30. září 2014

Třistapětašedesát 019

Ledové kafe po ránu. A stejně jsem na ránu. Teda potřebovala bych prostě nějak nakopnout. V žaludku mi sice žbluňká přeslazený kafe ledový a bylo fakt dobrý, nečekaně bodlo, ale nenakoplo. Německá kvalitka italského stylu. Chyběla už jen šlehačka. Rozhovor s *T* nad kafem o znemožněném přechodu z práce do jiné práce. Oni přece nepropouští. Hmmm, to jsou mi věci.
A tak jsem zas ráda, že jsem ráda.

Upekla jsem mřížkový tvarohový. Hmmm. Ještě včera jsem laškovala s obyčejnou bábovkou, ale nakonec jsem dnes na nákupu rozhodla jinak a v podvečer po příchodu ze školy jsme za mocné asistence dětí upekla pořádný tvarohový mřížkový. Dala jsem ho do dortové formy, aby vznikla poctivá šťavnatá vrstva tvarohu. V nadšení jsem jaksi přeskočila moment nasněhování bílků. Nu stane se, bude taky dobrej. A je, musím říct. Prostě se poved.



Uvíznuté v krku. Pár slov, která se derou a nedoderou. Jen na sucho polknu a pak zaplaším vše, co by přehnaně dotíralo. Já ani nevím co říct nebo neříct. Jen cítím, že něco zůstalo nevyřčeno. Protože jsem zatím nenašla ta správná slova. Protože zatím nejsou uši, které by mohly naslouchat. Protože zatím není srdce, které by se kvůli tomu zachvělo. Zachvělo kvůli mne. A tak pár slz, které setřu z lící, jsou jediné, co si svobodně žije svůj okamžik až do slaného konce.
Zbytek představení jindy...

29. září 2014

Třistapětašedesát 018

Byla mlha a zima. Uuuuuch. A já nějak podcenila oblečení. Měla jsem jen tenký "svetr" s hlubokým výstřihem, takže jsem klepala kosu a navíc mne nepříjemně začala bolet hlava a krk. Ach, ten můj odhalený krk. Litovala jsem, že jsem si víc nepromyslela dnešní oblečení. Ale nějak nebylo kdy. Příště si prostě vezmu tu ušmudlanou mikinu. Sice žádná elegance, ale teplíčko...
A ten svetr půjde do kontejneru! Já ho nosit prostě nemůžu.

Jsou to kecy, kecy, kecy. Rozplynou se s posledním voličským hlasem. Jak říkala naše profesorka na navrhování: "papír snese všechno". Jo, papír snese opravdu dost, i nesnesitelné balamucení a lhaní. Kdyby totiž něco dělali, nemuseli by pak vytvářet zhovadilé kampaně plné nesmyslných hesel a platit to. Nikoho dosud nenapadlo, že by lidi volili sami díky tomu, co pro ně skutečně udělali. Ale když neuděláte nic, musíte alespoň dost naslibovat, abyste zůstali u správného korýtka o nějaký ten rok dýl a v klidu dál krmili svůj nehorázně nenasytný břuch. Chjo. Nějak mne nebaví to ani sledovat. Tohle jsou zas volby za trest....

"Mám pro tebe kšeft." a mne už se obrací útroby. Minutu trvalo, než jsem se dozvěděla, co se po mne vlastně chce. Ale je to prý moje práce... Abych se pak v následujících 2 minutách dozvěděla, že o tom vlastně nemohu psát, protože je to zakázaný. Pak jsem dostala doporučení přečíst si novelu o léčivech, byla jsem totiž příliš vtipná a tím pádem nepochopená. Nakonec mi bylo řečeno, že se tím nemám zatěžovat... Tak tenhle KŠEFT jsem sfoukla rychle, co...
Zda chci nebo nechci nepadlo jediné slovo. To je asi automatické v moment, kdy odpovím. Nedělám to podobně? Měla bych se zamyslet. To se mi nelíbí!

