30. října 2016

#277 Je to super, ALE...

Jakmile je někde ALE, dostává všechno před tím nepěknou příchuť.
Věci, které fungují a jsou opravdu super, prostě žádná ALE nemají...

To "moje super" má háček. Je to skoba jako prase.
Psát každý den je prostě občas dost, ale opravdu dost náročný.
Před lety se mi to tak nezdálo. Sedla jsem a psala. Prsty mě svrběly a já potřebovala dostat myšlenky z hlavy. OK, neříkám, že to byly vždy literární skvosty, ale o to přece v denících nejde. Tahle výzva také není na cenu za literaturu. To ale nikdy nebyl účel...

28. října 2016

#275 Katka naruby

Když jsem byla malá, dostala jsem od tety útlou knížku čtvercového formátu. Byla bílá a na ní velkým písmem stálo EMA NAOPAK. Ilustrace mne neuchvátila, ale se zájmem jsem prolistovala život holčičky Emy, která dělá věci tak trochu jinak. Třeba kalhoty si oblíká na ruce a triko na nohy, kakao vyjídá lžící z talíře nebo se místo učesání pořádně rozcuchá.
Prostě Ema, no.

27. října 2016

#274 Ponořit se do života

Vůbec to není o tom, kde jsme. Vůbec to není o tom, co všechno máme, co vlastníme nebo o tom, co postrádáme. Možná je pohodlné myslet si, že by to tak být mohlo. Prdlajs!

22. října 2016

#269 Sobota - návštěvní den

Dnes jsme byli na báječné návštěvě. Užila jsem si to já i děti a cestou domů jsem si zavzpomínala, jak jsme často chodívaly na návštěvy, když jsem byla malá. Sobota, to byl návštěvní den.

Vždy jsme se pěkně oblékly - což jsem ne vždy chápala a oceňovala, protože návštěva pro mne znamenala zadovádět si, a to v silonkách a skládané sukni šlo prostě trochu dost blbě. Takže jsme se krásně oblíkly, vzaly něco dobrého a vyrazily.

2. října 2016

#249 Prostě dělej, co miluješ

Tohle je úžasně silné video. Nic, co by nikdo z nás neslyšel, nevěděl, po čem by netoužil...
Přesto je to tak vzdáleno...
Vždy mne zamrazí a cítím v sobě hodně zvláštní pocit kolem srdce a v oblasti břicha.

Chtěli bychom dělat věci, které nás vnitřně dělají šťastnými, ale nakonec jdeme dělat to, co si myslíme, že je správné, bez ohledu na naše štěstí a spokojenost. Peníze jsme si prostě spojili s něčím, co je nutné a tak i ta práce musí být nutností a nikoliv chtěním.
A přitom to může být celé úplně naopak...


1. října 2016

#248 Tohle prostě bohatí nedělají

Úklid, synonymum pro nečekané objevy.
Kromě toho, že to pak doma vypadá mnohem líp - v mém případě na stole, tak se v těch haldách papírů, časopisů a starých to-do-listů objevují různé poklady myšlenek. Vlastních nebo zaznamenaných. Většinou pak jen sedím a jsem samé "No jooo", "Jasný." a "Ach tááák..." nebo "No samozřejmě!"

30. září 2016

#247 Nebuď na sebe takovej ras!

Zasekaná.
V sobě. Ve svým životě. Ve svým strachu.
Ve svých pochybách. Ve svých kdyby. Ve svých snech.

Vždycky, když se začtu do jiných mateřských blogů a vidím ty úžasné fotky, čtu ty skvělé zážitky a bambilion nápadů, popadne mne zas ten podivnej pocit mateřský nedostačivosti. Hluboká marnost mateřského bytí. A přitom vůbec NENÍ PROČ!

28. září 2016

#245 Hoyte, moc si mi neušetřil!

Během roku je několik měsíců, který jsou opravdu vydatný na investice. Člověk sáhne na ještě větší dno svýho účtu než normálně. Dokonce často až za něj.
Jedním z těch měsíců je právě září. Začátek školy je vážně smrtelnej. Ale dobrý, přežili jsme. Zase. A tak se o to víc teď pohybuju v módu Kde sebrat a nekrást?

27. září 2016

#244 Sprostá úřednická hra

Vždycky, když přijde mamce pozvánka na posudkovou, padne na ní nervozita a stres. Nevím, jak to ty čarodějnice z úřadu dělaj, ale na dálku jí uhranou až do soudného dne, který je v tomto případě dnem, kdy má poslušně naběhnout do kanclu a poslechnout si to, co je už dávno rozhodnuto bez ní, ale holt ochotnický divadlo frčí i v jednadvacátým století.

26. září 2016

#243 Už jen 122krát

Možná vytáhnu metr a začnu stříhat dny. Pro ten pocit. Protože jsem to nikdy nedělala. Nebo budu lepit samolepky... nebo dávat pětikoruny do kasičky... To je vlastně docela dobrej nápad. Jen vím, že tolik pětikaček nemám... Zatím...

25. září 2016

#242 Neopakovatelné

Fascinuje mne, jak tutéž informaci vnímáme v průběhu času. Uvědomuju si o to víc, jak je náš život a vše, co se v něm děje, neopakovatelně unikátní a naše individuální volby nás vedou k jedinečnému koktejlu zkušeností a znalostí. To vše jsme my.
Nelze to duplikovat bezchybně.
Vlastně to ani není nutné. Proč taky?

20. září 2016

#237 To nemá ani milionář

No, i to se stává. Konečně mám něco, co nemá ani milionář.
Tak ani nevím, zda se smát či plakat.

Naším životem už prošlo tolik lidí, co to s náma mysleli dobře, že bych potřebovala víc rukou, abych to spočítala. Nakonec většina jejich "myslení" skončila tak, že akorát pobírají provize za produkty, který jsou nám mírně řečeno - k ničemu.
OK. Stane se...

18. září 2016

#235 Očištěná deštem

Měla jsem uvěřit, že jsem nepravdivá, když se snažím být pozitivně naladěná. Měla jsem přiznat, že lžu, když se směju, přestože v ústraní řeším, z čeho zaplatím nájem a bojuju každý den o každou korunu. Měla jsem uvěřit, že takhle nejsem autentická, a že abych byla, tak na všechny mám vyblejt naplno svý splíny...

17. září 2016

#234 Mám smysly otupené rýmou

Možná ale přesně tenhle stav potřebuju k něčemu jinému.
Moc dobře vím, jaký pláč jsem spolkla a nenechala naplno projevit. A také vím, že nemá smysl se mu poddávat, protože to stejně nic neřeší. Přesto ta rýma tady dnes je a já se s tím prostě musím srovnat. Hotovo.

16. září 2016

#233 Nepřeskakuj lekce!

Někdy se snažíme přeskočit některý lekce.
Nevím, co přesně nás k tomu vede. Je v tom možná zbytek pubertálního rebelství, kdy prostě nechceme ctít zajetý řád věcí. Řád, který nemá smysl nabourávat. Pak místo prkenných ohrádek chceme bořit čínský zdi. Jsme na sebe naštvaný, protože místo pocitu vítězství se dostáváme do kolotoče pochybností. Víra ohrožena na nejvyšší možný stupeň!

14. září 2016

#231 Plná výčitek

Zacyklená, zahořklá, na zabití.

Říkám jí: "Co blbneš? Jasně, že nemáš život, který by ti mohli druzí závidět, ale takových je... Většina. Spíš se ptám, kde zůstala ta fajn holka, kterou jsem znala?"
Ten pohled, co na mne hodila. Čirý zoufalství.

13. září 2016

#230 2000 žen je má v ruce

zatímco hledají klíče v kabelce...
A co teprve hledat jak ďas brýle, které máte usazeny na hlavě? To je teprve výzva...

Nevím, jak na to číslo přišli, ale já klíče hledám málokdy. A pokud to vypadá, že je hledám, tak to jsem jen nedomyslela nákupní chvilku a klíče včas nevysvobodila ze dna svého batohu a nahromadila na ně nákup. To je taky pochoutka...


11. září 2016

#228 Tajemství štrúdlu

Druhorozená ve vlnách žadoní a loudí nějakou tu asistenci při pečení.
Tak jo. Včera jsme upekly listové taštičky. Trochu z nouze ctnost. Žádný velký přípravy - poslední objevený listový těsto z roku raz dva, poslední tvaroh, trochu skořice a posledních 5 jablíček. No a taky máme ty senzační skoropovidla, který se musí sníst...

10. září 2016

#227 Nic pro dámičky

Nákupy s druhorozenou furt miluju. Sice s drobnými výhradami, ale čert to vem. Co na tom, že vždycky koupíme ještě x věcí navíc. A ta liška podšitá to fakt umí.

Já bývala hrdá na to, jak jsem to zvládala ukočírovat a víc než 2 věci navíc dle režie dětí jsme k pokladně nebrali, ale asi měknu. Anebo žák překonal učitele!

9. září 2016

#226 Nejsem legenda

Už když jsem poprvé viděla tenhle film s Willem Smithem, nedokázala jsem se ubránit dojmu, že ani tak nejde o to, že jako lidi si zahráváme s věcma, který malým dětem do ruky nepatří a že brát si sirky do stohu je prostě blbost, blbost, blbost, ale že je to hlavně o prostém přežití. Skutečném syrovém přežití bez veškeré té podpory, na kterou jsme si sakra dobře zvykli.

8. září 2016

#225 Cestou kolem salonu...

Ne krásy... Tetovacího!
Zvědavě jsem nakoukla. Akorát tam nějakýho borce tetovali. Spousta světla a uvnitř jako by se na chvíli zastavil čas. Všichni nehybní, soustředění. Klidní.

Na stěnách jedno tetování vedle druhého. Ženský, chlapi. Někdy jen kousek těla. A spousta barev. Na zarudlé kůži září čerstvá tetování. Klasická i barevná. Hodně barevná. Na ramenou, na nohách, pažích, zápěstích, na hrudi i na zádech. Symboly, znaky nebo naprosto konkrétní výjevy.

7. září 2016

#224 Není schůzka jako schůzka

Ty bláho, vrátila jsem se z třídní schůzky a mám pocit, že to nebylo k ničemu, že to bylo fakt užitečný. Že to byl dobře strávený čas.
Paní učitelka Jája je klasa!

Co si budeme povídat. Schůzka milenecká alias rande, má ke schůzce třídní asi tak blízko jako lední medvěd k tučňákovi. I nerodič tak nějak tuší, že tohle kafe je spíš z automatu než od baristy. Jinými slovy, třídní schůzka rovná se pruda. Z toho vyplývá, že přídavné jméno je opravdu hodně důležité a slovo schůzka prostě není samospásný. Přídavné jméno hraje prim a těžko hledat zvučný rým..

6. září 2016

#223 Rajsky jablíčková sklizeň

Aj aj, zase tu máme to období, kdy si říkám, jestli to dám (a proč by ne?), jestli to má vůbec ten efekt (a jaký přesně?) a blablabla... Tak na to kašlu. Jo jasně, nezmizí to tím, ale já si tenhle den zapamatuji kvůli něčemu úplně jinému.

5. září 2016

#222 Jak praštěná lopatou

Znáte ty chvíle, kdy vše jede a ... najednou to nejde.
Prvorozený se zasekne, druhorozená se oblíká jak spící chodící a tak nakonec přijdete do školy, kterou mimochodem máte trapně za rohem, minutu před posledním zvoněním... Ale než se rozloučíte, třikrát se opusinkujete a poobjímáte a zdá se, že první školní týden začíná skvěle.

4. září 2016

#221 Zapomínáme svý BEST OF

To, po čem jiní touží, jste si vy už třeba dávno dopřáli do takové sytosti, že vás ani nenapadne, to ještě chtít. Anebo se těšíte na nějaké opáčko v brzké budoucnosti. Nebo vzdálené, to je fuk. A když se to nestane, nevadí. Máte stále tu báječnou vzpomínku...

3. září 2016

#220 To musím udělat!

Přiznám se: ještě jsem nezačala. No, vlastně začala, ale ještě jsem nic neudělala. Ale super je, že na to mám stále ještě 999 dní.

Heh, srším při víkendu vtipem.

2. září 2016

#219 Dát tomu pozornost

Někdy si můžete stomilionkrát říkat, že to takhle už neuděláme a pak uplyne půlrok a my čumíme jak puci a říkáme si: "Ty jo, sakra, jak se to jen mohlo stát?"
No, jednoduše. Nedali jsme tomu potřebnou pozornost.

1. září 2016

#218 Udělej to jako Willy Wonka

V hlavě mi pořád zní ty umpalumpí písničky...

Poslední dny měsíce přemýšlím o svých snech a o tom, jak je naplnit. Zmítám se mezi vrcholy a pády. Nejbožejší nápady střídá... "Blbooooost!"
Pro to tvrzení slyším cizí svůj debilní hlas v hlavě: "To dělá každej!" uzemní mě chytře.

31. srpna 2016

#217 Nepřemýšlet o kdyby

Jsou to 2 týdny zpátky, co se mne Tom zeptal, zda jsem přemýšlela o tom, co by bylo, kdybych před těmi 2 roky nezačala ve firmě.
"Ale já tam ty 2 roky byla!" odpověděla jsem pohotově a musela se smát.

30. srpna 2016

#216 Ten pocit když

... máte černý na bílým, že nejste ta nejhorší a nejnemožnější matka na celým světě.

Člověk tomu velmi, velmi snadno podlehne.
Co na tom, že vás ostatní chlácholí. Stejně to říkají jen proto, abyste se necítili tak špatně. Aby proti těm urážkám a všeříkajícím pohledům vaší zjevné neschopnosti, bylo taky něco pozitivního. Aby proti nim stála i slova plná opaku. Jakože jsem i možná.

28. srpna 2016

#214 Jen jednou za život

Hledala jsem jeden papír a našla úplně jiný list papíru a na něm stálo malým písmem: "Některé věci se nabídnou jen jednou za život."

Já vím. A dokážu s tím žít...
Mnohem víc mě baví věřit tomu, že je to trochu jinak. Tahle věta zní maximálně motivačně, ale stíní jí touha po výkonu a to mě taaaak demotivuje. Hnát se za něčím a drtit se, aby nám to neuteklo a my to neprošvihli.

