31. října 2014

Třistapětašedesát 050

Bolí mne kolena při dřepování. Už druhý den, a to jako dost fest. Vlastně jen jedno koleno. Pravé. Takže nemůžu dělat dřepy až dolů do pravého úhlu, a tak dělám je půldřepy a jde to. Občas to zabolí, tak si dělám delší pauzy, ale dobrý. No, doufám, že to brzy přejde. Trochu to ohrožuje moji plánovanou výzvu a to mne trochu štve. Ale vážně jen maličko....

Napsala jsem článek. A zjistila, že je totálně pitomej. To se někdy stává. Vyjádřit názor je fajn. Někdy ale po aktu cítíte, že to odporuje tomu, co hlásáte. Máte chuť to přepsat, ale nevíte co a jak, protože vlastně to celé byl rozhovor hlavně k vám samotným, abyste si udělali jasno, jak to vlastně máte. A víte co, podle mého kritickýho oka to mám dobře nastavený a to mi vlastně stačí. Zbytek musí prověřit realita. K tomu nemám co dodat.

Čtu "V těle světa". Tahle knížka mne zaujala názvem i obalem. Jakmile si mozek přečetl název zaměřila jsem se na malý dodatek - autorka Monologů Vaginy. V hlavě mi bleskově proběhla scénka z Přátel, jak šli kluci do divadla na zběsilou one-woman-hru Monology Vaginy. Byl to tak nevšední zážitek, že ho nechaly prožít i zbytek party Cha. Vidím černovlasou herečku s rudými rty zběsile řvoucí něco o Vagině. Chtěla jsem si to přečíst. To bylo včera. Dnes jsem se začetla. A hned na druhé stránce jsem pochopila o čem Monology Vaginy jsou a bylo mi to jasné. Jak mohou znít hlasy utrpení a násilí? Už vím co si půjčím potom...
Ale čtu dál. Ta knížka je neuvěřitelně svěží, sarkastická i citlivá současně. Já netušila, že čtení o rakovině může být tak inspirující...

Retro 21-09-2014 Spánek a únava se protíná mýmživotem v pravidelných intervalech. Asi proto,jak to flákám. Zrovna dnes a teď se cítím velmi unaveně a přemýšlím, zda to natahovat, protože nemám hotovo, anebo to zabalit a jít se pořádně prospat. Nejradši bych dokreslila jen mandalu a šla chrnět, jenže práce nepočká. Kdybych ale měla udělat všechno, tak nejdu spát pár dní. Pravděpodobně...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno levou zadní :-)

30. října 2014

Třistapětašedesát 049

Kladu si otázky, na které neznám odpověď. Ale nahánějí mi strach. A taky mi spousta věcí přestává dávat smysl. Občas nerozumím lidem, kteří jsou kolem, a kteří ještě před pár měsíci mluvili zdánlivě srozumitelně. Těžko říct, kdo je na vině. Zda je to vůbec něčí vina. A vůbec, proč si z toho dělat hlavu? Teď je to tak, za týden či měsíc jinak. A pokud ne, co na tom, tomu se říká život...

Retro 20-09-2014 Asi by to chtělo kokos. Zmítám se občasně v únavě. Naštěstí bez dokumentace. Hih...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno 1/2 :-) zase ta zelenina, asi nějaká zakopaný pes :-/

29. října 2014

Třistapětašedesát 048

Špatně jsem spala. Nejdřív jsem se marně snažila usnout. A pak jsem se stále budila. A snažila se zase usnout. A mnohokrát jsem se přistihla, že se jen snažím přimět usnout, ale skutečný spánek se nedostavuje. Nevím, možná nějaká korupce na Slunci nebo na Měsíci. Nedej bože, kdyby došlo ale k erupcím. To by byl teprve mazec. Jo legrácky, ale doufám, že dneska se už vyspím...

Fascinována minimalismem. Stále víc. Zatím je to spíš o tom, že mi do hlavy dojíždí nějaké věci. Je tam blok, protože před lety jsem udělala zběsilou čistku ve vzpomínkových věcech, a po roce litovala, co všechno jsem vyhodila a nemusela. Když o tom tak píšu (po mnoha letech), tak se prostě stalo. Možná, kdybych pečlivěji psala deník, nemusela bych lpět na dalších vzpomínkových věcech - vše bych měla zapsané. Nepotřebuji důkazy pro svůj život, potřebuju ho žít. A teď si ho musím JEN uspořádat. Udělat, co jsem udělat měla dávno. DÁVNO...

Jela bych. Ale kdo to zaplatí? Asi se chci cyklit zas v kecech kolem peněz. Člověku to občas leze na mozek, když spousta aktivit skončí tím, že když si to spočítáte, nebude pak na běžný provoz. Třeba i na jídlo! To je úchylný, nicméně běžný. Zvykla jsem si, protože člověk si zyvkne na cokoliv, ale dobře mi to nedělá.
Tak třeba časem. Chce to jen čas. Nic víc...
A ticho, nekaž to žádnou zpochybňující otázkou.Neříkej nic o tom, že to tak trvá už pár let. Neříkej nic o své hodnotě a snech. Mlč a nech to jen tak, že to chce čas. CHCE TO ČAS.

Retro 19-09-2014 Pokračovat v úklidu a něco vyžehlit. No, to by bylo super. Jen nějak nevím kdy. Ale o víkendu máme plán probrat skříň s kabátama. Už tam visí pár let a jednak už ani nevím, co všechno tam je, ale vím, že minimálně třičtvrtě z těch věcí nepotřebuju a nosit je nebudu. Jinak už bych se po nich dávno sháněla.

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno :-) jupíííja

28. října 2014

Třistapětašedesát 047

Jsem fajnovka. Buď stárnu, nebo mám nějaký sociální problém, anebo možná nemám vůbec žádný problém. Mne nevadí, když mne oslovují noví lidé. Nevadí mi, když mi píší noví lidé. Dokonce mi ani nevadí, když mi neznámí lidé tykají, no, občas mi to vadí, ale většinou ne. Z toho by se dalo usoudit, že jsem vcelku přátelská a normální. Ale sakra komunikujte se mnou slušně! Nejsem žádný hej, nebo počkej. Na ulici taky jen tak k někomu nepřiskočíte bez čehokoliv a nevyplivnete na něj svou potřebu. Jo, ta komunikace je občas jak kdyby vám někdo na hlavu nakálel.
Napadá mne, jak já komunikuju s cizíma lidma? Možná se málo vymezuju, kdo ví. Každopádně dál budu tyto komunikační štěky ignorovat a nebudu na ně odpovídat!

Pracuju málo? Řeším peníze a tak se stále vracím k té jedné otázce: Pracuju dost? Jak získat dostatek peněz na život. Ono totiž z ruky do huby nejde furt. Jedna věc je dělat co tě baví, druhá věc je dostat to na úroveň, která člověka živí. Takže buď se ptám moc brzo, nebo... Né, nemyslím, že se ptám brzo, nebo špatně. Je mi jasné, že odpověď jsou dvě cesty: pracovat víc, nebo pracovat efektivněji. Možná jde i o kombinaci obého, každopádně pro mne je to otázka číslo JEDNA.

Udělala jsem si test. Test stromů. A bylo to milý. Nejen kvůli výsledku. Testy a výzvy to je moje. Miluju to. Vyšlo mi ...
Moudrý a filosofující - Jste unikátní, svého druhu jedinečná duše. Vedle vás se nevyskytuje nikdo, kdo by se vám i jenom vzdáleně podobal. Jste intuitivní a trochu podivínský. Často vás špatně chápou, což vás zraňuje. Potřebujete svůj osobní prostor. Vaše tvorba si žádá rozvoje, zaslouží si úctu ostatních. Jste člověk, který jasně vidí temné a světlé stránky života. Jste velmi citový.

Retro 18-09-2014 Neskutečný. Zrovna dnes při "něčem" v TV mi došlo, jak důležitý je web na vlastní jméno. Nevím už co to bylo, možná snad dokonce podezírám Simpsonovi, ale to není podstatný. Když si vezmu, že jsem v roce 2003 začínala stránky, a svoje jméno asi měla ještě volný, ale nechápala jsem, že by bylo důležitý mít takovou doménu (nepřipadala jsem si důležitá JÁ!), tak bych si nejradši nafackovala. A tohle jsem nechtěla riskovat podruhý. Já vím, že možná za 10 let všechno bude úplně jinak. A možná, že nebude. Před 10lety jsem si taky myslela jak budou věci jinak a ... jo jsou, ale spousta věcí je taky fajn... a mohla být VÍC.

