jeví se zcela ideální k odsunu toho "na potom" a tohle "potom" ve většině případů - jak asi tušíte - nenastane, ale minimálně jednou denně se připomene. Elegantním pádem. Většinou ta pyramida drží - do určité výše, značně ovlivněné celkovým obsahem jednotlivých vrstev, ale pak jde bez kapky elegance k zemi jak opilec ze schodů.

Takže kolem a kolem, mé potom proběhlo dnes! A může za to Pavel Říha, protože mě skvěle nakop konečně udělat něco, co jsem dlouho odkládala.
Kdyby nic jinýho - kromě dalších super pointů z jeho prezentace, které se mi hodí k organizaci nezkrotného času - mám aspoň uklizený stůl...

Aspoň?
Ty jo, jsem při neděli vážně vtipná.



11. června 2016

‪#136 To samé v bledě modrým

Lekce přicházejí tak dlouho... dokud je nepochopíme.

Je to na světě zařízeno moc dobře. Život po nás chce, abychom rostli, abychom šli každý den kousek dál - za svoje hranice. Chce být v pohybu, hýbe s námi a v ideálním případě je to lepší a lepší.

A navíc má s námi tolik svaté trpělivosti, že nám posílá lekce, které jsme nepochopili, znovu a znovu. Opakovaně nám předkládá látku, která nám včera nedávala smysl, a věří, že dnes to bude jinak. A pokud ne dnes, tak zítra i pozítří je další příležitost - dokud nedojdeme k uvědomění.

Na závěr lekce nás trochu nekompromisně přezkouší. Copak by to byl správný učitel, kdyby nás nechal pochopit jen napůl? Není žádné poloviční chápání - buď rozumím nebo nerozumím. A když rozumím, umím to použít? A když to umím použít, žiju to?

Tady se nehraje na žádný falešný, instantní řešení. Život chce, abychom skutečně pochopili. Abychom do morku kostí procítili zprávu, kterou právě teď dostáváme. A když zkoušku úspěšně složíme, šup a naservíruje nám lekci novou.

A víte, co je na tom celém nejlepší? Prostor pro chyby.
Prostor pro klopýtnutí a pády. Prostor pro všechna nesprávná řešení.
Všechny naše úhybný manévry jsou mu fuk, nerozhodí ho. Je to jen naše věc. Naše rozhodnutí. A on nám nenadává, nedává špatný známky a poznámky. Nekritizuje nás... Trpělivě, s fantastickou důsledností, dává den za dnem příležitost změnit svůj osud.

Zastavte se a zeptejte se sami sebe, co se vám poslední dny, týdny, měsíce a možná i roky stále vrací. Jak se tak krásně lidově říká, kdy se děje "to samý v bledě modrým". Protože to bleděmodrý je právě "vaše lekce". A barvu nezmění dokud nevezmete štětec a nepřemalujete nějaký velmi konkrétní způsob chování, myšlení a jednání.

Někdy nás takový bleděmodrý situace dokážou překvapit. A hodně rozbolavět. Ale dokud máme v rukou štětec a čerstvý barvy, máme naději. Máme sami sebe a svůj život v rukách...

No, co víc chtít?

10. června 2016

‪#135 Hrůza prvního kroku

Víte, kdo je celosvětově nejlepší scénárista?
Bezkonkurenčně nejlepší...
Nebojím se to říct... Vím, že nepřeháním... Přemýšlíte?

Je to náš mozek...

Obzvláště skvěle mu jdou horory.

Kdy se to zlomilo? Kdy se z věcí, do kterých jsme se bezhlavě pouštěli, protože jsme prostě chtěli a tečka, staly věci, které řešíme, koumáme ze všech světových stran a nakonec? Nakonec s hrůzou v očích, nad jejíž obhajobou strávíme též významnou část času, zůstáváme stát a dál sníme sen o tom, jak by co by kdyby...

