12. prosince 2014

Třistapětašedesát 092

Jediná jistota jsou nohy. Zase nejela. A bylo to do nebe volající. Čekaly jsme skoro 25 minut na jednu jedinou 22. Marně. Pak už jsem to duševně nevydržela pod tlakem představy, jak dostanu ve škole sprďáka, a nastoupily jsme, v naději, že bude líp, do 18. Vystoupily jsme hned druhou zastávku a přešly do opačného směru, protože tam jedou na Pavlák 3 tramvaje.
Bohužel první přijela trojka, pak osmnáctka. V zatáčce jsem zahlídla inkriminovanou 22 a myslela jsem, že snad sním. To snad není možné! Zmítala mnou chuť šílet, ale současně bylo jasný, že to nemá žádný, ale vůbec žádný význam a v tom zoufalství jsem se musela smát. Ale ten smích byl taky trochu zoufalý. Překvapilo mne, že jsem na to reagovala takhle, přestože to vůbec nebylo přehnané, jen jsem to mohla prostě hodit za hlavu...
Nakonec přijela totálně nacpaná desítka, takže jsme si užily asi jako bysme jely v té 22 :-D A když jsme vystoupily na následující stanici, abysme pustili lidi, co skutečně chtěli vystoupit, zahlídla jsem 22 číslo 2. Podle mého to ale byla v pořadí třetí, protože v ní sedělo, dohromady ve dvou vozech, 7 lidí. A za námi jela další 22. Obávám se, že ta jela úplně zbytečně!

Unavená. Opravdu hodně unavená. Poslední dny tak silně, že si jdu odpoledne lehnout. Včera mi ta podvečerní hodinka bodla. Dnes ani po 2,5 hodině přerušovaného spánku u řvoucích dětí, jsem nedošla patřičného odpočinku. Trochu sama sebe tou únavou děsím. Tohle jsem nikdy nezažila. Ano, byla jsem unavená, ale prostě jsem se prospala a bylo to. Tady to tak úplně nefunguje.

Přemýšlím, zda taková skutečně existuje. Zda jsou tak dobrodružné ženy, dá-li se to tak nazvat. Mísí se v tom vzrušení, riziko a taky trochu neúcta k sobě sama. Jít ven, vyhlídnout si chlapa a nechat se někde za rohem, nebo v parku, přefiknout? No jak to jinak nazvat? A to je celé, takhle to stačí. Jako představa pro milování to může být dost rajcovní, o tom žádná, ale vědomí, že to takhle opravdu dělám, že tohle je reálná situace... Nejsem si jistá. Vlastně, jsem si jistá, že tohle NE. A nějak ani neznám žádnou takovou ženu, která by to tak měla. Kromě té z povídky v knížce Všemi smysly. No je vidět, že ještě neznám dost různých typů žen. Nicméně, ta knížka je skvělý čtení... U těhle kapitol jen doufám, že mi nikdo nečte přes rameno. To bych se snad i začala stydět. Chich.

Retro 1-11-2014 - dnes by mne ten dýňový zázrak potěšil. Kdyby mi ho někdo, s poctivou šlehačkou a vlašskými ořechy, naservíroval až do postele. Přisedl si ke mě, pohladil mě a řekl: "Tohle je pro tebe, z lásky. Hoď všechno za hlavu a nech si chutnat!" A já bych ho poslechla. Bez protestů. A ráda! A pak si konečně spokojeně složila hlavu do jeho klína a spala a spala a spala...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)