Otázka od Lea Babauty: Co když je už tento moment perfektní a je v něm vše co potřebujete, abyste byli šťastní?

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno 1/2 :-) zase ta zelenina, asi nějaká zakopaný pes :-/

27. října 2014

Třistapětašedesát 046

Na špatnou stranu. To se mi dlouho nestalo. Vlezla jsem do metra a automaticky zamířila na tu "správnou stranu" a nastoupila do právě otevřeného vozu. Opřela se o stěnu kabiny řidiče, rozložila Metro, který jsem neviděla ani nepamatuju, a začetla se... Po pár stanicích jsem se zaposlouchala, kde že to jsem. Jaké překvapení - jedu na druhou stranu! Od místa určení se vesele vzdaluji. Tak jsem vystoupila a nastoupila do správný soupravy. Hih. Ještě, že o nic nešlo...

Zrušila jsem ho. A bylo to úplně v pohodě. Nikdo se mne na nic neptal, nikdo nic nezkoušel, nikdo nic neřešil. Otázka 5 minut na židli, předložení občanky, dva podpisy a jeden papír s sebou domů. It´s all.
Nechápu, co mi na tom tak dlouho trvalo. Kolik jsem si mohla ušetřit peněz a... OK, tak jsem to udělala jinak. A dnes jsem konečně dotáhla i to, k čemu se chystám skutečně intenzivně už asi 5 měsíců. No, hlavní je, že je to vyřízený. Supr.

Víc píšu. A dělá mi to dobře. Mám dojem, že něco za mnou vzniká, něco, co přímo ovlivňuje. Něco, co s lidma pohne, ať už je to jakýmkoliv směrem. A čím víc píšu, tím snadněji vše jde. Tedy většinou. Ale proti tomu je zvláštní, jak jsem se zhoršila ve focení. Nebo možná jen se na to jinak dívám. Možná to tak vypadá, protože málo trénuju. Když jsem tenkrát před lety koupila svůj první foťák, ty fotky stály za houby. Ne pro motivy, ale celkově, pro ten dojem. Pak jsem našla svoji silnou stránku ve fotografii a bylo to. Šlo to snadno a mělo to hodnotu.
Chce to JEN víc trénovat. Víc není potřeba!

Půlku čokolády. Stejně jako včera. A předevčírem. Snědla jsem jí. A byla vynikající. Nová Studentská limitovaná - svařené víno a punč. Oboje dost dobrá chuť. A kašlu na to, že je to chemka: udělala mi radost. No a myslím, že i mým tukovým buňkám. Co bych pro ně neudělala...

Retro 17-09-2014 Já jen, že jsem asi před 14 dny ztratila playlist, který jsem si intenzivně pouštěla. Nějak mi vyhovovalo složení skladeb i interpretů a tak. Včera večer jsem ho na youtube zase našla. A udělalo mi to obrovskou radost. Dala jsem si na něj hned do prohlížeče hvězdičku, ať už ho NIKDY neztratím. A právě tahle písnička od Rihanny teď zní... Uuuuf, začíná mne z toho retro-psaní trochu mrazit ;-)

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno :-) a ještě půlka čokolády :-/

26. října 2014

Třistapětašedesát 045

Nechce se mi NIC dělat. To se tak někdy přihodí. Asi dojíždí včerejšek. Přestože nemám pocit, že bych šla hodně do hloubky, vím, že jsem si něco přinesla a to ve mne je. Nevím, jak dlouho to se mnou bude žít, nevím jestli to někdy odejde a nevím zda by mělo.
Teď to tak je a já se prostě přizpůsobím. Hlavně klídek, žádný stres a on ten mozek třeba naběhne. A když ne dnes, tak zítra už určitě...

Koukací. Jo, nakonec koukání na TV bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Při Lovecké sezóně 2 jsem mamku namasírovala a naobědvali jsme se. Při A co když je to pravda? jsem nabarvila vlasy a složila prádlo. Kdybych už NIC neudělala, viděla jsem 2 filmy a byla 3x užitečná ;-)

Retro 16-09-2014 Spánek, spánek, spánek. Taky takový boj. Něco mezi únavou a snahou neusnout a makat, abych to všechno měla. A čím víc chci, tím míň spím a myslím si, že... kulový, mám prázdnej mozek a dělám tu akorát kraviny. Půjdu spát, ať se taky občas zregeneruju. Nějak na mne poslední dny padá únava. Trocha poslušnosti by mi neškodila.

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno 1/2 :-) jablka a banán a zeleniny minimálně...

25. října 2014

Třistapětašedesát 044

Batery v pé*deli. Nabíječka donabíjela. Přestože jsem měla oboje baterky nabité, respektive myslela jsem si, že mám, nebylo tomu tak. První došly předpokládaně v polovině dne, ty druhé byly total chcíplé, přestože údajně měly být fresh. Alespoň podle zeleného signalizačního světýlka na nabíječce. Hmmm, takže rychlonabíječka asi už nenabíjí a tak je čas říct jí pápá. Sloužila skvěle, leč ne na věky. Díky za spolupráci, hih.

Sebeláskový seminář. Směs pocitů, dojmů, nálad, stavů mysli a hlavně tak nějak duše celkově. Tohle nebyl rozhodně klasický seminář, tak jak si možná představujete, když se tohle slovo vysloví. Od slzí v očích, přes dokonalé souznění a takový zvláštně zaplavující radostný klid uvnitř duše.
Nevím zda teď vím víc, ale vím, že to bylo fajn. Bylo MI FAJN.
Děkuji, děkuji, děkuji z celého srdce...

Chtěla jsem o tom psát. Ale nějak nemám slov. A tak jen brouzdám po netu, čtu si citáty a nakreslila jsem mandalky. Jsem taková nějaká vypnutá, přesně jak říká Lucka: "mozek na kaši". Vlastně je to dost bezva stav.
Půjdu spát ještě dnes a užít si posouvání času...

Retro 15-09-2014 Pracovat na svým snu. Pracovat i na té druhé půlce. Přiznám se, ještě jsem to nezačala, ale šlechtí mne, že jsem začala, a hlavně stále pokračuji, ve věcech jiných a musím říct, že mi to přináší spoustu skvělých postřehů, které bych jinak dál přehlížela. Spousta těch nápadů, těch drobných věcí každodenních nebo měsíčních, začíná mít vliv, a dává další a další materiál pro můj život. Logicky, ale přesto dost nečekaně. Bez těch bych možná ani neuvažovala o tom dalším. Děkuju si, že to zkouším - dávám si výzvy a snažím se je pokořit...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno 1/2 :-) jablek nadmíru a zeleniny minimálně... asi se to hodilo ke dnešku ;-)

24. října 2014

Třistapětašedesát 043

Totálně v křeči. To, co potkalo moje tělo cestou do školky, už nechci nikdy zažít. Chytly mne brutální křeče do břicha, kroutily mi vnitřnosti a mne postupně klesala krev z hlavy a stoupala do ní bolest. Bledla jsem, cítila se slabá a bez dechu. Kolapsový stav. Nějak jsem se zmátořila a do školy jsme dorazili úplně poslední. Cestou do školky mne postihla druhá vlna a tak jsme musely s Baru vystoupit, protože bych to nedala. Doma jsme letěla hned na WC a mý tělo konečně dosáhlo stavu, který se dá nazvat životaschopný.
Takže ráno bylo lidově i doslova řečeno "na ho*no"..

22 jsou prokletý. Asi! Mám ten dojem. Vlastně to není dojem, to je vážně fakt, že vždy, když jedeme pro Bártíka, tak jedna tramvaj vynechá. Většinou pak přijedou dvě, ale to už se nejeví jako pravidlo, a většinou je tramvaj totálně narvaná, takže to cestování stojí za to. Díky tomuhle ultra čekání to máme často dost na hraně s časem, abychom přijely včas, zastavuju v hlavě čas a modlím se, ať zas nedostaneme čočku. Chjo.

Zdřímla jsem si. Děti odjely s tatínkem a v pokročilém odpoledni jsem se cítila trochu unavena. Možná dozvuk rána, možná celého týdne. Cítila jsem se tak akorát na chvíli spočinout, zavřít oči a nechat tělo zklidnit. Od slov blízko k činům a tak jsem si lehla, přikryla se a zavřela oči. A pak vše ztichlo. Dala jsem si dvacet. Vlastně nevím přesně, ale na chvíli jsem usnula a bylo to maximálně osvěžující. Teď by to chtělo udělat něco vážně super. Třeba něco pro sebe...

