15. prosince 2014

Třistapětašedesát 095

Honí mě mlsná. Nevím sice proč ZASE a proč TEĎ, a je mi jasný, že to MÁ nějaký důvod, nicméně já jen vidím jak vznikají další a další obaly od sladkostí a kupí se na mi na stole. Už jsem posnídala kávový dezert s pařížskou šlehačkou a dala si loupák. Snědla dvě jablka (och, světlá chvilka!). Pak jsem ale došla do kuchyně pro další loupák, který jsem snědla tak rychle, že jsem si toho ani nestihla všimnout, a teď už bych zas něco. Tak jsem si vzala tyčinku ala Mars a doufám, že tohle je poslední sladký dnešního dne. Asi mi hrabe ;-)
P.S.: Nebylo! Ještě přibyl kousek čokolády a oříšková tyčinka s medem.

Stojím na červené. Stojím tam jako jediná a čekám. Na rozdíl od ostatních chodců. Nemyslím si, že spěchám míň. Chci být taky brzo na místě, dokonce moc, protože každá minuta se mi dnes počítá (vlastně vždycky se počítá!) Ale já způsobně stojím. A přemýšlím...
Měla bych taky přejít? A proč? Mohla bych na červenou? No samozřejmě, že MOHLA. Mohla, ale nechci, protože mne naučili, že se chodí na zelenou. Kvůli bezpečnosti. Tu mi sice paní, co v modrém BMW jede taky na červenou, hned těžce vyvrátila, ani se neobtěžovala kouknout, jestli náhodou nějací chodci nejdou, ale přesto. Zelená je zelená, proč tady dělat revoltu? Jak pak po dětech chtít, aby chodili podle panáčků, když si sama budu dělat co chci, bez ohledu na nějaký řád. Ach ano, pravidla se mohou občas porušovat, ale musí se rozlišovat pravidla vhodná k porušení (třeba co se týče perspektivy, která přinesl kubismus) a pravidla nevhodná k porušení ...



Retro 4-11-2014 - co dodat. Někdy blbneme my, někdy blbnou druzí. Dnešní den to samé v bledě modrém. Jednou blbneme my, podruhé jiní. Tak to občas bývá... Houpačka života. Je nehoupání se řešením? A když budeme míň dole, můžeme pak očekávat, že budeme výš nahoře? To by odpíralo veškeré fyzice. To zní jako výzva... tak třeba někdy. Není v tom už posedlost?

12. prosince 2014

Třistapětašedesát 092

Jediná jistota jsou nohy. Zase nejela. A bylo to do nebe volající. Čekaly jsme skoro 25 minut na jednu jedinou 22. Marně. Pak už jsem to duševně nevydržela pod tlakem představy, jak dostanu ve škole sprďáka, a nastoupily jsme, v naději, že bude líp, do 18. Vystoupily jsme hned druhou zastávku a přešly do opačného směru, protože tam jedou na Pavlák 3 tramvaje.
Bohužel první přijela trojka, pak osmnáctka. V zatáčce jsem zahlídla inkriminovanou 22 a myslela jsem, že snad sním. To snad není možné! Zmítala mnou chuť šílet, ale současně bylo jasný, že to nemá žádný, ale vůbec žádný význam a v tom zoufalství jsem se musela smát. Ale ten smích byl taky trochu zoufalý. Překvapilo mne, že jsem na to reagovala takhle, přestože to vůbec nebylo přehnané, jen jsem to mohla prostě hodit za hlavu...
Nakonec přijela totálně nacpaná desítka, takže jsme si užily asi jako bysme jely v té 22 :-D A když jsme vystoupily na následující stanici, abysme pustili lidi, co skutečně chtěli vystoupit, zahlídla jsem 22 číslo 2. Podle mého to ale byla v pořadí třetí, protože v ní sedělo, dohromady ve dvou vozech, 7 lidí. A za námi jela další 22. Obávám se, že ta jela úplně zbytečně!

Unavená. Opravdu hodně unavená. Poslední dny tak silně, že si jdu odpoledne lehnout. Včera mi ta podvečerní hodinka bodla. Dnes ani po 2,5 hodině přerušovaného spánku u řvoucích dětí, jsem nedošla patřičného odpočinku. Trochu sama sebe tou únavou děsím. Tohle jsem nikdy nezažila. Ano, byla jsem unavená, ale prostě jsem se prospala a bylo to. Tady to tak úplně nefunguje.

Přemýšlím, zda taková skutečně existuje. Zda jsou tak dobrodružné ženy, dá-li se to tak nazvat. Mísí se v tom vzrušení, riziko a taky trochu neúcta k sobě sama. Jít ven, vyhlídnout si chlapa a nechat se někde za rohem, nebo v parku, přefiknout? No jak to jinak nazvat? A to je celé, takhle to stačí. Jako představa pro milování to může být dost rajcovní, o tom žádná, ale vědomí, že to takhle opravdu dělám, že tohle je reálná situace... Nejsem si jistá. Vlastně, jsem si jistá, že tohle NE. A nějak ani neznám žádnou takovou ženu, která by to tak měla. Kromě té z povídky v knížce Všemi smysly. No je vidět, že ještě neznám dost různých typů žen. Nicméně, ta knížka je skvělý čtení... U těhle kapitol jen doufám, že mi nikdo nečte přes rameno. To bych se snad i začala stydět. Chich.

Retro 1-11-2014 - dnes by mne ten dýňový zázrak potěšil. Kdyby mi ho někdo, s poctivou šlehačkou a vlašskými ořechy, naservíroval až do postele. Přisedl si ke mě, pohladil mě a řekl: "Tohle je pro tebe, z lásky. Hoď všechno za hlavu a nech si chutnat!" A já bych ho poslechla. Bez protestů. A ráda! A pak si konečně spokojeně složila hlavu do jeho klína a spala a spala a spala...

11. prosince 2014

Třistapětašedesát 091

Trochu napětí. Dovezli nové čokolády a nejsou ještě všechny naštítkované. Ovšem stav zásob je už tak žalostný, že prostě je třeba stále přehrabávat jednotlivé krabice a hledat, abychom naplnili potřebnými kousky jednotlivé objednávky, a z toho mi už vážně hrabe. Poslední dny dostávám tolik "kopanců" ohledně organizování, že jen totálně slepá a blbá bych si nevšimla. Zajímavé ovšem je, že během prosince jsem nejvíc došla k zajímavým závěrům a rozhodnutím ohledně úklidu a organizace věcí. Bohužel je teď nejmíň času s tím něco dělat, takže napětí stále zůstává a já jen vím, co bude třeba udělat, protože teď už jsem si 100% jistá, že pokud to neuklidím, nepohnu se ani o píď...

Zdřímnutí. Večer jsem nějak podlehla únavě a tak jsem nechala děti koukat na pohádky a sama se odebrala do říše vlastních - nových pohádek. Aniž bych si to uvědomila, opravdu jsem skoro na hodinu usnula a vím, že se mi něco zdálo a pak jsem byla velmi zmatena, když se náhle u mne objevily studené malé nožičky, které se přišly ohřát. Takže to hned v následující chvíli bylo i krásný. Jééééj....

Retro 31-10-2014 Možná bych si měla půjčit ty Monology vaginy... a napsat alespoň ten pitomej článek, protože to nějak přestávám dávat v takové míře, jak bych chtěla... ale nevzdám to. Tohle je to jediný, co dává v tom všem smysl. No ne?

8. prosince 2014

Třistapětašedesát 088

Myslím si, že když pro sebe udělám jednu drobnost, tak to vynahradí ty stovky jiných, které pro sebe zbůhvíjakého důvodu nedělám? Jsem tak hloupá, nebo tak bezohledná vůči sobě? Vynahradí jedna slabá chvilka dělání si radosti ty desítky, kdy na sebe kašlu?
Ne, nejsem královna a takhle nikdy nebudu. Nejsem dokonce už ani princeznou. V tuhle chvíli jsem klesla hloubš, než jsem si jen mohla představovat. A jsem to já, kdo se tam dostal. A jsem to zas jen a pouze já, kdo se může zvednout a zase začít zářit. Jen teď nemám páru, kdy to zas bude.

Unavená. Stále. Zběsile. Nekonečně...

Retro 28-10-2014 Aha, tak jsem začala pracovat o kapku víc, ale nějak to zkracuje délku mého spánku. Což asi není úplně dobře a vlastně to jen dokazuje to, že ani po takové době jsem NIC nepochopila. Ale je tohle skutečně to řešení? A k té poslední otázce: jsem si 100% jistá, že tenhle moment má k perfetnosti hodně hodně daleko...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - ovoce ano, zelenina ne

7. prosince 2014

Třistapětašedesát 087

Projevovat vděk. Kdykoliv projevuji ostatním vděčnost za věci, za které to nečekají, cítím, jak roste moje síla. Možná je to jen tím citem, který se s upřímnou vděčností v člověku usadí. Nevím proč a nepotřebuji to vědět. Stačí, že jsem si toho všimla. A všimla jsem si, že je mnohem účinnější vděčnost projevovat vem, než si to jen někam zapisovat. Ze dopad takového konání je mnohem rychlejší a vrací se jako bumerang. To se mi neuvěřitelně líbí. Jednoduché a funkční. Wow.

Rozvolněná. Ale pracovní...

Očekávání. *R* si povzdechla, kde jen najít chlapa, který myslí i na někoho jiného než jen na sebe. Dobré povzdechnutí, ale špatně položená otázka. Hledat odpověď venku je v tomto případě zcela zbytečné. A hlavně nás to od cíle spíš odvádí, než přibližuje. Proto já sama už nehledám. Jasně, občas mne to chytne, když na mne dolehne pocit samoty. Chci najednou uspíšit věci, které nelze... ale vždyť hledat nemusím. Dokonce se nemusím ani nijak extra snažit a trápit.
Stačí, když budu mít ráda sama sebe a budu sama tím člověkem, se kterým bych chtěla žít. A já moc dobře vím, že zde mám ještě velké, velké mezery. Že je na čem makat. Jenže někdy i chvíli nic nedělat, a nechat věci plynout, je řešením. A tak teď nechávám zas věci usadit, když jsem trochu v klidu. I duše potřebuje relax.
Nechat ji žít, nechat ji rozvinout, rozvonět...

Retro 27-10-2014 Tenhle den je zralý na veškerou mou vděčnost. Tolik radosti? Totální koncetrát, který bych si mohla přečíst pro inspiraci, abych si zlepšila špatnou náladu. Možná bych o tom mohla uvažovat a tu čokoládu vynechat. I když teď se zrovna nešetřím, chich...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - ...

6. prosince 2014

Třistapětašedesát 086

Udělala jsem si plán a snažím se ho dodržet.
V mezičasech se vždy rozpomenu a fotím WOL, a taky, abych vypla hlavu, chci dělat dřepy a kliky. Úplně to ale nevychází.
Už trochu blbnu, ale vážně se snažím. Asi jsem si nandala - ostatně jako vždy - velký sousto, ale zmáknu to. Když ne dnes, tak to dotáhnu zítra. Jen si to musím dobře vošéfovat, protože zítřek je kratší a musím začít tím skutečně důležitým.
Tím SKUTEČNĚ důležitým. Tím, co nepočká. Tím, na čem závisí život. Můj. Můj a mých ratolestí, hih.

Nechutně relativní. Ano, řeč je o veličině nazývané čas. Někdy pár dní může být nepřekonatelnou bariérou na cestě dál. Pár hloupých dní, ve kterých se zmítáme. Ach ano, znám ty dny. Ty nekonečně dlouhé dny, kdy toužíme, aby se něco stalo. Dny plné čekání a očekávání něčeho... čehokoliv. Dny plné doufání. Doufání. Dny plné zbytnělých představ, které dusí, mučí a skučí v hlavách i duších. Ještě že tyhle dny nejsou teď i mé. Ale rozumím jim. Naprosto.

Retro 26-10-2014 Jooo, udělat alespoň pár užitečných věcí a mohu být v pohodě. Tak co vlastně řeším?

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno

5. prosince 2014

Třistapětašedesát 085

Ranní děs běs. Ráno je vážně důležitý. Moje rána většinou stojí za prd. Dohadování s dětma, diskuze nad nutností odejít do školy, odejít včas, odejít kompletně oblečený. Prostě ODEJÍT do školy. Chjo. Stále stejná písnička. Stále stejné dohady, každý pracovní den. Do zblbnutí. Jemu je to fuk, ale mne to štve. Uvědomuju si, že ten jeden bezproblémový den jednou za 14 dní je vážně supr, ale zatím ho neumím znásobit. A ani si ho neumím v hlavě dost živě uložit, abych z něj těžila, protože prostě mám vytěžíno. A tak se snažím vždy jen oklepat, spláchnout to protivné ráno v okamžik kdy bouchnou dveře školy a modrá aktovka zmizí v útrobách šatny. Chjo, třeba někdy jindy jinde, s jinými dětmi... nebo bez :-D

Nefunguje to. Zkrátka můj G-kalendář je mi nepřístupný. Začalo to už minulý týden, kdy to občas nechtělo zadat novou událost. Nenechala jsem se odbít, a většinou jsem to na několikátý pokus zlomila a bylo zapsáno. Sice s tím pak už nešlo hnout, ale bylo to tam. Jenže od pondělka mi to tam vypisuje html kód v levé liště a od té doby je to naprosto imunní pro jakoukoliv aktivitu. Ani prohlídnout mne to nedovolí. A tak mi z cizí vůle, ze dne na den, bez upozornění, zapověděli zápisky asi 20 dní zpětně, které jsem dosud neměla čas hodit na blog, přestože je relativně pečlivě zapisuju alespoň tam. Mrzí mne to. Neeeee, štve mě to. Ovšem to je to jediný, co může. A to mnoho nezmůže. Takže jedeme dál. Ono to nějak dopadne...

