Víte, kdo je celosvětově nejlepší scénárista?
Bezkonkurenčně nejlepší...
Nebojím se to říct... Vím, že nepřeháním... Přemýšlíte?
Je to náš mozek...
Obzvláště skvěle mu jdou horory.
Kdy se to zlomilo? Kdy se z věcí, do kterých jsme se bezhlavě pouštěli, protože jsme prostě chtěli a tečka, staly věci, které řešíme, koumáme ze všech světových stran a nakonec? Nakonec s hrůzou v očích, nad jejíž obhajobou strávíme též významnou část času, zůstáváme stát a dál sníme sen o tom, jak by co by kdyby...
A prsty, teda spíše závity, v tom má ON.
Rozehraje svou hrůzo hru domněnek a předpokladů a člověk je najednou tak malinkej (protože tomu uvěří), že si maximálně prdne do gatí a drží mlčí...
Anebo to můžeme vzít optimisticky a říct, že věci zrajou. Že potřebujeme čas to vstřebat. Že lepší dvakrát měřit a dobře říznout než...
Alibismus! Dnes jsem si řekla, že už bylo toho všeho koumání nad hlavu a odvážila se vykročit. Změřeno jsem měla snad milionkrát, ale chyběl ten poslední krok. JEN poslední krok...
Takhle napsané to vypadá jako brnkačka. A já to nevyvracím. Ten první krok, opředený historkou v hlavě a napojený na šílenou story, nakonec vůbec nebolel. Jestli to bude bolet potom, to už je fuk. Cesta začala.
Půjdu a vyprdnu se na všechny vykonstruovaný myšlenky.
Půjdu do cíle a ... dojdu.
Tečka.
Ať si pan mozek vymýšlí cokoliv. Když ho to baví!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)