Něco JEN pro sebe. Jasně, že mám práci. Jasně, že bych věděla, co důležitějšího dělat, ale řekla jsem si, že taky mohu udělat kousek jen a pouze pro sebe, když mám zítra ten seminář. Trochu vypnout a pokračovat v té relax vlně a nemyslet na nic pracovního. Však se nic nepo... A pokud po, tak co s tím nadělám?
A tak jsem udělala něco, co už vážně dlouho, až nechutně dlouho, odkládám...

Retro 14-09-2014 Jak příznačné. Dnes jsem řekla ANO sobě a tomu, co jsem chtěla já. Takže mám radost. A tohle ohlédnutí zpět mne jen uvědomilo v tom, jak skvělou volbu jsem s dnešním večerním "programem" udělala.

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - skoro splněno :-) 1 obrovské jablko + 2 mandarinky a zeleninu počítám v té náloži salátu, co jsme si daly místo večeře. S úžasnou olivovou bagetou, ňam.

23. října 2014

Třistapětašedesát 042

Ráno na pěst. Někdy mám pocit, že děti byly stvořeny primárně k tomu, aby nás-rodiče naštvaly a kazily nám den. Možná to tak opravdu je, ale všichni o tom mlží, aby lidský rod nevymřel. Kdo by si totiž chtěl dobrovolně zplodit něco, co ho bude ničit. A ještě hned z kraje krásného nového dne.
OK, asi erupce na slunci. Blbý je, že poslední dny nějak moc často, a to mne přestává vážně bavit. Cítím se vyčerpaná. Přitom se zdá, že spousta věcí mi jde pěkně od ruky a hýbou se. No, tak asi to nejde vždy a všude. To je život.

Psala jsem databázi. Poslala jsem první mailing naší ženské databázi. Ája mi dala big úkol a já se s ním poprala skutečně statečně. To já umím. Nakonec, jsou to vlastně věci, pro který tady jsem, že jo. Texty. Písmenka. Psaní.
A tak po jedenácté hodině dopolední odešel mailing, který jsem komplet připravila já a dokonce jsem se tam i podepsala. Rebelka, chich. Mazec!

Píšu jak zběsilá. Chytla jsem slinu. Jsem nadšena! No ještě aby ne, co. Ostatně, měla jsem psát už od září... ale víme jak to (ne)bylo. Když jsem nešílela kvůli jedné věci, šílela jsem kvůli jiné, a pokud jsem zrovna šílet nemusela ani kvůli třetí, byla jsem happy, že si mohu chvíli prokrastinovat na netu. Což jsem taky hojně dělala. "Nějaký psaní" jsem, s trochou alibismu, odkládala. Vždyť já vlastně nemám potřebné podklady. No, ale že bych si o ně řekla, to ne...

Plán na víkend. Nejvyšší čas se mu věnovat. Došlo mi, že pokud nechci víkend bez dětí promarnit a využít ho, chtělo by to nezapomenout nic, čemu bych měla věnovat svou pozornost. Je nejvyšší čas připravit si alespoň nástřel...
Šmarjá, to bude zas na pět stránek a pak si budu asi rvát vlasy, jak to nestíhám. Takže klídek, dej si taky jednou realistický plán. Zítra to dotáhnu, vytvořím bloky, a hlavně nezapomenot na pár hodin spánku, protože si chci sobotní seminář maximálně užít....

Retro 13-09-2014 Mandaly se mi podařilo nahrát za celý uplynulý měsíc třikrát, ale bohužel jen po 5-7kusech, takže pokrok není tak velký, ale musím říct, že furt lepší něco než nic. Slabá útěcha. Ale na víkendovém to-do mám připsaný řádek. Dodrž to, prosím!

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - skoro splněno :-) došla jablka, takže jsem měla jen dvě a žádnou zeleninu!!! Tssssc

22. října 2014

Třistapětašedesát 041

Jídlo nedávám. To je věčný boj. Zkouším to různě, ale asi furt blbě. Zrovna dnes ráno jsem se nad tím zas nějak zastavila. Zkoušela jsem zapisovat - vydržím to pár dní. Podlehnu i když nechci, ty chutě jsou prostě moc, moc silný. A tak se cyklím ve zkoušení různých fíglů, ale největší fígl by asi byl začít skutečně vhodně krmit všechny buňky svýho těla. Víc fakt není potřeba. Výzva?

Na papíře. Zjistila jsem, že mám více než malé množství bloků s poznámkami z různých seminářů. Jednak je to blbý formát na shromažďování - většinou jsou to totiž A5 bloky nebo sešity, kdy polovina stránek je vytrhaná, jak vždy někomu poskytnu čistý list. Žádná nádhernost. taky je tam páté přes deváté - vedle věcí k uchování jsou tam jednorázovky, poznámky dávno k hodu do koše. Válí se to všude možně a užitek je NULA... Přemýšlím, co s tím.
Teď to asi nevykoumám. Mám dojem, že vznikla další položka do mýho plánu - evidentně ;-)

Můj první článek. Po dobře odvedené práci přes den, jsem večer věnovala tak trochu "sobě" a svému prvnímu článku pro "náš blog" Ženy ženám. Je to lehce osobní příběh k semináři Oblékám svou duši. Ještě to nechám uležet, bude až na příští týden, ale těším se na reakce. A slavnostně si slibuju (? vážně), že budu psát pravidelně. Že najdu vždy nějaké téma, a o tom napíšu článek na náš ženský blog.
Začíná mne to fakt bavit. Jupííííjej!

Retro 12-09-2014 Dnes taky prší. Skoro celý den. Jen ráno chvilku vydrželo nepršet, než jsem rozvezla děti do škol. Našla jsem to něco, pro co milovat déšť ve městě? Možná. V pátek mi *K* řekla, že miluje déšť. Já taky. S tou drobnou výjimkou ve městě, tam to není ono. Odpověděla, že jí je to jedno, ona MILUJE DÉŠŤ... V tu chvíli mi secvaklo: vo tom to je! Když něco milujete, neexistujou výjimky. Prostě to milujete. Je to stav, který se pojí k té dané věci/činnosti, ne k okolnostem... <3 data-blogger-escaped-br="">
P.S.: Výzva ovoce a zelenina - skoro splněno :-) chybí poslední jablíčko a zeleniny možná nebylo tolik...

21. října 2014

Třistapětašedesát 040

Sama štítkuju. Jasně, jsem zas v čokoládě a jsem tu úúúúplně sama. A zase nejím. Vážně zvláštní. Nesnídám, nesvačím, obědvám až potom a nic nepiju. Prostě jsem tak zaujatá, že mne nic z toho nenapadne. Jen lepím jeden štítek za druhým a nasávám vůni čokolády. Hih.

Rozlítaný den. Co se to dnes děje? Nezapla jsem celý den počítač. Jen notebook kvůli skype. A večer kvůli napsání článku. To je divný. Ale taky se to dá, jasně, jen je to neobvyklý. No a taky proto, že chlapeček mi v domnění, že něčeho dosáhne, "zabavil" klíček od PC. Vůbec je nějak drzej poslední dobou a snaží se věci vynucovat a vyhrožuje siláckýma řečma. Nebaví mne. No, každopádně klíček jsem mu vychmátla a on ho večer se slzami v očích hledal. Marně. A já měla klid, chach.

Zběsile prší. A mne se chce spát. A tak mám dojem, že to zabalím. Článek dopsaný a ostatní nemá smysl začínat. Už jen večerní rituál - umýt a vyčistit zuby, zadřepovat, nakreslit mandalu, udělat zápis do deníčku a vyložit karty... a spát. Dobrou.


P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno :-) a k tomu nekompromisně půlka čokolády, chjo :-/

20. října 2014

Třistapětašedesát 039

Fokus-time-star-planner Začínáme. Pojala jsem nápad na organizaci svého času. Asi nikdy nebude ideální týden pro zkoušku, ale možná o tom to je. Tenhle hvězdný časoplán by měl právě obstát v boji s šílenstvím nemožného. Teda, alespoň tak nějak si to s ním sním ve svých představách. Úžasný záchranný plán mého nekonečného plýtvání časem. Tak uvidíme. Každopádně zatím je to jen taková představa, kterou prostě zkusím. A kdo ví, třeba jsem kápla na plánování pro neřády

Víc ovoce a zeleniny. Dala jsem si úkol. Dobře, říkejme tomu výzva. Jím málo ovoce a zeleniny. Rozhodně málo a taky nepravidelně. To není dobře, hlavně pokud mne pak honí mlsná - je to jasný důkaz toho, co právě opomíjím. Tak jsem se zaúkolovala, aby to bylo zvládnutelné - 3 jablka denně a 200g zeleniny. To dám!