Dozrává ve mne. Debordelizační plán. A těší mě, že dostává jasnější a jasnější obrysy. A někdy to nejsou jen obrysy. Dokonce už naprosto věrohodně uvažuju nad věcma, které jsem ještě před půl rokem vnímala jako naprosto zcestné řešení. Teď, čím víc se s daným faktem konfrontuji, tím víc mi dává smysl a tím víc cítím, že to nebude ztráta, ale obohacení. Tedy přesně to, po čem toužím. A přestože mi podobný obraz připadal před časem jako šílené řešení, vnímám ho nyní jako jediné možné a skutečné řešení. Jistě, čas zde sehrál nezanedbatelnou roli. A je to tak dobře.
Možná budu muset udělat ještě pár ústupků, které stejně za pár měsíců vyhodnotím jako zbytečné a tak, právě teď,když to píši, pohrávám si s myšlenkou: "Co kdyby sis věřila!" A jen to udělala. Tečka.
Uf. Jdu se na to vyspat!

Retro 25-10-2014 Ach ano. Být na kaši. Ale v tom pozitivním slova smyslu. Je to ten uklidňující stav vypnutí. Stav, kdy věci fungují, plynou a vy v nich. Chvíli se vypnout. Vypnout celý svět a nadechnout se čerstvého vzduchu. Aaaach. Kéž by to šlo zachovat věčně. Jenže nejde. Nejde a člověk musí jít dál a vytvářet si nové skvělé okamžiky. Najít si na to prostě čas. Nic víc...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - oboje zvládnuto skvěle

3. prosince 2014

Třistapětašedesát 083

Proudy lidí proudí nahoru a dolů. A já s nimi.
Jsem v proudu.
Spěchám. A přesto nemám dojem stresu.
Jen plynu s proudem, S vlnou.
Scházím do hlubiny metra. Tam mne pohltí vlídný had a vyplivne, mírně hladově, o dva hlty dál. A já se jen bezbranně nechám vynést proudem - bez námahy, bz tlaku, jako bych snad ani neměla tělo. Jen prodím nahoru a pak dolu s všemi těmi lidmi...

Něco vymyslet. Nebýt zaměstnanec. Nebýt v područí cizích plánů, které realizujeme naším časem a našimi schopnostmi. Ale co když nejsme ti, kteří umí sami od sebe něco vytvořit? Co když nejsme ti, kteří jsou schopni předávat něco dál? Co když nemáme co předat? Ono jedna věc je být v něčem šikovný a druhá věc je umět z toho udělat prodejní artikl. Myslím, že to není jen o tom, že se rozhodnu. Nebo to tak možná je, jen já jsem nějaká zabedněná? Nicméně pracovat sám na sebe je zase jen pracovat. Né, že bych nechtěla pracovat, jen ta moje předsatava o práci se mi zdá tak šílená, že vůbec nejsem schopna začít uvažovat o tom, jak z toho udělat realitu. Asi ještě potřebuju pár dílků do skládačky. To je taky cesta...

Retro 23-10-2014 Chytnout tak takovou slinu v psaní i do života. Chytnout něco ve svým životě a vědět. Neplácat se zprava doleva. Mít jasno. Těší mě, že jsem se cítila takhle nadšeně. Teď se jen zmítám v únavě a honbě za přežitím. Asi mi zas hrabe...

1. prosince 2014

Třistapětašedesát 081

Nebrat věci jako samozřejmost a zamilovat se do své práce. Protože ať to vypadá jak chce, nic z toho, co mám, není skutečně mé. A i to, co je mé, není tím, čím se zdá být. Jsem jen součástí plánu, projektu, uskutečňování vize. Jsem jen součástí něčeho a jsem ráda, že u toho mohu být. A i když si někdy říkám "co by kdyby..." nic z toho není. Žádné potom a někdy. Je jen to, co vytvářím, co vytvářím se zapáleným srdcem, s láskou k práci, kterou dělám. To jediné má smysl. A ani to není samozřejmost. Samozřejmě!

Retro 21-10-2014 - OK, budu! Budu šťastná. I když jsem unavená, vyčerpaná, zamyšlená, hledající, ztracená a spoustu dalších věcí, budu šťastná. Jen tak, protože je to volba, že jo. Je to volba. Moje volba...

28. listopadu 2014

Třistapětašedesát 078

Ztratil se. Než jsme došli na přechod, nebyl tam. Nebyl NIKDE. Nebyl ani u přechodu, ani na chodníku, ani nikde v ulici, prostě nikde. Ztratila jsem syna. A tak jsem, ještě trochu naštvaně, začala bloudit ulicí. Táhla jsem za sebou *B* a ta se snažila statečně držet krok, nefňukat a intenzivně volat bráchu.
Proběhly jsme ulicí od baráku a zase zpět. Nikde nikdo. Na zavolání odpověděl jen šum ulice. Pádíme dolů, sice nevím proč by šel na opačnou stranu, ale možné je všechno. Dole se otáčíme, protože bysme ho už musely potkat, a tak se zas zběsile vracíme. Nervozita ve mne stoupá každým krokem. Přemýšlím, co by bylo nejlepší udělat. Kašlu na to, zda přijdeme včas, teď chci jen najít svoje dítě. Vcházíme zpátky do baráku a tam se hroutí můj prvorozený. A ve mne by se najednou krve dořezal.
Ty jo, takovýhle rána mne jednou položí...

Změnili nám měřič. Na měření odpracovaný doby. Jsem v háji. Prostě se v tom nevyznám. Propadla jsem totálnímu zoufalství a nechala se tím na chvíli ovládnout. Hodinu! Skoro hodinu jsem strávila tím, abych zjistila co a jak, abych poté byla ujištěna, že nic nechápu a dělám to blbě. Sedím tu a marně čekám na pomoc. A v moment největšího šílenství zazvoní telefon. Volá *M*, aby mi s tím pomohla. Aaaaach! Najednou je to lehčí, než se zprvu zdálo. Stačí pár slov a náhle tomu rozumím. Chápu.
Věci fungují, jen někdy není vidět jak a člověka to zmate. A ten nedostatek informací pak občas tak zahltí, že uvěříme nesmyslům domněnek a začneme zoufat. Jediné, co skutečně potřebujeme, je pochopení...

Spontánní nápad. Začalo to včera prostým "Co kdybychom si koupili čínu?" Dlouho jsme si už žádnou nekoupili, a dostala jsem chuť na pořádný smažený nudličky s tofu. A tak bylo domluveno. Jenže dneska odpoledne mne napadlo něco mnohem mnohem lepšího. Co kdybychom se rovnou najedli v restauraci. Stejně tam půjdem. A tak jsme zašli do restaurace, i s dětma. Dali jsme si čínu, popíjeli kapíčko, a maximálně si to užili. Děti byly skvělý, věřila jsem, že to dáme, a dali. Myslím, že se jim to i líbilo. A sama za sebe říkám, že takhle báječně jsem se dlouho necítila. Bezvaaa!



Retro 19-10-2014 Nakonec jsem tažený štrúdl neudělala, ale zato jsem zkusila americký dýňový... a ten se (ne)skutečně povedl. A teď už je čas na cukroví, ale kdo ví. Třeba udělám něco úplně jinak. Začíná mne totiž neskutečně bavit dělat to, co přijde...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - oboje zářně splněno

27. listopadu 2014

Třistapětašedesát 077

Překvapivě splněno. "Unavený přání" při nočním kolapsu internetu. Hodně unavený a nedotažený. Prostě JEN mít čas ráno dopsat, co je třeba. A to, co se dnes stalo, mne naprosto překvapilo. Nejen, že jsem až ráno odhalila nocležíka, ale já sama jsem vstala na první zazvonění, a prvorozený mne následoval. Iniciativně se šel nasnídat a zcela bez keců obléct. *B* vstala hned na první vzbuzení a inspirována myšlenkou, že by mohla jít do školky dřív, a být třeba první, se zvedla a šla také dopředu. Tak rychle a snadno vstaly děti snad jen první zářijový den. Do školky jsme došli tak brzo, že jsme stihli tramvaj, kterou jsme snad nikdy nejeli a ve škole jsme byli taktéž jedni z prvních. A já pádila dom, abych ještě dotáhla články, než půjdu do čokolády. A stihla jsem i něco navíc!

Přišel nápad. Nečekaný, ale o to barvitější...
Není to ani týden, co jsem si pofňukla, že bych chtěla mít taky svoji knihu. Že bych chtěla nějakou napsat. Vlastně, šlo mi hlavně o to, abych nějakou mohla podepsat s věnováním. Pak jsem teprve začala řešit, že bych měla tedy nějakou napsat. A až poté mi došlo, že vůbec nemám potuchy, O ČEM jakože psát. Jenže dneska to bylo jinak. Dneska jsem živě viděla svou knihu s nejasnou obálkou, ale vnitřkem jsem si už listovala, jako by skutečně byla. A ten pocit... byl přesně ten, který jsem zažívala, když jsem v půl desáté opouštěla ateliéry AVU z hodin kresby. Ten závan touhy, proud energie, jasnost a zvláštně svěží, jakoby mořská, chuť na patře...
Myslím, že teď je to jasné - musím prostě psát.

Naspídovaná. Plná kafe! Ráno jsem myslela, že pojdu. Pak jsem si ale dala první pražený kakaový bob obalený čokoládou a všechno bylo jinak. Pak jsem jich snědla ještě nespočítaně. To slovo mne upřímně děsí. Asi v polovině konzumace mi začalo docházet, že to přeháním, ale nějak jsem si nedokázala pomoci. Teď mi energie rychle klesá a mě je jasné, že dvacet minut po půlnoci je nejvyšší čas hodit se do vodorovné polohy a odpočinout si.
Zítra je úkol jasný - dodělat naplánovanou práci a pak promyslet můj kreativní plán.

Retro 18-10-2014 Wooow, úplně jsem na tuhle skvělou písničku zapomněla. Asi jí teď nepotřebuju. A je to tak dobře. Ukazuje mi to, že řeším jiné otázky a k těm se tahle hudba momentálně nehodí...
"Měla bych" mi asociuje moje nově vyvěšené PROČ? A tak se spíš ptám: proč nedělám co chci a dělám co nechci? Při troše upřímnosti na tom není nic tak složitého. Kromě té upřímnosti! Někdy prostě není potřeba odpověď hned najít. Někdy proč může být už moc daleko - nepochopitelné a neuchopitelné, pak jeho hledání nepřinese potřebný efekt. Někdy stačí danou situaci konečně pravdivě popsat a počkat, co přijde za odpovědi.

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - ano/ne

23. listopadu 2014

Třistapětašedesát 073

Hodinový nákup. Jsem trochu rozladěna. Zdá se mi to nějak moc - na mě! Mám pocit, že umím být i rychlejší. Ale omluvit mě může snad jen to, že jsem byla ve dvou obchodech a udělala faaaakt velký nákup, a myslela na spoustu věcí kolem oslavy narozenin svého prvorozeného. Proto máme koupený "rychlý bublinky", pomerančový džus, lupínky s chutí masíčka (fakt to tam je napsaný!), arašídový křupky, koupila jsem jejich oblíbený donuty ovšem se stylovým zdobením hvězdičkama (ty ještě neměly) a nezapomněla na poctivou šlehačku na dort :-)

Zděšení. Ten sajrajt, co si mažu na své zraněné zápěstí, nesmí spatřit světlo světa. No fakt! A dokonce ještě 2 "pomazané týdny" tj. 14 dní po aplikaci, platí to samé omezení. Prý schovejte pod volným oděvem a nevystavujte ani v polojasném či podmračeném počasí. No a hlavně nesmím do solárka! Ty jo, tak mne jen napadá, co tam asi je?

Mám za sebou 1/5 "výzvy". Dá-li se tak tohle psaní nazvat. Vzpomínám si, jak mne to lákalo, ale nevěděla jsem, jak to uchopit po svém. Teď jsem v akci a prostě jedu. Píšu, sdílím, jsem. Možná je čas se za těmi písmenky ohlédnout. Anebo možná vůbec ne, protože tohle je přece hlavně o tom tady a teď. Stačí, že jsem si začala hrát s retro psaním. Každopádně je to u mne v takových vlnách - někdy se soustředím více, někdy to trochu flákám a dopisuju až zpětně. Někdy mám obrázky, jindy ne, občas vlastní foto. Někdy jsem zapálená a nadšená a to, o čem psát opravdu vyplývá jaksi samo, někdy jsem v tahu a pak večer musím hledat, co že se to vlastně stalo, abych to mohla zvěčnit. Občas dostanu i pár dní skluz a mám to jen v poznámkovým bloku a na netu je prázdno. Je to organismus - skutečně živý projekt, který podléhá všemu v mém životě. To je na něm vlastně to nejvíc super.
Pro mne je tohle jen ZAČÁTEK něčeho většího!

Retro 14-10-2014 Zrovna včera jsem velmi intenzivně pátrala, kdy mi bývalá banka hodlá skutečně zrušit ten zrušený účet. Protože jsem byla pomalá, zacvakala jsem ještě další měsíc poplatky, ale jestli budu muset platit ještě ty listopadové, tak to mám chuť jim někde něco rozbít. Ale ani náhodou. Na tom papíře je, že ten účet má být do 14 dní zrušen. Na internetovém bankovnictví není vůbec nic vidět a dokonce jsem byla vyzvána změnit si heslo. To jsem nečekala, nicméně jsem zvědavá, jak mi dají těch 9 korun! Pche...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - ovoce splněno, zelenina

22. listopadu 2014

Třistapětašedesát 072

Umím si poradit. To je něco, co mě na mně nikdy nepřestane udivovat. Možná to není nic tak světoborného, ale já jsem za tuhle schopnost "přizpůsobit se", najít řešení, nehroutit se a hledat cestu, neuvěřitelně vděčná.
Není to o tom, že když spoustu věcí zvládám sama, že už nikoho nepotřebuji, to vůbec. Naopak, jsem si vědoma toho, že potřebuji spoustu lidí, ale zbavuje mne to určité formy závislosti a tím pádem i manipulace. Dává mi to svobodu a hlavně volbu. A v tom je pak síla, která dělá život tím čím je. Jsem ráda, že jsem zas v tomhle módu.