27. srpna 2016

#213 Nejlepší měsíc? Letošní srpen

Zalistovala jsem ve svém diáři.
Už jen 3 listy a začne září. Hned za listem s mandalou laděnou do hněda, je taková smělá stránka nesoucí název Moje plány a cíle na září. Zatím je prázdná. Jak jinak. Doplním to až první zářijový týden.

25. srpna 2016

#211 Jde to se mnou z kopce!

Pár dní (přesně dva páry) s dětma a všechno je zase v háji. No jo, dobře, přeháním. Ale sakra, co to je? Co se děje?
Přibyde starost o děti a najednou je to moje zase na stoosumdesátýpátý koleji.

24. srpna 2016

#210 382 notes in evernote

Docela slušný číslo, co!
Přesně tolik listů má můj evernote. Teda ten druhý, co je stále tak nějak tím prvním. Ale neměl by už být...

20. srpna 2016

#206 MUSÍM jako hnací motor chtění

Den, který měl být původně pracovním, když jsem se v pátek pustila do webu, si nakonec určil svůj úkol sám. Ostatně, tak nějak se to dělo posledních 14 dní bez dětí.

Plány byly, že musím... aaa chacha, furt mne to baví...
Přesto mě poslední týdny začalo víc bavit, dělat to i "jinak". Tak, jak to cítím a pak sledovat, co se bude dít. A zjišťuju, že to, co se tvářilo jako děsně nutný, takový vůbec není a ty skutečně důležité věci se prostě JEN stanou...

19. srpna 2016

#205 Nejsilnější kouzlo je láska

Všimli jste si, jak je to v pohádkách jednoduchý?
Dva se potkaj a když si padnou do oka, mají jasno. Proběhne nějaký to zachraňování princezny, někdy naopak prince, ze spárů mocného kouzla či čarodějnice, obra a klasicky samozřejmě i draka. Občas se tou největší překážkou stává i zhrzený nápadník a jeho pikle, často ty nejčernější - pekelné.

18. srpna 2016

#204 Hecnu se!

Je to přesně 10 dní, co jsem napsala první blogový článek. Před 13 lety. Jsem vlastně tak akorát v nejlepší fázi puberty. Byla by to ucházející párty, ale letos jsem to svoje blogování snad prvně "neoslavila". Ne proto, že by nebylo co. Naopak.
Po mnoha letech mám pocit, že by konečně bylo co slavit...

16. srpna 2016

#202 Chvála nástěnnému kalendáři

Kdo by si občas nezašpásoval s myšlenkou, jak ovládnout svůj čas. Tentokrát to není žádná sci-fi teorie ani snaha protáhnout se ohbím časové smyčky, ale jen prachsprostá, ale spíš jen prostá, myšlenka k organizaci času.
Vychytaná drobnost.

15. srpna 2016

#201 "Ta" kolonka s obrázkem knihy

Byly doby, kdy i na mém blogu byla v menu jedna kolonka. Malá a prostá. S výmluvným titulkem: CO ČTU.

Vždy tam byl minimálně jeden obrázek. Někdy - výjimečně - i dva. Každý z těch obrázků tam ale nevydržel dýl než 14 dní. Většinou chodil na střídačku po týdnu.

13. srpna 2016

#199 Jsem vybíravá, a(le) opatrná!

Vzpomněla jsem si nedávno na slova, která kdysi padla na mou hlavu: "Máš dvě děti, už si nemůžeš vybírat!" A basta.

Už tenkrát jsem zůstala paf. Aha, takže ženská bez chlapa s 2 dětma nemá nárok si vybrat vhodnýho parťáka podle svých měřítek a musí vzít za vděk tím, kdo projeví zájem?
Uuuuf. Ve který realitě?

12. srpna 2016

#198 Hihi, knihy... knihy a knihy

(tento text je závadný pro knihomoly a milovníky knihoven nacpaných k prasknutí)
Některý věci se hrozně táhnou a ne a ne se dobrat konce.
Třeba jako ty naše knihy...

Už před rokem jsem probrala hlavní knihovnu. Vlastně udělala jsem to hned dvakrát. Poprvé jsme se zbavily všeho, co bylo opravdu hodně hodně navíc - třeba chlapecké beletrie z roku raz dva. Ten můj to stejně číst nebude... Tehdy se mi to podařilo střelit do antikvariátu vcelku bezbolestně a s minimální námahou.

9. srpna 2016

#195 Veverčí chroupnutí...

Zase jsou tu ty dny, kdy mě berou chutě.
Na oříšky!

Už tu asi druhý či třetí den reju čumákem po všech schovkách, kde by se snad mohl zakutálet nějaký ten oříšek... MARNĚ. Všechno je to vyžraný. NĚKDO to vyžral!
No jasně, někdo neznámý... já to (ne)byla!

8. srpna 2016

#194 Já měla dělat věcí!

Když si vzpomenu, někdy, kdysi dávno, když jsem si jen tak snívala o tom, jak až budu matka - to bylo ještě před tím obdobím, než jsem začala veřejně říkat, že děti nechci, že je to vopruz (a měla jsem pravdu!), tak tam patřily třeba ty představy o rodinných víkendových výletech. Ty jsem si totiž vždycky přála. Než mi došlo, že by to pak mohlo vypadat jako ve většině amerických komedií, kde jsou z toho nadšení jen rodiče - teda jen do té chvíle, než jim to děti svýma kecama taky pokazí...

7. srpna 2016

#193 Plakej až zítra!

Vyskočilo na mne ráno z facebooku. Kdyby se ti náhodou chtělo plakat, tak ať víš, že dnes se máš usmívat. A čti si to každý den! Mrkající smajlík. Dokonce dvojitý!


6. srpna 2016

#192 OFF day

Jooo jasně, možná jsem si v pátek říkala, že budu pracovat, ale...
Na rozdíl od jiných super plánů jsem to tentokrát naplánovala jinak - část dne práce a část dne věci pro sebe - blog a WOL. Rozdělila jsem to pěkně napůl s myšlenkou, že nic nehrotím. A nakonec se ten den seskládal tak nějak do pohody úplně sám. Z práce nakonec nebylo nic, ale já jsem báječně zpomalila, což je úplně nejvíc, když se to sejde...

29. července 2016

#184 Chutnám. Voním. Padám.

Když něco děsně chcete a myslíte si, že byste to měli zažít, tak dokud to nezažijete, máte pocit, že o něco vážně vážně velkého přicházíte. Je to vlastně dost podobný pocit, jako když najdete dopis, na který jste neodpověděli a odpovíte. Pak čekáte, co se stane. Pokud vůbec něco...

Vlastně, vždy čekáte, že se NĚCO stane. Bude-li to to nejlepší, co by se ve vašem životě mohlo stát, bude to jako splněný sen. Je to jako pokračovat na cestě, kterou jste kdysi vykročili, ale nedokončili. Z vlastní hlouposti, malosti, čekání na něco...

28. července 2016

#183 Nevyužitá inspirace

Objevila jsem složku s mandalama, co jsem kreslila před skoro 2 lety a se zájem jsem si je začala prohlížet. Čím víc listů jsem otočila, tím víc mi padala čelist. Nikoliv pro kvalitu, ale to, co bylo mezi všemi těmi tahy.

27. července 2016

#182 Vím víc, než si myslím

Nikdy by mě nenapadlo, že toho vím tolik. Jak bych taky mohla vědět, když jsem to vlastně ani nikdy nezjišťovala?
To jsou přesně ty věci, který tak nějak berete jako samozřejmost. Nebo si dokonce myslíte, že vlastně nic moc nevíte, protože někdo, koho jste hodně respektovali, to tak dával najevo...

26. července 2016

#181 Můj tristní fotolife

Taková je pravda. K profíkovi mám daleko. Hodně daleko. Propastně daleko... Ale přesto fotím dál. Vypadá to trochu sebemrskačsky, ale není.

Jooo, jasně, občas mne přepadne turbo, když vidím fotky jiných. Jak oni vidí spoustu úžasných věcí, který já prostě nevidím. S nadšením sleduju jejich alba. Oni mají taaaak zajímavý život. A jak zajímavě ho umí zachytit. A někde vzadu je mi jasný, že jsou to děsný kecy, protože mi jde hlavně o to, bez ohledu na můj i jejich život a okolnosti, zlepšit SVOJE focení natolik, aby pak někdo podobně nadšeně prohlížel i moje fotoalba.

25. července 2016

#180 Tučná jako prase

Ne že bych to kdy nějak extra řešila, ale tohle začíná být je tvrdá realita.
Víte jak my žensky rády přeháníme a každý gram okomentujeme deseti rozvitými větami, i když o nic nejde? Tak to není můj případ. Bohužel.

23. července 2016

‪#178 Příliš komplikovaný

Kdybych měla jedním slovem vyjádřit, jaký je život v naší civilizaci, nenapadlo mne dnes lepší synonymum než KOMPLIKOVANÝ. Ano, všechno si děláme zbytečně složitý a pak jsme zdrceni tím, že se nám nežije snadno! Jak by se nám asi mělo taky žít???

22. července 2016

‪#177 Ponořit se do řádků

Dneska jsme prvně vyrazili na nádraží včas. Přemýšlím teď, jak přesně se to stalo, když byl původně tak rozladěn a připomínala jsem mu odchod méně krát než běžně dělám. Přesto se i on převlékl a připravil včas a bez protestů jsme vyrazili do horka odpolední Prahy...

Cestou jsme procházeli kole kavárny. Seděl tam. Ponořen v knize. Naprostá relaxace a přesto nezměrné soustředění. Tenhle stav miluju...

19. července 2016

‪#174 Sbohem mým kresbám

Taky jedna kapitola minulosti. Jedna z těch příjemných. Jedna z těch, která mne dlouho drásala, že je minulostí. Tak je, a co? Co s tím nadělám.

Mám tu několik (dohromady asi 10!) rolí kreseb z dob, kdy jsem chodila na kurzy kreslení a na uměleckou. Pravěký vzpomínky. Vzpomínky, nad kterýma se vzdychá a můžete se jimi trýznit, jak je to smutný, že už tohle nezažijete. Ach...
Ale vždyť jsem to zažila! A bylo to skvělý! Jak stárnu, tak blbnu...

17. července 2016

‪#172 Léčivé (sebe)uznání

Uzavřít jednu kapitolu života dá někdy fušku. Já se rozhodla už nic nehrotit. Tohle fušování do řemesla běhu času je náročný a přitom stačí udělat to nejjednodušší, co můžete - prostě jen jít dál.

Když porovnám své pocity před týdnem, měsícem nebo před 3, je to jako kdyby to byly tři jiné ženy. Samotnou mne překvapuje, co všechno se v člověku může poskládat, urovnat a překopat během tak krátké doby. Poslední rok (možná dýl) jsem svůj život tak nějak táhla, ale za poslední měsíce jsem zjistila, že tohle vůbec není třeba dělat.

16. července 2016

‪#171 Radost v Radosti

Spěchám na úřad. No jo, chci z nich vymámit nějaký drobný. Je dusno a na obloze jsou dost podivný bouřkový mraky. Tyhle stavy před bouřkou, i kdyby to byla jen moje domněnka, jsou zvláštní. Vlastně dneska se cítím zvláštně, ale určitě to není tím, že jdu orodovat na úřad...

9. července 2016

‪#164 Dost velký sousto

Uf. To jsem ani netušila, jaký to dostane spád.
Všude se tu válí dětské oblečení a já vytahuju další a další. Hledám, objevuju, překvapuju se nalezeným a fotím. Pak přeměřuju, zapisuju a zase to skládám, a těch hromádek je čím dál víc a já se snažím vymyslet nějaký systém, nějaký řád, jak to ukočírovat.

4. července 2016

‪#159 Týden bez dětí

Začal už o víkendu a já se do toho dnes opřela. Makám jak zběsilá. Trochu mi z toho jde hlava kolem, ale dobrý {smích}. Asi vás nepřekvapí, že mám senza plán.

2. července 2016

‪#157 Síla nicnedělání

Učím se to. Nově. Jinak. Maminkovsky...
Protože kdo jiný by mi měl dovolit nechat všechno plavat?
Kdy jindy bych si to měla dovolit, než v moment, kdy můžu...

1. července 2016

‪#156 Zařídím si jiný léto

Před rokem jsem to řekla: Tohle léto chci mít jiný!

Dnes stojím na jeho prahu a nevím, jak přesně "jiný" ho chci, ale co si tak pamatuju, nechtěla jsem tolik otročit. Chtěla jsem i odpočívat, relaxovat a načerpávat sílu. Těšila jsem se, že se letos konečně zastavím, ponořím do sebe a přechroupu celý uplynulý rok, dva, tři... osm.

30. června 2016

‪#155 Recepty bez reptů

Přišel mi poštou recept na recepty. Nevím, jak to ví, ale ví, že se mě to bez debat týká. Podezírám je, že prostě těžce odhadli, že jako většina Čechů jsem i já postižená receptománií {smích}

Kdy to vzniklo, není tak důležité. Někdy v mládí. Štvaly mě kuchařky, ve kterých bylo takové to nejasné pečte dozlatova. To je 20 minut? 30 minut nebo hodina? Nebo cibulku nechte zesklovatět, přičemž nejen, že jsem tenkrát nevěděla, co to znamená, ale chtěla jsem hlavně vědět, jak dlouho u tý pánve s cibulí budu stát, než dosáhnu požadovaného výsledku.

27. června 2016

‪#152 S citem pro přesnost

"Mami, poď pomalejš" volá na mne druhorozená a skáče po bílých kostkách.
Tahle hra nás ještě neomrzela.
"Ahaaaa, ty hraješ hru.." zpomaluju.
"Jo. Nešlapej na černou... A co hraješ ty?"

25. června 2016

‪#150 Opakování matka moudrosti

Nevím, zda opakování chyb je matkou moudrosti, ale zdá se, že to, co se nezdá zcela moudré, je o to více nutné. Pro naše dobro. Pro pochopení. Pro tu zkušenost, že blbej můžu bejt, ale blbější? To už je na pováženou!

24. června 2016

‪#149 Jen si to uvědomit

Vědět je jedna věc. Uvědomění je trochu jiný level. No a vysoká je právě to dělání. Ještě jsem titul nedostala. Zdá se!