19. října 2014

Třistapětašedesát 038

Štrúdlení. Udělala jsem štrúdl. Je podzim, jablíčka, hrozny, ořechy a já neštrúdluju. Velká, převeliká chyba! To se musí napravit. Štrúdly totiž miluju. A moje děti taky. Nejjednodušší jsou z listovýho, ale napadá mne, že bych zas mohla udělat i tažený. Loni patřil mezi lahůdky a vděčný objekt mé fotografické úchylky. Tak nějak vyprchává, což nevím proč, ale neřeším to. I pečení je teď nějak na ústupu. Asi jsou důležitější věci! Ale ten štrúdl, ten bych rozhodně měla zopakovat. Několikrát.

Co tím chtěl básník řici? Těžko říct :-) Nejsem si zcela jistá. Taky se vám někdy stane, že dostanete zprávu a prostě nevíte? Mezi řádky je prázdno. A i když ne, nedává to smysl. Proč to mám vědět? Čím je tahle informace důležitá? Proč to vůbec psal? A proč mě? A vrchol všeho je, že začnete přemýšlet dál a rozvádět danou myšlenku a tím pádem se divíte čím dál víc a nerozumíte už vůbec ničemu.
Takže další sms, na kterou vejrám jak puk a ... Nevím, prostě nevím.

Unavená. A taky se mi nechce psát. Chce se mi spíš spát. Nemusím furt psát, že ne. I když tohle je hlavně o tom, že právě píšu. No, OK. Snad jen chci říct, že se mi rojí nápady, spousta nápadů. A taky spousta výzev pro mne a já koumám co s tím, jak s tím naložit, co z toho pro sebe využít, abych se posunula dál, abych vším více hýbala... Tak uvidíme. Stále tu mám nepokořenou výzvu ranních stránek a zápisků do deníku. Asi toho psaní je tolik, že to neumím uchopit...
Nebudu na sebe naléhat a nechám to trochu plynout...

18. října 2014

Třistapětašedesát 037

Chtělo se mi. Chtěla jsem psát o úžasném firemním setkání a najednou to bylo pryč. Napsala jsem pár odstavců a zdálo se mi to plytké. A pak se mi chtělo místo psaní brečet. Musím uznat, i když jsem zprvu chtěla být statečná, a tvrdošíjně jsem chtěla psát, šlo mi brečení mnohem líp. A tak jsem nechala stéci po tvářích pár slz. Posmrkala jsem jen jeden kapesník a vzdychla pouze třikrát - jsem už velká holka :-)
Asi není třeba brečet nad správným rozhodnutím. Ale projevit se je OK. Někdy je lepší skropit tvář tuctem slz, než se snažit vypotit odstavec hloupých slov...

Fotbálek. Dali jsem si s Bártíkem před obědem trochu pohybu. Dlouho jsme si nezačutali na zahradě. Dnes bylo i ideální počasí. Došlo i na pády a zranění. A nakonec to schytal i míč. Nevím kam ho pak kopl, ale rána to byla smrtelná. Nepraskl, ale splaskl...

Měla bych. Nějak často používám tahle dvě slova. Možná, že kdybych víc dělala věci, který i chci a dala jim rozumný časový prostor, aby pak neubližovaly tomu, co dělat mám, protože mi to např. zlepšuje život, nebo vydělává peníze, něco by se změnilo. Nejde o to JAK, jde o to rozmyslet se, co a jak a zkusit to. Vždy se to dá změnit. Je to přece můj život, můj čas - já jsem strůjce. Ve vleku "musím a měla bych" jsem ale slabá. Nicméně je to stejná (ne)volba, jen ze špatného konce...

17. října 2014

Třistapětašedesát 036

Spala jsem jen dvě hodiny. Slovy 2. Jak jinak! Jinak to už asi neumím. Vždy, když je potřeba abych byla odpočatá, tak prostě nejsem ;-) Tak nějak dodělávám spoustu věcí. A všechny "tak nějak" až v noci. Zvyk, nebo spíš zlozvyk? Po pravdě spíš to druhé - nějak jsme si s časem zatím nepotykali. Snad časem ;-)
Přes den přišly dvě skutečně zásadní únavové krize. Přežila jsem je několika mikrospánky (a marně toužila po výživném hodinovém schrupnutí v objetí nějakého úžasného muže). Poznamenalo to jen pár řádků v mých poznámkách. Jak jsem do nich koukala, fakt nedávají smysl, chich.

Vnuknul mi plán. Je dokonalý a dostane mne k mému vysněnému princi. Má jedinou chybu - ještě není ten správný čas! Ale je fakt, že mne ani jedna z těch věcí nenapadla. Těžko říct, zda je to tím, že jsem to zatím nepromýšlela, nebo jen správně načasovaný rozhovor s citlivým mužem, který má vtip a nadhled. A navíc je Hvězda - jako já. Ví s kým má tu čest. To někdy dělá zázraky, když se setkají dvě záře. Jiskry jsou osvěžující kontrast ve tmě...

Objímání. Aby mi nevyschla míza, užívám si to na max. Naobjímala jsem se do zásoby. Je fakt, že tahle zásoba není nekonečná a je zde brutální deficit, ale snažím se být vždy tady a teď a načerpat ten dojem. Nezapomenout. Procítit to objetí, lidské teplo, ten tlak přitisknutých těl, která sálají a buší v nich život. Nikdy se nezapomenu zhluboka nadechnout a vydržet ještě kousek dýl, než si myslím, že je to OK. A prochází mi to. Jsem za to vděčná. Víc než kdo tuší... Objímání je fakt fajn.

Mlčení. To je někdy, i pro lidi mýho naturelu, jediná správná odpověď. Jediná možná. Jediná možná v moment, kdy cítíte věci, které nedávají smysl a horko těžko hledáte pro jejich změť pojmenování. Proč se snažit všechno rozluštit, proč všechno pojmenovávat, když to vlastně ani nejde? Ne teď a tady. Možná dost nechcete, nebo nemusíte. Ticho je přece taky odpověď. Někdy...
Když nevíte, je mlčení vlastně nejlepší odpovědí. Nebo ne?

16. října 2014

Třistapětašedesát 035

Deštivé ráno. Stejně jako už včera.
Jdeme jen do školky. Ulice jsou tichý - nejen kvůli dešti. Jdeme dost brzo, v porovnání s posledními dny a týdny. A prší fakt festovně. Barunka odmítla pláštěnku a vzala si jen bundu s kapuckou, ale v holínkách s chutí brázdí kdejakou louži. Senza. Po dlouhý době do školky fakt nespěcháme a mám pocit, že o moc dýl nám to netrvalo a bylo to úžasný. Takové ráno člověku otevře úplně jiný den.
Jak to udělat, aby se to opakovalo?

Prostě zmizely. PC si žije vlastním životem. Nic nového pod sluncem. Není to zcela fér! Něco se mi stalo s plochou. Zmizely některé soubory a aplikace, které tam byly. Některé znamená ty, které potřebuju a používám. Prostě nejsou! Nevím proč, nevím jak, ale mohlo mne to napadnout, když to od rána blblo. Nu, dobrá tedy... Po nějakém zmateném proklikávání, kdy mi v žilách postupně pěnila krev a stres útočil v totální přesilovce, jsem našla zbytek plochy, který jsem považovala za nenávratně zmizelý, "přestěhovaný" do stažených souborů.
Ještě víc nevím proč a jak, ale hlavní je, že vše je stále a pořád dostupné v mém PC... Uf.

Trochu ve stresu. Vypadalo to nadějně, ale zas se to zvrtlo. Ten můj věčný boj s časem. Některé věci vypadají mnohem víc hotové, než skutečně jsou a pak to nějak nevychází. Ale dodělat se musí. Musí! A zrovna dnes bych neměla jít spát až zítra. To není dobrý nápad. Je to vlastně totálně pitomý nápad, když se máme fotit a budu cestovat. Musím taky spát, odpočinout si. Ale musím to dodělat, musí to být hotové...