Co chci dokázat? V tuto chvíli mi stačí dokončit články a upéct medovník. Zítřek je také jasný. A co rok 2015? Není moc brzo nad tím přemýšlet? Možná je a možná že vůbec ne. Každopádně mne napadlo pár věcí, které už jsou v mé hlavě i pár let.... Říká se, že když věci sepíšeme a dáme je v plén, tak nás to více nutí splnit je. No, nevím. O spoustě věcí jsem psala a stejně je to v něčem jiném. Ale je pár věcí, po kterých už dlouhá léta toužím:
- uspořádat vlastní výstavu mých maleb, kreseb, čehokoli
- vytvořit originální šperky
- vydělat peníze jen a pouze díky internetu

Peču medovník. Snad dokončím alespoň něco, co jsem si na víkend naplánovala. Ale není mi přáno - komplikace s náplní, chybí mi to správné kondenzované mléko. Zítřek to jistí, protože opravdu odmítám skoro 4 hodiny vařit v hrnci plechovku Tatry. Ale jinak to vypadá luxusně. Těsto je za celé odpoledne pěkně odleželé a je vidět, že mu to prospělo. Jeden plát se ve své křehkosti rozlomil. Hmmm, to se mi stalo prvně. Krásně to tu voní, dělám foto dokumentaci, jen je mi líto, že se to tak dlouho neodleží.

Retro 13-10-2014 Peníze prvně za hooodně dlouhou dobu extra neřeším. Vím, že je to jen dočasný stav jednoho měsíce, ale prvně je všechno tak akorát těsně, že to nedrhne. A tak věřím, že bude líp. Ve všech oblastech...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - ovoce splněno, zeleninu flákám, ale nakoupili jsme

21. listopadu 2014

Třistapětašedesát 071

Nádherná fotka. *B* se tentokrát maximálně vyvedla. Sice jsme o focení vůbec nevěděly, takže neměla žádný krásný šatičky a dokonce měla i takovou, podle mého mínění, horší zástěrku, ale paradoxně vznikla nekrásnější školková fotka za její historii focení. V očích má velmi oduševnělý výraz, lehce se usmívá, má krásně zdravě narůžovělé tvářičky a celkově působí velmi čistě a klidně - jako panenka. Nakonec si říkám, že za to možná může i to oblečení. Byla tak jak je, tak jak je spokojená a bylo to na ní vidět. Ach, asi to nebude romantička.

Bolavý zápěstí. Stále se to stupňuje. Včera už jsem musela vzdát klikování. Dneska mne to bolí už při malých pohybech. Chytání je za trest. Tahání dětí ještě větší utrpení. Nevím přesně co jsem si udělala a zda vlastně vůbec něco, možná jen únava materiálu. Nebo první upozornění ať zpomalím. Každopádně se nemohu spolehnout na své ruce. To mě mírně rozhodilo. Takže teď bez kliků...

Nově povlečeno. Konečně. Jak dlouho už si říkám, že bych si měla dát nové povlečení? Možná měsíc. Chjo. A tak, když děti odjely k tatínkovi a já prvně nikam o víkendu nemusím, dala jsem se do úklidu. Pořádně jsem vyluxovala pokoj, pod postelí, postel a pak povlíkla novou květinovou cejchu. Ach. Dneska budou krásný sny. Ta první noc v novém je vždy krásná a vychází na sobotu. No, kdo ví kdy vstanu ;-)

Dát si voraz. Přestože jsem plánovala už bláznivě pracovní nasazení, nakonec jsem se rozhodla jinak. Zapnula jsem si Matrix Revolution, který byl dost slabý, ale budiž, a připravila těsta na perníčky. Nic víc. Nečuměla jsem do kompu, nepsala, neupravovala obrázky, nehledala obrázky, nevytvářela žádný jiný hodnoty. Prostě jsem jen chvíli pobyla u TV s mamkou, trochu jsme povídaly a to bylo celý. A víte co, bylo to supr. Až na to zápěstí při zadělávání těsta...
Bylo senzační chvíli nikam nespěchat a nehonit se kvůli všem těm věcem.....

Retro 12-10-2014 Ach ano, nechat o sebe chvíli někoho pečovat. Vyrovnat poměr dávání a braní. Užívat si i přijímání. A pokud není kdo by mi dával, dávat sama sobě. Dovolit si ten čas pro sebe, dovolit si nic nedělat. Dovolit, užít a nelitovat. To je ta mantra, to, kde se spousta žen zasekne, kde si brání. O čem jiném je to zápěstí?

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - ovoce splněno :-) a o zelenině pomlčíme

18. listopadu 2014

Třistapětašedesát 068

Voda bez citrónu. No, nekoupila jsem ho. Dnes jsem si ovšem uvědomila, jak moc jsem si na tu citronovou vodu zvykla. Přestože jsem bezprostředně po výzvě citronování omezila, během měsíce jsem se k němu zase vrátila a s jistotou mohu tvrdit, že 6 ze 7 dní si dávám po ránu vodu s citronem. Ideální je trochu teplá a ani tam nemusí být vymačkaná celá půlka citronu. Ale je fakt, že se žaludek, a celkově trávení, krásně nastartuje. Jediná škoda je, že si to nemůžu vypít hned po vzbuzení, protože by se mi chtělo čurat akorát když bych byla někde na půl cesty do školy. To by nedopadlo dobře, chich...

Plánování. Začínám tím být posedlá? Ne, jen prostě chci vážně dostat do svýho života víc věcí a začít je i fakticky zažívat. Není ani trochu zcestné chtít od života víc. A víc mohu získat jen v moment, kdy čas bude můj kámoš. Jinak to nejde, jinak to nevidim, jinak to nebude...
A tak mám novou lásku a moc se mi líbí ... PASSION PLANNER

Dala jsem si Magnum. Těšila jsem se na ten pocit, který znám. A v mé mysli se začalo rozehrávat očekávání. V následující chvíli, kdy jsme vylezla z obchoďáku na ulici a ovanul mne chladný vzduch, mi došlo, že si to začínám děsně kazit. Že se sama omezuju zažít něco nového. Zahodit to hloupé očekávání... A tak jsem nechala déšť zkrápět mé tváře a rozehrát chuť čokolády spolu se smetanovou zmrzlinou. S každým soustem jsem cítila to první, jaksi mírně tlumené, ale přesto hluboké, prasknutí čokoládové polevy... Moc čokolády... je to na mne, jak to sním... a tak jsem kromě ukusování občas jen slízla smetanový krém.
Přestože to byl zážitek, musela jsem nakonec uznat, že ten pocit v těle se jen chabě vyrovná pocitu, který mám když jím ovoce a zeleninu. Hmmm, možná jsem jedla svou poslední zmrzlinu. Ale kdo ví....

Závislá na salátu. Nějak nám zachutnal. Mrkev, celer, petržel. Toť celé kouzlo. Nastrouhat, zamíchat, netřepat. Přidat zakysanou smetanu, jogurt a trochu majonézy. Lehce soli nebo jen koření dle chuti. Já si často přidám trochu chilli, abych si zrychlila metabolismus, a to je taky moc dobrý. Ideálně bez pečiva, ale někdy se neubráním, prostě mi k tomu ladí. Ideální v jakoukoiv denní i noční dobu. Ke sváče supr. K večeři značka ideál.

Retro 09-10-2014 Cítím se hrozně nepoučitelně. A přitom bych měla mít rozum, jak říká moje matička. Měla, ale tak nějak nemám. Těžko říct, proč si tohle dělám. Proč takhle blbnu s tím spaním. Asi nadšení, že mám zas energii. Místo abych s ní pracovala rozumně, zase se vyčerpám a tak pořád dokola. Nejhorší ale je, že jsem čím dál vyčerpanější a je jen otázkou času... Ano, vím, že to přijde, ale doufám, že až to bude, tak to opět dám. Jsem taaaak hloupá, ach bože...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno dokonale

17. listopadu 2014

Třistapětašedesát 067

Vypnutá. Určitě jsem dnes něco (u)dělala, ale nějak teď nejsem schopna vidět ty jednotlivosti. Bylo to takové to "běžné domácí žvýkání". Ani nebyl čas na žádné extra myšlenky. Dnešek se prostě jen nějak děl. Možná kdybych moc chtěla, vážně moc, určitě bych si vzpomněla, ale cítím se přesycená, zahlcená, dotknutá... Nechce se mi psát, cítím, že je to náročný.
I když, možná přece jen, pár postřehů mám:
  • Musím psát ranní stránky - to proto, abych dokázala lépe naslouchat...
  • Musím víc malovat - protože to miluju a nabíjí mne to...
  • Musím víc fotit - ten talent nesmí zakrnět...
  • Dokážu za rok mluvit anglicky? Ano, pokud se rozhodnu :-)


Retro 08-10-2014 Jak rychle člověk zapomíná. Nebýt tohodle zápisku, ani bych si už nevzpomněla, že jsem jedla hůlkama v restauraci. Uvědomuju si, jak rychle zapomínáme. A v nánosech všednosti a stereotypu se nám dny jeví jeden jako druhý, trochu přes kopírák. Jenže nejsou totožné! To je jen zdání matrixu. Přesně tyhle detaily z každého dělají výjimečný. A jediná možnost, jak nezapomenout, je být plně u toho a zaznamenat to. Zapsat si vzpomínku, aby mohla někde zůstat dál živá, když pamět začne vypadávat...


P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno

16. listopadu 2014

Třistapětašedesát 066

Bramborový placky. Jsou určitý jídla, který čím dýl je znám a jím, tím víc je mám ráda a dokážu si je fakt užít. Právě bramborový placky patří mezi ně. Jednoduchý, šikovný jídlo, na který není třeba žádný extra um ani kulinářská chytrost. Dneska jsme udělaly pořádnou porci, takže zbyde ještě na večer a na ráno. Děti se cpou, já se cpu a navíc každou placku mažu vrstvou povidel. Mňam.
Cítím se skvěle.

Myšlenka nezapsaná, jako by nebyla. Kolikrát jsem si už říkala, že si jí zapíšu. Že se nebudu spoléhat na mozek, že si to vždy zapamatuje a bleskurychle vybaví na můj povel kdykoliv později. Ono to tak nefunguje. Vždy si naivně myslím, že záblesk nějakého postřehu udržím v mysli, než se přesunu z nákupu domů. Vždy se uchlácholím, že je to jen kousek, a ono to tak větší část cesty vážně funguje. Pak mne ale něco rozptýlí a frnk... za chvíli ani nevím, že jsem se snažila držet si v hlavě myšlenku, kterou bych mohla později rozvinout. Že mu na to vždycky skočím. Asi to semnou fakt umí. No jo, známe se od malička, ví co na mě platí.

Makat až do rána. Mám to jak na houpačce, jednou odpadnu, podruhé zas ponocuju. Co kdybych to vzala zlatou střední? Zrovna tady by to tolik vadit nemuselo. Zas doplatím na to, že teď mám energii. Ale taky je to potřeba, a nemusím se strachovat o vstávání, zítra je svátek. Vlastně se divím, že to dávám, ale člověk sám sebe překvapuje každou chvíli. hlavně tím, co vydrží.

Retro 07-10-2014 Jo, tak tuhle krásu jsem si připravila na ráno - plný dřez špinavýho nádobí. Prvně mi to po dlouhý době tak nějak nevadí. Umyje se to zkrátka ráno. Teď jsem naladěná úplně jinak, tak proč dělat věci proti jen proto, že jsem si řekla, že by to tak být nemělo???




P.S.: Výzva ovoce a zelenina - s potěšením splněno

15. listopadu 2014

Třistapětašedesát 065

Zámek v oblacích. Jako bych ho dnes viděla poprvé. Poprvé úplně jinak než xkrát předtím. Nevěřila bych, že lze sledovat animovanou klasiku s tak novým přístupem. Ten příběh dávno znám. Ten film jsem viděla minimálně třikrát, ale spíš vícekrát. Dneska jako bych se ale skutečně koukala. Dneska jsem prvně vnímala souvislosti, nenechala se rozptylovat celkem a animací, ale vnímala jednotlivé obrazy a linii příběhu. Vnímala jsem to úplně jinak. Scény, ve kterých jsem se předtím nejvíc ztrácela, mi nyní připadaly nejsmysluplnější. Přestože nemám pocit, že bych sledovala pozorněji, pravděpodobně došlo k něčemu úplně jinému. Možná jsem prvně sledovala film naprosto vědomě.

Pocity viny. Když si ho nevytvořím já, věci se semelou a já se tak stejně cítím. Ale proč? Proč vždycky poté, kdy se oddám únavě a dovolím si vypnout, přestože bych měla pracovat, přijde pocit provinění. Dnes jsem se rozhodla nebičovat se za to, vzít to jako součást, a stejně to nakonec skončí jinak. Tak mne napadá, že někdy ani rozhodnutí nestačí. Že je potřeba udělat víc, přestože zatím nevím CO přesně, i když lhala bych, kdybych neměla představu. Nicméně věci jsou a někdy k tomu, aby se změnily, nemůžete být sami. Prostě to nejde... Připadám si jako v pasti.

Návštěvní den. Jely jsme za prababi. Předoslava narozenin. Byla to jedna z těch lepších návštěv s dětma. Moc se jim nechtělo jíst, a přiznám se, že mne taky ne, ale na hřiště šly s chutí. Oba. A já paradoxně taky. Docela jsme si zařádily s kaštanama a na prolejzačkách, a pak se vysmátí, vyběhaní, vrátily na dort. Nějak mi ten sachr už leze i ušima, a jako by to tušil, hned první sousto s něčím, co asi byla skořápka. Nádherná (pa)chuť. Vypláchla jsem si pusu a pokračovala. Po několika soustech to samé. Už mírně rozladěná jsem pokračovala o poznání obezřetněji v dojedení půlky svého kousku. Na předposledním soustě to samý. To už bylo na mě moc. Vážně moc.
A příště si trhni, dorte, stejně si akorát na objem...