Lítám furt někde v oblacích a toužím po změně. Stále tak trochu mimo - moc v hlavě. Za ta léta se to nějak zhoršilo. Dál se často nedostanu. Ke své škodě - bohužel.

Jenže prostá pravda je odzbrojující. Při tom všem doufání a zoufání jsem zapomněla, že mám dvě zdravý nohy, který mě k mýmu snu dostanou. Bez debat.

Celou tu dobu stačí udělat jediné - postavit se a udělat ten první krok!

23. června 2016

‪#148 Co dál?

Ty kráso, co jako dál?
Když člověka tlačí boty, je jeho plán docela jasnej. Někdy k tomu dojde váhavě, někdy omylem, jindy s neochvějnou jistotou. Nakonec, žádné rozhodnutí není příliš malé!
Takže kolem a kolem, je to jistý - boty musí z nohou!

20. června 2016

‪#145 Už nejsem trouba!

No, možná ještě trochu jsem, ale byla jsem jím zbytečně dlouho. A něco ve mě se už dávno rozhodlo, že troubou nebude. A rozhodlo se na vlastní pěst. Stejně bych neuvěřila. Stejně bych to před půlrokem nepobrala. Bylo mu to asi jasný, díky bohu...

19. června 2016

‪#144 Úklidová mise splněna

Vzala jsem to od podlahy. Vlastně tak nízko jsem nešla. Zůstala jsem výš, ale i tak jsem to vzala až na dřevo.

Vím, že jsem ty poličky uklízela 2 roky.
Vím, že stále nebylo dost času, dost chuti, dost času, ale bylo milion důležitějších věcí než úklid kousku mýho života. Nafackovala bych si za to. Ale prostě i to patří k jedné etapě mého života a bylo to tak, jak bylo. Tečka.

18. června 2016

‪#143 Tak trochu jiný den

Ráno vstát a jet na seminář.
O obědový pauze zjistit, že jste si vzali jen ty jablka, ale nezapomněli si vzít časopis, který si přečtete na sluníčku v trávě - na parkovišti...

17. června 2016

‪#142 Snila jsem o výletech po hradech

Dnes mi byl připomenut jeden z mých dávných snů...

Jeho vznik se datuje do doby, kdy jsem děti ještě neměla a ani by nebylo dobré, abych je měla, nicméně je zvláštní, že i když jsem děti nějak extra nechtěla, je to sen, ve kterém figurují. Byla to jedna z těch dívčích naivních představ o rodinném životě, která neměla žádný základ ve skutečnosti (bohužel) a o to víc se jevila jako zcela ideální (mohla být jen moje).

16. června 2016

‪#141 Abych to nezapomněla

Nějak jsem za ta léta pozapomněla, proč jsem tenkrát začala psát. Proč jsem tenkrát vytvořila svý první webofky a rozhodla se přispět i svým dílem do kyber prostoru. Tenkrát v něm bylo trochu víc dýchatelno. informací bylo mnohem míň a mne přišlo moc bezva mít možnost svoje postřehy sdílet dál.

15. června 2016

‪#140 Svět v krabici

Dorazily krabice. Krabice, který jsem si původně před rokem dvěma třemi lety chtěla vlastnoručně vyrobit. V hlavě vypadaly božsky. Všechno tip top. Jen na tý poličce se to furt sesouvalo, vršilo pátý přes devátý a přes desátý vesele padalo, kam se dalo.

Řekla jsem si DOST, když jsem zahlídla tu sugestivní reklamu od paketo.cz. Jo, nebuď pako, když tady maj vhodný krabky za pár kaček. Doma máš tapety, když je budeš chtít mít nějak extra krásný a unikátní, tak si je polepíš (kecy, kecy, kecy).

14. června 2016

‪#139 Hoďka na kávičku

(pozn. pro skutečné kávomilce zde budou popsána neskutečná zvěrstva, takže čtení je jen na vlastní nebezpečí a bez nároku na jakékoliv odškodnění případné újmy na zdraví!)

Hehe, před 10, 15 lety bych si ani nepomyslela, že tohle napíšu. Já a kafe? Ani náhodou. Na kafe by mne pozval jen naprostý neznalec. Já nikdy nechodila na kafe. Nikdy.
Dřív tedy ne.
Teď je to evidentně jinak...

13. června 2016

‪#138 Fokus jako prase

Namotivovaná z včerejšího webináře, jedu jak fretka. Až jsem z toho mírně v šoku.

Vždy mne nepřestane udivovat, jak tatáž informace působí na člověka v průběhu času. Určitě znáte takový ty stavy, kdy čtete třeba podesátý tentýž citát a najednou !PRÁSK! A vám to cvakne a ... víte (nebo něco na ten způsob). Vzápětí se sami sobě musíte smát, jak to, že jste to nevěděli dřív? Jak vám tak primitivní a navíc jednoduchá věc nemohla být tak dlouho jasná?

12. června 2016

‪#137 Jedu pohodu jazz

Původně jsem to včera chtěla dodělat, ale nechtělo se mi...
Měla jsem dvě možnosti: mohla jsem to lámat přes koleno a jít na sílu, nebo radši zvolnit a udělat to, na co se cítím...

V mém světě je v tuto chvíli možná jen jediná volba.
Neee, není to ta první {mrknutí}. Když jsem řekla, že tyhle hry už nehraju, tak je teda nehraju, rozumíme si? Když ne, tak ne. Tečka. Takže jsem nic nelámala přes koleno, nesnažila jsem se zvládnout nemožné a vypustit duši, abych se zavděčila (komu vlastně?) a abych dokázala, že to dám. Túúúúdle núúúdle.

Není to hotový. NENÍ. A co!
Místo práce pro jiný pracuju na sobě. Pustila jsem si webinář, chytlavě pojmenovaný Tajemství produktivity, a i když to bylo "opáčko", v hlavě zase několik žároviček. Tohle miluju. Napumpovalo mě to tak silně, že jsem se bez otálení pustila do úklidu jisté inkriminované části pracovního stolu - důvěrně jí říkám "odkládací".

Umístění bude mnohým povědomé {smích}.
No jistě, je to pravý spodní roh a jeví se zcela ideální k odsunu toho "na potom" a tohle "potom" ve většině případů - jak asi tušíte - nenastane, ale minimálně jednou denně se připomene. Elegantním pádem. Většinou ta pyramida drží - do určité výše, značně ovlivněné celkovým obsahem jednotlivých vrstev, ale pak jde bez kapky elegance k zemi jak opilec ze schodů.

Takže kolem a kolem, mé potom proběhlo dnes! A může za to Pavel Říha, protože mě skvěle nakop konečně udělat něco, co jsem dlouho odkládala.
Kdyby nic jinýho - kromě dalších super pointů z jeho prezentace, které se mi hodí k organizaci nezkrotného času - mám aspoň uklizený stůl...

Aspoň?
Ty jo, jsem při neděli vážně vtipná.



11. června 2016

‪#136 To samé v bledě modrým

Lekce přicházejí tak dlouho... dokud je nepochopíme.

Je to na světě zařízeno moc dobře. Život po nás chce, abychom rostli, abychom šli každý den kousek dál - za svoje hranice. Chce být v pohybu, hýbe s námi a v ideálním případě je to lepší a lepší.

A navíc má s námi tolik svaté trpělivosti, že nám posílá lekce, které jsme nepochopili, znovu a znovu. Opakovaně nám předkládá látku, která nám včera nedávala smysl, a věří, že dnes to bude jinak. A pokud ne dnes, tak zítra i pozítří je další příležitost - dokud nedojdeme k uvědomění.

Na závěr lekce nás trochu nekompromisně přezkouší. Copak by to byl správný učitel, kdyby nás nechal pochopit jen napůl? Není žádné poloviční chápání - buď rozumím nebo nerozumím. A když rozumím, umím to použít? A když to umím použít, žiju to?

Tady se nehraje na žádný falešný, instantní řešení. Život chce, abychom skutečně pochopili. Abychom do morku kostí procítili zprávu, kterou právě teď dostáváme. A když zkoušku úspěšně složíme, šup a naservíruje nám lekci novou.

A víte, co je na tom celém nejlepší? Prostor pro chyby.
Prostor pro klopýtnutí a pády. Prostor pro všechna nesprávná řešení.
Všechny naše úhybný manévry jsou mu fuk, nerozhodí ho. Je to jen naše věc. Naše rozhodnutí. A on nám nenadává, nedává špatný známky a poznámky. Nekritizuje nás... Trpělivě, s fantastickou důsledností, dává den za dnem příležitost změnit svůj osud.

Zastavte se a zeptejte se sami sebe, co se vám poslední dny, týdny, měsíce a možná i roky stále vrací. Jak se tak krásně lidově říká, kdy se děje "to samý v bledě modrým". Protože to bleděmodrý je právě "vaše lekce". A barvu nezmění dokud nevezmete štětec a nepřemalujete nějaký velmi konkrétní způsob chování, myšlení a jednání.

Někdy nás takový bleděmodrý situace dokážou překvapit. A hodně rozbolavět. Ale dokud máme v rukou štětec a čerstvý barvy, máme naději. Máme sami sebe a svůj život v rukách...

No, co víc chtít?

10. června 2016

‪#135 Hrůza prvního kroku

Víte, kdo je celosvětově nejlepší scénárista?
Bezkonkurenčně nejlepší...
Nebojím se to říct... Vím, že nepřeháním... Přemýšlíte?

Je to náš mozek...

Obzvláště skvěle mu jdou horory.

Kdy se to zlomilo? Kdy se z věcí, do kterých jsme se bezhlavě pouštěli, protože jsme prostě chtěli a tečka, staly věci, které řešíme, koumáme ze všech světových stran a nakonec? Nakonec s hrůzou v očích, nad jejíž obhajobou strávíme též významnou část času, zůstáváme stát a dál sníme sen o tom, jak by co by kdyby...

A prsty, teda spíše závity, v tom má ON.
Rozehraje svou hrůzo hru domněnek a předpokladů a člověk je najednou tak malinkej (protože tomu uvěří), že si maximálně prdne do gatí a drží mlčí...

Anebo to můžeme vzít optimisticky a říct, že věci zrajou. Že potřebujeme čas to vstřebat. Že lepší dvakrát měřit a dobře říznout než...

Alibismus! Dnes jsem si řekla, že už bylo toho všeho koumání nad hlavu a odvážila se vykročit. Změřeno jsem měla snad milionkrát, ale chyběl ten poslední krok. JEN poslední krok...

Takhle napsané to vypadá jako brnkačka. A já to nevyvracím. Ten první krok, opředený historkou v hlavě a napojený na šílenou story, nakonec vůbec nebolel. Jestli to bude bolet potom, to už je fuk. Cesta začala.

Půjdu a vyprdnu se na všechny vykonstruovaný myšlenky.
Půjdu do cíle a ... dojdu.
Tečka.

Ať si pan mozek vymýšlí cokoliv. Když ho to baví!

9. června 2016

‪#134 Dostala jsem šanci

Ležím v posteli a vedle mne podřimuje druhorozená. Chrupká a určitě je spokojenější než já. Prvorozený si pouští songy na dobrou noc. Zavřel dveře a asi má pocit, že přes ně nepronikne volume 30. Jsem jak vedle repráku, ale říkám si, že mu dám ještě pár písniček a pak už fakt musí spát...

A já ležím, koukám do tmy a do očí se mi derou slzy.

Všechna data v hajzlu. Všechny ty "věci" - fotky a knihy, který jsem furt odkládala, už odkládat nemusím. Třídění výtvarných prací, starý blog i plicnikův web a milióny kilobajtů fotek jsou ... teda nejsou. A naděje, že budou, je mizivá...

Zlobím se na sebe.
Zlobím se, protože cítím obrovskou chybu.
Všechno bylo důležitější než JÁ. Než můj život.

Nějak mě teď sebralo, že určitý roky mýho života prostě neexistujou. Hlavně, že jsem myslela den za dnem, abych udělala 9 různých fotek. Někdy to bylo fakt náročný. Skutečná výzva. Kvalita byla sice občasně pochybná, ale bylo to nekompromisně autentický. Vzniklo tolik mikro vzpomínek, na který bych jinak zapomněla. A teď fakt zapomněla...

Zlobí mě, že jsem si za celý ty týdny neudělala ještě 2 hodiny navíc, abych fotky protřídila a nahrála na web. I kdyby se stalo cokoliv, měla bych aspoň tohle. VŽDYCKY. Ale neudělala. Odkládala jsem to pro jiný. Proto nemám nic...

Vlastně ne tak docela: mám příležitost. Dostala jsem obrovskou šanci ukázat, že tohle už jsem pochopila. *M* našel na starém serveru zálohy fotek 2007-2010 a taky moje výpisky z knížek a možná bude nakonec i torzo z nějakých mých prací a textů...

Zavázala jsem se, že do konce roku ty CEWE knihy budou. Že protřídím fotky a udělám alba. To, na co se chytám už 5 let. Udělám to a tečka.

Tak jsem si dala do plánu třídění fotek a přípravu alb.
Jsem na sebe zvědavá!
Budu se zas za půlroku zlobit, nebo to už konečně chápu?
Uvidíme!

8. června 2016

‪#133 Život je kreativní

Vždy najde způsob, jak nás nas*at.

Není v tom nic podlého, protože k žití výzvy prostě patří. Až nebudou v našem životě žádné výzvy, můžeme si být jisti, že jsme zemřeli. Za živa.

Až vás někdy budou štvát věci, který se vám dějou, berte to tak, že se to děje s tím nejlepším úmyslem vám ukázat, že jste ještě na živu. Já si to třeba říkám právě dnes.
Doufám, že to brzy zabere!


P.S.: Proč je občas tak lákavé chtít poznat svůj život po opačném rozhodnutí, než jaké skutečně žijeme?


7. června 2016

‪#132 Tohle je fakt všechno?

Jedna věc je mít sen.
Druhá věc je naplnit ho.

Někde mezi tím - na cestě - jsou emoce. Předpokládáme ty pozitivní, jak jinak. Nakonec, proč by jinak člověk dával energii do plnění svých snů? Ty pocity, který máme při jeho plnění, možná hrajou větší roli než dosažení cíle. A na konci? Očekáváme emoční lábuž.
Gejzír báječných pocitů.
Milionovou show.
Neopakovatelný pyrotechnický zážitek.

