15. prosince 2014

Třistapětašedesát 095

Honí mě mlsná. Nevím sice proč ZASE a proč TEĎ, a je mi jasný, že to MÁ nějaký důvod, nicméně já jen vidím jak vznikají další a další obaly od sladkostí a kupí se na mi na stole. Už jsem posnídala kávový dezert s pařížskou šlehačkou a dala si loupák. Snědla dvě jablka (och, světlá chvilka!). Pak jsem ale došla do kuchyně pro další loupák, který jsem snědla tak rychle, že jsem si toho ani nestihla všimnout, a teď už bych zas něco. Tak jsem si vzala tyčinku ala Mars a doufám, že tohle je poslední sladký dnešního dne. Asi mi hrabe ;-)
P.S.: Nebylo! Ještě přibyl kousek čokolády a oříšková tyčinka s medem.

Stojím na červené. Stojím tam jako jediná a čekám. Na rozdíl od ostatních chodců. Nemyslím si, že spěchám míň. Chci být taky brzo na místě, dokonce moc, protože každá minuta se mi dnes počítá (vlastně vždycky se počítá!) Ale já způsobně stojím. A přemýšlím...
Měla bych taky přejít? A proč? Mohla bych na červenou? No samozřejmě, že MOHLA. Mohla, ale nechci, protože mne naučili, že se chodí na zelenou. Kvůli bezpečnosti. Tu mi sice paní, co v modrém BMW jede taky na červenou, hned těžce vyvrátila, ani se neobtěžovala kouknout, jestli náhodou nějací chodci nejdou, ale přesto. Zelená je zelená, proč tady dělat revoltu? Jak pak po dětech chtít, aby chodili podle panáčků, když si sama budu dělat co chci, bez ohledu na nějaký řád. Ach ano, pravidla se mohou občas porušovat, ale musí se rozlišovat pravidla vhodná k porušení (třeba co se týče perspektivy, která přinesl kubismus) a pravidla nevhodná k porušení ...



Retro 4-11-2014 - co dodat. Někdy blbneme my, někdy blbnou druzí. Dnešní den to samé v bledě modrém. Jednou blbneme my, podruhé jiní. Tak to občas bývá... Houpačka života. Je nehoupání se řešením? A když budeme míň dole, můžeme pak očekávat, že budeme výš nahoře? To by odpíralo veškeré fyzice. To zní jako výzva... tak třeba někdy. Není v tom už posedlost?

12. prosince 2014

Třistapětašedesát 092

Jediná jistota jsou nohy. Zase nejela. A bylo to do nebe volající. Čekaly jsme skoro 25 minut na jednu jedinou 22. Marně. Pak už jsem to duševně nevydržela pod tlakem představy, jak dostanu ve škole sprďáka, a nastoupily jsme, v naději, že bude líp, do 18. Vystoupily jsme hned druhou zastávku a přešly do opačného směru, protože tam jedou na Pavlák 3 tramvaje.
Bohužel první přijela trojka, pak osmnáctka. V zatáčce jsem zahlídla inkriminovanou 22 a myslela jsem, že snad sním. To snad není možné! Zmítala mnou chuť šílet, ale současně bylo jasný, že to nemá žádný, ale vůbec žádný význam a v tom zoufalství jsem se musela smát. Ale ten smích byl taky trochu zoufalý. Překvapilo mne, že jsem na to reagovala takhle, přestože to vůbec nebylo přehnané, jen jsem to mohla prostě hodit za hlavu...
Nakonec přijela totálně nacpaná desítka, takže jsme si užily asi jako bysme jely v té 22 :-D A když jsme vystoupily na následující stanici, abysme pustili lidi, co skutečně chtěli vystoupit, zahlídla jsem 22 číslo 2. Podle mého to ale byla v pořadí třetí, protože v ní sedělo, dohromady ve dvou vozech, 7 lidí. A za námi jela další 22. Obávám se, že ta jela úplně zbytečně!

Unavená. Opravdu hodně unavená. Poslední dny tak silně, že si jdu odpoledne lehnout. Včera mi ta podvečerní hodinka bodla. Dnes ani po 2,5 hodině přerušovaného spánku u řvoucích dětí, jsem nedošla patřičného odpočinku. Trochu sama sebe tou únavou děsím. Tohle jsem nikdy nezažila. Ano, byla jsem unavená, ale prostě jsem se prospala a bylo to. Tady to tak úplně nefunguje.

