Je mi trochu líp, ale bylo i lepšejš. No, nestěžuju si.
Baví mne Tumbrl. Jasně, bylo to jednodušší, když jsem měla Android a fotila a postovala rovnou při akci, ale ta skutečná podstata je v tom, zda mne to baví. Nebo snad ne? Ve včerejším nadšeném rozhovoru s *T*, který si prostě Tumbrl napodruhé zamiloval, mi došlo, že já vlastně taky. Jasně, je to jen jiná forma blogu, ale já jsem si to už na začátku nastavila jako fotoblog a v tomto formátu ho používám. Pro mne je to tedy rozhodopádně jiné. A supr!
Byly jsme na hřišti. A on tam nebyl. Řeč je o synovi. On tam nešel. Nechtěl. Dal mi to jasně najevo - prý je mu zima. Na slunci sedět odmítl, odmítl si hrát, odmítl se přizpůsobit. Tak na hřiště nedošel ... a prostě odešel.
Opravdu odešel a naprosto sám dorazil domů.... Tam vlezl do postele a usnul. Tak doufám, že není nemocný!
A já si říkala, že se nějak dlouho nevrací, když jsem tam čekala s Baruškou. Jak by mohl, když mezitím na vlastní pěst přešel velkou silnici, menší silnici a prošel dobře známou trasu, kterou chodí už x let, naprosto úplně sám - bez úhony. Tý jo, no, trochu jsem se bála, ale je to borec. Je to už velký kluk.
Možná ne úplně tak velký, ale duchem určitě...
Jsem plankton. Ano, někdy se cítíme příliš nepatrní a neschopní cokoliv měnit. A jsme tím možná i paralyzováni, což je vrchol celé té nechutně pasivní situace. Jen se necháváme unášet a je nám tak trochu jedno, co s námi bude, protože vlastně nic nevíme, neřešíme. Možná ani nejsme z podstaty bytí. Unášeni proudem pak skončíme v břichu nějaké velké ryby. To je celé. Nic víc, nic míň.
Jaká 3 slova najdete jako první?
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)