Pojedla jsem v restauraci. Na pozvání. Modrý zub se to tam jmenuje a bylo tam okolo oběda pěkně narváno. Vonělo tam koření, smažené nudle a maso. Zasedli jsme hned k baru a skvěle se bavili. Dala jsem si vegetariánský talíř jehož název jsem ani neuměla vyslovit - prostě Kung fu Panda: smažené nudle s tofu a místo arašídů jsem si vyžádala oříšky kešu. Nebylo to pálivé, ba naopak a velmi jsem si pochutnala. Navíc jsem si dala nestereo - celou porci jsem jedla hůlkami. Občas to byl boj, ale stálo to za to, za ten pocit jíst to takhle. Myslím, že i způsob jedení dělá jídlo jídlem.
Díky za pozvání - bezva společnost s úžasným jídlem.
Stojíme a čekáme. Nástupiště se plní. Nervozita stoupá, blíží se uzavírací doba družiny. Ale co nadělám? Čekání na 22 je jak absurdní drama od Samuela Becketta. Akorát tomu chybí ty správné kulisy. Každopádně díky školní družině, která má AŽ do 17:30. Asi by mne už naháněla sociálka, proč jsem si nepřišla pro svého jediného syna. Navíc prvorozeného! Ještě, že je družina až do půl šestý. Ale trochu jsme se bála, zda jsem se nepřehlídla. A proč to celé? Nevím, asi špatná konstelace na dnešních kolejích: 22 měla zase absenci. Značně tragickou. Nejen, že jsem přišla pozdě pro Barču, nicméně díky společné aktivitě byla šance přijít včas. 17 minut trvalo, než dorazila naše tramvaj. Totálně narvaná! Polovina lidí zůstala na peróně. A tak jsme zkroušeně čekaly na další. Přijela a my dorazily úspěšně pro brášku do školy.
Yes!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)