BUM. BÁC. TICHO.
Sen se splnil.
Co dál? Tohle je fakt vše?

Jsem na vážkách. Rozčarovaná. A přesto cítím někde za tím vděk. Vzbuzuje splněný sen tak rozporuplné pocity? Cožpak prostě jen nemůže přijít to všechno, co k tomu patří? Bez rozporů? Nebo je to jinak? Protože pokud všechna ta parádní jasnost nepřišla, logicky se ptám: buď tohle nebyl ten správný sen anebo se ještě skutečně nenaplnil...

Dál pátrat nechci. Prvně se spokojím s instantním řešením. S tím, co přichází jako první. Nehodlám šmírovat prostor za oponou. Sedím na druhé straně a dívám se.
Balónky splaskly. Hudba ztichla. Jeviště potemnělo.
Všichni odešli.
Setřeli líčidla a ve svých skutečných identitách už popíjejí v nočním baru.

A já tu sedím v prázdném hledišti. Sama. Zmatená.
Proč čekám? Má to smysl? Tohle byla celá show...
ASI.

Čekala jsem všechno, ale nejmíň pochybnost.
Byl to přece můj SEN...
Nebo jsem přece jen trochu přestřelila?

Dost. Řekla jsem, že mi stačí instantní řešení.
Stačí...
Jde se dál...


6. června 2016

‪#131 Nechat to odležet

Včera na mne dopadla smršť nápadů. Jednou za čas, když se to sype, stojí to za to. Kvanta nápadů přichází do mý hlavy a vytváří zajímavé příběhy...

Tyhle stavy miluju.
Jednak mám pocit, že jsem v pořádku a za druhé mi to dává naději, že jednou přijde to pravé. To "něco", co mi podlomí kolena a zaplaví celé mé já a nebudu moct jinak než hned začít a nepřestat, dokud nebude hotovo.

Všechno zapisuju. Tohle rozhodně nechci podcenit. Zapisuju všechno a netřídím. To přijde jindy. Nikdy nevím, co dojde pozdějšího využití a recyklaci. Teď to neřeším, jen píšu...

Proto mi přišla dnešní otázka, která na mne vyskočila, nadmíru příznačná mému zahlcení: Co udělám tento týden, abych se posunula blíž ke svým snům? Co je pro tento týden můj záměr číslo 1? A jak jsem četla reakce ostatních, došlo mi, že ten můj je právě teď o tom nesnažit se všechny vize naplnit.

Že nebudu bláznit. Nebudu zoufat nad nedostatkem času, ale nechám tohle nové být a rozhodnu se jen a pouze pro jednu jedinou věc. Nakonec, jsou to jen nápady. Nikde není psáno ani dáno, že je musím všechny naplnit. Že na všem musím, a hlavně mám, pracovat. A pokud ano, tak že to má být teď, hned.

Je to zas a pouze zkouška. Je to jen klasický tvůrčí proces, po kterém musí nastoupit čas, který je mým spojencem. To on vytřídí zrno od plev, to on ulehčí můj budoucí rozhodovací proces, tak proč si teď lámat hlavu.

Dodělej, co je třeba:
Uzavři staré.
Začni na novém.
Najdi si to své a nech to rozeznít.
Toť vše.

28. dubna 2016

‪#092 A půjde ven!

Dnes jsem šla na pravidelnou zubní prohlídku. Jsem objednaná už půl roku. Vlastně, objednaná jsem byla o týden dřív, než mi minulé pondělí zubní sestřička volala, že by mě ráda přesunula o týden později a kdy že můžu. A tak jsem si jen o 15 minut a týden posunula návštěvu svého oblíbeného lékaře.

A co čert nechtěl. Začalo to ten osudný čtvrtek jakýmsi podivným pocitem v dásni a v pátek ráno bylo jasno. Jo, zase mi rostou moudráky! Žúžo.

Pusa mi šla otevřít zase jen na lžičku a opět mne přepadla nechutná chuť na ořechy. To je prostě úlet. Takže jsem prolejvala zubní prostory náložema (nejen) smetanových jogurtů - to totiž bylo jediný bezpečný a opravdu příjemný jídlo. A když už se to nedalo vydržet, chroupala jsem na druhý straně kešu jádra.

Jak přes kopírák od minula.
Tentokrát mi ale nejhorší muka pomohl překlepat totálně senzační tea tree olej, který mne napadlo použít ve chvíli nejhorší, kdy jsem pochybovala, zda opravdu jde jen o zuby, nebo přece jen nějakýho bacila chycenýho do krku, nebo nedej bože do ucha, protože ke všemu to mělo blízko... Jen kdybych neměla totálně rozkousanou tvář a tam někde vzádu, kam vážně vůbec nedohlídnu, to nebolelo jak sviňa. Vlastně dvě! Nahoře a dole, nebo tak nějak...

V doufání a kapce strachu, jak to dopadne dnes, jsem se ráno probudila a poprvé po týdnu otevřela normálně a relativně bezbolestně pusu. Týýý jo, hustý.
Po týdnu jsem se taky poprvé mohla legálně naplno zasmát - aniž bych tím trpěla. Taky jsem mluvila a nešišlala při tom. A konečně nic nebolelo jen tak, že jsem zubatá...

Tý radosti bylo ale nějak moc na jedno ráno.
Pak se na to kouknul můj zubař a... mám žádanku na rentgen a půjdu štandopéééde na zubní chirurgii. A prý, že to nebude bolet, se nemám bát. Tak se teda nebojim.

Ale strach mám.

26. dubna 2016

‪#090 Přišlo jaro...

Když totiž přijde opravdové jaro, začínám pochybovat.

Pochybuju o všem, o čem se dá.
O sobě, o své práci, o svých rolích. A taky o tom, zda mohu být skutečně šťastná a zda lze zcela naplnit celý svůj sen - beze zbytku. Pochybuju o všem. Nejsem si jistá lautr ničím.

Jsou to ty stavy, kdy zpochybním i existenci nosu mezi očima, i když ho přitom budu pevně držet oběma rukama... Stejně neuvěřím.

A přesto je letos něco jinak.
Poprvé se nebráním. Prvně nerozehrávám tuhle ego hru.
Vím o ní, akceptuji její přítomnost, ale aktivně nic nerozehrávám.
Poprvé jen sleduji myšlenku, která chce dotírat. Která mi chce, sice nevím proč, nějak dokázat, že jsem prostě marná... Ať si!
Ty taky nejsi tutová.

Ale o tom, co jsem já, si rozhoduju sama a ne nějaká pochybná myšlenka!

Začíná to být docela zábava. A jsem překvapeně potěšena, že stejně jak přišla, podobně i odchází... nepozorována a nepoznána...

Jsem zvědavá, co mne čeká s "příchodem jara" dál.

22. dubna 2016

‪#086 Sobě navzdory

Učím se to... Učím se psát. Psát navzdory tomu, že to nejde (haha, to zní jako výmluva, co).
Navzdory svý kreativitě. Času navzdory. To zní dost odbojně!
Navzdory všemu důležitějšímu. Všemu, co mi chce bránit...

Nakonec nejvíc bráním sama sobě...

Že si myslím, že jsou nějaký skvělý fígle pro psaní (prý fakt jsou!), že je potřeba čas (což není kec, ale fakt) a taky je potřeba nápad (což by při průměrném životě s průměrným množstvím myšlenek neměl být problém) a blablabla.

Je směsný, že mne občas trápí, o čem psát. Víc trápí kde vzít čas. Nejvíc ale kdy se ponořit do kreativního procesu. Nevzpomínám si, že bych to byla kdy řešila. Na psaní jsem si vždycky čas našla, i když přímo přede mnou ležel štos faktur. Nápady se sypaly a kreativní chvilka byla pořád... Když něco milujete, proces zavolá a vy se neptáte, co je pro vás nejlepší. Děláte to nejlepší.

A tak když přišla myšlenka, sedla jsem a za 10 minut bylo hotovo. Vzniklo to lusknutím prstů. Jako prd...
Pak jsem uvěřila, že to takhle dál nejde. Že lusknutí prstů nestačí. Že v tom má být něco víc.
Co znamená přesně to víc? Asi nic moc, ale jako bič to funguje skvěle...

A tak jsem zotročená vlastní vášní, protože jsem se kdysi rozhodla, že přesně to je to pravý ořechový. Ani nevím, kdy jsem si to tak nastavila, ale spoutala jsem se a chci to rozbít. Třeba i tímhle šíleným projektem (bylo jasný, že ta chvíle, kdy začnu nadávat, přijde!), ale myslím, že bude potřeba vytáhnout úplně jiný zbrojní arzenál.
Myslím trochu jemnější kalibr.



21. dubna 2016

‪#085 Někdy tak a jindy jinak

Co se to děje s mým životem?

Občas v něm jsem a někdy totálně vypadnu.
Někdy všechno plyne a jindy bych se mohla na hlavu stavět a ani při odrážení ušima bych nesvedla lautr nic.
Někdy všechno zapadá, až člověka mrazí a jindy, i kdyby podplatil půlku galaxie, věci nezapadnou a nezapadnou.
Občas mě to vytáčí a jindy si toho ani nevšimnu...

Ta pestrost života mne baví...


18. dubna 2016

‪#082 Čekat na správnou konstelaci hvězd

Znáte ten pocit, kdy něco odkládáte v domnění, že to bude děsná fuška?
Že ten úkol, který leží před vámi, je prostě náročný a tak nějak to posouváte a čekáte na lepší podmínky?

... až bude ta správná konstelace hvězd
... až budete v té správné fázi cyklu (to platí jen pro ženy, i když i muži mají své dny)
... až přijde ta správná inspirace a správné rozpoložení pro tvorbu
... až bude dost času, abyste to udělali naráz
... až bude celej svět správně, pak... to samozřejmě rádi uděláte.

Jenže svět si nějak postavil hlavu a správně není ani v pondělí, v úterý, natož pak v pátek. Po dvou týdnech, měsíci či dvou se nějakým záhadným způsobem tenhle úkol stále přesouvá a čeká na tu "správnou chvíli".

To se teda načeká!
Modří už tuší, že ta správná chvíle nemusí přijít NIKDY. A ona fakticky sama od sebe nepřijde.
Ta chvíle - správná chvíle je tady každý den. Jen si to stačí říct. ;-)

Do tý doby, než vám to v hlavě sepne, hrajete hru na ažpaky a tak nějak přirozeně dojdete do stavu, kdy jednak sami už chcete tohle vyřešit, takže si na to vyhradíte speciální čas, bez ohledu na to, jestli je ta správná konstelace hvězd (stejně tomu nerozumíte), ten správný den cyklu (bingo!), inspirace (však ona přijde), kreativita (chodí spolu), si jednoduše sednete a pustíte se do toho.

A najednou překvapeně zjistíte, že už jste jednak spoustu věcí někdy (a už si samozřejmě nepamatujete kdy) udělali, což je v tuhle chvíli, kdy jste byli připraveni na opravdu velké sousto, úžasné překvapení a druhé překvapení si pro vás nachystá samotný proces - zvládnete to přesně podle plánu!

Takže najednou se z velkého nepřekonatelného úkolu stane něco, co zmáknete za 6 hodin.
Ty jo, šest hodin!
A kvůli tomu byly všechny ty tanečky?

Ta směs nadšení a trapnosti z odkládaného...
Nakonec převládne jen čirá radost z dokončené práce...
A to chci zažívat častějc!

Dělejte to taky tak!

15. dubna 2016

‪#079 Nejlepší životní doping

Všimli jste si někdy, jak velký rozdíl v pocitech a myšlení se děje, když o něčem jen sníte a když to začnete dělat?

Dnes byl plán na odpoledne jasný...
Tak proč jsem nakonec přišla domů, pustila si videa a začala kreslit?
Proč jsem nad tím vším čmáráním nakonec strávila 2 hodiny a cítila se jako v sedmém nebi a ... dotáhla to až do finále!

V tom okamžení se něco, co bylo do dneška jen v mojí hlavě - jako nějaká představa, která se může kdykoliv rozplynout, kdykoliv zmizet a která snese všechno a přitom nic, stalo skutečností. Najednou to je vidět. Mohu z toho mít skutečné pocity a hlavně - což je nepodstatnější - spoustu radosti.

To je ten pocit, proč musíme jít za tím, co nám dělá radost.
Za tím, o čem sníme.
Aby ta radost, kterou nám to může přinést, byla skutečná.
Aby nás celé zaplavila a vyživila naše tělo i mysl. Aby nás uzdravila a povznesla...

Kam se hrabe Red Bull!
Udělat to, o čem jen přemýšlíte - sníte, to je nejlepší životní doping!

Dopřávejte si ho co nejčastěji!

30. března 2016

‪#063 Dokonale napečeno

No, to jsem takhle koupila droždí, vyndala ho, aby nebylo studený a... ono tam tvrdlo (tedy v případě droždí by se asi spíš hodil výraz měklo) x dní, než jsem si řekla, že je to už vážně trapný.

Jo, bylo mi trapný, že je tam připravený na mazanec, který jsem nakonec neudělala, a současně mi bylo trapný vrátit ho do lednice. Tak jsem vytáhla naší starou dobrou rodinnou kuchařku s tak zničenou vazbou, že je prostě od pohledu jasný, že je to velmi používaná kniha, a zadělala na těsto.

Droždí samozřejmě nenaběhlo, ale vonělo to všechno náramně. Celozrnná mouka, tmavý cukr, česká vajíčka, máslo... Zadělala jsem těsto jako už dlouho ne.
Překvapivě!

Večer jsem trochu rozespale přišla ke krásně vykynutýmu těstu. To mě dokonale probudilo. Vytvořila jsem několik bochánků, protože to těsto nakonec nebylo na mazance, ale na jidáše, nechala je ještě vykynout a o hodinu a půl později, to už je vlastně zítra, jsem upekla dva plechy skvostnýho pečiva.
Lahodný jako nikdy!

Jo, tohle mne dokáže vždy potěšit. Pečení a povedený výsledek.
Dvojitá radost!
A těším se, jak budou chutnat dětem.

28. března 2016

‪#061 Vajíčka

Dneska ještě trochu velikonočně...

