Protože kdo jiný by mi měl dovolit nechat všechno plavat?
Kdy jindy bych si to měla dovolit, než v moment, kdy můžu...
I když to vypadá, že nemůžu, protože tohle a támhleto není hotovo. No, tak není. Bude zítra... nebo pozítří... Co jsem neudělala včera, stejně nedoženu zběsilým doděláváním dnes. V moment, kdy mám na chvíli vypnout, zpomalit a prostě si užívat tu chvíli, kdy nemusím a hlavně nemám NIC ŘEŠIT. A protože přesně tohle se mi po nákupu a boží zmrzlině, kterou jsme si nakonec dopřály už cestou, přestože jsme neměly lžičku (přání se někdy plní mega rychle!), chtělo, tak jsem nepřemýšlela nad tím zda můžu či nemůžu, jednoduše jsem si to dovolila.
Bez výčitek. Bez kapky studu. Na max.
Hele a dobrý! Vlastně proč tak skromně: SUPROVÝ!
Vykašlala jsem se na čas a zabíjela ho prachsprostým nicneděláním. Koukla jsem na Vzkaz v lahvi. Cpala se výbornýma modrýma hroznama ze slunné Itálie. Přečetla si několik článků. Hrála Pengle - několikrát!
A proč až dnes? Asi jen dozrálo zrcadlo, které jsem v posledních týdnech dostala nastavené - že spoustu věcí vím jak dělat, ale nějak se mi to zaseklo těsně před akcí. Přece kdybych věděla, proč takovou blbinu dělám, už bych to dávno... ale kecy.
Někdy na tuty víme, jakou děláme hovadinu a stejně tak trochu masochisticky jdeme a uděláme to znovu. Po miliontý. Automaticky. Protože si myslíme trilion blbostí, který vypadají děsně neprůstřelně. Pche!
Jenže nicnedělání neznamená poflakování...
I když to moje dneska přesně takový bylo.
Asi jsem to přesně takhle potřebovala!
Díky, že jsem si to dopřála!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)