Prokletá tlačítka. Copak je možný zkopírovat text, smazat původní soubor, zkopírovat další a pak se hroooozně divit, kde je ten text, co jsem kopírovala úplně jako první? No, slušně řečeno, v p*deli. Prostě není. Protože někdo, kdo vždycky všechno 20x nechává, než něco smaže, to jednou udělá úplně obráceně.
Upřímně - chtělo se mi brečet a neměla jsem k tomu daleko. Ale pak jsem si řekla, že je to příležitost napsat to ještě líp. Sice tomu v tuhle chvíli příliš nevěřím, ale myslet si to můžu. A časem se mi snad uleví.

Udělala jsem zdravou večeři. Zeleninový salát s nakládanýma houbama a šunkou od kosti. Snědla jsem ho snad tunu a bylo mi mooooc fajn. No, ale aby toho nebylo málo, hodinu na to jsem si dala Bebe Dobré ráno s kafem. Ano!
Takže jsem svou "zdravou" večeři totálně zazdila.
Musím se smát, protože to moje stravování je vážně vtip. To už jinak nelze ani chápat.
Ale co mohu, když mne vážně silně honí mlsná? Já nemám sílu odolat. Večer to jde prostě těžko no...

28. září 2014

Třistapětašedesát 017

Ranní stránky. Možná bych to neměla psát, abych to nezakřikla, ale dneska jsem to prostě udělala všechno jinak. Vstala jsem, umyla se, udělala si zdravou ovocnou snídani a teplou vodu a než jsem zapnula počítač, vzala jsem sešit, ve kterém jsem už před 4 lety začala ranní stránky a popsala další list. A chci věřit, že nebyl poslední.
Bylo by vážně tak těžké vstát o 10 minut dřív, abych mohla popsat zítra, a kdykoliv potom, další list? Bylo, nebo mi na sobě záleží?

Nadšená. Z toho co teď dělám. Z toho co vzniká. Z toho čemu se věnuju. Je to inspirativní. Ano, je to milionový. Je to úžasný a jsem opravdu ráda, že se alespoň část toho, co dělám týká jen a pouze mne a že tyhle okamžiky rostou. Pomalu a nenápadně. A nevím proč, možná to sluníčko, nebo nadbytek cukru v krvi, nebo kofein z dopolední kávy, ale dostala jsem nějak další chuť do cvičení, psaní a tvoření.
Asi mám hafec času. Jasně, že jo! Mám přesně tolik času, kolik si ho vytvořím. Kdy to konečně plně pochopím a začnu s tím operovat jako s hotovou věcí?

Odmítla jsem práci. A nebyla by špatně zaplacená. Odmítla jsem dobře placenou práci. Vím, že nemám teď čas. Neřekla jsem ANO a pak se uštvala k smrti - nebo minimálně vyčerpáním. Řekla jsem NE a neskutečně mne to osvobodilo. Řekla jsem NE, abych mohla dodělat, co mám rozdělané, na čem teď pracuji a v čem mi teď visí srdíčko. Právě proto jsem řekla NE, protože si chci zachovat fokus tím správným směrem a chci dotáhnout na 200% věci, které cítím hluboko v sobě, že tohle je to moje, kde jsem fakt the best.
Mám ze sebe radost. Mám radost z hrdého NE, které mi sklouzlo ze rtů úplně samo.
Fíha, fakt se něco změnilo.

Jak jednou začnete růst, nic vás nezastaví. Jak jednou začnete posouvat laťku, i okolí časem začne očekávat, že je to vaše norma. Zlepšovat se každým okamžikem se stane běžnou součástí vašeho života. Prostě o tom pak nepřemýšlíte a pokud ano, tak jen v souvislosti s tím, jak to udělat maximálně efektivně, případně jak to změnit tak, aby to mělo potřebný efekt, sílu či styl. V téhle fázi ještě nejsem, ale začínám si uvědomovat, jak mne baví na sobě pracovat a mám neskutečné potěšení z posouvání svých hranic. Tak jen houšť a větší kapky {mrknutí}


27. září 2014

Třistapětašedesát 016

Vyspala jsem se do růžova. Šla jsem spát včera, ano, včera, což už jsem dloooouho neudělala a spala jsem určitě 8 hodin v kuse. Dodávám, že ráda. Ráno jsem se ovšem probudila s totálně ucpaným nosem a zalepenýma očima. Ale co, hlavně že jsem konečně odpočatá a cítím se po ránu líp než za posledních 10 dní ;-)

Píšu. Píšu. Píšu. Vlastně mezi tím psaním se trápím co psát, jak psát a jak zlepšit to, co jsem už napsala. A pokud zas chytnu slinu, a že je to někdy bolestné čekání, tak zas píšu, škrtám, píšu a hloubám. Vracím se v textu a zas nový dělám. Přehazuju, přepisuju, dopisuju, škrtám.
Uuuuf. Miluju psaní.