15. října 2014

Třistapětašedesát 034

První školní absence. Synáček má místo oka škvíru, ze který tečou nepěkný věci. No prostě nějaký zánět, asi z té rýmy, co mu stále opakuji, aby přesouval do kapesníku a ne do dutin. No, tak se mu to popotahování (až z paty) trochu nevyplatilo. Nicméně je doma a musíme se nějak poskládat, sladit. No, uvidíme jak (ne)budu nervní.

"Recept" na dlabanec. Já a kuchařka? Hih, vtipný. Možná tak cukrářka, to mne hodně baví, ale za kuchařku jsem se nikdy nepovažovala. V kuchyni razím heslo jednoduše, snadno a chutně. Pokud i zdravě, je to značka ideál. Nicméně obdivuji kohokoliv, kdo je schopen přesného opaku. Od sebe vyžaduji minimální nasazení pro přípravu jídla. Pokud se dá vše udělat v jednom hrnci a ještě bez mé přehnané asistence, tak je to přesně ten způsob přípravy, který preferuju. V pondělí jsem udělala zeleninovou pánev. Žádný maso, tofu, vejce, žádný jiný luxus kromě zeleniny - mix čerstvé a mražené. Trocha oleje na pánvi, trochu soli a poklička. Za pár minut samo hotovo. Dnes si psal *T*, který se stavil na návštěvu, o "recept". To mne pobavilo... a potěšilo :-)

Zamyšlení: Jsem tím čím jsem ve chvíli, kdy si to myslím, nebo v moment, kdy to tak vidí okolí?

14. října 2014

Třistapětašedesát 033

Proč nepíšu ranní stránky? Je mi to záhadou. Proč asi není zcela správně... ale je v tom něco víc, co teď asi nemohu dohlídnout. Přesto bych právě proto měla jít a psát. Musím uznat, že kdykoliv jsem je psala, den se jaksi vyčistil a hlava se uvolnila novým podnětům. Když jsem si dokázala najít ten čas, přinášelo to jakési osvěžení. Když jsem se věnovala těch pár chvil sobě, jako by pak vše ostatní v daném dni poskládalo samo. Možná jsem dokázala líp držet svůj záměr já sama. Možná to nebylo nic z venku, byla to jen ta chvíle, kterou jsem si plně věnovala na začátku dne. Tak kdy zas začneš, holka? Co by ti pomohlo?

Za blbost se platí. Já jsem ultra blbá a tak platím. Platím bance. Tý bance, od který už rok odcházím. Nejdřív jsem čekala, až mi dojedou dávky na děti, nějak jsem si vzala do hlavy, že by bylo komplikovaný dávat info o novém účtu. Znám úřady! Pak přišla ta neoprávněná platba z karty. Prý 90 dní. Ani po 180 dnech nemám info, přestože se banka chvástala, jaké že poskytuje megahypersupr služby.
Ano, možná poskytuje, ale není to k ničemu. Anebo nejsem ten pravý zákazník, kvůli kterému by se přetrhli... Pak přišly prázdniny, a to jsem byla líná cokoliv řešit. Banka mi mezi tím s penězi hospodařila tak vydatně, že jsem v mínusu. Ale kdo (za) to zaplatí? Já! Ale když na to mám, proč ne, že jo. Jooooo, tak se mi ta "hodina" na zrušení účtu sakra prodražuje...

Ve skluzu. Nějak jsem zas v boji s časem. Nějak zas = stále. Opět žhavím! A nevím, co skutečně (rozuměj efektivně) s tím. Jestli víc zatnout zuby a makat, nebo si dát voraz. Ani jedno mne neláká, a to už je co říct. Nakonec stejně budu muset udělat to první, maximálně snít o tom druhém a doufat, že bude líp. To je zase stav. Doufám, že je to jen tím říjnem... ;-)

Možná bych to měla nechat být, ale napadlo mne: Jak se pozná, že se plní sen?

13. října 2014

Třistapětašedesát 032

Pohnula jsem se. A vůbec to nebolelo. Přesto to byl jaksi porod. Někdy věci silou nejdou a pak když dostanou prostor, pohnou se. Anebo prostě už není jiná možnost než jim konečně věnovat zaslouženou pozornost a pustit se do akce. Dnes byl po dlouhé době ten okamžik, kdy se to pohnulo a měla jsem z toho radost. Přestože ráno začínalo hrůzou na ten okamžik, překvapila jsem se.

Peníze, prachy, prašule. Asi mi z nich jednou hrábne. Zlatý směnný obchod. Nevím tedy zda bych si tím pomohla, snad bych měla co směnit, ale i tak. Proč se okolo nich svět tolik točí? Proč díky nim v lidských očích jsou třeba i slzy?

Proklouzly mezi prsty. Víkend na semináři udělal své. Poslední 3 dny dopisuju zpětně. A nějak zjišťuju, že vlastně nevím, co přesně se skutečně stalo, přestože to samozřejmě vím. Ale mám na mysli ty drobnosti, ty skutečně malé, častokrát opravdu nepatrné, okamžiky, které si zaznamenávám jen sem. Nevytratí se jen díky všímavosti a notýsku, který mám stále při sobě. Pár dní to člověk nechá jen tak plout a frnk... dny utečou a zůstanou jen povšechné dojmy. Nikdy by mne nenapadlo, že takovýhle hravý projekt mne udrží tolik v přítomnosti...

12. října 2014

Třistapětašedesát 031

Spala jsem u krále a spalo se mi královsky. A po královském spaní přišla i královská snídaně. *J* se o nás postarala neméně královsky a tak jsem se kromě své vlastní snídaně nenechala dlouho pobízet a posnídaly jsme - vlastně hodovaly - společně. A bylo to moc hezký, že se někdo postaral o mne a já se jen najedla a nic neřešila. Vlastně si to uvědomuju až teď, jak to píši...

Jsem rebelka. A mám to potvrzený od Táni. Mám na to papír, papír na svou rebelskou - nekonvenční duši. Chich. Přestože to včera po vizualizaci skříně vypadalo všelijak, i ležérka by byla skvělou volbou. Ale nakonec jsem to, co jsem si myslela, že bych mohla. A je mi tak dobře. A přesto musím říct, že když jsme se všechny rebelky sesunuly na jedno místo, bylo to zvláštní. Uvědomila jsem si, že i to "rebelkovství" má spoustu tváří. Ta moje třeba je jediný růžový tričko mezi tmavýma ;-) Hvězdný postavení.

Přeplněný vlak. Přivolala jsem si ho. Respektive byla jsem realista. Je neděle, podvečer a jedu z Brna. Z BRNA! Bylo by bláhové myslet si, že se posadím bez místenky. No, a moje bláhovost se proměnila v realitu. Tak hlavně, že jedu. O víc mi vlastně nešlo. Stojím v chodbičce hnedle vedle záchodků a čtu si. Nakonec: nohy mám zdravý a stání ještě nikoho nezabilo. A nenudila jsem se. Byla zábava a na poslední půl hodinu jsem dokonce pohodlně seděla v uličce na karimatce. :-)
Skvělá jízda, díky spřízněným pasažérům a hlavně pasažérkám...

11. října 2014

Třistapětašedesát 030

Čtu senza fantasy. O mladém čaroději. Opět na "doporučení" ze zářijové návštěvy *T*. Vracím a rovnou si jí v knihovně půjčím. *M* je vášnivý čtenář, čte vlastně furt, skutečně nonstop bylo-li to možné. Má dokonce čtecí večer, kdy jde po práci do hospůdky s knížkou a prostě si čte. To mu závidím. Regulérně. Nic takového jsem si s dětmi zatím nevytvořila. Nicméně další fantasy titul od něj byl opět skvělá volba. Díky.

Budu chytřejší. Možná. Každopádně poznávám osobně Táňu Havlíčkovou, úžasnou fashion terapeutku a rebelku. Už jsem si přečetla její e-book, který se teprve začne prodávat. Už jsem se dokonce i našla - tedy, myslím že ano. Dokonce jsem při čtení zažila tak silný aha moment, že mne to zvedlo ze židle a současně v poklidu usadilo zpět. Chci to slyšet přímo od ní. Chci jí zažít. A taky o tom napíšu a měla bych i fotit...

