Udělala jsem si plán a snažím se ho dodržet.
V mezičasech se vždy rozpomenu a fotím WOL, a taky, abych vypla hlavu, chci dělat dřepy a kliky. Úplně to ale nevychází.
Už trochu blbnu, ale vážně se snažím. Asi jsem si nandala - ostatně jako vždy - velký sousto, ale zmáknu to. Když ne dnes, tak to dotáhnu zítra. Jen si to musím dobře vošéfovat, protože zítřek je kratší a musím začít tím skutečně důležitým.
Tím SKUTEČNĚ důležitým. Tím, co nepočká. Tím, na čem závisí život. Můj. Můj a mých ratolestí, hih.
Nechutně relativní. Ano, řeč je o veličině nazývané čas. Někdy pár dní může být nepřekonatelnou bariérou na cestě dál. Pár hloupých dní, ve kterých se zmítáme. Ach ano, znám ty dny. Ty nekonečně dlouhé dny, kdy toužíme, aby se něco stalo. Dny plné čekání a očekávání něčeho... čehokoliv. Dny plné doufání. Doufání. Dny plné zbytnělých představ, které dusí, mučí a skučí v hlavách i duších. Ještě že tyhle dny nejsou teď i mé. Ale rozumím jim. Naprosto.
Retro 26-10-2014 Jooo, udělat alespoň pár užitečných věcí a mohu být v pohodě. Tak co vlastně řeším?
P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)