Uklidila jsem ve sklepě. Řekla jsem si, že mi už z toho psaní trochu hrabe a že by mi prospělo odejít od PC a udělat něco užitečného na jiném poli než pracovním. A tak jsem se sebrala a řekla si, že si dám hodinu úklidu ve sklepě. Nakonec jsem to prodloužila na hodinu a půl, abych to dotáhla, ale je to. Probrala jsem co tam bylo. Co tam nepatří je připraveno do popelnic, něco musí do kontejneru a to ostatní jsem tam šikovně přeskládala, takže se tam dá zase tak trochu tančit. Kankán tak akorát {smích}
Vrcholem mého činu bylo zametání, což nebyl úplně dobrý nápad, hodně to prášilo, ale ten celkový dojem za to stál. Jak jinak.

Hrála jsem si s obrázky. Nějak jsem měla potřebu udělat ještě neco trochu jinak kreativního. Toho psaní bylo přece jen trochu moc. Moc i na mne, a to už je co říct. Tak jsem si hrála a připravila nějaké obrázkové posty na "náš FB". Vycházela jsem z toho, co už bylo, takže věřím, že to je supr. Podle mýho rozhodně!
A to je důležitý, tedy hned po názoru dalších desetitisíc čtenářů, kteří to buď ocení, nebo neocení. Zjistím to brzy.

26. září 2014

Třistapětašedesát 015

Liška je Ego. Je to lhářka a falešnice. "Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži..." řekla Malému princi a tím ho zaháčkovala do neuvěřitelné lži strachu ega. Strachu ze ztráty.
Vytvořila pouto, aby si navždy strachem pojistila lásku...
Tenhle citát rádi používají manipulátoři, tak až ho uslyšíte a uvnitř pocítíte divné sevření, tak jako dnes znovu já, tak věřte, že tohle opravdu NENÍ láska. Tohle ne!
A nikdy ani nebyla. A nebude! Nemohla by!

Stavila jsem se za babičkou. Slíbeně: pověsit záclony, protože to umím nejlíp, a ostříhat, protože to taky asi umím nejlíp. Minule si teda stěžovala, když jsem jí vzala na cenťákovýho ježka, tak nevím no. Dneska chtěla zas ostříhat víc, prý podobně jako minule. Tak to mne trochu vyrazilo dech, když jsem si vzpomněla, jak jsem ještě 14 dní poslouchala, že jsem to přehnala. OK, takže na krátko! A tak jsem to zas vzala stejně. Opět trochu překvapení. Šmarjá, jsou to JEN vlasy, zas narostou!
Nu což, má alespoň zas na dva měsíce pokoj se stříháním. A já těch 14 dní přežiju - kdyžtak nebudu brát telefony {smích}

Chtěla jsem, ale nakonec jsem to nechala být. Já vím, že když něco chci, tak bych měla pokračovat na další krok, onehdá jsem si to zapisovala do notýsku citátů. Chtěla jsem, ale pak, když na to přišlo v reálu, zastavila jsem se a sama sebe se zeptala, zda by to šlo i bez toho. Zda to není jen berlička, zda to není jen proto, že můžu a protože je za tím nějaká touha, jen chtění. Přede mnou páteční šnůry aut na magistrále a moje proč mělo chabé aliby. Vlastně nemělo vůbec žádné. Mělo jen to chtění. V tu chvíli to pro mne bylo málo. Moc málo!