Přemýšlím, zda taková skutečně existuje. Zda jsou tak dobrodružné ženy, dá-li se to tak nazvat. Mísí se v tom vzrušení, riziko a taky trochu neúcta k sobě sama. Jít ven, vyhlídnout si chlapa a nechat se někde za rohem, nebo v parku, přefiknout? No jak to jinak nazvat? A to je celé, takhle to stačí. Jako představa pro milování to může být dost rajcovní, o tom žádná, ale vědomí, že to takhle opravdu dělám, že tohle je reálná situace... Nejsem si jistá. Vlastně, jsem si jistá, že tohle NE. A nějak ani neznám žádnou takovou ženu, která by to tak měla. Kromě té z povídky v knížce Všemi smysly. No je vidět, že ještě neznám dost různých typů žen. Nicméně, ta knížka je skvělý čtení... U těhle kapitol jen doufám, že mi nikdo nečte přes rameno. To bych se snad i začala stydět. Chich.

Retro 1-11-2014 - dnes by mne ten dýňový zázrak potěšil. Kdyby mi ho někdo, s poctivou šlehačkou a vlašskými ořechy, naservíroval až do postele. Přisedl si ke mě, pohladil mě a řekl: "Tohle je pro tebe, z lásky. Hoď všechno za hlavu a nech si chutnat!" A já bych ho poslechla. Bez protestů. A ráda! A pak si konečně spokojeně složila hlavu do jeho klína a spala a spala a spala...

11. prosince 2014

Třistapětašedesát 091

Trochu napětí. Dovezli nové čokolády a nejsou ještě všechny naštítkované. Ovšem stav zásob je už tak žalostný, že prostě je třeba stále přehrabávat jednotlivé krabice a hledat, abychom naplnili potřebnými kousky jednotlivé objednávky, a z toho mi už vážně hrabe. Poslední dny dostávám tolik "kopanců" ohledně organizování, že jen totálně slepá a blbá bych si nevšimla. Zajímavé ovšem je, že během prosince jsem nejvíc došla k zajímavým závěrům a rozhodnutím ohledně úklidu a organizace věcí. Bohužel je teď nejmíň času s tím něco dělat, takže napětí stále zůstává a já jen vím, co bude třeba udělat, protože teď už jsem si 100% jistá, že pokud to neuklidím, nepohnu se ani o píď...

Zdřímnutí. Večer jsem nějak podlehla únavě a tak jsem nechala děti koukat na pohádky a sama se odebrala do říše vlastních - nových pohádek. Aniž bych si to uvědomila, opravdu jsem skoro na hodinu usnula a vím, že se mi něco zdálo a pak jsem byla velmi zmatena, když se náhle u mne objevily studené malé nožičky, které se přišly ohřát. Takže to hned v následující chvíli bylo i krásný. Jééééj....

Retro 31-10-2014 Možná bych si měla půjčit ty Monology vaginy... a napsat alespoň ten pitomej článek, protože to nějak přestávám dávat v takové míře, jak bych chtěla... ale nevzdám to. Tohle je to jediný, co dává v tom všem smysl. No ne?

8. prosince 2014

Třistapětašedesát 088

Myslím si, že když pro sebe udělám jednu drobnost, tak to vynahradí ty stovky jiných, které pro sebe zbůhvíjakého důvodu nedělám? Jsem tak hloupá, nebo tak bezohledná vůči sobě? Vynahradí jedna slabá chvilka dělání si radosti ty desítky, kdy na sebe kašlu?
Ne, nejsem královna a takhle nikdy nebudu. Nejsem dokonce už ani princeznou. V tuhle chvíli jsem klesla hloubš, než jsem si jen mohla představovat. A jsem to já, kdo se tam dostal. A jsem to zas jen a pouze já, kdo se může zvednout a zase začít zářit. Jen teď nemám páru, kdy to zas bude.

Unavená. Stále. Zběsile. Nekonečně...

Retro 28-10-2014 Aha, tak jsem začala pracovat o kapku víc, ale nějak to zkracuje délku mého spánku. Což asi není úplně dobře a vlastně to jen dokazuje to, že ani po takové době jsem NIC nepochopila. Ale je tohle skutečně to řešení? A k té poslední otázce: jsem si 100% jistá, že tenhle moment má k perfetnosti hodně hodně daleko...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - ovoce ano, zelenina ne

7. prosince 2014

Třistapětašedesát 087

Projevovat vděk. Kdykoliv projevuji ostatním vděčnost za věci, za které to nečekají, cítím, jak roste moje síla. Možná je to jen tím citem, který se s upřímnou vděčností v člověku usadí. Nevím proč a nepotřebuji to vědět. Stačí, že jsem si toho všimla. A všimla jsem si, že je mnohem účinnější vděčnost projevovat vem, než si to jen někam zapisovat. Ze dopad takového konání je mnohem rychlejší a vrací se jako bumerang. To se mi neuvěřitelně líbí. Jednoduché a funkční. Wow.

