Jakej poklopec?
No, na foťák...
Jasně...
Zná mě dobře, ta moje holka {smích}.
Byly jsme na zahradě a já s sebou foťák. Prádlo, trocha blbinek, kontrola naší zeleniny a fotky kapek na listech. Napůl v okně (Jdeš? Joooo, oknem...) se ještě vykloní a starostlivě kontroluje moje vybavení. Pak zmizí v okně nadobro.
No jo, zná mě.
Všímá si. Není hluchá ani blbá.
Několikrát do týdne totiž nelze přehlídnout moje zmatené hledání.
Nemám krytku. Zase!
Krytka na foťák a její bohatý život plný nejbizarnějších detektivních stripů. Její nečekaná zmizení a stejně nečekané návraty jsou minimálně zvláštní.
Jako zpestření jinak běžného života, a zdálo by se i dost nudného monogamního vztahu, jsou tyto pravidelně nepravidelné a nadmíru podivné výpadky vítaným zpestřením. Pro mne spíš noční můrou. Jestli si někdy připadám jako totální magor, ťulpas a mimoň, jsou to právě momenty, kdy chci uklidit foťák a ... do háje, zase nemám krytku!
Ty příběhy musí mít neskutečný kouzlo, když se do nich tak intenzivně pouští. Někdy bych si přála znát víc než okamžik zmizení a návratu. Bohužel moje schopnosti jsou značně omezené. Prozatím. A tak to, co se děje mezi těma dvěma body časové osy, ví jen ona.
A ta mrcha se mnou prostě nemluví.
Tak jen doufám, že si to užívá na max a vrací se se stejnou radostí s jakou ji vždy vítám...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)