Když porovnám své pocity před týdnem, měsícem nebo před 3, je to jako kdyby to byly tři jiné ženy. Samotnou mne překvapuje, co všechno se v člověku může poskládat, urovnat a překopat během tak krátké doby. Poslední rok (možná dýl) jsem svůj život tak nějak táhla, ale za poslední měsíce jsem zjistila, že tohle vůbec není třeba dělat.
Vůbec nic nemusím táhnout.
Tlačila jsem řeku. Jak bláhové. Ale bez této lekce bych si tu nesmyslnost svého počínání jen těžko uvědomila.
Nejkouzelnější na tom celém doplnění skládačky je uznání, které přišlo zvenku. Uznání přínosu, který jsem měla a všimnutí si toho. Když děláte práci jménem někoho jiného, snadno se ztratíte v tom, že jste to hlavně vy, kdo tu práci dělá a je to tedy hodně o vás. Ve snaze být nejlepším klonem, ztratíte vnímání vlastní hodnoty a tak nějak nechápete, když si pak za to vyslechnete i kritiku - že nejste takoví a makoví a hlavně nejste autentičtí...
Najednou to ze mne spadlo.
Najednou jsem spokojená. Tetelím se. A už chápu tu urputnou snahu začít (a nepřestat) s WOL, urputnou snahu psát těchto 365 dní a to hluboké rozčarování, že se to nedařilo. Už vím, proč mne to zasáhlo tak hluboce a bylo to na hranici osobního selhání. Moje já se jen snažilo alespoň někde nechat svou stopu. Svou unikátnost pod hlavičkou svého JÁ. Ne pod obrazem někoho jiného, byť přínosného a úžasného.
Ale teď už vím, že moje stopa byla vidět. Těší mě to a současně mi to začíná být sladce u zadku. Já nevím proč, ale přišel s tím zvláštní nadhled a je to jen balíček událostí, objem dat na mém disku. A když si vezmu, jak snadno ta data mohou zmizet, proč to řešit?
To, co ve mne má zůstat, už je dávno zapsáno hloubš.
To, co má odplynout, už dávno není.
A tak si chci jen říct:
Omlouvám se! Odpouštím Ti! Děkuji! Miluji Tě!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)