Retro 06-10-2014 Tohle jsem měla číst v poledne. Je to neuvěřitelný, jak se věci dějou a jak se opakují až skoro do zblbnutí, než to člověk pochopí. Než si dovolí to pochopit. Než si dovolí podle toho, co chápe, začít jednat a třeba i žít...
Co znamená najít klid? Co pro mne znamená takový stav duše? Co přesně k němu vede? Co pro to musím udělat?

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - oboje k plné spokojenosti splněno

14. listopadu 2014

Třistapětašedesát 064

Jsem vyspalá. Nebo alespoň mám ten dojem. Moc dobře vím, že jsem totálně vyčerpaná, ale tělo mi chce asi udělat radost a řeklo si, že jsem mu dala blahodárné 4,5 hodiny spánku, tak že by mohlo vyvolat nějaký ten dojem, že jsou věci jak mají být. Potřebuji to. A jsem za to moc vděčná. Dnes je firemní setkání a focení. Musím vypadat použitelně. A tak se tak minimálně cítím. Zbytek se dostaví...

Obžérství. Jak jinak nazvat to, čím si právě dnešní den procházím? Buchty, koláče, muffiny. Mňam. Všichni se rozhodli, že prostě něco bombastickýho přivezou a tak pekli a řádili v kuchyních, a stůl se nám prohýbá dobrotami. Už jsem všechno ochutnala několikrát. Mňam. Je to fakt úžasný. Všecičko! Vlastně už mi z toho začíná být mírně špatně, ale nemůžu si pomoct, je to vynikající. Musím si dát ještě pár koláčů, jinak to nebude ono...

Otázka života a smrti. Otázka po vizi. Otázka po tom, proč jsem kde jsem. Proč dávám čas té určité věci. Proč nedělám nic jiného? Proč dělám to, co dělám a proč jsem tam kde jsem. Co mi to dává, jak se cítím? Otázka existenciální. Otázka esenciální. Přesně ta otázka, kterou by si člověk měl jednou za čas upřímně položit a nebát se odpovědi. Protože nejdřív možná můžete nevědět, nebo to budou jen takové povrchnosti a pak vám dojde, proč tam jste. A uvědomíte si moc svý volby. Uvědomíte si to všechno, co jste tou volbou získali, čím se díky té volbě stáváte a co díky ní nikdy nebudete. A uvědomíte si, že si ani nedokážete představit, jak by to bylo jinak, protože je to takhle vlastně správně.
Minimálně pro dnešní den.

Retro 05-10-2014 Nezapomenout se ptát. Jsem zaměstnána tolika věcmi, že jsem možná zapomněla klást ty správné otázky. Možná zas jen kloužu po povrchu a snažím se přeplout z jednoho dne do druhého. Možná je to únava, možná jen nevyřčené ticho, o kterém si myslím, že půjde překrýt. Asi ano, ale nikoliv mlčením...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - ovoce ok, zelenina ko ;-)

13. listopadu 2014

Třistapětašedesát 063

Jsem mimo. Budík zvoní, a já cítím při polknutí bolest. Hlava jako by mi snad ani neseděla na krku, je jaksi v mlze. Odhrnu cíp peřiny a pohltí mne zima. Ach bože, co to sakra je? Nechce se mi vstát, chci ležet a kurýrovat se. Vstanu vůbec? Prochází mi hlavou myšlenka na zbabělý ústup. Únik před únavou, zaječí pohnutky. Musím, musím, MUSÍM! Jdeme do školy. Jenom do školy. *B* po prochrchlaný noci spí velmi tvrdě - konečně, bez kašle, bez hekání a dýchá vcelku klidně. Nechám jí a jdeme dnes jen ve dvou...

Chleba s medem. Slunečnicový... z domácí pekárny. Patička, namazaný pořádným (rozuměj poctivým) živočišným máslem, ale jen tak zlehka, aby se ucpaly póry a neprosákl med. Jooo, chleba s medem. Letošní medový první sběr - jarní květový. Skvělá včelí práce. Skutečný výkon a pro mě dokonalá svačinka...
Pak přišel na včely mor a bylo po legraci.

Běhaj všude. Je to jak scéna z Landovy písničky. Kráčím si to temnou ulicí. Nebylo pozdě, jen je prostě už brzy tma. Nikdo nikde nevykonával žádnou potřebu jakéhokoliv rázu (napadly mne tři) a přesto. Proti mě, v té mezeře mezi chodci, vkročila mi do cesty krysa! Nebo potkan? Kdo se v tom má vyznat! Každopádně on vypadal, že se vyzná velmi. Běžel kolem baráku, hledal, asi našel a šup pod auta. Pořádnej macek. Tyyyyy jo a pak, že to je jen výjimka na naší zahradě. Kdepak, tohle město je prolezlý.
Tohle město nutně potřebuje Krysaře ;-)

Nalil mi téééé. Přímo pan Konvička. Od Teekanne. Nabídl se mi sám a byl tak odvážliv, že mi chtěl dokonce čepovat přímo do úst. Byla by to dobrá challenge, ale já byla na nákupu, tak jsem to s díky odmítla. Chich. Dostala jsem standardně hrníček, do něj čajíček a bylo mi hezky. Zdarma byl přidán ještě úsměv a pár vět vtipu. Jo, nákupy jsou občas supr zábava...

Retro 04-10-2014 Těším se, až zase vstanu ráno odpočatá, bez bolavýho krku, s chutí pokořit další bláznivej den mýho života. Mé tělo volá po pauze a ta nepřichází, nepřichází a já už nemůžu. Vážně už vůbec nemůžu... a tak se těším, že až se přehoupne další týden, přijde víkend bez dětí a já budu spát a spát a spát....

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - od všeho napůl, ale s o to větší chutí :-)

12. listopadu 2014

Třistapětašedesát 062

Usnula jsem. A v divoké noci se probloumala až k ránu. Děti se střídaly ve výkřicích ze snů. Zmítaly se v touze být mi na blízku a naopak. V průběhu noci jsem vyzkoušela tři postele ve dvou místnostech. Několikrát! Jo, cestování mne baví. Hlavně mezi postelemi, chich. Přestože mě oblažilo nečekaných 8 hodin "spánku" a já bych vlastně měla být spokojená, vyspaná, odpočatá, cítím se ještě vyšťaveněji než kdykoliv jindy. Vivat středě!!!

Bez ovoce a zeleniny. Zásoby totálně vyjedený. Ani jablka, ani mandarinky, natož banán. Mrkve v salátu, okurky snědený a růžičková kapusta? Blueeee! Takže dneska budu horko těžko splňovat nějaký raw touhy, protože přede mnou kopec práce, kterou jsem neudělala včera večer, a nákup hrozí nejdřív odpoledne. Trochu mě to namíchlo, ale když to nejde jinak vyřešit - já to nechci jinak vyřešit, tak holt se s tím musím smířit. Pro dnešek. Snad si po tomhle příště líp naplánuju co chci, pokud mám být úspěšná. Tak snad to večer doženu...

Bolí mě v krku. Mohla bych si stěžovat, jak na mne všechno doléhá, anebo prostě jen suše konstatovat, že se to dalo s ohledem na cestování a počasí čekat. Oboje by bylo tolerováno, jen to vyznění by bylo diametrálně odlišné. Dnes je mi celkem jedno jak to bude znít. Bolí mne v krku a nemám z toho radost. A navíc to ovoce. To je fakt v háji. Takhle to je a štve mne to. Dám si gingerbon na cestu a večer budu na zdravotních čajích, medu a zázvoru...

Retro 03-10-2014 Ten burčák byl tenkrát letošní první i poslední. Byl dobrej, ale stejně jako jsem se na něj těšila, ta intenzita a nadšení postupně vyčpělo - podobně jako bublinky z nalitýho burčáku. Byl výbornej, ale náhle to nějak nedávalo smysl. Vím, že se nakonec v lednici "válel" dalších 5 dní, než jsem dopila ten svůj zbytek. Ani nevím proč ho potkal tak smutný osud. Asi jsme se letos minuli. A na tom nic nemění ani kvalita, ani chuť. Zkrátka nebyl dobrej rok.

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - nic, vůbec nic :-/

10. listopadu 2014

Třistapětašedesát 060

Děsně zpomalená. Doléhá na mne víkend. Spala jsem od chvíle, kdy jsem přišla domů a zalehla s dětmi, a pak se jen přesunula do svý postele. Většího výkonu jsem nebyla schopna. Spala jsem do rána a stejně nejsem odpočatá. Proč? Teď bych sice nespala, ale práce stojí za prd. Všechno jde pooooo-maaaaaa-luuuuuuu.
Asi to nechám být. Udělám jen to nutné, to skutečně nejnutnější a nebudu to hrotit, nebudu se linčovat. A uvědomuju si, že mě to netrápí. To je prostě život.

Vytvořila jsem plán. Protiprokrastinační.
Vytiskla ho a udělala první "fajfky".
Uvědomuji si, jak dobře mi dělá, když si věci odškrtávám, když fyzicky - aktivně - mohu věci odfajfkovat, odškrtnout je, že jsem to splnila. A víme jak je to s tím co je psáno. A taky se ví, že plány a sny, které se dají na papír, a k nim si vytvoříme plán, mají šanci stát se spíš skutečností, než ty, které si necháváme někde v hloubi našich mozkových závitů. Slyšet to člověk může xkrát, jenže způsob si nakonec stejně musí najít sám. Mne ten můj došel už před týdnem a teď jsem se k němu i odhodlala. Jupíííí. Tak uvidíme co s ez toho nakonec vyklube.

Retro 1-10-2014 A tak jsem nakonec došla k tomu, k čemu vlastně směřuji celý měsíc. Touha nějakého plánu, něčeho, co mne bude posouvat dál, co mi pomůže a snad bude i dostatečně nakopávací. Dneska jsem pěkně škrtala, tak jsem se trochu překvapila, když to jde tak nějak ztěžka...
Jo a na "odpověď" stále čekám...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno v rámci možností ;-)

9. listopadu 2014

Třistapětašedesát 059

Mám menší břicho. To byl můj dnešní dojem, když jsem si na záchodě nandavala džíny a upravovala pásek. Všimla jsem si už včera, ale dnes mi to tak opravdu přišlo. Možná je to opravdu jen dojem a možná je fakt trochu menší. Ne moc, ale trochu ano. Ať je to jak chce, udělalo mi to neskutečně dobře.

Procházka s focením. To už jsem dlouho neudělala. Já (sama), podzim, foťák a půlhodina času. Oběd jsem snědla hned a pak bylo ještě trochu volna, než začne odpolední program. Co s ním? Vzala jsem bez velkého přemýšlení foťák a vyrazila do okolí. Cournout, trochu se rozhýbat a třebas i něco vyfotit. Listy, detaily, zvláštnosti. Nasála jsem trochu podzimního chladu a zopakovala si ten pocit, když se nohy projdou spadaným listím. Ten zvuk, to šustění, prostě miluju.

Překvapily mne. Už si to všechno nepamatuju, ale bylo to krásný a já se cítila opravdu hodně hodně důležitě, výjimečně a šťastně. A to všechno jen proto, jaká už teď jsem. Nic víc, nic míň. Poslední společné cvičení na víkendovém semináři bylo úžasné. Bylo hezké slyšet tolik krásných věcí o sobě a o tom, jak působím a jaký vytvářím dojem. Ujistilo mě to, že tahle cesta je ta, kterou chci jít. Že bych ještě snesla (jako rebelka) kapku ženskosti, a že navzdory převaze jangové energie, bych měla uvažovat, jak posílit tu ženskou složku v sobě tak, abych byla spokojená a přesto to byla stále já. Ale zatím to bohatě stačí takhle...

Županový rozhovor. Našla jsem si ve vlaku vhodné místo. Vlak se plnil a najednou tam byl modrooký sympaťák s dotazem, zda si může sednout ke mne. No jasně, je tu volno... Prohodili jsme pár vět, zasmáli se a on se pak ptá, zda mi může dát batoh nahoru. Wooow, ale já teď ještě přemýšlím, zda se nepřevlíknu. Překvapení. "Do županu?" rozesmál mne. Oujéééé, župan, chich. A pak jsme vytvořili speciální saunovací vůz pro županíky. "Vážení cestují, župany bohužel nejsou součástí lístku..."
Vlastně nevím, proč to tak skvělým vtipem skončilo. Měla jsem tolik možností pokračovat v rozhovoru, ale... nevím. Chtěla jsem si povídat, ale najednou jsem nevěděla jak. To jsem ale trdlo.

Retro 30-09-2014 Hmmm, tvarohový. Nedávno jsem upekla dýňový a byl velmi velmi povedený. Dám si asi opáčko. Obojího.
A co se týče nevyřčených věcí. Ty, které uvíznou, vědí proč. Jen my na to musíme přijít. Ty, které neuvíznou, jsou jen naše domněnky, strachy a představy. Ty nejsou skutečné. Ty, které bolí, musíme léčit. Ty, které nebolí, si musíme vyřešit sami se sebou...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - ovoce splněno, zelenina také, i když ta rajčata mi odpoledne nějak nesedla ;-)

8. listopadu 2014

Třistapětašedesát 058

Zaspala jsem. A to jako hodně. Asi jsem (vlastně určitě) típla budík a pak se nějakou náhodou probudila o hodinu později. Trochu překvapeně, ale s jistou dávkou optimismu, že to teda dám o hodinu později. Jak bláááááhové. Dala! Ale s vypětím veškerých svých brzce ranních sil. A bylo jich po 4 hodinách spánku vážně málo. Ale dala jsem to. A to je důležitý. Doběhla jsem na nádraží a stihla Eurocity do Brna. Pravidelný vlak o hodinu později, než jsem původně plánovala. Bledá, spocená, v křeči, ale sedím ve vlaku a hodlám si zdřímnout...