Dělaly jsme vajíčka.
Barvily jsme je mramorovací barvou, která se nedává jako klasické Ovo při vaření rovnou do vody, ale je to větší legrace s tvořením. Barvy se rozehřejí ve vodní lázni, pak se nakapou na rukavici a s každým vajíčkem se jednotlivě pomazlíte. A jak ho tam žmouláte a povalujete v rukách, chytá se na něj barva. A jak jsou ty igelitový rukavice zmačkaný, vytváříte tím jakési "mramorování". Chytrý, co!

Ultra super zábava pro celou rodinu. No, v našem případě pro mě a Baru.

Ale, to by nebyla moje dcera, malířka každým coulem, aby se nestarala, co s těmi vajíčky dál. Chtěla malovat! Jakože vopravdu malovat.
Fixkama.

Tak jsme vytáhly fixy a ... už to svištělo, už to frčelo.
V televizi jela pohádka a my si užívaly...
Tyhle společný chvíle tvoření... to je žúžo...

26. března 2016

‪#059 Malá kapka Velikonoc

No, tyhle Velikonoce jsou zas tak nějak nesváteční.
Jako by mě to ... no, letos snad prvně mne to vnitřně opravdu trochu zatrápilo. Vážně mi to dnes přišlo líto. Současně ale chápu, že "můj svět" ještě není tak nastavenej, abych to mohla mít jinak.

Tuhle realitu vím... Nebojuju s ní. Rozhodně ji chci ale měnit.
Ale nakonec, přes to všechno, co mne zamrzelo, jsem ráda, že jsem stihla práci i upéct s Baru beránka. Nakonec vznikl i zajíček (ten už je po krásné, a pro naše zažívací ústrojí velmi lahodné, smrti) no a ještě z toho byla 3 srdíčka (já tušila, že se ty formy z Lidlu budou hodit).

Nádherně jsme si užily nejen vytváření. I pečení byl mega mazec (který jsem si večer užívala při čištění trouby), ale i polévání čokoládou a zdobení pidi hvězdičkama...

Ale nejvíc, přátelé, nejvíc jsme si užívaly jedení. Seděly jsme spolu nad talířem se zajícem už napůl snědeným, politým tou výbornou hořkou čokoládou, posypaným roztomilejma hvězdičkama, jedním okem jsme koukaly jak Harry čaruje a měly boule za ušima, jak jsme se nacpávaly tím, co jsme právě spáchaly.

Dokonalý podvečer.
Jo, tyhle chvíle miluju.
Dokonce už jsem takovej frajer, že mne pečení s dětma nevytáčí a fakt to neřeším. A od tý doby, co neřeším dokonalost při pečení, je jí mnohem víc a navíc si to báječně užiju.

Život je fajn, kdy si to umí člověk naservírovat a nebojí se malýho kousku čokolády...

25. března 2016

‪#058 Místo spaní nočně ranní psaní

To jsou ty dny, kdy se totálně vyřízení dostanete na konec a jediné, co chcete, je jít spát. Než zaklapnete obrazovku počítače... zpráva v chatu...
No, nechcete to tam nechat, že jo, když už jste to viděli...

O hodinu později vyprávíte detaily ze svýho života, který vážně s nikým běžně nerozebíráte, dokonce se vracíte do vlastního dětství a hledáte nadšeně souvislosti. O dvě hodiny později jste ještě unavenější a současně o dvě hodiny bohatší. Dochází vám, jak jste vděčni za tohle vyčerpání, protože ...

Najednou zjistíte, že některý věci, na který jste pro svoje dobro radši zapomněli, jsou k vašemu dobru opět připomenuty... A to stačí jako celý zadostiučinění všemu a všem...

Kdybych šla spát, nemohla bych si přesně teď, kdy jsem to potřebovala nejvíc, užít zprávy a požehnání, o kterých se mi ani nesnilo. Nezjistila bych hned teď spojení, které se zvláštně rodilo poslední týdny. Neměla bych brouka nasazenýho tak hluboko do hlavy, že i Raubíř Ralf by se zastyděl...

Tý jo. Tenhle týden je nadupanej...
Po všech stránkách...


24. března 2016

‪#057 Vypnuto

Ne, dneska teda ne...
Šílenství. Stres. Tlak.

Jestli jen jsem se neunáhlila...
No, ráda bych uvěřila, že fakt ne...
Tečka.

Sakra!

23. března 2016

‪#056 Knížní úlety

Fíííha, už možná 14 dní o tom přemýšlím, že bych měla.
Poté, co mi před týdnem přišlo upozornění o expiraci průkazu, byla má návštěva o to naléhavější. A tak když jsem dnes na rychlo vyrazila pro olej, protože jsem měla ten bláznivý nápad s bábovkou na plech s mini marshmallow (kterou už nikdy dělat nebudu, protože se ty malý mrchy prostě nepotopily a brutálně se na povrchu připekly), cestou jsem to vzala trochu oklikou...

Tuším, že tušíte, že tuším... No jo, byla jsem v knih... ovně.
Tý jo, čas tady - nad knížkama - fakt plyne úplně jinak. Mě je vlastně šumák, jestli knihkupectví nebo knihovna, mi navozuje ten stav v mozku.
Jako když jste ve vesmíru.
Minuta v knihovně je jako 5 minut v reálu. Ve světě tam venku - bez regálů. Bez knih.

A tak potěšeně odcházím z knihami v podpaží. Tentokrát reklama a reklamní slogany a kreativita no a taky jedna kniha, která vychází z legendární 80/20... Ale to je fuk, protože pluju zas na tý zvláštní vlně, co mne zasahuje někde uvnitř a já fakt nevím, jak se to děje, ale vím, jak to spustit. A je to naprosto jednoduchý...

Jen mě teď, jak to píšu - jak přichází to uvědomění, napadá: Jak tohle přenést do svého money-managementu? No, troufalé, což? Nemám potuchy, ale je mi jasný, že tahle láska, která ani nevím, jak přesně vznikla, když si vezmu jak mne povinná četba nebrala, je do konce mýho života.

Ať z toho koruna kápne nebo ne.
Ten pocit... žádný prachy světa mi ho nedaj...
Ach...

Kde tohle plynutí na nádherný vlně zažíváte vy?

19. března 2016

‪#052 Moje knižní ambice

Opět se probudily.
A já se nedivím. Má v tom prsty má spolupráce na knize někoho jiného, kde se mohu vyřádit.

Jooooo, před pár lety by to bylo sci-fi, aby někdo chtěl moje služby.
Před pár lety bylo mimo myslet si, že by v nějaké knize mohlo být moje jméno. A tradááááá, ty dny nastaly. Ty dny jsou tady a já jsem v nich. NAPLNO!!!

Jedno spouští druhé. Jak domino. A já zas začínám trochu víc snít o své vlastní knize. Už je to hodně starý sen. Mírně zaprášený, v šuplíčku nepravděpodobností.

Tak jsem udělala drobnou změnu: z toho už jsem ji vyndala.
Teď jen dotáhnout ten nápad a...


P.S.: Já vím, že TEĎ ještě není ta chvíle. Ale i tak, štěstí přeje připraveným, píšu si nápady, myšlenky a nechávám věci plynout... jinak bych se zbláznila...

17. března 2016

‪#050 To umí každý, ne?

Zahlédla jsem video, kde velmi jednoduše a (trochu přehnaně řečeno) z odpadků a zbytků vznikaly věci, do kterých byste to ani náhodou neřekli. Přestože jsem na video koukala od začátku do konce a nestačila se divit, pozastavila jsem se nad větou s jakou bylo sdíleno... Že vlastně krásné věci dnes může mít každý. Že nemít je kvůli penězům, je vlastně v dnešní době jen trapná výmluva protože... teď vám jasně na videu předvedli, jak to je...

Rozumíte mi? Dneska může mít krásné věci každý.
Každý to zvládne - dostal přece video návod...

A všichni v tom nadšení zapomněli na pár detailů. Snad mi to dnešní rýpání prominete. Nechci být škarohlíd, ale jsou to kecy! ... Beru to, že video útočí na oblíbené výmluvy určitého typu lidí. Ale výmluvy nemohou za to, že my neumíme pojmenovat věci pravými jmény. Současně v tom je i to zrnko pravdy, které v dobré víře a v hojné míře někdy nevidíme ani my.

Vlastně už v tom samotném videu je něco, co neumí každý - každý nemá talent a zručnost na to udělat si z odpadků kabelku!

Lidé, kteří nejsou zaměřeni tímto směrem, tedy kreativci všeho druhu, rozhodně doma nebudou mít potřebné propriety. Tak třeba já. Považuji se za kreativního člověka, ale tavnou pistoli si taky musím teprve koupit. Jakože akutně! Ve slevě!!!
No dobře, půjč si ji. OK. Půjčila. Není třeba rozebírat, co naše nezkušenost způsobí...

Kdo nešije, nezašívá či neopravuje oblečení nebo třeba i kostýmy, těžko bude mít doma materiál vhodný na reprezentativní kabelky. Byť jde o napodobeninu kůže, tyhle látky nejsou běžně za běžný peníz k dostání. Pořídit si ty frajeřinky, byť i ve výprodeji, stojí - pominu-li ty proklaté peníze - nějaký čas!

Napadá mne taky, když už se to stejně vyrábí z krabic od mlíka a lepí tavnou pistolí atd... No, není levnější koupit si to z Číny? A opět sázím na efektivitu - bez shánění, bez trápení s vlastní nešikovností a za stejný peníz, né-li levněji...

A možná bych našla ještě pár hnid. Ale už nechci!

Chci ocenit talent autorky...
Chci ocenit i to, že si dala práci a natočila instruktážní video.
Oceňuji nápad na recyklaci.

Já fandím lidem se skvělými nápady, kteří inspirují druhé k tvořivosti a kreativitě. Jen nechci, aby něco, co je výjimečné, co opravdu neumí každý, bylo shazováno a posouváno, byť v dobré víře, mezi lid, který by to jistě ocenil, ale který ne vždy musí a má potřebné znalosti, dovednosti, pomůcky... ale hlavně chuť a vášeň takové věci dělat...

Nakonec ti, kterým by to nejvíc pomohlo, nad takovým videem jen dál budou vzdychat, jak je to krásné a šikovné, ale současně jim bude víc a víc líto, že oni tohle fakt neumí a tak zase utřou nos... a k tomu ještě dostanou kýbl viny, protože přece TOHLE ZVLÁDNE KAŽDÝ, NE!

Ach jo a jsou zas o kousek níž.
A přitom jim mělo být tímhle pomoženo...

16. března 2016

‪#049 Nepiju a prokrastinuju

Když jsem před týdnem koukala na to, jak jsem zvládla svý úžo žúžo plány na únor, pocítila jsem mírné zklamání. Jooo, velký voči. Nabušená z ledna, kdy přes veškerou únavu začaly chodit nápady jak nekonečný proud, během února se tempo zpomalovalo až... Nechci říct, že zastavilo, ale všechno má evidentně limity.

Anebo jsem zas jen a pouze narazila na svoje limity. Jak jinak!
Navíc jsem se přistihla, že opět přes den málo piju... vodu a skoro nejím ovoce. To už na mě bylo trochu moc, protože tohle jsme si nedomluvili. Ne, ne a ne!

Poučena z minulosti, vytáhla jsem do zbraně!
Ode dneška si opět píšu co kdy dělám, čárkuju si každý vypitý hrnek a jablka si preventivně připravuji už když dělám Bártíkovi svačinu do školy. Abych to nepodcenila, udělám stejnou misku ještě odpoledne, když přijdeme ze škol a školek, a tu schroupeme společně mezi psaním úkolů, omalováváním a koukáním na Kim Possible...

No a včera jsem zjistila, jak by mi mohly být k užitku kalendářní hodinovky, co jsem nikdy nechápala, protože si prostě jen napíšu činnosti. Ty jo, ale vidět je v rámci dne jako nějaké barevné úseky (ach, něco pro washi pááásky), které se opakují a mít tam i poznámky o tom, kdy co bylo fajn nebo ne - to přináší úplně nový rozměr, který nejen že chápu, ale přijde mi praktický a prvně i důležitý.

To je u mě pokrok - vidět a chápat význam určitého způsobu plánování!
Asi jdu do sebe!
Jak říkám s oblibou poslední dny - MUSÍM!
A myslím to v tom nejlepším možném tónu, jakého jsem schopna.

15. března 2016

‪#048 A kdy budou muži muži?

Čím dál víc si uvědomuju, jak čekání na něco zvenčí je zrádnější a zrádnější.
Současně to vypadá nadmíru logicky a navíc je to úžasně pohodné. Ale kromě těchto nesporných kvalit, které spousta lidí evidentně oceňuje, se rozehraje ještě jiná hra.Tohle doufání a čekání na něco zvenku nás nechává na místě.
Věčně.

Jenže život je jako jídlo. Postupně chladne a pokud ho nejíme, nakonec se zkazí. Anebo ho sní někdo jiný...

Čekat, nebo jen očekávat, že někdo se stane někým, protože je to vlastně jeho úkol být takový, a já kvůli tomu také nemohu být tím, kým jsem, je prostě postavený na hlavu... Všechna ta protože se dají jednoduše obrátit. Přesně tak, jak se nám to hodí. Podle toho, jak jsme pohodlní. Podle toho, jak moc chceme být zodpovědní. Jak moc si sami sebe a svého života vážíme...

Nejsme ženy, protože muži nejsou dost muži.
Anebo právě proto nejsou muži dost muži?

Proč právě vy musíte být tím, kdo se (z)mění?
NEMUSÍTE, ale držte mlčte a na nic si nestěžujte! Protože z jakého práva by měl někdo procházet něčím, čemu se vy odmítáte oddávat? Platí snad na každého jiný metr? A pokud muži nejsou dost muži, je to chyba mužů nebo žen? A je to vůbec chyba? Místo hledání viníka (jakéhokoliv), se jednoduše podívejte nejdřív na sebe. Jakou ženou jste - vy sama? Jak se chováte? Jak o sobě uvažujete? Jak o sebe pečujete? Co si dovolíte?

