Třistapětašedesát 085

Ranní děs běs. Ráno je vážně důležitý. Moje rána většinou stojí za prd. Dohadování s dětma, diskuze nad nutností odejít do školy, odejít včas, odejít kompletně oblečený. Prostě ODEJÍT do školy. Chjo. Stále stejná písnička. Stále stejné dohady, každý pracovní den. Do zblbnutí. Jemu je to fuk, ale mne to štve. Uvědomuju si, že ten jeden bezproblémový den jednou za 14 dní je vážně supr, ale zatím ho neumím znásobit. A ani si ho neumím v hlavě dost živě uložit, abych z něj těžila, protože prostě mám vytěžíno. A tak se snažím vždy jen oklepat, spláchnout to protivné ráno v okamžik kdy bouchnou dveře školy a modrá aktovka zmizí v útrobách šatny. Chjo, třeba někdy jindy jinde, s jinými dětmi... nebo bez :-D

Nefunguje to. Zkrátka můj G-kalendář je mi nepřístupný. Začalo to už minulý týden, kdy to občas nechtělo zadat novou událost. Nenechala jsem se odbít, a většinou jsem to na několikátý pokus zlomila a bylo zapsáno. Sice s tím pak už nešlo hnout, ale bylo to tam. Jenže od pondělka mi to tam vypisuje html kód v levé liště a od té doby je to naprosto imunní pro jakoukoliv aktivitu. Ani prohlídnout mne to nedovolí. A tak mi z cizí vůle, ze dne na den, bez upozornění, zapověděli zápisky asi 20 dní zpětně, které jsem dosud neměla čas hodit na blog, přestože je relativně pečlivě zapisuju alespoň tam. Mrzí mne to. Neeeee, štve mě to. Ovšem to je to jediný, co může. A to mnoho nezmůže. Takže jedeme dál. Ono to nějak dopadne...

Dozrává ve mne. Debordelizační plán. A těší mě, že dostává jasnější a jasnější obrysy. A někdy to nejsou jen obrysy. Dokonce už naprosto věrohodně uvažuju nad věcma, které jsem ještě před půl rokem vnímala jako naprosto zcestné řešení. Teď, čím víc se s daným faktem konfrontuji, tím víc mi dává smysl a tím víc cítím, že to nebude ztráta, ale obohacení. Tedy přesně to, po čem toužím. A přestože mi podobný obraz připadal před časem jako šílené řešení, vnímám ho nyní jako jediné možné a skutečné řešení. Jistě, čas zde sehrál nezanedbatelnou roli. A je to tak dobře.
Možná budu muset udělat ještě pár ústupků, které stejně za pár měsíců vyhodnotím jako zbytečné a tak, právě teď,když to píši, pohrávám si s myšlenkou: "Co kdyby sis věřila!" A jen to udělala. Tečka.
Uf. Jdu se na to vyspat!

Retro 25-10-2014 Ach ano. Být na kaši. Ale v tom pozitivním slova smyslu. Je to ten uklidňující stav vypnutí. Stav, kdy věci fungují, plynou a vy v nich. Chvíli se vypnout. Vypnout celý svět a nadechnout se čerstvého vzduchu. Aaaach. Kéž by to šlo zachovat věčně. Jenže nejde. Nejde a člověk musí jít dál a vytvářet si nové skvělé okamžiky. Najít si na to prostě čas. Nic víc...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - oboje zvládnuto skvěle