Když člověka tlačí boty, je jeho plán docela jasnej. Někdy k tomu dojde váhavě, někdy omylem, jindy s neochvějnou jistotou. Nakonec, žádné rozhodnutí není příliš malé!
Takže kolem a kolem, je to jistý - boty musí z nohou!
No a když se k tomu horko těžko dopracujeme, tak co potom? Boty dole, noha volná... Nádech, výdech... OK, dobrý, tohle ještě umím, ale nevystačím si s tím do nekonečna. Když se nohy provětraj, zjistí co a jak, tak už neposedím. Přemýšlí a vymýšlí, kam zas půjdou. Co dál? Co vůbec s takovejma otlačenejma nohama?
Znáte ty stavy, kdy se něco podaří, dokončí, stane se to a pak... pak je jakože něco jako NIC. Takový to volno... Někdo tomu říká i ticho před bouří. Já bych tak ultimativní nebyla. Ne, ne, ne. To by za chvilku mohl každý ze všeho udělat nějaký znamení a ani by si neužil tu chvíli ničeho.
Ostatně, je to umění. Nicnedělání.
Nechat všechno chvíli být. Doznít.
Nechat doběhnout všechny procesy, a hlavně ty skrytý.
Nespěchat. Nehrotit.
Být v tom...
Přiznávám se, neumím to. Ne vždy tak, jak bych chtěla. Ani nevím, kdy přesně se to zlomilo. Zlomilo? Nejsem si jistá, zda jsem to někdy uměla v takové míře, že by to nešlo zapomenout. Zda jsem to někdy opravdu uměla... Možná v éře předrodičovské, to se člověk ulít raz dva a klidně i nějakou tu chvíli nic nedělal.
Nééé, to neznám.
Z žádný éry.
Možná je čas naučit se to.
Možná je čas trochu vstřebat realitu otlačených nohou!
Možná je čas položit si dost správných otázek, aby se to příští vyzouvání událo úplně, ale úplně jinak.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)