Vždycky, když jsem si na něco zoufala, nakonec jsem zjistila, že to trdlo jsem já. Pominu-li srandy typu osobních sabotáží čehokoliv, všechny moje kdyby aby a jánevímcoještě nakonec všechny zakotvily zas do mého vesmíru. Jak nečekané!

Ukázat prstem můžete na kohokoliv, tak proč z toho vynechávat sebe?

A má odpověď na otázku?
Až budou ženy opravdu ženami...
Jindy to dost dobře nebude možné ;-)

14. března 2016

‪#047 Je to vážně hodně dní...

Psát každý den. Psát třistapětašedesátkrát za sebou. Nevynechat ni dne. Uuuf.

Když jsem kdysi psávala i dvakrát za den - ano, i takové doby pamatuju, rozhodně jsem si žádné uuuuf neodfrkla. Prostě jsem psala.
Je ovšem nevyvratitelné, že byla jiná doba, jiné podmínky, jiná já.

A také úplně jiný záměr... který paradoxně není o té výzvě. Není to jen o splnění závazku, který jsem si dobrovolně dala. A když půjdu do důsledku, nemá to nic společného ani s vytrvalostí či vůlí. To všechno zde určitě je... Současně je to ale nepodstatné v tom hlavním, co je tak zřejmé a triviální, že by to člověk mohl snadno přehlédnout.

Tak jako někdy přehlíží všechny ty detaily života, protože ono to nejde být ve všem vždy naplno. Těch informací a věcí je tolik, že je to k zbláznění. Ale stejně to málo, co se k nám dostane, co prožijeme a máme tam svou stopu, stejně to po čase zapomeneme. A častokrát jsou to i pěkné chvíle. Báječné drobnosti, které se časem ztrácí, blednou a zůstávají jen ty velké...

Zaznamenat si vcelku detailně nějaký úsek života, velmi konkrétní úsek, je zajímavé. Z jakéhokoliv pohledu. Minimálně je nesporná výhodu nezapomenutí. Navíc ve spojení s alby WOL to bude něco naprosto fenomenálního. A to mi začíná docházet až teď - po tolika selháních, po tolika pokusech, po tolika dnech nového cyklu.

Třistapětašedesát dnů v pojetí, které jsem dosud nikdy neabsolvovala.

Dnů, které čekají, že se bude něco dít.
Nééé, počkat, to JÁ někdy čekám, že se bude něco velkýho dít. Jenže se děje jen běžný život. JEN! Nikdy mne nic tolik nenaučilo dívat se kolem, dívat se na věci jinak, a konečně je i vidět, jako tyhle moje 365 výmysly. Je to jako bych zastavovala čas. Konzervovala zážitky. Nechávala je věčně znít...

A stejně jako je překvapením každý den, je pro mne vždy překvapením, o čem budu psát. Je to jedna úžasná zkušenost. Jedna z lekcí, kterou jsem tak nějak stále přehlížela a možná ani teď nedohlédnu na její konec. Ale to nevadí. Stačí jen dělat, co je třeba - už to má obrovský smysl pro můj život!

11. března 2016

‪#044 To nejhorší, co se může stát!

Vždycky, když jsem přemýšlela, co skutečně nejhoršího by se člověku mohlo stát, i když bylo lákavé zaseknout se na materiálních věcech a tím to celé sfouknout, tak asi uhodnete, že o tom to není. Čímž vůbec nechci popírat důležitost peněz. Ve světě, kde jsou něčím, za co si můžete kupovat přežití i žití, je trochu alibistické tvrdit, že peníze nejsou důležité nebo že je nepotřebujete. To vyprávějte broučkům!

Něco důležitého nemít - myslím třeba štěstí, zdraví, lásku... no, zkrátka takové ty věci, co si často trochu monotónně přejeme k narozeninám, je na pytel. Nicméně to není vůbec nic proti tomu nemít sám sebe. Nevědět, kdo jsem.
Neznat, kým jsem byl.
Nevědět, v čem je jádro mých myšlenek a reakcí dnešního dne.

"Nevím, kdo jsem a jaká je moje duše!"

Věta ze seriálu Legenda, kvůli které tohle píšu. Hlavním hrdinou je tajný agent, co umí měnit identity jak ponožky, až se úplně ztrácí v tom, kdy je sám sebou a kdy nějakou rolí... možná i proto, co zapomněl. Není tím, kým si myslí, že je. Ztratil pamět a "hra", ve které se ocitl, je něco, co musí odhalit... Zjistit, KDO skutečně je, přestože to do teď bylo jasné!

Já vím, nemusíme být žádnou postavou v seriálu, abychom den co den nehledali sami sebe. Pokládali si otázku "Kdo jsem? Co chci? Kam směřuji..." - to považuji za dost důležitou pravidelnou sebereflexi, kterou jsem si já sama třeba dlouho nedopřávala a vím, kam to vede! A ano, někdy je odpověď nevím... Jsou chvíle, kdy se měníme a tak na tu chvíli lze nevědět. To ale není STÁLÝ stav.
Většinou víme, kdo jsme...

Většinou víme, jak jsme se dostali tam, kde jsme.
Jenže vycházet ze včerejška, ze všeho, co jste už prožili, je trochu jiná cesta než z ničeho.
Anebo to není tak zlý?

Chcete-li se posunout, musíte vědět, kdo jste.

Kdo jste nyní závisí na tom, co jste udělali v minulosti.
A KDYŽ TO NEVÍTE?
Vždyť dnes se píše vaše budoucnost! Rozhodnutí dneška vytváří zítřek...

Svou minulost bereme jako samozřejmou součást života. Přiznejme si, kolikrát jste na ní dokonce nadávali? Kolikrát se vám nelíbilo vaše rozhodnutí? Kolikrát jste si přáli vymazat to? Ještě si to přejete?
Opravdu byste chtěli mít žádnou vědomou minulost? Začít s čistým listem - ale opravdu čistým...

Jenže věci nevymažete. Co se stalo, stalo se. A přestože tohle už nezměníte, je to součást vaší cesty. Je to zdroj pro váš každý následný krok. Nevědět to, znamená nemít nad svým životem moc!
Vy nevíte, ale svou minulost máte za zády - naprosto nevědomou, ztracenou... a tak proklatě stálou...

Uuuuf. Ne, tohle bych fakt nikdy nechtěla...
Nebo je něco přece jen horšího? Děsivějšího?

10. března 2016

‪#043 Zase na začátku

Je to zvláštní, že člověk po dvou letech nějaké práce najednou znovu zvažuje, jakým půjde směrem. Zda to, co dosud dva roky dělal, je opravdu to, co dál dělat chce. Jestli je to, že mne to baví, dost pro všechno - pro mne i pro druhé. Zda tohle stačí?! Protože mne přece baví i spousta jiných věcí...

Myslet si, že něco už víme, když máme něco za sebou, je asi ta nejzákeřnější myšlenka, která by se mohla v hlavě usídlit. Ale stejně škodná může být i její sestra protiklad. Jak ze zkušenosti vytěžit, ale současně ji nemít jako postulát?

Až to budu vědět, tak určitě řeknu. Teď jsem zas na té cestě.
A čas plyne. Čas utíká. Nikdy mi nepřišlo, že by utíkal zrovna takhle rychle...
Ty jasně měřitelné věci si dokáží s námi tak neuvěřitelně zahrávat!
Ony s námi? Chach, smysl pro humor mi naštěstí stále zůstal...

9. března 2016

‪#042 Pekla jsem

Nečekaně...
Rychlý rozhodnutí.

No, nechtělo se mi vymýšlet nic k večeři (líná kuchařka!), tak jsem vzala mouku, cukr, poslední vajíčko, mléko a trochu tuku a udělala svou hrníčkovou klasiku, která nikdy nezklame. Přidala jsem tam i kapičky mléčné čokolády, které jsem koupila už na vánoce v domnění, že z toho vytvořím nějaké hyper-super cukroví.
Nevytvořila. A jak se teď hodily!

"Tady voní nějaká buchta" byla první mlsná slova, když Baruška dorazila domů z návštěvy. Týýý jojo, neutajíš nic! Ale pravda, buchta voněla krásně a voněla vážně hodně. Už jsem málem zapomněla, jak je to boží, když bytem voní pečení sladkostí...

Budu to muset opakovat častěji, protože jak jsme usedli k chladnoucímu plechu, mizel jeden kousek buchty za druhým, až nakonec zbyly jen čtyři. Na ráno!
Pěkně jsme se do toho pustili!

Omlouvá nás snad jen velikost plechu!

8. března 2016

‪#041 Zpooooomaaaaaleeeeenááááá

Někdy přijdou dny, kdy se prostě a jednoduše "nedaří". Ten den je právě dnes.
Namlsaná z včerejší jízdy, kdy jsem stihla spoustu věcí dodělat, vytvořit, připravit, jsem se oprávněně těšila na další podobnou jízdu. Měla jsem jediný plán: Opřít se do pedálů a zmáknout spoustu věcí.

Asi proto teď čumím do monitoru, s vděčností jsem přijala ultravelkou tabulku Merci a kdyby tak rychle, jako se mi rozpustila v ústech, odsejpala i moje práce, jsem vysmátá až za roh. Možná za dva!
Ale nejsem.

Sedím a čumím a všechno se to tak nějak sesypává...a šnek je můj rychlejší brácha.
Co s tím? Já nevím, na vymýšlení složitých plánů teď vážně nemám nastavenou hlavu. Takže zbývá to jediné, co mi vždy zabere (ostatně, ono tak nic jiného nejde, ale můžeme se vzpírat!) NEDĚLAT NIC.
Víc stejně nevyřeším.

P.S.: Ha, už vím, co za to mohlo - Nov v Rybách. Tyyyyy jo, míň takových!

7. března 2016

‪#040 Ty to taky nemůžeš umět!

A basta! Protože to je přece jasné!
Já to neumím, tak přece není možné, abys to uměl TY!
A ještě tě o tom přesvědčím a budu o tom všude mluvit, polemizovat a hlavně nezapomenu nadávat na to, jak je to nefér, že to přece jen asi umíš, ale pravděpodobnější je, že je celé podvod.
A já jsem jeho obětí!
A žádám nápravu!

To by tak hrálo, aby někdo uměl něco, co já neumím (a nikdy možná ani umět nebudu). To by tak hrálo, aby někdo, kdo má nějaký talent, měl díky tomu odměnu (kterou já nikdy mít nebudu). To tak, aby všichni, kteří našli to svoje, to projevovali a získali za to chválu a uznání (a já zas nic)...

Umíš to, co neumím já? Budeš viset!
Klasické podle sebe, soudím tebe, tentokrát trochu naruby. Kdyby nás nedělila internetová síť, možná že by padla i nějaká ta rána a tekla krev!

Sedím tu, trochu nevěřícně sleduji to podivné dohadování, hartusení a osočování. Už mne to přestává bavit, ale současně se neubráním smutnému pousmání. Tolik energie, tolik pozornosti a to všechno kvůli čemu? Dokázání pravdy? Jaké přesně? Nebylo by lepší a užitečnější vnímat a nacházet to své, v čem jsem JÁ ten nejlepší?

Vystoupit ze své škatulky toho, co umím a znám já, a vidět tu škálu dovedností u jiných. Ale hlavně a především i u sebe. Protože každý přece něco umí! Neznám člověka, který by neuměl vůbec nic.

Jeden šije padnoucí boty, jiný opraví během chvíle rozbité auto, jiný umí svázat knihu, která i po desítkách let drží jako nová, další upeče dorty, po kterém se můžete utlouct. Jeden ví, jak zdravě jíst a druhý vás naučí správně zaparkovat. Někdo jiný umí zorganizovat párty, na kterou léta nezapomenete, jiný vás provede po památkách, že si připadáte, že jste v těch dobách žili.

Každý umí něco úžasného, a každý by měl to něco najít.

Anebo může sedět u počítače a nadávat, že někdo odehraje on-line pexeso do 30 vteřin! A to přece není možné, když já to dám za minutu. Ale většinou minutu a víc! Takže je to jasný, je to podvodník...

Přidejte se! Můžete se vztekat nad schopnostmi druhých nebo tuhle energii věnujete sobě, nalezení svého užitku a jeho rozvíjení!


P.S.: Za jak dlouho zvládnete odehrát on-line pexeso???

6. března 2016

‪#039 Jiný úhel pohledu?

Však ty svoje bubliny už dobře znáte! Zevnitř, zvenku, z každý strany...
Opravdu? I zespodu? Nebo z vrcholku hory? Nebo jen z projíždějícího vlaku?

Když jsme ve svém světě, vidíme si tak max na špičku nosu. Někteří koukají jen na okopané špičky svých špinavých bot. Někteří z nás oči raději zavřou. Občas je taky zavírám.
Někdy šilhám směrem k botám, jindy po očku šmíruju již zmíněnou špičku nosu. A přiznám se - občas ty oči ani nejdou otevřít... Přitom je tak vzrušující sebrat zbytky odvahy - navzdory strachu, jenž by nás raději viděl sbalené a shrbené na zpáteční cestě.

Kdepak... Přestože si úplně nelze naplánovat ten jiný úhel pohledu, zaručeně ho poznáte, když se vám to podaří. Protože se můžete stokrát zeptat a pokaždé to přesto nebude to správné. A pak ve chvíli, kdy vůbec nic nečekáte, to přijde! Jakoby zázrakem přijde ta správná otázka, ten žádoucí úkrok někam, odkud jste řešení dosud nehledali. Způsobem, který jste neviděli...

Všímáte si, jak neočekávání úžasně uvolňuje stavidla energetických toků?

Mě to neuvěřitelně fascinuje. Kdykoliv si to uvědomím, tak místo abych se snažila položit si tu správnou otázku, najít tu dokonale padnoucí odpověď na mé proč?, udělám opak. Přestanu hledat, přestanu tlačit. Hledání odpovědí se totiž velmi snadno může stát výkonnostním sportem, aniž byste si všimli - za rouškou seberozvoje se krásně schová brzda!

A programy jsou postupně slabší a slabší.
Přichází pochybnost o tom, zda si tenhle langsam přístup mohu dovolit. Apel po zodpovědnosti je ovšem nejgrotesknější! Následuje přítel strach, se svými konstrukcemi katastrofických situací. Stačí se zasmát, pak trochu dotčeně odchází. Rád se vrací. Miluje převleky. Občas mu na to skočím...