Ženský tlachání. Potěšilo. Přestože tohle není to, co bych vyhledávala, byla jsem za užší ženskou společnost ráda. Nejdřív jsme šly na pizzu a po velmi vtipném placení jsme se přesunuly k *A&D* domů, do azylu pro návštěvy, a užívaly si společnou energii. *K* nedala jinak, než že si koupíme šáňo a tak jsme si cinkly. A povídaly. Hezky žensky. (Ne)důležitě, ale s o to větší chutí. Vlastně je to fajn. To ženské sdílení je prostě důležité. Nesmí to být ale pitomé vykendávání. To pak zatěžuje. Tohle bylo, i na pozdní večerní čas a mou rostoucí únavu, velmi osvěžující....

Spím u krále. A král není doma... Usínalo se mi fajnově. Šla jsem do peřin hodně brzo, *I* tam ještě nebyla, a ani netuším kdy přišla. Chtěla jsem se pochlubit, kde že to spím, ale bohužel mne zradil kredit. Byl vyčerpán. Hmmm, asi to tak mělo být. Tak jsem se jen zachumlala pod deku, voněla jemně aviváží a byla zvláštně hladivá. A vím, že jsem usnula brzy...

10. října 2014

Třistapětašedesát 029

Škrtám položky. Na dnešek jsem si připravila seznam, abych měla jistotu, že ty skutečně důležité věci nezapomenu. A už mám tři odškrtnuté. Bylo jich dohromady 6 a chtěla jsem je stihnout do oběda. Nicméně jsem také bláznivě počítala, že vstanu klasicky po šestý. Nakonec jsem oba budíky típla a spala skoro do osmi. A vůbec to nevadilo. Odpočatá, umytá a najedená jsem se pustila do práce. Plán mám, teď se ho jen držet a pokud bude ve dvě hotovo, mohu být na sebe víc než jen hrdá. Což potěší!

Podzimní hroznění. Víno miluju. Myslím plody. Nápoj ok, ale ne tolik. Na podzim, v tu nejpříhodnější dobu, mne berou vinné chutě. Hrozno stojí pár korun, vlastně jednotlivé řetězce se předhánějí, kdo bude mít které kdy levnější. Můj ideál je tmavé, ale ne to temně, jen takové růžové. Jeho chuť je fenomenální. Jím to na tuny. Minimálně na kila. Zbožňuju jak v puse křoupnou šťavnaté kuličky a vylijí sladkou oázu barevných tónů chutí na jazyku, a občas ji naruší trpká esence jadérek. Ach hrozno... k snídani, ke svačině, místo oběda, furt... Úžasné období ten podzim...

Volby. Dnes to odvolíme. Ale je to síla. Hodinu nám trvalo, než jsme se zorientovaly v těch lejstrech. Když jsem rozevřela letošní volební "plachty", takhle nějak si představuju, když se rozevřelo Rudý Právo. Nikdy jsem ho nečetla, ale ... Hodinu jsme se v tom přehrabovaly a vybíraly a zaškrtávaly políčka. Neřeším zda to bude k čemu, ale rozhodně jsme se s mamkou shodly, že kdo jiný by měl volit ženy než ženy a tak jsme prostě udělaly takovou proženskou kandidátku. Hih. Snad minimálně naštveme.

Mírně mimo. Jakoby zmatená, odtržená. Nevím přesně jak to popsat. Přestože jsou chvíle, kdy se dokonale soustředím a moje práce někam směřuje, ty propady v mezičasech jsou trochu dezorientující. Je to takový podivný stav, nutkání unikat. Nevím proč, nevím kam. Jen cítím, jako bych se tím chtěla vypnout před něčím. Ale nejde to - na žádnou stranu. Zítra brzy ráno jedu do Brna a nějak teď nevím. Pochybuju, zda je to dobrý nápad a současně se netěším i těším. Vím, že mám hafec práce, ale toužím být na semináři. A k tomu všemu tyhle podivný stavy duše. Kdy to přestane?
A přestane???


9. října 2014

Třistapětašedesát 028

Zas ponocuju. Jeden den usnu s dětma a v deset se jen přesunu z jedné postele do jiné, abych pak následující den ponocovala až bůh ví do kdy. Dává to smysl? Trochu ne, co. Asi mám teď naspáno a tak si myslím, že spát není třeba. Kdo ví, ale tohle neskončí dobře. To je mi jasný. Mám šanci to ještě stopnout. Třeba tak, že dopíšu už jen tuhle větu, shodím prohlížeč, vypnu PC a půjdu co nejrychleji do pelechu.
Poznámka: Udělala jsem to, ale trvalo celkem 30 minut, než jsem vše dotáhla ke zdárnému vodorovnému lehu v posteli.

Ano, snídala jsem koblihu. A byla dobrá! Řekla jsem si o ní sama. Chtěla jsem to taky zažít. Metrem hned tak nejezdím a tak, když jsem se dnes zase přesouvala do Dejvic, narazila jsem na předvolební koblihování. Ano, dostala jsem sáček a leták. S díky vyrazila na cestu. Koblihu jsem snědla a byla dobrá. Nebyla jako z Lidlu, tam jsou excelentní, ale byla čerstvá a voňavá, což se bohužel někdy nedá říct o těch koblihách, které si občas koupím v krámě. A které jsme už i kolikrát koupila. Uuuf. Tahle byla dobrá a zdarma. Přesto, vzala jsem si jí prvně a naposledy.
Ano, nevolím vás, kobliha potěšila a snad mi to nemáte za zlé!

Show nad Vltavou. Mnoho povyku pro nic. Mohli jsme dostat lepší podívanou, ale dík za večer v noční Praze v davu. Nedočítám články, ale věděla jsem, že jen 3 dny nad večerní Vltavou bude show promítaná na vodní stěně. A tak jsme s mamkou vyrazily, abysme si zpestřily večer. Byla tam půlka Prahy, dlouho se čekalo na začátek, rychle to skončilo a bylo špatně vidět! Nu což. Něco jsem zahlídla přes telefony jiných lidí a pak i přes svůj vlastní foťák. S mamkou jsme si aspoň udělaly báječnou procházku Prahou a udělaly nákup dalších tmavých hroznů a duetek na zítřejší snídani.

Cítím se vyčerpaná. Asi podzim. Nebo málo respektu k vlastnímu tělu. Mlátím se teď mezi energií a únavou. Jeden den tak, druhý přesně naopak. Snad je to jen přechodné období, které zase odezní. Anebo jasná zpráva, že něco dělám blbě. Tady nestačí jen se zamyslet, ale dát se do kupy a začít o sebe líp pečovat. Spánek je to nejjednodušší, co pro sebe mohu udělat. Proč to nedělám?

8. října 2014

Třistapětašedesát 027

Zas jsem se krásně vyspala. A ráno díky tomu vstala dřív. Ale stejně jsme tu školku i školu stihli jen vo prsa. Do školky se obě dětičky úspěšně přibližovaly během, tedy většinou to bylo směrem ke školce. Ale cesta ke škole nějak kolabovala. Zklamala tramvaj! Asi se dnes bála vyjet sama, tak přijela v tandemu. Ale bohužel pozdě. Ve škole jsme byli na poslední chvíli. Nu, stane se...

Pojedla jsem v restauraci. Na pozvání. Modrý zub se to tam jmenuje a bylo tam okolo oběda pěkně narváno. Vonělo tam koření, smažené nudle a maso. Zasedli jsme hned k baru a skvěle se bavili. Dala jsem si vegetariánský talíř jehož název jsem ani neuměla vyslovit - prostě Kung fu Panda: smažené nudle s tofu a místo arašídů jsem si vyžádala oříšky kešu. Nebylo to pálivé, ba naopak a velmi jsem si pochutnala. Navíc jsem si dala nestereo - celou porci jsem jedla hůlkami. Občas to byl boj, ale stálo to za to, za ten pocit jíst to takhle. Myslím, že i způsob jedení dělá jídlo jídlem.
Díky za pozvání - bezva společnost s úžasným jídlem.

Stojíme a čekáme. Nástupiště se plní. Nervozita stoupá, blíží se uzavírací doba družiny. Ale co nadělám? Čekání na 22 je jak absurdní drama od Samuela Becketta. Akorát tomu chybí ty správné kulisy. Každopádně díky školní družině, která má AŽ do 17:30. Asi by mne už naháněla sociálka, proč jsem si nepřišla pro svého jediného syna. Navíc prvorozeného! Ještě, že je družina až do půl šestý. Ale trochu jsme se bála, zda jsem se nepřehlídla. A proč to celé? Nevím, asi špatná konstelace na dnešních kolejích: 22 měla zase absenci. Značně tragickou. Nejen, že jsem přišla pozdě pro Barču, nicméně díky společné aktivitě byla šance přijít včas. 17 minut trvalo, než dorazila naše tramvaj. Totálně narvaná! Polovina lidí zůstala na peróně. A tak jsme zkroušeně čekaly na další. Přijela a my dorazily úspěšně pro brášku do školy.
Yes!