Hroutím se. Je mi zle a chce se mi brečet. Ráno mě přivítal v Brně déšť. Cesta autobusem nijak extra, ale seděla jsem, koukala z okna a snažila se do sebe dostat kousek rustikální bagety. Asi to nepomohlo. Je mi mdlo, motá se mi hlava, bolí mne v kříži a chce se mi hrooooozně spát. A do toho se mi ještě do očí hrnou slzy. Chci jen chvíli... A tak o mě nečekaně pečují a já je nechám. Nechám se uložit na pohovku. Nechám se přikrýt dekou. A dovolím si chvilku odpočinout.

Dvě kafe. Asi abych se trochu vzpružila, přestože se mi, po té půlhodince vydatného odpočinku pod dekou a další půlhodince vědomého nabíhání do tempa dne, udělalo dost dobře. Teď potřebuju trochu udržet v rytmu. A snad proto mám už druhé kafe. Je fakt vynikající. Nevím, prostě mám na něj opravdu maximální chuť. Dávám si do něj trochu mlíka a žádný cukr. Vím, žádná dietka to není. Nic extra pro tělo, ale nemůžu si pomoct. Nechci si pomoct! Vlastně chci - prostě dám tělu co chce. A vím, že tohle teď chce, ať je to jakkoliv šílené. Jistě, jsem překvapena. Já a kafe? Dvě kafe? No dobře, mám se ráda...

Vyšlo to! Scházíme se s *J* a užijeme si večer ve dvou. Konečně si zas s někým popovídám. Mám chuť ze sebe dostat poznatky posledních dní i let. Jdeme na Špilas - pěšky. Je tma, Brno svítí a je to bezvadný. Trochu mrazivý, ale skvělý. A pak zaplujeme do hospůdky. Týýýý jojo, nevím kdy jsem naposledy byla na dámský jízdě v hospůdce. No, to je fuk. Teď tu jsme a já jen nechápu, proč kecám ty zběsilosti o nejhorší fázi svýho života. Snad abych to slyšela nahlas před neznámým člověkem a dala tomu váhu, kterou to mělo mít. Je to supr večer. Zakončený neskutečným drámo odjezdem s autobusama. Prý máme čas a nakonec zběsile běháme mezi busy a hledáme ten pravý...

Retro 29-09-2014 Ano, i když jsem tomu nevěřila, nakonec to, co vzniklo, kvůli čemu se mi tenkrát chtělo brečet, dopadlo skutečně nad má očekávání. Nevypadalo to tak a ani jsem to tak necítila. Nakonec se vlastně věci předělaly a usazují se tak nějak jinak, ale ano, vůbec jsem se nemusela trápit tím, že se to smazalo, protože takhle, jak se to vrbí, je to prostě lepší. A z toho vyplývá tedy co: Že ráno moudřejší večera a že příště ten přístup mohu s klidem zopakovat.

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno na obou frontách, yes ;-)

7. listopadu 2014

Třistapětašedesát 057

Miluju chůzi. Rychlou chůzi. Je to neuvěřitelné nadšení jít rychle. Jako by se mi tak aktivovalo celé tělo, včetně duše. Myšlenky pak jaksi lehce plynou dovnitř i ven. Plynou a nezatěžují, nezamoří okolí, nehnijou. Jít rychle, kamkoliv, jen se projít a používat vlastní nohy, rozproudit krev, nechat potem trochu zvlhnout záda. Vypnout mozek a jen se dívat dopředu. nekontrolovat myšlenky a jen si užívat celý ten proces. Chůze je relax. Miluju chůzi.

Retro 28-09-2014 Z ranních stránek je nakonec jen pár osamocených výkřiků. Nevím proč. Vím jen, že bych měla, a svým způsobem se mi chce, jen jako by všechno jiné mělo větší prioritu. Ale ono to tak fakt je! První priorita je to, co vydělává peníze. To je tvrdá realita, možná nelichotivá, ale je to tak. Jsem prodejná. Pak je priorita číslo dvě, a tou je všechno, co je potřeba k (pře)žití a až pak přichází to co mne baví. Zatím neexistuje lepší žebříček, přesto se občas ulítávám a dělám přednostně to, co mne maximálně bere a nevydělává mi to peníze, protože mám plnou hlavu myšlenek, který musí pryč, jinak se asi zblázním.
A tak si ulítávám a jednou... pššššt...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno s odřenýma ušima

6. listopadu 2014

Třistapětašedesát 056

Nepočítám to. Možná bych měla. Slova, fotky, minuty, songy a nápady: tohle všechno tady na jedný hromadě. Na místě s vlastním životem, s vlastním časoprostorem, s neskutečnou touhou nic nezapomenout. Do konce života vědět o každým dni to nej, co mi nedalo klidu dokud to nezvěčním. A tak píšu. Někdy víc, někdy míň. Někdy mimochodem, někdy musím hledat a uvědomovat si celý to dění. Někdy myšlenku nezachytím. Občas příliš imaginární a jindy zas moc přízemní. Ale tak to je správně. Vždyť na všem záleží. Sakra že záleží...

Čtyři dohody. Měla bych si je zas přečíst. Nebo minimálně poslechnout. Všechny mají něco do sebe. U všech cítím své obrovské rezervy. U všech dostávám drobná upozornění. Už jsem schopna nesčetné vzkazy dešifrovat a místo abych si to brala osobně a hřešila slovy, nedělám domněnky a raději se zeptám sama sebe, jak nejlépe dovedu, co mi to sděluje. A najednou je mi to jasný, červenám se až na zadku a záda mám zpocený. Zrcadlo světa je někdy krutý. Krutý, ale pravdivý. Nutný.

Retro 27-09-2014 Zrovna na dnes jsem si už včera {smích} naplánovala brzké ulehnutí. Je v tom neskutečná cykličnost. Všímám si, jak se věci opakují, jak se vrací, jak se synchronizují. Mám poslední dny, možná se nebudu bát rozšířit to na týdny, pekelně synchronní okamžiky. Jen to jedno se ne a ne synchronizovat. Asi není ten správný čas. Přijala jsem proces a teď je fáze čekání. Naučila jsem se trpělivosti. Někdy to ale bolí...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - ovoce brnkačka, jen ta zelenina, chtěla bych tuhle porci jíst syrovou, ale jinak to za dnešek jistí zeleninová polívka...

5. listopadu 2014

Třistapětašedesát 055

Mám se skvěle. No, posuďte sami. Mám dvě naprosto zdravé, krásné děti. Mám úžasnou vysněnou práci. Bydlím v bytě s tekoucí vodou (i teplou) a splachovacím WC. Mám si kde uvařit jídlo. Mám si za co nakoupit jídlo a dokonce si mohu vybírat.
Mám co na sebe. Jsem ateista a nikdo mne za to nelynčuje.
Mám tohle všechno, co nemá třičtvrtě lidí na týhle planetě. Tak proč mám sakra pocit, že život stojí za ho*no?

Dopoledne na skypu. A víte co, popovídat si o práci, vědět kam směřujeme, jak je to jasný a jak k tomu můžete přispět a že to bude hračka, je rozhodně bezva. Pro vás určitě, protože se po vás chtějí věci, který umíte a ve kterých jste prostě dobří. To mne bere. To mi lije energii do žil. To mne hází do sedla. Otěže života jsou náhle proklatě blízko a člověku prostě nedá nečapnout je a neřídit.
Tak jo, tohle je vážně dokonalý. S tím vším, co přinesl říjen, co přináší listopad. Za to všechno z celého srdce děkuji. Děkuji <3

Lahodná návštěva. Možná přesně tyhle nečekané, přestože ultrakrátké návštěvy, jsou nejlepší. Stavily jsme se za *Š* v obchůdku. Neplánovaně. Naprosto spontánně jsem se rozhodla, když jsme šly s *B* z mého pracovního setkání, kde byla boží a bezprostřední, jak jen tahle malá brunetka umí být. A protože umí hodit dobrý voko, dostala darem čokoládovou tyčku. Kvalitku! Snědla si jí cestou. Co by se dělila s bráchou, chich. Ta je mazaná. Dobře dělá.

Retro 26-09-2014 Necháváme věci být, protože... protože naše domněnky a strachy, jsou silnější než touha jít za tím, co chceme. Jenže ono i s tím chtěním to není tak úplně košer. Chtít má mnoho podob. Ne všechny mohou vyhovovat. Ne všechny mohou dosáhnout dál, než kdybychom se chtění vzdali. Chtít znamená i mít nebo skutečně získat? Někdy je dobrý spokojit se i s málem.
To je jako bych si řekla, že i odpadky jsou fajn, když není nic. Jenže to nic nemění na podstatě věci - odpadky jsou odpadky. Tyhle z nouze ctnosti jsou akorát pro smích. Jdu spát.

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno, jen zeleniny zas bylo málo

4. listopadu 2014

Třistapětašedesát 054

Jeden trouba si stoupne do průchozí části schodů a naordinuje stání všem zbylým pohybu chtivým cestujícím. Přestože už je to nepsané pravidlo, status který 98% lidí pochopilo, občas se najde jelito, který má dojem, že když udělá něco jinak, tak že ... vlastně nevím co. Nenapadá mne totiž nic rozumného, kromě takových těch hovadsky pubertálních pohnutek - být viděn, být viděn, být viděn. Ach ano, chceme to svým způsobem všichni. Jen ty metody se liší. Některé některým kýžený efekt přinesou, jiní se stanou bezejmennou obětí mých řádků. Nakonec proč ne.

Neodepsala jsem. Asi proto, že prostě dělám spoustu jiných věcí a měla bych si určité věci začít zapisovat, abych pak na ně nezapomínala. Nicméně dostala jsem vyplísněno. Už celý týden jsem neodpověděla. No, tak jsem to musela napravit. Ach, zamrzí...
Co mohu udělat pro to, aby se to už nikdy neopakovalo???

Retro 25-09-2014 Zrovna dnes jsem uvažovala nad spoustou témat, o kterých by se dalo psát. Psát na můj tradiční blog. Je ale zajímavé, že o víkendu mne dokonce napadlo blog na chvíli "zavřít", zaheslovat, nechat ho v klidu. Aby se usadily všechny ty věci, co tam píšu, a teď víc nepíšu. A taky už bych ráda dotáhla svůj web. Nicméně času málo, práce hodně, ale to se sladí. Mám zase nějaké nápady jak na to. Fokus-time funguje a tak přinese výsledky. Jo?




P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno, jen zelenina nebyla i čerstvá, pouze dušená

3. listopadu 2014

Třistapětašedesát 053

Jsem zas na koni. Nevím, zda je to tím, že se mi práce daří a mám věci pod kontrolou. Děti ráno odešly do školky a do školy bez keců a naprosto včas. Dala jsem si skvělou ovocnou snídani, dostala uvařený oběd od maminky, vzala si hrst oříšků a pomerančový džus. Nevím. Možná nic z toho. Možná všechno... Nebaví mne poskakovat jak někdo píská. Nebaví mne poskakovat jak by muži rádi chtěli. Chci být v opozici a dělá mi to dobře. Chci ty trubce poslat kamsi, abych uvolnila místo pro prince, kterého snad moje jízlivost, sarkasmus a arogance neodradí... Chich. Budu muset snížit svoji aktivisticky feministickou vlnu. Moc čeří vodu...


Prošvihla jsem jí. Cenu Jiřího Ortena. Už nemám sebemenší naději. Přestože píšu od jednadvaceti, problém je, že jsem nikdy nezačala psát NIC významnýho. Nic, co by mělo hlavu a patu. Nic, co by měl chuť někdo vydat. Natisknout to na papír, poškodit ho výtryskem mých slov a být za to rád. Nic, co by chtěl někdo vydat - sám od sebe, aniž bych mu držela kvér u spánku. Ještě před pár lety jsem mohla alespoň doufat, že by... možná... to bylo možný. Šance tu byla. Už není. Jsem zkrátka stará! Mohla jsem ji získat, ale... jsem stará, proto ji nedostanu! Ale tu možnost jsem měla... chich

Dostala jsem pozvánku na vánoční večírek. Ty jo, položilo mě to. Možná si to beru osobně, moc osobně, zatím co bych to měla brát hlavně sportovně. Ale nejde to. Rozdýchávám to přes dva promáčený kapesníky. Zmocnilo se mne to, co v každodenním shonu lze přehlédnout. V moment zastavení, a v té správně blbé měsíční fázi, to je nepřehlédnutelné. Kdybych si odpustila kliknutí na některé odkazy. Kdybych nechtěla vidět zbytečně moc. Kdybych se jen doplnila do seznamu a nechala to být... Tohle bolí. Bolí to a nevím co s tím. Nemohu před sebou utéct. Nevím zda to snesu, zda to přejde, zda se to nevrátí v nejnevhodnější chvíli. Chjo...

Retro 24-09-2014 Neskutečná synchronicita. Vlastně už tomu začínám přicházet na chuť a přestože mne to stále překvapuje, víc je v tom takové to "ach ano" než něco jako "to snad není možný!". Přesně dnes mám po dlouhé době pocit, že jsem pánem svého času, že jsme ho ovládla a zvládla spoustu věcí. Posunula se dál. Ten pocit je fakt fajn. Občas na něj zapomenu. Pro něj má smysl dělat věci určitým způsobem. Právě pro ten pocit...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno obojí, ovoce zas o něco lépe :-)

2. listopadu 2014

Třistapětašedesát 052

Vstávat ve čtyři. Večer jsem byla asi hooooodně unavená a rozladěná. Ještě že jsem šla raději spát, ta práce by stála vážně za prd. Ale plán vstát brzy ráno byl taky pěkně pitomej. Nakonec jsem to típla a vstala až na připomínku před sedmou... Myslela jsem, že budu pracovat, ale nakonec jsem si dopisovala to svý písání. Nemám ani radost, ani výčitky. Vím, že z práce bych toho moc neudělala, a tušila jsem správně. B se asi po půlhodině mýho "řádění" probudila. Sama od sebe! Ach, kéž by to tak dělala i v týdnu!!!