A prsty, teda spíše závity, v tom má ON.
Rozehraje svou hrůzo hru domněnek a předpokladů a člověk je najednou tak malinkej (protože tomu uvěří), že si maximálně prdne do gatí a drží mlčí...

Anebo to můžeme vzít optimisticky a říct, že věci zrajou. Že potřebujeme čas to vstřebat. Že lepší dvakrát měřit a dobře říznout než...

Alibismus! Dnes jsem si řekla, že už bylo toho všeho koumání nad hlavu a odvážila se vykročit. Změřeno jsem měla snad milionkrát, ale chyběl ten poslední krok. JEN poslední krok...

Takhle napsané to vypadá jako brnkačka. A já to nevyvracím. Ten první krok, opředený historkou v hlavě a napojený na šílenou story, nakonec vůbec nebolel. Jestli to bude bolet potom, to už je fuk. Cesta začala.

Půjdu a vyprdnu se na všechny vykonstruovaný myšlenky.
Půjdu do cíle a ... dojdu.
Tečka.

Ať si pan mozek vymýšlí cokoliv. Když ho to baví!

9. června 2016

‪#134 Dostala jsem šanci

Ležím v posteli a vedle mne podřimuje druhorozená. Chrupká a určitě je spokojenější než já. Prvorozený si pouští songy na dobrou noc. Zavřel dveře a asi má pocit, že přes ně nepronikne volume 30. Jsem jak vedle repráku, ale říkám si, že mu dám ještě pár písniček a pak už fakt musí spát...

A já ležím, koukám do tmy a do očí se mi derou slzy.

Všechna data v hajzlu. Všechny ty "věci" - fotky a knihy, který jsem furt odkládala, už odkládat nemusím. Třídění výtvarných prací, starý blog i plicnikův web a milióny kilobajtů fotek jsou ... teda nejsou. A naděje, že budou, je mizivá...

Zlobím se na sebe.
Zlobím se, protože cítím obrovskou chybu.
Všechno bylo důležitější než JÁ. Než můj život.

Nějak mě teď sebralo, že určitý roky mýho života prostě neexistujou. Hlavně, že jsem myslela den za dnem, abych udělala 9 různých fotek. Někdy to bylo fakt náročný. Skutečná výzva. Kvalita byla sice občasně pochybná, ale bylo to nekompromisně autentický. Vzniklo tolik mikro vzpomínek, na který bych jinak zapomněla. A teď fakt zapomněla...

Zlobí mě, že jsem si za celý ty týdny neudělala ještě 2 hodiny navíc, abych fotky protřídila a nahrála na web. I kdyby se stalo cokoliv, měla bych aspoň tohle. VŽDYCKY. Ale neudělala. Odkládala jsem to pro jiný. Proto nemám nic...

Vlastně ne tak docela: mám příležitost. Dostala jsem obrovskou šanci ukázat, že tohle už jsem pochopila. *M* našel na starém serveru zálohy fotek 2007-2010 a taky moje výpisky z knížek a možná bude nakonec i torzo z nějakých mých prací a textů...

Zavázala jsem se, že do konce roku ty CEWE knihy budou. Že protřídím fotky a udělám alba. To, na co se chytám už 5 let. Udělám to a tečka.

Tak jsem si dala do plánu třídění fotek a přípravu alb.
Jsem na sebe zvědavá!
Budu se zas za půlroku zlobit, nebo to už konečně chápu?
Uvidíme!

8. června 2016

‪#133 Život je kreativní

Vždy najde způsob, jak nás nas*at.

Není v tom nic podlého, protože k žití výzvy prostě patří. Až nebudou v našem životě žádné výzvy, můžeme si být jisti, že jsme zemřeli. Za živa.

Až vás někdy budou štvát věci, který se vám dějou, berte to tak, že se to děje s tím nejlepším úmyslem vám ukázat, že jste ještě na živu. Já si to třeba říkám právě dnes.
Doufám, že to brzy zabere!