7. října 2014

Třistapětašedesát 026

Dřez plný nádobí. Po ránu maximální facka. A to jsem si dala závazek, že se večer postarám, aby byl dřez prázdný. No, nějak na to přestávám myslet. A dobře mi tak. Tenhle pohled je nad všechny myšlenky. Už jsem úplně zapomněla jak depresivní je dřez plný nádobí. Po ránu je to fakt neuvěřitelně otravný.
Posuďte sami. Člověk přijde s čerstvou hlavou, někdy teda i mírně nečerstvou, a kromě pohledu na tu horu zbytků minulosti, které na něj hned po ránu dotírají, si nemůže v klidu udělat čaj (nedá se natočit voda do konvice), nemá kde rozkrojit chleba na svačinu pro děti (prkýnko je špinavý z večera... sakra, i to druhý co používám!), škrabka se zas válí někde opatlaná od večeře (kde vůbec je? A tímhle loupat jablíčko?). Ráno je tak mnohem náročnější.
Tohle už NIKDY! Takhle den drhne a ještě ani pořádně nezačal.

Naplánovala jsem si to úplně jinak. Na půl devátou v Dejvicích. Je půl devátý a já teprve cestuju - směr Dejvice. Dorazím později. Takhle to prostě někdy s plány je. Člověk míní a Bůh mění. V některých případech jen boží obrazy ztělesněné ve dvou ratolestech. Vlastních. Chtěla jsem být v půl už v Dejvicích. OK, je půl a já jsem teprve na cestě, ale to je taky dobrý! Na dnešek se těším... Akorát jsem si uvědomila, že jsem si nevzala čtivo. Ještě, že je to jen pár stanic, akorát by překáželo...

Lepila jsem štítky. Na čokoládu. Čokoláda byla úplně všude. Nemít židli, možná bych i seděla na krabicích s čokoládou. Byly kam se podíváš. A každá z těch čokolád prošla mýma rukama. Zabalená samozřejmě. Lepila jsem na ně české popisky, aby i našinec věděl, co lahodného vkládá si do svých úst. Zpestřila jsem si tak dopoledne dokonale rutinní manuální prací. Jo, a byla to zábava. Ale to jsem tušila.
Domů jsem přišla s výslužkou. Nechala jsem si poradit, přece jen *H* v tom je každý den, a tak jsem domů přinesla čokoládový sen nejen pro nás - dospělačky, ale i pro dětičky. Aaaaaa, to bude mlsání. Večerní update: bylo!

Hlídám večerní mlsání. Snažím se nepodlehnout. Jsem o tvrdým sýru a tvarohu. A taky nějaká zelenina samozřejmě - paprika a okurka. Držím se, abych si nedala pečivo. Uuuuf, taková moje oblíbená záplata, když nevím "co by" - nebo najdu tyčinku, chleba, sušenku, či tak nějak. Děsnej zlozvyk. Pryč s tím.
Čtvereček kvalitní čokolády mi snad projde... Dva... tři... Chjo.

6. října 2014

Třistapětašedesát 025

Krásně jsem se vyspala. Usnula jsem s dětmi. Asi jsem prostě a jednoduše nastřádala měsíce ponocování a teď přišlo podzimní vyúčtování. Dobře mi tak! Ale nakonec lze vyčítat tělu, že si chce odpočinout? Ne, protože takhle skvěle odpočatě jsem se necítila už dlouho. Dokonce jsem ráno vstala a nebyl to posun silou vůle, ale mé tělo normálně fungovalo ze své podstaty a dokonce ve mne byla kromě síly i ta chuť!
Pokud bych to měla hodnotit podle toho, že jsem kvůli tomu nestihla dodělat svou práci, tak se cítím mizerně. Jenže říkejte tohle odpočatýmu tělu. Jsem z toho trochu mimo, jak mám čerstvej mozek. Možná díky tomu ty výčitky nemají takovou šanci. Nebo možná ještě trochu spím...

Udělám si plán. Znáte to, taky už jste xkrát zkoušeli něco změnit. Já ale nic extra měnit nechci, já jen potřebuju začít pracovat jinak se svým časem a stále hledám způsoby, jak bych skutečně efektivně mohla. A tak mám teď zas nový plán - plán na lepší využití času. A jsem z toho tak nadšená, že se nebojím uvažovat o nemalém prostoru pro četbu a vlastní projekty i psaní. Znamenalo by to ohromný posun dopředu. Tak teď to jen doladit a otestovat.

Vymezit se. Ujasnit si, kdo jsem, co chci být a hlavně jakou mám hodnotu. Nejen jako člověk, ale hlavně jako poskytovatel nějaké dovednosti - služby, nějakého umu či talentu. Pokud někdo nemá to co mám já a potřebuje to, je to sakra poptávka. No ne? A pokud tuto poptávku jsem ochotna pokrýt, tak na základě mé ceny. A tu si musím nyní striktně určit. A opravdu si jasně dát, kde je minimum, pod které prostě nepůjdu. NIKDY. Vymezit se, najít své místo a dát mu cenovku. Je to trochu moc materiální, jenže život neroste jen na stromě a dvě děti nevyžijou ze vzduchu a pod mostem. Já nakonec taky ne :-)

Honí mne mlsná, ale řekla jsem si, že to začnu trochu jinak. Nevím tedy jak to dlouho vydržím, ale pro dnešní večer jsem místo sladkůstek vyndala z lednice tvaroh a postupně si ho tady porcuju a minimálně se cítím líp na duchu. Chutě zažehnány nejsou, ale břicho se postupně plní a za chvíli, až do mozku dojde tato informace (nechápu, jak tak dokonalý stroj může zrovna v komunikaci s potravou mít takové zpoždění!), tak snad vypne i kontrolku "Dej si něco sladkýho!"
Nedám. Teď na noc, zrádče!


5. října 2014

Třistapětašedesát 024

Olejová masáž. Nechala jsem svý tělo hýčkat v Thajským ráji. Byla jsem pozvána. Trochu jsem se zdráhala - včera, ale nakonec jsem zvedla svůj zadek. Zas nestíhání a pocit, že nemohu vypnout, když... Lepší už to stejně nebude. Buď se můžu dál stresovat (což asi stejně budu!) jak to nemám zase hotový, ale hotovější to díky tomu nebude tak jako tak, protože mne prostě něco drží a nemohu se pohnout z místa. Takže je furt lepší pokusit se uvolnit a užít si první masáž od profíků. A zjistit, zda je to relax pro mne.
A ožrat nožky od rybiček!
Jo, je to supr věc - OBOJE!

Pekla jsem. Tak nějak spontánně jsem se rozhodla na poslední chvíli, když kuchyně zela prázdnotou, a nikomu se nechtělo nic moc kutit k večeři, že bych tedy mohla zaměstnat naší skvělou horkovzdušnou pomocnici a napéct, když jsem dlouho nepekla. Upekla jsem bábovku. Udělala jsem hrníčkovou klasiku a přidala tam pár jablíček, aby to bylo zas trochu jiný. Neměla jsem kypřící prášek, takže nejen díky jablíčkům nebyla nadýchaná, ale dobrá byla.Co dodat? Večer byla půlka zpucnutá bez mrknutí oka!

Dělat věci od srdce. Tak, aby se s tím člověk vždy cítil v pohodě. A když to tak nemá, klást si otázky. Nenechat to zajít příliš daleko. Nenechat to bez povšimnutí. Ptát se, dokud nenajdu odpověď, která dá smysl. Přesně to dělám poslední dny ve chvílích, kdy cítím, že něco drhne. Nejdřív mne to trápilo a měla jsem dojem, že nemohu jinak.Jenže to je přesně to co MUSÍM. Musím najít způsob, aby to bylo jinak. A tak se ptám, kdy to ještě bylo správně? Kdy mi nic nevadilo a cítila jsem se dobře. A když zjistím, jak to je potřeba, hledám cestu, jak to takhle nastavit. Třeba i zpětně. Někdy to vypadá, že uděláte krok zpět, ale ve skutečnosti jdete neuvěřitelně dopředu...

