Taková je pravda. K profíkovi mám daleko. Hodně daleko. Propastně daleko... Ale přesto fotím dál. Vypadá to trochu sebemrskačsky, ale není.
Jooo, jasně, občas mne přepadne turbo, když vidím fotky jiných. Jak oni vidí spoustu úžasných věcí, který já prostě nevidím. S nadšením sleduju jejich alba. Oni mají taaaak zajímavý život. A jak zajímavě ho umí zachytit. A někde vzadu je mi jasný, že jsou to děsný kecy, protože mi jde hlavně o to, bez ohledu na můj i jejich život a okolnosti, zlepšit SVOJE focení natolik, aby pak někdo podobně nadšeně prohlížel i moje fotoalba.
Jenže... právě díky WOL jsem zjistila tvrdou pravdu o svým životě. Je nudnej. Nudnej a nezajímavej. V mém podání určitě. A když je přece jen trochu zajímavej, tak co udělá Kačenka? Zapomene to vyfotit. V lepším případě si vzpomene v úplně pitomou chvíli (pozdě!), takže z toho okamžiku už nevytříská nic. Teď ani nevím, zda je to opravdu lepší případ... Tak zas prd.
Ale tak to je. A já to beru, i když si to někdy moc beru (k srdci)... Přesto nebo právě proto to zkouším dál a dál. Nezničitelně zkouším ve svým životě hledat okamžiky, které by zachytily alespoň zrnko něčeho jiného. Věřím, že tam jsou. Že nic není stálé, i když to zvenku vypadá jakkoliv.
Vlastně je to dost bláznivé, když vás vaše práce baví, ale je naprosto nefotogenická. A protože home office, tak je to tragedie na druhou, protože 3/4 fotek je prostě stále tentýž prostor, mírně děsivý prostor...
Taky je tu další rozměr, se kterým jste na začátku vůbec nepočítali. Člověk si začne klást spoustu otázek, které ho do té doby nenapadly. Proč taky! Ale najednou, aniž by opravdu věděl proč, ptá se po smyslu svý práce. Ptá se po jejím dopadu. Ptá se, zda to jde jinak a proč to on takhle neumí? Sakra, proč to jinak neumím? A narážím při tom na všechny možný bariéry - nejen v hlavě...
Přesto přijde další týden nebo měsíc a mě už zase chytá rapl, že bych jako mohla fotit. Zrovna jako tyhle prázdniny. Ale já si nemůžu pomoct. Je to přesně ta chvíle, kdy něco milujete, i když v tom nejste žádní machři, a musíte tomu věnovat svůj čas a energii, protože vás to prostě baví. Tečka. Víc v tom není.
Ano, moje focení je snůška cvaků, ale jak jinak se zlepšit než cvikem? A druhý paradox, po takových dnech zoufání často přichází zvláštní chuť zase se o kousek posunout. Ať to znamená cokoliv. Opravdu pečlivě nacházet krásu všedních dní a zaznamenávat prchavé okamžiky obyčejného života.
Vždyť já vím, že hlavně o tom to má být...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)