Rozvolněná. Ale pracovní...

Očekávání. *R* si povzdechla, kde jen najít chlapa, který myslí i na někoho jiného než jen na sebe. Dobré povzdechnutí, ale špatně položená otázka. Hledat odpověď venku je v tomto případě zcela zbytečné. A hlavně nás to od cíle spíš odvádí, než přibližuje. Proto já sama už nehledám. Jasně, občas mne to chytne, když na mne dolehne pocit samoty. Chci najednou uspíšit věci, které nelze... ale vždyť hledat nemusím. Dokonce se nemusím ani nijak extra snažit a trápit.
Stačí, když budu mít ráda sama sebe a budu sama tím člověkem, se kterým bych chtěla žít. A já moc dobře vím, že zde mám ještě velké, velké mezery. Že je na čem makat. Jenže někdy i chvíli nic nedělat, a nechat věci plynout, je řešením. A tak teď nechávám zas věci usadit, když jsem trochu v klidu. I duše potřebuje relax.
Nechat ji žít, nechat ji rozvinout, rozvonět...

Retro 27-10-2014 Tenhle den je zralý na veškerou mou vděčnost. Tolik radosti? Totální koncetrát, který bych si mohla přečíst pro inspiraci, abych si zlepšila špatnou náladu. Možná bych o tom mohla uvažovat a tu čokoládu vynechat. I když teď se zrovna nešetřím, chich...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - ...

6. prosince 2014

Třistapětašedesát 086

Udělala jsem si plán a snažím se ho dodržet.
V mezičasech se vždy rozpomenu a fotím WOL, a taky, abych vypla hlavu, chci dělat dřepy a kliky. Úplně to ale nevychází.
Už trochu blbnu, ale vážně se snažím. Asi jsem si nandala - ostatně jako vždy - velký sousto, ale zmáknu to. Když ne dnes, tak to dotáhnu zítra. Jen si to musím dobře vošéfovat, protože zítřek je kratší a musím začít tím skutečně důležitým.
Tím SKUTEČNĚ důležitým. Tím, co nepočká. Tím, na čem závisí život. Můj. Můj a mých ratolestí, hih.

Nechutně relativní. Ano, řeč je o veličině nazývané čas. Někdy pár dní může být nepřekonatelnou bariérou na cestě dál. Pár hloupých dní, ve kterých se zmítáme. Ach ano, znám ty dny. Ty nekonečně dlouhé dny, kdy toužíme, aby se něco stalo. Dny plné čekání a očekávání něčeho... čehokoliv. Dny plné doufání. Doufání. Dny plné zbytnělých představ, které dusí, mučí a skučí v hlavách i duších. Ještě že tyhle dny nejsou teď i mé. Ale rozumím jim. Naprosto.

Retro 26-10-2014 Jooo, udělat alespoň pár užitečných věcí a mohu být v pohodě. Tak co vlastně řeším?

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno

5. prosince 2014

Třistapětašedesát 085

Ranní děs běs. Ráno je vážně důležitý. Moje rána většinou stojí za prd. Dohadování s dětma, diskuze nad nutností odejít do školy, odejít včas, odejít kompletně oblečený. Prostě ODEJÍT do školy. Chjo. Stále stejná písnička. Stále stejné dohady, každý pracovní den. Do zblbnutí. Jemu je to fuk, ale mne to štve. Uvědomuju si, že ten jeden bezproblémový den jednou za 14 dní je vážně supr, ale zatím ho neumím znásobit. A ani si ho neumím v hlavě dost živě uložit, abych z něj těžila, protože prostě mám vytěžíno. A tak se snažím vždy jen oklepat, spláchnout to protivné ráno v okamžik kdy bouchnou dveře školy a modrá aktovka zmizí v útrobách šatny. Chjo, třeba někdy jindy jinde, s jinými dětmi... nebo bez :-D

Nefunguje to. Zkrátka můj G-kalendář je mi nepřístupný. Začalo to už minulý týden, kdy to občas nechtělo zadat novou událost. Nenechala jsem se odbít, a většinou jsem to na několikátý pokus zlomila a bylo zapsáno. Sice s tím pak už nešlo hnout, ale bylo to tam. Jenže od pondělka mi to tam vypisuje html kód v levé liště a od té doby je to naprosto imunní pro jakoukoliv aktivitu. Ani prohlídnout mne to nedovolí. A tak mi z cizí vůle, ze dne na den, bez upozornění, zapověděli zápisky asi 20 dní zpětně, které jsem dosud neměla čas hodit na blog, přestože je relativně pečlivě zapisuju alespoň tam. Mrzí mne to. Neeeee, štve mě to. Ovšem to je to jediný, co může. A to mnoho nezmůže. Takže jedeme dál. Ono to nějak dopadne...

