Všude se tu válí dětské oblečení a já vytahuju další a další. Hledám, objevuju, překvapuju se nalezeným a fotím. Pak přeměřuju, zapisuju a zase to skládám, a těch hromádek je čím dál víc a já se snažím vymyslet nějaký systém, nějaký řád, jak to ukočírovat.
Mě asi jebne!
Ty jo, je toho na mne fakt moc. Ve středu jsem s tím jen laškovala, ale v pátek mne popadla běsná síla a pustila jsem se do toho opravdu pořádně. V dětským pokoji vybuchla módní bomba. Chaos na druhou a ve mě se bijou dva úplně odlišný pocity: únava a uspokojení.
Kolik let? Tři, čtyři, možná pět už říkám, že něco takového je třeba absolvovat. Říkám. Jenže do bytu za tu dobu věci spíše přicházely než odcházely. A pokud přece jen šly v opačným gardu, rozhodně už ne v takovém množství. Ten nepoměr se na mne poslední dobou - mírně řečeno - sype.
Tipuju to na 2 roky zpátky, psala jsem i tady o uklízecím plánu. Vlastně za tu dobu několikrát. Pamatuju, že jsem i vcelku úspěšně něco vymyslela a dokonce i začala. Bohužel mne to po pár dnech a několika krabicích věcí či papíru přešlo. Chjo.
Ale teď už nejde ustoupit. Musím dokončit alespoň tuhle etapu. Musím trochu přitvrdit. Musím překročit hranici, aby se nedalo už couvnout, aby jediná cesta byla projít tím a zbavit se všeho (ano, čtete to dobře), co tady s námi už jen je. A že toho není málo. Stačí jen vidět ty věci, jak postupně nacházím další a další a je toho vážně přespříliš. Kam se to všechno vejde? Máme to tady snad nafukovací? Ne, právě že vůbec!
Teď už opravdu bytostně cítím, jak mi tohle všechno brání žít život, jaký jsem si pro sebe vysnila... A když to neudělám teď, vím že to udělám až zas někdy... V dalším cyklu šílené mánie.
Jenže já už tentokrát musím!
Nemůžu jinak! Nemůžu...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)