Promrzlá. Byli jsme na hřišti a trochu, vlastně trochu víc, jsem podcenila počasí. Nejdřív to bylo jen lehké chladno, ale jak se začalo smrákat, padla na nás taková zima, že jsem se až rozklepala. Zatínala jsem zuby a myslela si, že je rozdrtím. Ale hlavně aby už nedrkotaly! A do toho ještě hodina courání s dětmi domů. Upřímně se děsím jak to dopadne. Jsem unavená už předem.
Promrzlá a hladová. Až se mi z toho zamotala hlava... Tak snad jen, aby to neodneslo moje tělo. Přepínám ho, stresuju se, chodím pozdě spát, brzo vstávám, málo relaxuju a stále si něco vyčítám...

Úplně jiný pohled. Vracíme se domů noční Prahou. Jdeme cestou, kterou skutečně znám jen já, děti tu jdou jednou za čas. Přestože se vracíme stejnou cestou, děti se střídavě rozčilujou, že tudy jsme nešly, že chtějí jít stejnou cestou. A já jim stále opakuju, že jdeme stejně, jen po druhé straně chodníku. A jak tak koukám, kdybych si nebyla jistá, že jdeme stejně, snad bych jim i věřila. Jak se změní celý svět, když jdete v opačném směru a navíc na opačné straně! Jak se vrhnou jiné stíny, jak výlohy dotváří zcela nový ráz ulice. Jak hodně záleží na spoustě maličkostí. Jak najednou vnímáte tisíc jiných věcí. A do toho ta tma, která všechno zkresluje.
Ta paralela s životem je víc než zřejmá. Akorát tady to uvědomění tolik nebolí a dokonce je i zábavné, překvapující a skutečně hluboké...

Retro 23-09-2014 To mlčení zdá se mi poněkud dlouhé. Nezdravě dlouhé. Už je moc dlouhé. A to není dobře. Prolomí se to? Prolomím to. Jak? Proč? Měla bych? Vlastně ta správná otázka zní: Proč bych neměla?

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno levou zadní :-)

1. listopadu 2014

Třistapětašedesát 051

Těšily a nedotěšily. Už týden se B nemůže dočkat dnešní soboty. Mají se totiž potkat se svým kamarádem ze školky. Tahle návštěva se plánovala nějaký ten pátek. Vypadala vzdáleně a tradááá, dnes přišel den N. A stejně rychle odešel. Nemoc ho překazila. Nikoliv ovšem naše, my už jsme odolnější. A tak jsem musela říct novinu nejhorší. Tragedie! Ale vzal to statečně...

Na hřiště s babičkou. Vykoulela jsem masové kuličky. Opekla je a uvařila k nim triošpagety. Nakrájela na kousky sušená rajčata a vytáhla nakládané houby. Třešňový kompot jsem snědla už během přípravy oběda. Mňam... Venku svítilo sluníčko a tak jsme se po obědě oblékli a vyrazili všichni společně na hřiště. Strávili jsme krásný odpoledne na sluníčku s míčem. Do té doby, než ho začal B házet naschvál za plot a třetí výlet přes vrátka se mu stal osudným - namlátil si. No jo, stane se...

Americký dýňový. Dokoupila jsem chybějící ingredience - sušené meruňky a směs oříšků. A hurá na pečení. Připravit těsto, nakrájet a povařit dýni, namočit oříšky a opláchnout meruňky. Válím těsto, šťouchám dýni, krájím meruňky, ořechy a míchám, sypu, nalévám. Trouba horkovzdušní a už se to peče. A ta vůůůůůně...
Co teprve chuť! Směs medu, javorového sirupu, dýně a oříšků s meruňkami, aaaaaaach. Povedl se maximálně. Drobné modifikace nejsou ani trochu na škodu. Sladký akorát, těsto do zítřka zvlhne a bude to totálně dokonalý. Do-ko-na-lý.
Díky Gurmánko, opět si nezklamala.

Retro 22-09-2014 Asi jsem pomlácená... Některý vlny se špatně sjíždí s myšlenkama v hlavě. Některý se špatně sjíždí, když jste unavení. Na některý si ani neuděláte čas, chjo. Jsem pomlácená a bez nálady. Měla bych pracovat.Měla bych jít dělat úkol, který tady visí už skoro 2 měsíce. Měla bych ale nemám energii, nemám náladu, nemám chuť. Chci jen spát...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - tak nějak nesplněno, na jablíčka jsem úplně zapomněla a se zeleninou to taky nebyla výhra :-/

31. října 2014

Třistapětašedesát 050

Bolí mne kolena při dřepování. Už druhý den, a to jako dost fest. Vlastně jen jedno koleno. Pravé. Takže nemůžu dělat dřepy až dolů do pravého úhlu, a tak dělám je půldřepy a jde to. Občas to zabolí, tak si dělám delší pauzy, ale dobrý. No, doufám, že to brzy přejde. Trochu to ohrožuje moji plánovanou výzvu a to mne trochu štve. Ale vážně jen maličko....

Napsala jsem článek. A zjistila, že je totálně pitomej. To se někdy stává. Vyjádřit názor je fajn. Někdy ale po aktu cítíte, že to odporuje tomu, co hlásáte. Máte chuť to přepsat, ale nevíte co a jak, protože vlastně to celé byl rozhovor hlavně k vám samotným, abyste si udělali jasno, jak to vlastně máte. A víte co, podle mého kritickýho oka to mám dobře nastavený a to mi vlastně stačí. Zbytek musí prověřit realita. K tomu nemám co dodat.

Čtu "V těle světa". Tahle knížka mne zaujala názvem i obalem. Jakmile si mozek přečetl název zaměřila jsem se na malý dodatek - autorka Monologů Vaginy. V hlavě mi bleskově proběhla scénka z Přátel, jak šli kluci do divadla na zběsilou one-woman-hru Monology Vaginy. Byl to tak nevšední zážitek, že ho nechaly prožít i zbytek party Cha. Vidím černovlasou herečku s rudými rty zběsile řvoucí něco o Vagině. Chtěla jsem si to přečíst. To bylo včera. Dnes jsem se začetla. A hned na druhé stránce jsem pochopila o čem Monology Vaginy jsou a bylo mi to jasné. Jak mohou znít hlasy utrpení a násilí? Už vím co si půjčím potom...
Ale čtu dál. Ta knížka je neuvěřitelně svěží, sarkastická i citlivá současně. Já netušila, že čtení o rakovině může být tak inspirující...

Retro 21-09-2014 Spánek a únava se protíná mýmživotem v pravidelných intervalech. Asi proto,jak to flákám. Zrovna dnes a teď se cítím velmi unaveně a přemýšlím, zda to natahovat, protože nemám hotovo, anebo to zabalit a jít se pořádně prospat. Nejradši bych dokreslila jen mandalu a šla chrnět, jenže práce nepočká. Kdybych ale měla udělat všechno, tak nejdu spát pár dní. Pravděpodobně...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno levou zadní :-)

30. října 2014

Třistapětašedesát 049

Kladu si otázky, na které neznám odpověď. Ale nahánějí mi strach. A taky mi spousta věcí přestává dávat smysl. Občas nerozumím lidem, kteří jsou kolem, a kteří ještě před pár měsíci mluvili zdánlivě srozumitelně. Těžko říct, kdo je na vině. Zda je to vůbec něčí vina. A vůbec, proč si z toho dělat hlavu? Teď je to tak, za týden či měsíc jinak. A pokud ne, co na tom, tomu se říká život...

Retro 20-09-2014 Asi by to chtělo kokos. Zmítám se občasně v únavě. Naštěstí bez dokumentace. Hih...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno 1/2 :-) zase ta zelenina, asi nějaká zakopaný pes :-/

29. října 2014

Třistapětašedesát 048

Špatně jsem spala. Nejdřív jsem se marně snažila usnout. A pak jsem se stále budila. A snažila se zase usnout. A mnohokrát jsem se přistihla, že se jen snažím přimět usnout, ale skutečný spánek se nedostavuje. Nevím, možná nějaká korupce na Slunci nebo na Měsíci. Nedej bože, kdyby došlo ale k erupcím. To by byl teprve mazec. Jo legrácky, ale doufám, že dneska se už vyspím...

Fascinována minimalismem. Stále víc. Zatím je to spíš o tom, že mi do hlavy dojíždí nějaké věci. Je tam blok, protože před lety jsem udělala zběsilou čistku ve vzpomínkových věcech, a po roce litovala, co všechno jsem vyhodila a nemusela. Když o tom tak píšu (po mnoha letech), tak se prostě stalo. Možná, kdybych pečlivěji psala deník, nemusela bych lpět na dalších vzpomínkových věcech - vše bych měla zapsané. Nepotřebuji důkazy pro svůj život, potřebuju ho žít. A teď si ho musím JEN uspořádat. Udělat, co jsem udělat měla dávno. DÁVNO...

Jela bych. Ale kdo to zaplatí? Asi se chci cyklit zas v kecech kolem peněz. Člověku to občas leze na mozek, když spousta aktivit skončí tím, že když si to spočítáte, nebude pak na běžný provoz. Třeba i na jídlo! To je úchylný, nicméně běžný. Zvykla jsem si, protože člověk si zyvkne na cokoliv, ale dobře mi to nedělá.
Tak třeba časem. Chce to jen čas. Nic víc...
A ticho, nekaž to žádnou zpochybňující otázkou.Neříkej nic o tom, že to tak trvá už pár let. Neříkej nic o své hodnotě a snech. Mlč a nech to jen tak, že to chce čas. CHCE TO ČAS.

Retro 19-09-2014 Pokračovat v úklidu a něco vyžehlit. No, to by bylo super. Jen nějak nevím kdy. Ale o víkendu máme plán probrat skříň s kabátama. Už tam visí pár let a jednak už ani nevím, co všechno tam je, ale vím, že minimálně třičtvrtě z těch věcí nepotřebuju a nosit je nebudu. Jinak už bych se po nich dávno sháněla.

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno :-) jupíííja

28. října 2014

Třistapětašedesát 047

Jsem fajnovka. Buď stárnu, nebo mám nějaký sociální problém, anebo možná nemám vůbec žádný problém. Mne nevadí, když mne oslovují noví lidé. Nevadí mi, když mi píší noví lidé. Dokonce mi ani nevadí, když mi neznámí lidé tykají, no, občas mi to vadí, ale většinou ne. Z toho by se dalo usoudit, že jsem vcelku přátelská a normální. Ale sakra komunikujte se mnou slušně! Nejsem žádný hej, nebo počkej. Na ulici taky jen tak k někomu nepřiskočíte bez čehokoliv a nevyplivnete na něj svou potřebu. Jo, ta komunikace je občas jak kdyby vám někdo na hlavu nakálel.
Napadá mne, jak já komunikuju s cizíma lidma? Možná se málo vymezuju, kdo ví. Každopádně dál budu tyto komunikační štěky ignorovat a nebudu na ně odpovídat!

Pracuju málo? Řeším peníze a tak se stále vracím k té jedné otázce: Pracuju dost? Jak získat dostatek peněz na život. Ono totiž z ruky do huby nejde furt. Jedna věc je dělat co tě baví, druhá věc je dostat to na úroveň, která člověka živí. Takže buď se ptám moc brzo, nebo... Né, nemyslím, že se ptám brzo, nebo špatně. Je mi jasné, že odpověď jsou dvě cesty: pracovat víc, nebo pracovat efektivněji. Možná jde i o kombinaci obého, každopádně pro mne je to otázka číslo JEDNA.

Udělala jsem si test. Test stromů. A bylo to milý. Nejen kvůli výsledku. Testy a výzvy to je moje. Miluju to. Vyšlo mi ...
Moudrý a filosofující - Jste unikátní, svého druhu jedinečná duše. Vedle vás se nevyskytuje nikdo, kdo by se vám i jenom vzdáleně podobal. Jste intuitivní a trochu podivínský. Často vás špatně chápou, což vás zraňuje. Potřebujete svůj osobní prostor. Vaše tvorba si žádá rozvoje, zaslouží si úctu ostatních. Jste člověk, který jasně vidí temné a světlé stránky života. Jste velmi citový.

Retro 18-09-2014 Neskutečný. Zrovna dnes při "něčem" v TV mi došlo, jak důležitý je web na vlastní jméno. Nevím už co to bylo, možná snad dokonce podezírám Simpsonovi, ale to není podstatný. Když si vezmu, že jsem v roce 2003 začínala stránky, a svoje jméno asi měla ještě volný, ale nechápala jsem, že by bylo důležitý mít takovou doménu (nepřipadala jsem si důležitá JÁ!), tak bych si nejradši nafackovala. A tohle jsem nechtěla riskovat podruhý. Já vím, že možná za 10 let všechno bude úplně jinak. A možná, že nebude. Před 10lety jsem si taky myslela jak budou věci jinak a ... jo jsou, ale spousta věcí je taky fajn... a mohla být VÍC.

Otázka od Lea Babauty: Co když je už tento moment perfektní a je v něm vše co potřebujete, abyste byli šťastní?

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno 1/2 :-) zase ta zelenina, asi nějaká zakopaný pes :-/

27. října 2014

Třistapětašedesát 046

Na špatnou stranu. To se mi dlouho nestalo. Vlezla jsem do metra a automaticky zamířila na tu "správnou stranu" a nastoupila do právě otevřeného vozu. Opřela se o stěnu kabiny řidiče, rozložila Metro, který jsem neviděla ani nepamatuju, a začetla se... Po pár stanicích jsem se zaposlouchala, kde že to jsem. Jaké překvapení - jedu na druhou stranu! Od místa určení se vesele vzdaluji. Tak jsem vystoupila a nastoupila do správný soupravy. Hih. Ještě, že o nic nešlo...