P.S.: Proč je občas tak lákavé chtít poznat svůj život po opačném rozhodnutí, než jaké skutečně žijeme?


7. června 2016

‪#132 Tohle je fakt všechno?

Jedna věc je mít sen.
Druhá věc je naplnit ho.

Někde mezi tím - na cestě - jsou emoce. Předpokládáme ty pozitivní, jak jinak. Nakonec, proč by jinak člověk dával energii do plnění svých snů? Ty pocity, který máme při jeho plnění, možná hrajou větší roli než dosažení cíle. A na konci? Očekáváme emoční lábuž.
Gejzír báječných pocitů.
Milionovou show.
Neopakovatelný pyrotechnický zážitek.

BUM. BÁC. TICHO.
Sen se splnil.
Co dál? Tohle je fakt vše?

Jsem na vážkách. Rozčarovaná. A přesto cítím někde za tím vděk. Vzbuzuje splněný sen tak rozporuplné pocity? Cožpak prostě jen nemůže přijít to všechno, co k tomu patří? Bez rozporů? Nebo je to jinak? Protože pokud všechna ta parádní jasnost nepřišla, logicky se ptám: buď tohle nebyl ten správný sen anebo se ještě skutečně nenaplnil...

Dál pátrat nechci. Prvně se spokojím s instantním řešením. S tím, co přichází jako první. Nehodlám šmírovat prostor za oponou. Sedím na druhé straně a dívám se.
Balónky splaskly. Hudba ztichla. Jeviště potemnělo.
Všichni odešli.
Setřeli líčidla a ve svých skutečných identitách už popíjejí v nočním baru.

A já tu sedím v prázdném hledišti. Sama. Zmatená.
Proč čekám? Má to smysl? Tohle byla celá show...
ASI.

Čekala jsem všechno, ale nejmíň pochybnost.
Byl to přece můj SEN...
Nebo jsem přece jen trochu přestřelila?

Dost. Řekla jsem, že mi stačí instantní řešení.
Stačí...
Jde se dál...


6. června 2016

‪#131 Nechat to odležet

Včera na mne dopadla smršť nápadů. Jednou za čas, když se to sype, stojí to za to. Kvanta nápadů přichází do mý hlavy a vytváří zajímavé příběhy...

Tyhle stavy miluju.
Jednak mám pocit, že jsem v pořádku a za druhé mi to dává naději, že jednou přijde to pravé. To "něco", co mi podlomí kolena a zaplaví celé mé já a nebudu moct jinak než hned začít a nepřestat, dokud nebude hotovo.

Všechno zapisuju. Tohle rozhodně nechci podcenit. Zapisuju všechno a netřídím. To přijde jindy. Nikdy nevím, co dojde pozdějšího využití a recyklaci. Teď to neřeším, jen píšu...

Proto mi přišla dnešní otázka, která na mne vyskočila, nadmíru příznačná mému zahlcení: Co udělám tento týden, abych se posunula blíž ke svým snům? Co je pro tento týden můj záměr číslo 1? A jak jsem četla reakce ostatních, došlo mi, že ten můj je právě teď o tom nesnažit se všechny vize naplnit.

Že nebudu bláznit. Nebudu zoufat nad nedostatkem času, ale nechám tohle nové být a rozhodnu se jen a pouze pro jednu jedinou věc. Nakonec, jsou to jen nápady. Nikde není psáno ani dáno, že je musím všechny naplnit. Že na všem musím, a hlavně mám, pracovat. A pokud ano, tak že to má být teď, hned.

Je to zas a pouze zkouška. Je to jen klasický tvůrčí proces, po kterém musí nastoupit čas, který je mým spojencem. To on vytřídí zrno od plev, to on ulehčí můj budoucí rozhodovací proces, tak proč si teď lámat hlavu.

Dodělej, co je třeba:
Uzavři staré.
Začni na novém.
Najdi si to své a nech to rozeznít.
Toť vše.