A když tahle divadelní show skončí a je klid - světla zhasnou, poslední kroky herců utichnou... V tom prostoru... v tom tichu bez očekávání, ji spatříte. Nádhernou, oblou, měkkou a voňavou ODPOVĚĎ... Rozplývá se na jazyku a na patře chutná sladce...
Osvobozující!

Ještě mám co trénovat...

4. března 2016

‪#037 Pro lásku knižní...

Když jsem odvezla děti a rozhodla se vystoupit na Národní třídě, aniž bych vlastně přesně tušila proč... prostě se mi jen nechtělo jet úplně stejně, když to tam už tak dobře znám, využila jsem nenadálé situace a při výstupu z podzemí jsem ladným krokem zaplula vpravo. DO KNIHKUPECTVÍ!

A zhluboka se nadechla. A ještě jednou, se zavřenýma očima... aaaach. Ticho, teplo a ta vůně papíru... s kapkou plastu... Novota moderní doby. Miluju to...
Je to jiný než starý knihy, ale furt stejně nádherný.

Začala prohlídka - RAW a všemožné kuchařky, dětská literatura velmi uchvátila a pak moje klasika osobní rozvoj a nějaký ty duchovní pindy...

Čtyřhodinový šéfkuchař - dost zajímavá kniha plná slov (má 670 stran!) a fotek. Vždy, když od Tima Ferrisse něco čtu, hned u druhýho řádku se uchichtávám. Ten chlápek mě prostě baví. Navíc zaujal hned v úvodu jeden z důvodů, proč si knihu přečíst. Je to jasný...

Budeme si muset domů půjčit Deník malého poseroutky. Jo a ještě dalších x legračních knížek pro školáky. Jak jsem tam tak stála před barevným regálem knih a vzpomněla si na to bezstarostný čtení, kdy jsem prostě nechtěla nic jiného než si něco přečíst, pobavit se nad tím, vypnout, zasmát se a NIC VÍC, došlo mi, že takhle to bylo už dávno. Jen tak číst knížky. Z čirého chtění. Bez nároku na přínos nějakého poučení a zamyšlení...

Od střední většinou čtu jen za nějakým účelem... to zní hodně dospělácky, co. Jakoby snad pouhé chtění bez nároku na cokoliv jiného nebylo dost... co přesně? Ale ten pocit... úplně jsem si na něj vzpomněla a byl hodně podobný tomu, o kterém jsem psala v úterý. Úkol na příští týden!

Konečně jsem naživo viděla v poslední době opěvovaný ZÁZRAČNÝ ÚKLID. Každému soudnému člověku musí být jasné, že ten "zázračný úklid" je hlavně o tom, že zvednete svůj zadek a všechny ty svinský krámy jednoduše vyházíte. Ještě se mi to nepovedlo! Nicméně tahle knížka není takto hrubá, ale rozhodně vás chce donutit zamyslet se, proč všechny ty věci doma máte. Nekompromisnost poznáte z jediného odstavce, hih.

Náhodně nalistovaná stránka na "domácím oblečení" byla přesná... Věci si rozděluji na venkovní a na doma. Poslední dobou to už tolik nehrotím, ale zásadně si pak opatlám od jídla další tričko... Nicméně mi došlo to, na co poslední dny myslím, že těch "triček na doma" je fakt tolik, že už je nemám kam dávat. Tak dobře - tohle bude úkol na víkend! Nicméně oblečení na doma se nevzdám - i bez ohledu na děti chci mít svobodu upatlat se!

Ty jo, musím víc chodit do knihkupectví... :-)

3. března 2016

‪#036 Jsem super žena!

Jsem v němém úžasu. Jsem asi super ... super žena!!!

Včera jsem šla spát po třetí ráno. Vstávala jsem bez zvonění budíku po osmé, což bylo první překvapení tohoto dne. Trochu přejetá, ale funkční. Nasnídala jsem se po jedenácté - to už mi teda začínalo být trochu divně, ale hned se to spravilo...
V jednu jsem odešla za prací s představou, že jsem za dvě hodiny zpět.
Představa krásná! Jediný problém je, že to byla opravdu jen představa...

Věci nabraly trochu jiný směr a tak jsem nakonec dorazila domů - i po úspěšném nákupu - na sedmou. Vyždímaná, s břichem svíjícím se hladem, ale podivně spokojená... Děti se divily kde jsem, i proto mi mamka volala - akorát ve chvíli, kdy jsme z posledních sil finišovali.
Mám dost. Večeře a spát...

Ale najednou, jak když něco překlapne.
Ležím v posteli, oči zavřené, ale usnout nejde - nechce se mi. Přestože jsem před chvílí cítila únavu a s vděkem jsem se uložila do peřin, teď tu ležím, koukám do šera a zjišťuju, že ten pocit není přetaženost... ne, tohle je jiný. Takhle jsem se už dlouho, po tak vyčerpávajícím dni, necítila.

Ty jo, tohle je hodně podobné pocitu, který mi pravidelně přicházel po večerních hodinách kreslení... Unavená, ale totálně nabitá energií, jsem se vracela a doma ještě do noci tvořila a udělala spoustu věcí, který mě bavily...

I teď jsem nabitá, zářící jak solárko a musím jít pracovat.

Ano, musím, protože takhle stejně neusnu. Mozek napruženej na 200 % a dojem odpočatosti jaký jsem už dlouho neměla...

Důkazem, že to byla dobrá volba, je dokončený rozhovor. Po dvou a půl hodině ladění, přesouvání, úpravách... Jsem šťastná a jdu si poslechnout záznam webináře. Za odměnu!
Až po další hodině a půl přichází poctivý dojem únavy.

Stopka, uložit poznámky, zhasnout monitor i světlo a... vzhůru do říše snů.
Jestli se mi dneska nebude nic krásného zdát, tak nevím kdy jindy.


P.S.: Zdálo, ale zapomněla jsem to!

1. března 2016

‪#034 Schválně, co se stane

Nemůžu odolat a začnu od konce. Jsem v šoku!

A teď od začátku... Jak jsem tak seděla u počítače, a zase koukala na hory papírů, sešitů, obálek, účtenek blablabla, který každý den vídám a stejně dlouhou dobu říkám, jak je uklidím... a stále jsem je, jak dobře hádáte, neuklidila. Nějak mě to namíchlo a protože vím, že na velký úklid nemám ani nervy ani prostor, mohla bych to všechno odkládat do nekonečna. Jenže já si poslední dobou nějak šprajcla s tím nekonečnem...

A tak jsem se z ničeho nic rozhodla - to na sobě miluju, zrušit kopec něčeho přímo před monitorem. Začnu zlehka, říkám si. Udělám jen tohle! S dovětkem ať to dlouho netrvá.

Bylo to asi 20 minut plus doladění. Jak jsem dobře tušila, asi to taky znáte, tyhle hromady ničeho jsou často složeny vesměs podobně - jedna třetina rovnou na vyhoz, druhá třetina věci k založení - paradoxně několik vyúčtování od různých orgánů, dopisy k pojistkám a banka. Poslední třetina patřila věcem, které jsem z části dala na své místo, z části je potřeba je projít a zjistit, "co to je" a zda to potřebuju...
Haha, asi správně tušíte, že minimálně z třetiny to půjde opět do koše...

Jak mizel papír za papírem, štůsek se zmenšoval, až jsem zvedla poslední složku a ... uviděla zasviněný stůl. To se dalo čekat, ale uviděla jsem ho. Je tam! A ten pocit byl fakt super.

K dokonalosti chybělo jen utřít ho.

Hotovo!
Sedla jsem si na chvíli k tomu "čistýmu" stolu, kde náhle vlevo nebylo... NIC. Ale nic ve smyslu volno, žádná rádoby neviditelná masa - bordelová slepota tomu říkám. Vzniká když někde máte tak dlouho věci, že pro vás ten prostor začne neexistovat. Jednak proto, že nechcete vidět, že je tam něco, co máte řešit, a jednak proto, že pokud byste to dělali, nedělali byste za chvíli nic jiného. Ale po pravdě, ten prostor tam furt je a vy ho řešíte, jen si ho pěkně odšoupnete do nevědomí a tam si začne organizovat své vlastní psycho. A to není dobře!

To NIC, co tam náhle bylo, mě naprosto šokovalo.
Sedím ještě u svýho stolu?
a za tím hned pochybnost Nezacpu to zas blbostma? Není to moc obnažený?

A tak jsem tam dala svíčku, abych se necítila tak blbě.
Stejně je to hustý. Za půl hodiny se vším všudy a takový rozdíl.
To se mi líbí.
Zkuste to taky!


P.S.: Tato epizoda si klade vysoká očekávání, plánujeme ještě 3 - 4 díly a poté Debordelizuj svůj stůl s velkou slávou zakončíme. Bez repríz!

29. února 2016

‪#033 Honba za budoucím já

Někdy ve věčném koukání do dálky před námi a touze po stálém růstu a neumírání, se zapomínáme zastavit a otočit se na kroky, které už jsme ušli. Zapomínáme se podívat na tu změnu a naplno si ji uvědomit. Zapomínáme vidět, jak hodně, opravdu hodně rosteme...

V touze dojít co nejdřív co nejdál, zapomínáme přibrzdit a vydechnout. Máme strach, že jakmile se nebudeme dost snažit a nepřetržitě posouvat, něco promeškáme. Že se celý ten vlak zastaví, že vyhnijeme. Tolik se obáváme slova stagnace, že jsme ho zaměnili se zastavením se. Ale zastavit se po období růstu, abychom si dobře pohlédli to, co jsme dokázali, přece není žádná stagnace!
Po vnějším musím přijít i vnitřní. A to dost dobře nejde bez zklidnění.

Nemůžete koukat dozadu a stále jít vpřed!

To brzy zakopnete a rozbijete si čumák. Z toho pak snadno vznikne dojem, že dívat se zpět je něco špatného. Kulový.

Stejně jako zastavení. Co může být sakra špatného na tom vědomě se zastavit a pozorovat? Nebýt aktivní, ale nechávat svou předchozí aktivitu doznít a užívat si tu jízdu. V kotli je naloženo, teď se můžete... ne, vy se musíte trochu pokochat! Proč si to odpírat?

Že si to neodpíráte? Ale s užíváním si toho to asi taky nemá mnoho co do činění.

Všimli jste si, že někdy ze samého koukání vpřed trochu "blbneme"? Jako by nás ten pohled na horizont vytrhl z toho kým jsme - teď a tady a my se chováme tak trochu iracionálně. Koukáme stále do očí budoucnosti a nevidíme, že už dávno JSME naše budoucnost. Nevidíme, že už jsme na tom místě, na které jsme vlastně chtěli dojít. A někdy se může stát, že to v touze jít dál i přehlédneme...

To je varianta úplně nejhorší...

A tak se ptám: Jak a kdy si vychutnáváte své úspěchy, svůj růst, když se v tom nekončícím procesu nezastavíte... ???

28. února 2016

‪#032 Radost prostého plynutí

Já ani nevím proč se mi najednou vynořila ta vzpomínka - vlastně jen pocit...
Ten zvláštní pocit jakési radosti, která nepřichází zvenku po něčem vtipném, ale která vychází zevnitř. Je to směs spokojené naplněnosti, kdy můžete v daný okamžik dělat to, k čemu jste vnitřně puzeni.

Přesně ten pocit, který mám spojený s blogováním. Když jsem ještě začínala a chodila do 9-to-5 práce... Najednou přišla myšlenka, která toužila být zaznamenána. Ne, častokrát nebyla nijak extrémně důležitá, naopak. Byly to vcelku banální věci, ale nemohlo to být autentičtější. Možná to bylo na tom tak vzrušující.

Přestože to nebylo nijak hodnotné, stejně jsem to udělala - psala jsem.
Protože jsem chtěla a nepřemýšlela, zda to jde, či ne. Našla jsem si těch 5-10 minut na napsání několika řádek. Proč bych nemohla najít pár minut pro sebe?

Až mnohem později, když jsem postupně zrála do svého stylu, jsem si skutečně začala užívat tohle prosté plynutí. Následování něčeho uvnitř. Intuitivní sdílení, maximálně autentické do takové míry, do jaké si dovolíme se odhalit.

A je zajímavé, že jsem se svým vlastním způsobem otvírala vždycky.
Někdy zastřeně, někdy dost zpříma, ale nejčastěji mezi řádky.

Ten prostor miluju. Je tak obrovský, má tolik poloh, barev, tónů. Je vším, co v danou chvíli jsme ochotni nasát, co jsme ochotni rozehrát. Nemusí tam být nic a současně všechno. Někdy tam schválně vkládám oblázky, jindy perly a někdy vůbec nic. Vlastně poslední dobou to, co skutečně píšu, je málokdy mezi řádky. Mnohem míň, než jsem psávala...

Ale ten pocit...
Někdy, když se nebojím chytit vlnu, tu vlnu, která mne nutí psát a jen psát, aniž bych musela extra přemýšlet, ten pocit tam občasně probleskne.
A to je úžasně osvěžující.

Víc takových! VÍC!

26. února 2016

‪#030 (ne)potřebuji další...

Přistihla jsem se, jak zase přemýšlím, jaký další bloček - sešit, zápisníček... bych potřebovala.
Jakože nutně, samozřejmě!

Ale pojďme si nalíti vína čistého. Není to o dalším bločku. Není to o tom, že potřebuju další něco, kam oddělím další kousek svýho života... Jakoby oddělování mohlo něco zachránit, donutit mě k nějakým výkonům!

Naučili jsme se všechno oddělovat! Uvěřili jsme, že některé věci nemáme míchat - soukromí a práci, lásku a byznys, rozum a cit. Jak kdyby se věci mohly vzájemně nakazit a pak by třeba nemusely dobře fungovat. Co když ale fungují jen když jsou takhle nakažený? Co když to mísení je ona životodárná podmínka pro skutečný úspěch?

Jasně, že nepotřebuji další notýsek na támhleto a jiný na tamto. Jistěže na každou jednotlivou myšlenku není nutné, a dokonce ani žádoucí, zakládat speciální prostor - unikátní krabičku, do které nepáchne zbytek mýho života... Je fajn věci držet od sebe, ale stejně fajn může být jejich bláznivé mísení, aby život dostal tu nepřebernou paletu odstínů, které můžeme namíchat jen a pouze my.