Zrušila jsem ho. A bylo to úplně v pohodě. Nikdo se mne na nic neptal, nikdo nic nezkoušel, nikdo nic neřešil. Otázka 5 minut na židli, předložení občanky, dva podpisy a jeden papír s sebou domů. It´s all.
Nechápu, co mi na tom tak dlouho trvalo. Kolik jsem si mohla ušetřit peněz a... OK, tak jsem to udělala jinak. A dnes jsem konečně dotáhla i to, k čemu se chystám skutečně intenzivně už asi 5 měsíců. No, hlavní je, že je to vyřízený. Supr.

Víc píšu. A dělá mi to dobře. Mám dojem, že něco za mnou vzniká, něco, co přímo ovlivňuje. Něco, co s lidma pohne, ať už je to jakýmkoliv směrem. A čím víc píšu, tím snadněji vše jde. Tedy většinou. Ale proti tomu je zvláštní, jak jsem se zhoršila ve focení. Nebo možná jen se na to jinak dívám. Možná to tak vypadá, protože málo trénuju. Když jsem tenkrát před lety koupila svůj první foťák, ty fotky stály za houby. Ne pro motivy, ale celkově, pro ten dojem. Pak jsem našla svoji silnou stránku ve fotografii a bylo to. Šlo to snadno a mělo to hodnotu.
Chce to JEN víc trénovat. Víc není potřeba!

Půlku čokolády. Stejně jako včera. A předevčírem. Snědla jsem jí. A byla vynikající. Nová Studentská limitovaná - svařené víno a punč. Oboje dost dobrá chuť. A kašlu na to, že je to chemka: udělala mi radost. No a myslím, že i mým tukovým buňkám. Co bych pro ně neudělala...

Retro 17-09-2014 Já jen, že jsem asi před 14 dny ztratila playlist, který jsem si intenzivně pouštěla. Nějak mi vyhovovalo složení skladeb i interpretů a tak. Včera večer jsem ho na youtube zase našla. A udělalo mi to obrovskou radost. Dala jsem si na něj hned do prohlížeče hvězdičku, ať už ho NIKDY neztratím. A právě tahle písnička od Rihanny teď zní... Uuuuf, začíná mne z toho retro-psaní trochu mrazit ;-)

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno :-) a ještě půlka čokolády :-/

26. října 2014

Třistapětašedesát 045

Nechce se mi NIC dělat. To se tak někdy přihodí. Asi dojíždí včerejšek. Přestože nemám pocit, že bych šla hodně do hloubky, vím, že jsem si něco přinesla a to ve mne je. Nevím, jak dlouho to se mnou bude žít, nevím jestli to někdy odejde a nevím zda by mělo.
Teď to tak je a já se prostě přizpůsobím. Hlavně klídek, žádný stres a on ten mozek třeba naběhne. A když ne dnes, tak zítra už určitě...

Koukací. Jo, nakonec koukání na TV bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Při Lovecké sezóně 2 jsem mamku namasírovala a naobědvali jsme se. Při A co když je to pravda? jsem nabarvila vlasy a složila prádlo. Kdybych už NIC neudělala, viděla jsem 2 filmy a byla 3x užitečná ;-)

Retro 16-09-2014 Spánek, spánek, spánek. Taky takový boj. Něco mezi únavou a snahou neusnout a makat, abych to všechno měla. A čím víc chci, tím míň spím a myslím si, že... kulový, mám prázdnej mozek a dělám tu akorát kraviny. Půjdu spát, ať se taky občas zregeneruju. Nějak na mne poslední dny padá únava. Trocha poslušnosti by mi neškodila.

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno 1/2 :-) jablka a banán a zeleniny minimálně...

25. října 2014

Třistapětašedesát 044

Batery v pé*deli. Nabíječka donabíjela. Přestože jsem měla oboje baterky nabité, respektive myslela jsem si, že mám, nebylo tomu tak. První došly předpokládaně v polovině dne, ty druhé byly total chcíplé, přestože údajně měly být fresh. Alespoň podle zeleného signalizačního světýlka na nabíječce. Hmmm, takže rychlonabíječka asi už nenabíjí a tak je čas říct jí pápá. Sloužila skvěle, leč ne na věky. Díky za spolupráci, hih.

Sebeláskový seminář. Směs pocitů, dojmů, nálad, stavů mysli a hlavně tak nějak duše celkově. Tohle nebyl rozhodně klasický seminář, tak jak si možná představujete, když se tohle slovo vysloví. Od slzí v očích, přes dokonalé souznění a takový zvláštně zaplavující radostný klid uvnitř duše.
Nevím zda teď vím víc, ale vím, že to bylo fajn. Bylo MI FAJN.
Děkuji, děkuji, děkuji z celého srdce...

Chtěla jsem o tom psát. Ale nějak nemám slov. A tak jen brouzdám po netu, čtu si citáty a nakreslila jsem mandalky. Jsem taková nějaká vypnutá, přesně jak říká Lucka: "mozek na kaši". Vlastně je to dost bezva stav.
Půjdu spát ještě dnes a užít si posouvání času...

Retro 15-09-2014 Pracovat na svým snu. Pracovat i na té druhé půlce. Přiznám se, ještě jsem to nezačala, ale šlechtí mne, že jsem začala, a hlavně stále pokračuji, ve věcech jiných a musím říct, že mi to přináší spoustu skvělých postřehů, které bych jinak dál přehlížela. Spousta těch nápadů, těch drobných věcí každodenních nebo měsíčních, začíná mít vliv, a dává další a další materiál pro můj život. Logicky, ale přesto dost nečekaně. Bez těch bych možná ani neuvažovala o tom dalším. Děkuju si, že to zkouším - dávám si výzvy a snažím se je pokořit...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno 1/2 :-) jablek nadmíru a zeleniny minimálně... asi se to hodilo ke dnešku ;-)

24. října 2014

Třistapětašedesát 043

Totálně v křeči. To, co potkalo moje tělo cestou do školky, už nechci nikdy zažít. Chytly mne brutální křeče do břicha, kroutily mi vnitřnosti a mne postupně klesala krev z hlavy a stoupala do ní bolest. Bledla jsem, cítila se slabá a bez dechu. Kolapsový stav. Nějak jsem se zmátořila a do školy jsme dorazili úplně poslední. Cestou do školky mne postihla druhá vlna a tak jsme musely s Baru vystoupit, protože bych to nedala. Doma jsme letěla hned na WC a mý tělo konečně dosáhlo stavu, který se dá nazvat životaschopný.
Takže ráno bylo lidově i doslova řečeno "na ho*no"..

22 jsou prokletý. Asi! Mám ten dojem. Vlastně to není dojem, to je vážně fakt, že vždy, když jedeme pro Bártíka, tak jedna tramvaj vynechá. Většinou pak přijedou dvě, ale to už se nejeví jako pravidlo, a většinou je tramvaj totálně narvaná, takže to cestování stojí za to. Díky tomuhle ultra čekání to máme často dost na hraně s časem, abychom přijely včas, zastavuju v hlavě čas a modlím se, ať zas nedostaneme čočku. Chjo.

Zdřímla jsem si. Děti odjely s tatínkem a v pokročilém odpoledni jsem se cítila trochu unavena. Možná dozvuk rána, možná celého týdne. Cítila jsem se tak akorát na chvíli spočinout, zavřít oči a nechat tělo zklidnit. Od slov blízko k činům a tak jsem si lehla, přikryla se a zavřela oči. A pak vše ztichlo. Dala jsem si dvacet. Vlastně nevím přesně, ale na chvíli jsem usnula a bylo to maximálně osvěžující. Teď by to chtělo udělat něco vážně super. Třeba něco pro sebe...

Něco JEN pro sebe. Jasně, že mám práci. Jasně, že bych věděla, co důležitějšího dělat, ale řekla jsem si, že taky mohu udělat kousek jen a pouze pro sebe, když mám zítra ten seminář. Trochu vypnout a pokračovat v té relax vlně a nemyslet na nic pracovního. Však se nic nepo... A pokud po, tak co s tím nadělám?
A tak jsem udělala něco, co už vážně dlouho, až nechutně dlouho, odkládám...

Retro 14-09-2014 Jak příznačné. Dnes jsem řekla ANO sobě a tomu, co jsem chtěla já. Takže mám radost. A tohle ohlédnutí zpět mne jen uvědomilo v tom, jak skvělou volbu jsem s dnešním večerním "programem" udělala.

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - skoro splněno :-) 1 obrovské jablko + 2 mandarinky a zeleninu počítám v té náloži salátu, co jsme si daly místo večeře. S úžasnou olivovou bagetou, ňam.

23. října 2014

Třistapětašedesát 042

Ráno na pěst. Někdy mám pocit, že děti byly stvořeny primárně k tomu, aby nás-rodiče naštvaly a kazily nám den. Možná to tak opravdu je, ale všichni o tom mlží, aby lidský rod nevymřel. Kdo by si totiž chtěl dobrovolně zplodit něco, co ho bude ničit. A ještě hned z kraje krásného nového dne.
OK, asi erupce na slunci. Blbý je, že poslední dny nějak moc často, a to mne přestává vážně bavit. Cítím se vyčerpaná. Přitom se zdá, že spousta věcí mi jde pěkně od ruky a hýbou se. No, tak asi to nejde vždy a všude. To je život.

Psala jsem databázi. Poslala jsem první mailing naší ženské databázi. Ája mi dala big úkol a já se s ním poprala skutečně statečně. To já umím. Nakonec, jsou to vlastně věci, pro který tady jsem, že jo. Texty. Písmenka. Psaní.
A tak po jedenácté hodině dopolední odešel mailing, který jsem komplet připravila já a dokonce jsem se tam i podepsala. Rebelka, chich. Mazec!

Píšu jak zběsilá. Chytla jsem slinu. Jsem nadšena! No ještě aby ne, co. Ostatně, měla jsem psát už od září... ale víme jak to (ne)bylo. Když jsem nešílela kvůli jedné věci, šílela jsem kvůli jiné, a pokud jsem zrovna šílet nemusela ani kvůli třetí, byla jsem happy, že si mohu chvíli prokrastinovat na netu. Což jsem taky hojně dělala. "Nějaký psaní" jsem, s trochou alibismu, odkládala. Vždyť já vlastně nemám potřebné podklady. No, ale že bych si o ně řekla, to ne...

Plán na víkend. Nejvyšší čas se mu věnovat. Došlo mi, že pokud nechci víkend bez dětí promarnit a využít ho, chtělo by to nezapomenout nic, čemu bych měla věnovat svou pozornost. Je nejvyšší čas připravit si alespoň nástřel...
Šmarjá, to bude zas na pět stránek a pak si budu asi rvát vlasy, jak to nestíhám. Takže klídek, dej si taky jednou realistický plán. Zítra to dotáhnu, vytvořím bloky, a hlavně nezapomenot na pár hodin spánku, protože si chci sobotní seminář maximálně užít....

Retro 13-09-2014 Mandaly se mi podařilo nahrát za celý uplynulý měsíc třikrát, ale bohužel jen po 5-7kusech, takže pokrok není tak velký, ale musím říct, že furt lepší něco než nic. Slabá útěcha. Ale na víkendovém to-do mám připsaný řádek. Dodrž to, prosím!

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - skoro splněno :-) došla jablka, takže jsem měla jen dvě a žádnou zeleninu!!! Tssssc

22. října 2014

Třistapětašedesát 041

Jídlo nedávám. To je věčný boj. Zkouším to různě, ale asi furt blbě. Zrovna dnes ráno jsem se nad tím zas nějak zastavila. Zkoušela jsem zapisovat - vydržím to pár dní. Podlehnu i když nechci, ty chutě jsou prostě moc, moc silný. A tak se cyklím ve zkoušení různých fíglů, ale největší fígl by asi byl začít skutečně vhodně krmit všechny buňky svýho těla. Víc fakt není potřeba. Výzva?

Na papíře. Zjistila jsem, že mám více než malé množství bloků s poznámkami z různých seminářů. Jednak je to blbý formát na shromažďování - většinou jsou to totiž A5 bloky nebo sešity, kdy polovina stránek je vytrhaná, jak vždy někomu poskytnu čistý list. Žádná nádhernost. taky je tam páté přes deváté - vedle věcí k uchování jsou tam jednorázovky, poznámky dávno k hodu do koše. Válí se to všude možně a užitek je NULA... Přemýšlím, co s tím.
Teď to asi nevykoumám. Mám dojem, že vznikla další položka do mýho plánu - evidentně ;-)

Můj první článek. Po dobře odvedené práci přes den, jsem večer věnovala tak trochu "sobě" a svému prvnímu článku pro "náš blog" Ženy ženám. Je to lehce osobní příběh k semináři Oblékám svou duši. Ještě to nechám uležet, bude až na příští týden, ale těším se na reakce. A slavnostně si slibuju (? vážně), že budu psát pravidelně. Že najdu vždy nějaké téma, a o tom napíšu článek na náš ženský blog.
Začíná mne to fakt bavit. Jupííííjej!

Retro 12-09-2014 Dnes taky prší. Skoro celý den. Jen ráno chvilku vydrželo nepršet, než jsem rozvezla děti do škol. Našla jsem to něco, pro co milovat déšť ve městě? Možná. V pátek mi *K* řekla, že miluje déšť. Já taky. S tou drobnou výjimkou ve městě, tam to není ono. Odpověděla, že jí je to jedno, ona MILUJE DÉŠŤ... V tu chvíli mi secvaklo: vo tom to je! Když něco milujete, neexistujou výjimky. Prostě to milujete. Je to stav, který se pojí k té dané věci/činnosti, ne k okolnostem... <3 data-blogger-escaped-br="">
P.S.: Výzva ovoce a zelenina - skoro splněno :-) chybí poslední jablíčko a zeleniny možná nebylo tolik...