Dozrává ve mne. Debordelizační plán. A těší mě, že dostává jasnější a jasnější obrysy. A někdy to nejsou jen obrysy. Dokonce už naprosto věrohodně uvažuju nad věcma, které jsem ještě před půl rokem vnímala jako naprosto zcestné řešení. Teď, čím víc se s daným faktem konfrontuji, tím víc mi dává smysl a tím víc cítím, že to nebude ztráta, ale obohacení. Tedy přesně to, po čem toužím. A přestože mi podobný obraz připadal před časem jako šílené řešení, vnímám ho nyní jako jediné možné a skutečné řešení. Jistě, čas zde sehrál nezanedbatelnou roli. A je to tak dobře.
Možná budu muset udělat ještě pár ústupků, které stejně za pár měsíců vyhodnotím jako zbytečné a tak, právě teď,když to píši, pohrávám si s myšlenkou: "Co kdyby sis věřila!" A jen to udělala. Tečka.
Uf. Jdu se na to vyspat!

Retro 25-10-2014 Ach ano. Být na kaši. Ale v tom pozitivním slova smyslu. Je to ten uklidňující stav vypnutí. Stav, kdy věci fungují, plynou a vy v nich. Chvíli se vypnout. Vypnout celý svět a nadechnout se čerstvého vzduchu. Aaaach. Kéž by to šlo zachovat věčně. Jenže nejde. Nejde a člověk musí jít dál a vytvářet si nové skvělé okamžiky. Najít si na to prostě čas. Nic víc...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - oboje zvládnuto skvěle

3. prosince 2014

Třistapětašedesát 083

Proudy lidí proudí nahoru a dolů. A já s nimi.
Jsem v proudu.
Spěchám. A přesto nemám dojem stresu.
Jen plynu s proudem, S vlnou.
Scházím do hlubiny metra. Tam mne pohltí vlídný had a vyplivne, mírně hladově, o dva hlty dál. A já se jen bezbranně nechám vynést proudem - bez námahy, bz tlaku, jako bych snad ani neměla tělo. Jen prodím nahoru a pak dolu s všemi těmi lidmi...

Něco vymyslet. Nebýt zaměstnanec. Nebýt v područí cizích plánů, které realizujeme naším časem a našimi schopnostmi. Ale co když nejsme ti, kteří umí sami od sebe něco vytvořit? Co když nejsme ti, kteří jsou schopni předávat něco dál? Co když nemáme co předat? Ono jedna věc je být v něčem šikovný a druhá věc je umět z toho udělat prodejní artikl. Myslím, že to není jen o tom, že se rozhodnu. Nebo to tak možná je, jen já jsem nějaká zabedněná? Nicméně pracovat sám na sebe je zase jen pracovat. Né, že bych nechtěla pracovat, jen ta moje předsatava o práci se mi zdá tak šílená, že vůbec nejsem schopna začít uvažovat o tom, jak z toho udělat realitu. Asi ještě potřebuju pár dílků do skládačky. To je taky cesta...

Retro 23-10-2014 Chytnout tak takovou slinu v psaní i do života. Chytnout něco ve svým životě a vědět. Neplácat se zprava doleva. Mít jasno. Těší mě, že jsem se cítila takhle nadšeně. Teď se jen zmítám v únavě a honbě za přežitím. Asi mi zas hrabe...

1. prosince 2014

Třistapětašedesát 081

Nebrat věci jako samozřejmost a zamilovat se do své práce. Protože ať to vypadá jak chce, nic z toho, co mám, není skutečně mé. A i to, co je mé, není tím, čím se zdá být. Jsem jen součástí plánu, projektu, uskutečňování vize. Jsem jen součástí něčeho a jsem ráda, že u toho mohu být. A i když si někdy říkám "co by kdyby..." nic z toho není. Žádné potom a někdy. Je jen to, co vytvářím, co vytvářím se zapáleným srdcem, s láskou k práci, kterou dělám. To jediné má smysl. A ani to není samozřejmost. Samozřejmě!

Retro 21-10-2014 - OK, budu! Budu šťastná. I když jsem unavená, vyčerpaná, zamyšlená, hledající, ztracená a spoustu dalších věcí, budu šťastná. Jen tak, protože je to volba, že jo. Je to volba. Moje volba...