29. července 2016

#184 Chutnám. Voním. Padám.

Když něco děsně chcete a myslíte si, že byste to měli zažít, tak dokud to nezažijete, máte pocit, že o něco vážně vážně velkého přicházíte. Je to vlastně dost podobný pocit, jako když najdete dopis, na který jste neodpověděli a odpovíte. Pak čekáte, co se stane. Pokud vůbec něco...

Vlastně, vždy čekáte, že se NĚCO stane. Bude-li to to nejlepší, co by se ve vašem životě mohlo stát, bude to jako splněný sen. Je to jako pokračovat na cestě, kterou jste kdysi vykročili, ale nedokončili. Z vlastní hlouposti, malosti, čekání na něco...


A tak dnes zažíváte pomyslnou misi do minulosti. Vykročíte... a čekáte. A ono se nic neděje. Samozřejmě! Ne, to vůbec není samozřejmé. A protože každá akce vyvolává reakci, to je zákon, jakmile roztočíte jednou zastavený kolo, chvíli trvá, než se zase roztočí. Ale dočkáte se...

Klap, klap, klapy, klap.
Před rokem jsem našla zprávu, která už v té době byla 2 roky starou odpovědí na můj před 2 lety poslaný dopis s omluvou za mý pitomý, pitomý, pitomý chování. Zamotaný? Nevadí. Každopádně já dostala odpověď, kterou jsem vlastně už ani nečekala. Odpověď, která byla jako jiskřička na cestě. A já, ani nevím proč, chtěla víc. Víc světla, víc plamínků. Chtěla jsem zase hořet...

Neměla jsem daleko k cestování v čase. Stala jsem se hlavní hrdinkou psychofilmu, a (s)pustila se do hlubiny svý minulosti a snů, abych našla zbytky svého já, očistila je a vynesla na světlo, nebo tak nějak. A pak v přítomnosti začala naplno žít svůj skutečný život... ať to znamená cokoliv. Já ráda přeháním...

Tolik těšení, očekávání a volnosti současně jsem dlouho nezažila. Přesto to bylo jen mrknutí v celým životaběhu. Zase mne semlel čas a povinnosti. Asi jsem potřebovala znovu dodat odvahu. K čemu? Možná jsem potřebovala znovu cítit bláznivé sny, které chutnají po pistáciích a hořké čokoládě. Chtěla jsem vonět magnolií a zpomaleně padat do vysoké trávy plné rosy...

Chutnám. Voním. Padám.
Čtu 3 měsíce starou zprávu. Je jako krásná pohlednice, na kterou jen zírám a opájím se jí. Nemám slov. Zdají se zbytečná. Další flashback.

Je to pravda nebo ne. Kdo ví...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)