21. října 2014

Třistapětašedesát 040

Sama štítkuju. Jasně, jsem zas v čokoládě a jsem tu úúúúplně sama. A zase nejím. Vážně zvláštní. Nesnídám, nesvačím, obědvám až potom a nic nepiju. Prostě jsem tak zaujatá, že mne nic z toho nenapadne. Jen lepím jeden štítek za druhým a nasávám vůni čokolády. Hih.

Rozlítaný den. Co se to dnes děje? Nezapla jsem celý den počítač. Jen notebook kvůli skype. A večer kvůli napsání článku. To je divný. Ale taky se to dá, jasně, jen je to neobvyklý. No a taky proto, že chlapeček mi v domnění, že něčeho dosáhne, "zabavil" klíček od PC. Vůbec je nějak drzej poslední dobou a snaží se věci vynucovat a vyhrožuje siláckýma řečma. Nebaví mne. No, každopádně klíček jsem mu vychmátla a on ho večer se slzami v očích hledal. Marně. A já měla klid, chach.

Zběsile prší. A mne se chce spát. A tak mám dojem, že to zabalím. Článek dopsaný a ostatní nemá smysl začínat. Už jen večerní rituál - umýt a vyčistit zuby, zadřepovat, nakreslit mandalu, udělat zápis do deníčku a vyložit karty... a spát. Dobrou.


P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno :-) a k tomu nekompromisně půlka čokolády, chjo :-/

20. října 2014

Třistapětašedesát 039

Fokus-time-star-planner Začínáme. Pojala jsem nápad na organizaci svého času. Asi nikdy nebude ideální týden pro zkoušku, ale možná o tom to je. Tenhle hvězdný časoplán by měl právě obstát v boji s šílenstvím nemožného. Teda, alespoň tak nějak si to s ním sním ve svých představách. Úžasný záchranný plán mého nekonečného plýtvání časem. Tak uvidíme. Každopádně zatím je to jen taková představa, kterou prostě zkusím. A kdo ví, třeba jsem kápla na plánování pro neřády

Víc ovoce a zeleniny. Dala jsem si úkol. Dobře, říkejme tomu výzva. Jím málo ovoce a zeleniny. Rozhodně málo a taky nepravidelně. To není dobře, hlavně pokud mne pak honí mlsná - je to jasný důkaz toho, co právě opomíjím. Tak jsem se zaúkolovala, aby to bylo zvládnutelné - 3 jablka denně a 200g zeleniny. To dám!

19. října 2014

Třistapětašedesát 038

Štrúdlení. Udělala jsem štrúdl. Je podzim, jablíčka, hrozny, ořechy a já neštrúdluju. Velká, převeliká chyba! To se musí napravit. Štrúdly totiž miluju. A moje děti taky. Nejjednodušší jsou z listovýho, ale napadá mne, že bych zas mohla udělat i tažený. Loni patřil mezi lahůdky a vděčný objekt mé fotografické úchylky. Tak nějak vyprchává, což nevím proč, ale neřeším to. I pečení je teď nějak na ústupu. Asi jsou důležitější věci! Ale ten štrúdl, ten bych rozhodně měla zopakovat. Několikrát.

Co tím chtěl básník řici? Těžko říct :-) Nejsem si zcela jistá. Taky se vám někdy stane, že dostanete zprávu a prostě nevíte? Mezi řádky je prázdno. A i když ne, nedává to smysl. Proč to mám vědět? Čím je tahle informace důležitá? Proč to vůbec psal? A proč mě? A vrchol všeho je, že začnete přemýšlet dál a rozvádět danou myšlenku a tím pádem se divíte čím dál víc a nerozumíte už vůbec ničemu.
Takže další sms, na kterou vejrám jak puk a ... Nevím, prostě nevím.

Unavená. A taky se mi nechce psát. Chce se mi spíš spát. Nemusím furt psát, že ne. I když tohle je hlavně o tom, že právě píšu. No, OK. Snad jen chci říct, že se mi rojí nápady, spousta nápadů. A taky spousta výzev pro mne a já koumám co s tím, jak s tím naložit, co z toho pro sebe využít, abych se posunula dál, abych vším více hýbala... Tak uvidíme. Stále tu mám nepokořenou výzvu ranních stránek a zápisků do deníku. Asi toho psaní je tolik, že to neumím uchopit...
Nebudu na sebe naléhat a nechám to trochu plynout...

18. října 2014

Třistapětašedesát 037

Chtělo se mi. Chtěla jsem psát o úžasném firemním setkání a najednou to bylo pryč. Napsala jsem pár odstavců a zdálo se mi to plytké. A pak se mi chtělo místo psaní brečet. Musím uznat, i když jsem zprvu chtěla být statečná, a tvrdošíjně jsem chtěla psát, šlo mi brečení mnohem líp. A tak jsem nechala stéci po tvářích pár slz. Posmrkala jsem jen jeden kapesník a vzdychla pouze třikrát - jsem už velká holka :-)
Asi není třeba brečet nad správným rozhodnutím. Ale projevit se je OK. Někdy je lepší skropit tvář tuctem slz, než se snažit vypotit odstavec hloupých slov...

Fotbálek. Dali jsem si s Bártíkem před obědem trochu pohybu. Dlouho jsme si nezačutali na zahradě. Dnes bylo i ideální počasí. Došlo i na pády a zranění. A nakonec to schytal i míč. Nevím kam ho pak kopl, ale rána to byla smrtelná. Nepraskl, ale splaskl...

Měla bych. Nějak často používám tahle dvě slova. Možná, že kdybych víc dělala věci, který i chci a dala jim rozumný časový prostor, aby pak neubližovaly tomu, co dělat mám, protože mi to např. zlepšuje život, nebo vydělává peníze, něco by se změnilo. Nejde o to JAK, jde o to rozmyslet se, co a jak a zkusit to. Vždy se to dá změnit. Je to přece můj život, můj čas - já jsem strůjce. Ve vleku "musím a měla bych" jsem ale slabá. Nicméně je to stejná (ne)volba, jen ze špatného konce...

17. října 2014

Třistapětašedesát 036

Spala jsem jen dvě hodiny. Slovy 2. Jak jinak! Jinak to už asi neumím. Vždy, když je potřeba abych byla odpočatá, tak prostě nejsem ;-) Tak nějak dodělávám spoustu věcí. A všechny "tak nějak" až v noci. Zvyk, nebo spíš zlozvyk? Po pravdě spíš to druhé - nějak jsme si s časem zatím nepotykali. Snad časem ;-)
Přes den přišly dvě skutečně zásadní únavové krize. Přežila jsem je několika mikrospánky (a marně toužila po výživném hodinovém schrupnutí v objetí nějakého úžasného muže). Poznamenalo to jen pár řádků v mých poznámkách. Jak jsem do nich koukala, fakt nedávají smysl, chich.

Vnuknul mi plán. Je dokonalý a dostane mne k mému vysněnému princi. Má jedinou chybu - ještě není ten správný čas! Ale je fakt, že mne ani jedna z těch věcí nenapadla. Těžko říct, zda je to tím, že jsem to zatím nepromýšlela, nebo jen správně načasovaný rozhovor s citlivým mužem, který má vtip a nadhled. A navíc je Hvězda - jako já. Ví s kým má tu čest. To někdy dělá zázraky, když se setkají dvě záře. Jiskry jsou osvěžující kontrast ve tmě...

Objímání. Aby mi nevyschla míza, užívám si to na max. Naobjímala jsem se do zásoby. Je fakt, že tahle zásoba není nekonečná a je zde brutální deficit, ale snažím se být vždy tady a teď a načerpat ten dojem. Nezapomenout. Procítit to objetí, lidské teplo, ten tlak přitisknutých těl, která sálají a buší v nich život. Nikdy se nezapomenu zhluboka nadechnout a vydržet ještě kousek dýl, než si myslím, že je to OK. A prochází mi to. Jsem za to vděčná. Víc než kdo tuší... Objímání je fakt fajn.

Mlčení. To je někdy, i pro lidi mýho naturelu, jediná správná odpověď. Jediná možná. Jediná možná v moment, kdy cítíte věci, které nedávají smysl a horko těžko hledáte pro jejich změť pojmenování. Proč se snažit všechno rozluštit, proč všechno pojmenovávat, když to vlastně ani nejde? Ne teď a tady. Možná dost nechcete, nebo nemusíte. Ticho je přece taky odpověď. Někdy...
Když nevíte, je mlčení vlastně nejlepší odpovědí. Nebo ne?

16. října 2014

Třistapětašedesát 035

Deštivé ráno. Stejně jako už včera.
Jdeme jen do školky. Ulice jsou tichý - nejen kvůli dešti. Jdeme dost brzo, v porovnání s posledními dny a týdny. A prší fakt festovně. Barunka odmítla pláštěnku a vzala si jen bundu s kapuckou, ale v holínkách s chutí brázdí kdejakou louži. Senza. Po dlouhý době do školky fakt nespěcháme a mám pocit, že o moc dýl nám to netrvalo a bylo to úžasný. Takové ráno člověku otevře úplně jiný den.
Jak to udělat, aby se to opakovalo?

Prostě zmizely. PC si žije vlastním životem. Nic nového pod sluncem. Není to zcela fér! Něco se mi stalo s plochou. Zmizely některé soubory a aplikace, které tam byly. Některé znamená ty, které potřebuju a používám. Prostě nejsou! Nevím proč, nevím jak, ale mohlo mne to napadnout, když to od rána blblo. Nu, dobrá tedy... Po nějakém zmateném proklikávání, kdy mi v žilách postupně pěnila krev a stres útočil v totální přesilovce, jsem našla zbytek plochy, který jsem považovala za nenávratně zmizelý, "přestěhovaný" do stažených souborů.
Ještě víc nevím proč a jak, ale hlavní je, že vše je stále a pořád dostupné v mém PC... Uf.

Trochu ve stresu. Vypadalo to nadějně, ale zas se to zvrtlo. Ten můj věčný boj s časem. Některé věci vypadají mnohem víc hotové, než skutečně jsou a pak to nějak nevychází. Ale dodělat se musí. Musí! A zrovna dnes bych neměla jít spát až zítra. To není dobrý nápad. Je to vlastně totálně pitomý nápad, když se máme fotit a budu cestovat. Musím taky spát, odpočinout si. Ale musím to dodělat, musí to být hotové...

15. října 2014

Třistapětašedesát 034

První školní absence. Synáček má místo oka škvíru, ze který tečou nepěkný věci. No prostě nějaký zánět, asi z té rýmy, co mu stále opakuji, aby přesouval do kapesníku a ne do dutin. No, tak se mu to popotahování (až z paty) trochu nevyplatilo. Nicméně je doma a musíme se nějak poskládat, sladit. No, uvidíme jak (ne)budu nervní.

"Recept" na dlabanec. Já a kuchařka? Hih, vtipný. Možná tak cukrářka, to mne hodně baví, ale za kuchařku jsem se nikdy nepovažovala. V kuchyni razím heslo jednoduše, snadno a chutně. Pokud i zdravě, je to značka ideál. Nicméně obdivuji kohokoliv, kdo je schopen přesného opaku. Od sebe vyžaduji minimální nasazení pro přípravu jídla. Pokud se dá vše udělat v jednom hrnci a ještě bez mé přehnané asistence, tak je to přesně ten způsob přípravy, který preferuju. V pondělí jsem udělala zeleninovou pánev. Žádný maso, tofu, vejce, žádný jiný luxus kromě zeleniny - mix čerstvé a mražené. Trocha oleje na pánvi, trochu soli a poklička. Za pár minut samo hotovo. Dnes si psal *T*, který se stavil na návštěvu, o "recept". To mne pobavilo... a potěšilo :-)

Zamyšlení: Jsem tím čím jsem ve chvíli, kdy si to myslím, nebo v moment, kdy to tak vidí okolí?

14. října 2014

Třistapětašedesát 033

Proč nepíšu ranní stránky? Je mi to záhadou. Proč asi není zcela správně... ale je v tom něco víc, co teď asi nemohu dohlídnout. Přesto bych právě proto měla jít a psát. Musím uznat, že kdykoliv jsem je psala, den se jaksi vyčistil a hlava se uvolnila novým podnětům. Když jsem si dokázala najít ten čas, přinášelo to jakési osvěžení. Když jsem se věnovala těch pár chvil sobě, jako by pak vše ostatní v daném dni poskládalo samo. Možná jsem dokázala líp držet svůj záměr já sama. Možná to nebylo nic z venku, byla to jen ta chvíle, kterou jsem si plně věnovala na začátku dne. Tak kdy zas začneš, holka? Co by ti pomohlo?

Za blbost se platí. Já jsem ultra blbá a tak platím. Platím bance. Tý bance, od který už rok odcházím. Nejdřív jsem čekala, až mi dojedou dávky na děti, nějak jsem si vzala do hlavy, že by bylo komplikovaný dávat info o novém účtu. Znám úřady! Pak přišla ta neoprávněná platba z karty. Prý 90 dní. Ani po 180 dnech nemám info, přestože se banka chvástala, jaké že poskytuje megahypersupr služby.
Ano, možná poskytuje, ale není to k ničemu. Anebo nejsem ten pravý zákazník, kvůli kterému by se přetrhli... Pak přišly prázdniny, a to jsem byla líná cokoliv řešit. Banka mi mezi tím s penězi hospodařila tak vydatně, že jsem v mínusu. Ale kdo (za) to zaplatí? Já! Ale když na to mám, proč ne, že jo. Jooooo, tak se mi ta "hodina" na zrušení účtu sakra prodražuje...

Ve skluzu. Nějak jsem zas v boji s časem. Nějak zas = stále. Opět žhavím! A nevím, co skutečně (rozuměj efektivně) s tím. Jestli víc zatnout zuby a makat, nebo si dát voraz. Ani jedno mne neláká, a to už je co říct. Nakonec stejně budu muset udělat to první, maximálně snít o tom druhém a doufat, že bude líp. To je zase stav. Doufám, že je to jen tím říjnem... ;-)

Možná bych to měla nechat být, ale napadlo mne: Jak se pozná, že se plní sen?