A tak, přestože jsem notýskama bytostně posedlá, vím, že nepotřebuju další. Naopak. Potřebuju všechny ty úžasný kousíčky spojit a konečně vidět celý obraz, o který se snažím... A který mi díky té snaze stále uniká...
K mé škodě!

"Pokud se bráníme nákaze, možná je to proto, že už jsem nemocní..."

22. února 2016

‪#026 Ten vytoužený stav

S novým rokem přišlo skutečně hluboké otevření několika témat, která ale vyžadují čas. Třeba měsíc nebo dva. Možná i víc.
Se zděšením, které si ještě dnes velmi živě pamatuji, kterému jsem čelila poté, co jsem se ohlédla za uplynulým rokem (a ze strachu to ohlédnutí stále nedokončila), vypluly na povrch věci, které jsem zatím jen šolíchala a uvědomovala si, že v mém životě budou potřebovat důkladnou revizi.

Ačkoliv mi bylo jasné, že je třeba na tom pracovat, stále nějak nepřicházel ten správný nápad. Události konce roku tomu příliš nepřály a pád do únavy přinesl jen kopec dalších otázek.

Vy, kdo znáte synchronicitu, zákon přitažlivosti či Tajemství - zkrátka je jedno, jak to nazvete, pro mne jsou to "ty náhody, co neexistují", když přijde ten správný čas pro řešení čehokoliv, dostanete jasnou mesidž.

Směju se pod vousy, když si vzpomenu, jak jsem nedávno trochu polemizovala, jak to s těmi zprávami je a že věřím, že chodí. No jo, kdyby totiž nechodily, nemohla by se naše obrana po čase vůči tomu stát laxní, a přesně v ten moment, jakmile si začne myslet: Jo, tohle už znám a ví, že to nedám, tak to najednou sedne jak zadek na nočník.

Nejednou tak nějak pochopíte. Najednou přijde něco, čemu rozumíte, nad čím se zastavíte a říkáte si: "Joooo, tohle musím zkusit a zjistit, co to udělá." A fakt se upřímně těšíte. Nepochybujete. Nekladete další otázky. Jen to jednoduše zkusíte. Největší sranda je, že to není nová myšlenka. Vy jí naopak velmi dobře znáte, ale je to podaný přesně tou formou, že vám to v hlavě secvakne.
Konečně!!!

Děkuju!

19. února 2016

‪#023 Jen si to prožít a nepsat

Poslední dny na mě padl ňáký taký smutek. Něco uvnitř mě potřebuje prožít kousek bolesti a já říkám: OK, když je to potřeba. Protože věřím, že kdyby to nebylo potřeba, tak se to dít nebude.

Zajímavý je, že mi trochu dochází slova. Mám pocit, že se děje spousta věcí, a přesto nic. Hledám ta správná slova k pojmenování a zjišťuju, že jich nacházím pramálo. Tak než se drtit, což jsem si už xkrát zakázala a míň a míň mám k tomu skutečnou vnitřní motivaci... radši řeknu jen to, že dnes prostě nechci o ničem psát...

Ostatně, snad jsem tady už vzlykala dost.
Teď není dobrá doba.
To je celé.

18. února 2016

‪#022 Rozpoutat svá pouta

Pouto je to, co nás drží tam, kde bychom se možná už držet neměli...

Je to směs strachu, naštvanosti a zklamání nad sebou. Současně ale vím, že tohle je jen jedna část. To, jak se cítím. A pak je to, jak to je a co s tím dál.

Dokud něco nevíme, nemůžeme to řešit.

Nelze se zabývat něčím, co jsme si nepojmenovali - to pro nás vlastně neexistuje, nebo existuje v úplně jiné formě. A ta forma se časem mění. Co bylo na začátku užitečné a funkční se časem může stát opakem. Nejdřív si toho ani nevšimnete a pak se z toho snažíte neuměle vyvlíknout. Jenže současně nejde být tak hloupě zbrklý.

Radikální řešení jsou fajn, ale někdy si je člověk nechce dovolit. Nejen proto, že nemůže, ale protože chce jít nějakou jinou cestou a tak čeká, jestli se ta jiná cesta otevře. A ona se vždycky otevře!
Jen poznat ten moment, kdy se to stane. Ten moment, kdy dojdeme do bodu, že jí otevřeme. A pak beze strachu přijmeme to přicházející. Anebo s trochou bázně... vždyť je to něco nového, ale nic, co by nás muselo ochromit, zastavit, položit...

17. února 2016

‪#021 BAD DAY

Ráno školní klasika. Cesta do školky nečekaně bezva a stihly jsme to děsně těsně. Dokonce nám zachránily i kostým víly a tak věřím, že má drahá víla mohla ladně tančit, aniž by si přišlápla své obláčkové šatičky.
Když jsem se vracela domů (do práce?), začal opravdu vydatně padat sníh.
Ach, nádhera! Prostě boží.

Usadila jsem se k PC se svým müsli se sojovým jogurtem, který bylo mimochodem nečekaně dost dobrý, chvíli pracuju a pak se to najednou zlomilo. Chtělo se mi JEN BREČET.
Až někde z vnitřku, kam ještě nedohlídnu.

A tak jsem brečela...
Někdy je tohle ta nejlepší meducína na všechna prokletá bebíčka, která na naší životem ošlehaný duši jsou. Prostě je jen pofoukat tou záplavou slaný vody a nechtít víc.

Neřešit.
Vykašlat se na všechno.

Od rána sněží a já si říkám: Jooo, takhle má vypadat únor - protože jen bílý pole posílí. Potřebujeme letos dobrý brambory. Ty, co prodávají, jsou k pláči.
Dneska ale pláču jen tak. Ne kvůli bramborám.

Pláču, protože je to zdravý... a můžu si to dovolit (na rozdíl od spousty jiných věcí)
Pláču, protože mám kapku strachu.
Pláču, protože se věci lámou a v takových chvílích teče i krev a tu já nerada.
Pláču, abych se mohla líp nadechnout.
Pláču, protože to maminky někdy dělají...
Pláču, aby mi brzy bylo líp...

16. února 2016

‪#020 Když odpovědi nepřichází

Když jsem šla ze školky domů, potkala jsem člověka, který tak hlasitě a teskně naříkal, až mě to chytlo u srdce. Nerozuměla jsem jeho huhlání, ale ta bezvýchodnost a neštěstí z něj přímo tekla v proudech. A mě okamžitě napadlo, jak moc lidí je dneska nešťastných a smutných.

Proč se to děje? Proč nejsou řešení...
Rozumím tomu, že člověk musí jít svému štěstí naproti, ale co když se jeden opravdu snaží. Co když dělá maximum z toho, co ví, aktivně hledá řešení, hledá pomoc i u těch, kteří řešení nabízí, ale přesto nic nepomáhá? Co když člověk s tím vším, co ví a zná, dělá to nejvíc a stejně se věci nemění? A on ví, že dělá hodně, ale přesto k němu stále nepřichází to správné.

Já vím, že stačí změnit úhel pohledu.

Ono se to ale líp říká a hůř dělá, když má člověk nemocné dítě, se kterým běhá po doktorech i různých alternativách a stejně bez výsledku. A tak ho to brzdí ve všech dalších oblastech, protože stálou péčí trpí i jeho příjmy. A to mu rozhodně nepřidá. Je v kolotoči, ze kterého nezná cestu.

Jenže já tuším vím, že řešení jsou. Určitě! Věřím tomu.
Chodí k nám každý den. Cinkají nám přímo o nos, ale i když se můžeme hodně snažit, nemusíme je vidět. Jak poznat, že to děláme špatně, když nic jiného neznáme, když to dle svého zkoušíme jinak, ale nezabírá to. Co když na to naše momentální JÁ nestačí?

Znamená to, že v tu chvíli to prostě nevyřešíme?
I když moc chceme?

15. února 2016

‪#019 Moje první video

No jo, to je hned z kraje týdne událost, dámy a pánové!
MEGA UDÁLOST, o které si nepřečtete v žádném z předních českých deníků, ale moje blogoviny přináší jen to nejlepší z mého už snad zase trochu bláznivého života. Ponořte se do malé reportáže ze zákulisí, které je vždy tichým a vnějším očím neviditelným společníkem všech zapálených tvůrců.

Abych se přiznala - jsem ještě trochu v rauši z toho, že jsem to dala...

A jak to celé bylo? Scénář se rodil cca týden. Ne, vážně si myslíte, že bych mluvila bez přípravy? Slovomilka na slovo vzatá? Samotná mléčná výzva nakonec vznikla o víkendu, protože jsem se neplánovaně a nekontrolovaně pustila do jiné výzvy, která mi znemožnila udělat tu původně plánovanou (no jo, jsem srabík, že bych to nedala!) a taky měli slevu na alternativní mlíka od Alpro.
Ale na všechny a všechno dojde. I na mě...

"Zfouknu to za hodinku!" naivní myšlenka kolem půl desáté dopolední.
Omyl, kočko. Mac mě nechal ve štychu (díky, kámo!) a ani po padesáté třetí mi nenainstaloval novou aktualizaci Flashe. To mě trochu vykolejilo, ale odvážně jsem sáhla po našem (před dětma) utajeným tabletu a začala to: Tam ne... Tam je tma... Tady blbý pozadí... Tady zas nedám tablet... No to nejde... Zkrátka velká otázka Kam se sebou? a pak i ta už historicky řešená: Kam s ním?

Myšlenkový výstup nakonec zněl: postel pro mé ctěné pozadí, židle (která stála na posteli) pro velectěný bok tabletu, pár knížek (astro-literatura dávno zaprášená) a trochu na prd lampička dobrá tak na noční práci, ale všechno tohle, včetně nejmenovaného božího obrazu nad postelí, udělalo moje "vodnářský studio". Víc jsem zatím z bytu nedostala...

Pak ale začala ta největší pecka dne: Zmáčknout play a natočit to!
Přiznám se, na první dobrou to umí jen Bůh. Mně vyšel šestý pokus. Tam jsem se nejméně vrtěla a jinak nadměrně hýbala, a mimikou jsem "nelítala z obličeje". To totiž byly skutečné problémy, kterých jsem si do té doby nebyla vůbec vědoma a u psaní je fakt řešit nemusím.

A pokud nějaký škodolibec čekal na fatální přeřek, zklamu ho - nekonal se ani v jednom z videí, z čehož mám asi radost největší! Jen koukat do tý prťavoučký kamery a ne furt na značky, čudlíky, jak to natáčí, na sebe atd... to je něco.

Nahrát to, pojmenovat, poprat se s obrázkem na YT a přidat pár blbůstek formou poznámky do videa, byla už brnkačka. Vlastně ne. Obrázek vlastního kanálu je pěkná pruda. Až zjistím, na jaký to je heslo, tak to ještě doladím...

A TO JE CELÝ.
Nuda, co. Já tím strávila několik hodin! Ani v jedné fázi jsem se necítila nudně. Dodávám, že ten koktejl pocitů mi za to stál...

Chce to fenomenální závěr - takže asi nějakou velechytrou radu či zjištění:
1. Vážně musím uklidit a naplnit svůj dlouho odkládaný minimalismus (jako fakt!)
2. Paravan, o kterém uvažuju už asi 5 let, začíná být jedno z možných řešení
3. Začít pracovat na své řeči těla
4. Pořídit si mikrofon nebo nějak jinak inteligentně vyřešit zvuk
5. S tím úklidem začít co nejdřív!

14. února 2016

‪#018 Když si nečekaně vzpomenou...

Dnes večer se Barunka ve vaně usedavě rozplakala...
Znám spoustu jejích pláčů. Ryby tuhle řeč duše ovládají do posledního puntíku. Vážně to umí a já se učím všechny ty nuance rozeznávat.

Nejčastější je ten obranný, když jí brácha bere kyslík. Takový trochu přehnaný, vzlykavě vyčítavý pláč. Jasné: "Mamíííí, pomooooc. Jsem trochu přecitlivělá ale neumím to vyřešit sama, možná že to ani tolik nebolí, ale chci, aby sis mě všimla, abys to tak nenechala..."

Pak je to pláč, když něco tělesně bolí, třeba když zakopne a spadne. Takový rychlý intenzivní výtrysk pláče. Hodně vzlykavý, naštěstí brzo utišitelný okamžitou pozorností, objetím, pohlazením a konejšivými slůvky.
Zde má speciální místečko i pláč nemocný. Ten je tichý, tklivý, přerývaný. Takový, který se schová pod deku a nejlíp mu je, když může usnout a pak se prostě a jednoduše probudit do zdraví.

Pak je ještě spousta různých vzlyků, postesknutí atd... My rodičové tohle prostě známe. Mohli bychom na to vydávat knihy na pokračování, které by strčily do kapsy celý Ottův slovník naučný, a stejně bychom neřekli nikdy dost, abychom skutečně věděli.

Ale tohle bylo jiné. Takhle jsem jí dlouho plakat neslyšela. Vlastně ZDA VŮBEC NĚKDY přesně takhle. Byl to podivný polohlasný a současně hluboce niterný pláč. Jako když se uvnitř vás něco zlomí a vy se bojíte, že jste rozbití, že už to nepůjde nikdy opravit...
Pláč, ze kterýho se druhým zastavuje srdce a oči se úplně samy plní slzami.

"Mě se stýská po prababičce!" hlesla mezi sprškou dalších slz.
Chtělo se mi plakat s ní. Neznám chvíli, kdy jsem se cítila bezmocnější.
Tohle neutěšíte.

Ten okamžik jejího smutku mě naplnil vším tím, co už taky nebudu mít. Co už nikdy nebudeme mít, protože když lidi odchází, berou si s sebou všechno to, co nám mohou dát jen oni - všechno to nepříjemné a hlavně kopec příjemného a skvělého, co jsme ne vždy dokázali ocenit a co jsme ne vždy brali jako jedinečný okamžik. Ke své škodě. A tohle všechno v tom jejím hlásku bylo... A možná mnohem víc.
A to mě opravdu zasáhlo...

"Chci abys mi o ní vyprávěla..."
"A co bys teď chtěla vyprávět?"
"Třeba jak se narodila..."

Usínaly jsme v pevném objetí a bez slziček.