4. října 2014

Třistapětašedesát 023

Vstala jsem brzo. Sama a ráda. S chutí! A to je co říct. Dokonce se mi i něco zdálo a já si to zapamatovala. Napsala si ranní stránky, skvěle se nasnídala a fenomenálně vyřídila pracovní hovor. A ještě jsem si báječně popovídala. Aaaach, to je skvělé ráno. Teď jen neusnout na vavřínech, jak to pěkně začalo...

Jsem totálně RAW. I když teď jsem spíš DEAD. Celý dej jsem se tak nějak hrabala a připravovala *M* prodejní stránku na jeho RAW e-kuchařku... Hlavní nástřel je hotový, teď to nechat posvětit autorem a doladit, uhladit a možná si ještě trochu s tím celým textem pohrát. Ale na to je potřeba odstup, alespoň den dva. Pak se uvidí, zda má hlava zplodila další klenot, chich...
Za celý den je té syrové stravy nějak moc. Už mi živě hrabe :-D

Testuju nový e-mailing. Od chvíle, co jsme nasadili do AX nový e-mailing, se zatím nikdo nový neregistroval. To je pech, co. 4 dny a NIKDO to nechce! Tak jsem to prubla já...
Přišlo to přesně podle plánu. A tak jsem, zcela neplánovaně, zasáhla do svý skoro 2 měsíce starý práce. Nemohla jsem si pomoct. Prostě to chci mít dokonalý. Takže jsem tam trochu škrtala, přepisovala a minimálně 20 slov jsem vyškrtla. Což jsou asi tak 4 ušetřený vteřiny při četbě e-mailu. Myslíte, že to někoho vytrhne?

Say something ... tahle verze je moje the best...

3. října 2014

Třistapětašedesát 022

Bolí jí nožičky. A přesto se ráno loudá. A obléká se jak zpomalený film. A vždy si najde chvilku, aby udělala milion věcí okolo, jen ne tu, kterou je potřeba udělat. No a pak musí jít dvakrát tak delší cestu, do kopce a já jí neustále popoháním a peskuju, že se flákat fakt nemůže. A jí se to nelíbí a stejně se ráno zase loudá, zas je jak zpomalený film a dělá milion věcí okolo...

Zvykla jsem si na notýsek. Píšu "za jízdy" - tedy během chůze. Mám notýsek a milionovou propisku - no vážně! A už jsem se naučila používat je, opravdu po nich sáhnout, když přijdou myšlenky a bojím se, že by mohly uniknout. Neříkám, že vždy se ze všeho dá něco vytvářet. Často jde jen o výkřik. Ale ta možnost svobodně ho napsat a tak nějak v té dané chvíli zvěčnit, udělá člověku dobře...

Koupily jsme si burčák. Letošní první. Zašly jsme dnes s mami společně na nákup do Lidlu. Francouzské dny byly už trochu vybrané, ale i tak jsme si koupili spoustu dobrot - třeba jejich úžasný müsli a bílý jogurty. Kromě sušenek a úsporných žárovek jsme si udělaly radost skvělou růžovou zmrzlinou. No a cestou jsme se stavily v naší oblíbené vinotéce a zakoupily šmerákův burčák.
Dneska sladší, zítra senzační. Mňam.

Jsem těhotná. Takový nejapný fejsbůkový vtípek. Normálně na tyhle věci házím bobek, ale dnes jsem měla dojem, že bych to měla udělat jinak. A tak jsem si z těch 15 vět vybrala tu, která se mi zdála nejvíc šílená ve spojitosti s mou osobou. Vzbudila jsem ovšem vlnu gratulací. No, tak to jsem asi trochu nedomákla. *A* mi dokonce psala, zda je to fakt? A někteří neváhali zavolat mi, aby se ujistili, že to, co tam četli, není nějaký omyl... No, chich, byl... Ale byla to legranda, ne.
A nejvíc mne potěšilo, že někteří tu ztřeštěnou vychytávku pokračovali. Tak to bude ještě zítra na zdi veselo.


2. října 2014

Třistapětašedesát 021

Usnula jsem. Už včera večer a probudila se až v noci - tedy dnes v brzkém ránu. Vyčistila jsem si jen zuby, převlíkla noční košili, mírně pozevlovala na PC, udělala fotky a šla chrnět dál. Trochu jsem se ovšem probrala a tak to nebylo hned, ale prospala jsem se docela pěkně. Asi to mý vyšťavený tělo potřebovalo.
Je mi trochu líp, ale bylo i lepšejš. No, nestěžuju si.

Baví mne Tumbrl. Jasně, bylo to jednodušší, když jsem měla Android a fotila a postovala rovnou při akci, ale ta skutečná podstata je v tom, zda mne to baví. Nebo snad ne? Ve včerejším nadšeném rozhovoru s *T*, který si prostě Tumbrl napodruhé zamiloval, mi došlo, že já vlastně taky. Jasně, je to jen jiná forma blogu, ale já jsem si to už na začátku nastavila jako fotoblog a v tomto formátu ho používám. Pro mne je to tedy rozhodopádně jiné. A supr!

Byly jsme na hřišti. A on tam nebyl. Řeč je o synovi. On tam nešel. Nechtěl. Dal mi to jasně najevo - prý je mu zima. Na slunci sedět odmítl, odmítl si hrát, odmítl se přizpůsobit. Tak na hřiště nedošel ... a prostě odešel.
Opravdu odešel a naprosto sám dorazil domů.... Tam vlezl do postele a usnul. Tak doufám, že není nemocný!
A já si říkala, že se nějak dlouho nevrací, když jsem tam čekala s Baruškou. Jak by mohl, když mezitím na vlastní pěst přešel velkou silnici, menší silnici a prošel dobře známou trasu, kterou chodí už x let, naprosto úplně sám - bez úhony. Tý jo, no, trochu jsem se bála, ale je to borec. Je to už velký kluk.
Možná ne úplně tak velký, ale duchem určitě...

Jsem plankton. Ano, někdy se cítíme příliš nepatrní a neschopní cokoliv měnit. A jsme tím možná i paralyzováni, což je vrchol celé té nechutně pasivní situace. Jen se necháváme unášet a je nám tak trochu jedno, co s námi bude, protože vlastně nic nevíme, neřešíme. Možná ani nejsme z podstaty bytí. Unášeni proudem pak skončíme v břichu nějaké velké ryby. To je celé. Nic víc, nic míň.

Jaká 3 slova najdete jako první?

1. října 2014

Třistapětašedesát 020

Zase WOLím. Prostě fotím další týden života. Jo. Jsem zvědavá jak dopadne tenhle týden. Víkend bude bez dětí a já se zase zahrabu doma u práce, tak snad to nebude moc nuda, protože jsem se přistihla že ven vycházím jen s dětmi, nebo pro děti. Jinak sedím u PC a jediný důvod, proč u něj nesedět je nějaká primitivní potřeba těla - hlad či vyměšování. Hrabe mi!

Zraňuju sebe samu. Pokud dávám to nejlepší ze sebe pod cizím jménem, nemohu čekat, že dostanu uznání za svou práci. Zabolelo to! Hodně to zabolelo. Ale to je život - občas se věci prostě se*ou a má to taky svý důvody. A jen to ukazuje na věci, který člověk nemá vyřešený. Ukazuje to, jak málo si váží sebe. Jak málo si věří. To je můj mega úkol už pár let a věřím, že do roka ho zmáknu. Rok je dost na to, aby se věci posunuly. Vím to...

Nemohu kreativně pracovat. A tak jsem si řekla, než abych čuměla do prázdna, přitrouble prokrastinovala a prohlubovala už tak nedobrý pocit dnešního dne, koukla jsem se do seznamu mého výzvového to-do-listu, v němž jsem už přes měsíc nebyla a řekla si, že bych se mohla kousek pošoupnout. Tak jsem se pošoupla...

Překvapena zprávou. Jiskřička dnešního chmurnýho dne. Já měla plán, že napíšu každý měsíc básničku. Není to tak snadný, jak jsem si myslela. Jednak jsem vypadla z rytmu a nějak jsem vypadla ze sebe a svýho stylu. Nicméně se vždy o něco pokusím - zrovna jako dnes. Ačkoliv to byl jen výkřik, chápu to pozitivně - snažím se. Nicméně díky tomuto počinu jsem zjistila, že na mne na Písmáku už přes rok čeká zpráva. Vážně je rok 2014? Takže já tam mám zprávu z minulého roku, která je odpovědí na zprávu starou roky 3? Není to příliš patetický?
Ooooou, to je síla. Vážně síla! A víte co, je fakt den na prd, ale tohle, tohle mi udělalo maximální radost. Díky.