Jdu spát před půlnocí. Musím. Jsem taaaaak utahaná a bez nápadu, že by stejně nemělo smysl snažit se teď cokoliv tvořit. A to nijak nesouvisí s vášní a láskou k psaní. Raději si dát pár - rozuměj alespoň 7 - hodin spánku a pak zčerstva se do toho naplno opřít. těším se na zítra. Těším se na tu výzvu.
Rychle spát. Snad mi to pomůže {mrknutí}

25. září 2014

Třistapětašedesát 014

Dlabu moc sladký. Když jsem odcházela pro *B* do školy, nadopovala jsem se na cestu čokoškou a hned v tu chvíli mi bylo jasný, že mám problém. Jo, sladký a pečivo je můj hřích. Přitom jsem nikdy nesnědla tolik pečiva jako od doby, co jsem matka. A čokoláda? S tou je to stejné. Jako by bylo tak těžké se chvíli zastavit, trochu popřemýšlet nad tím, čím zahnat chvilkový hlad a nenechat se zlákat rychlou bezpracnou možností. Mít dost alternativ a naučit se po nich sáhnout...

První poznámka. Překvapivé! Mlátí spolužačku do hlavy. Mám mu prý domluvit. Už jen když se ptám, co se vlastně stalo a vidím ten jeho poťouchlý úsměv, říkám si, zda to má smysl. Reaguji na jeho výraz, že se mi zdá hloupé smát se tomu. Zklidní výraz a vysvětluje situaci. Obhajuje se! Proč? Mohu jen domýšlet, jak to skutečně bylo. Vím jaká je horká hlava, v akci pro ránu nejde daleko, nicméně ... upozorňuji ho, že první dojem je důležitý a že se s ním potáhne celou školu, tak zda by nebylo lepší se nejdřív zastavit než okolo sebe začnu mlátit. Myslím, že je mu pověst úplně volná. Asi tak někde uprostřed těla z druhé strany.

Dnes večer jen ve třech. Já a děti. Je to jiný, ale líbí se mi to. Sním o vlastním útulném bytečku... jednou. Možná blíž než se odvažuji snít. Alespoň myslím {mrknutí}

Nepíšu nic jinýho. Nepíšu blog, nepíšu web, nepíšu si deník a mám co dělat, abych se zmínila o nějaké té vděčnosti. Píšu jen tohle a to taky s odřenýma ušima - včerejšek a úterý ještě není pořádně dopsaný! Nemít mobil a notýsek, tak bůhví jak by to vypadalo. Některé myšlenky jsou totiž vážně mega rychlé a až teprve teď si uvědomuji, kolik drobností může člověk zachytit, pokud se na ně těch pár minut soustředí a zvěční je. To ostatní samozřejmě navždy odplyne, ale to je kouzlo výběru.
po dvou týdnech těžko soudit, jak to dopadne, ale baví to, o tom žádná.

24. září 2014

Třistapětašedesát 013

Nemá slipy. Nějak se stalo, že ten můj chlapeček vypotřeboval veškeré čisté prádlo a tak se dnes musel spokojit s náhradními, které jsou ale o velikost větší a tak v nich, mírně řečeno, plaval. Cestou do školy si stěžoval, nicméně neměl na vybranou. Jak mi vyrostl, zas toho nemá dost a jak čekám až se to nakupí, tak se sice nakupilo, ale nějak jsem to zapomněla šoupnout do pračky, no. Tak až dneska...

Zvládám. Ten okamžik bych si měla pořádně vychutnat! Po dlouhý době jsem se ocitla ve chvíli, kdy mám pocit, že MÁM hotovo - alespoň pro tu krátkou chvíli. A to je co říct. Vychutnávám si to - vteřinkově!
Padl na mne takový ten neopakovatelný klid, který přijde po dobře odvedené práci. Ten dojem hrdosti, že jste něco zvládli podle své normy a v čase, který jste si vymezili. To jsem dlouho nezažila. Tý jo, supr to je. Ale možná si to jen málo dovolím. Možná furt jen spěchám za dalším výkonem, místo abych si užila tu chvilku potěšení, trochu se tak nadopovala na další úkol. To je možná další výzva pro mne!

Nechtít víc. Jít dopředu, ale nechtít víc než okamžik dovoluje. Nešponovat furt všechno až za hranici. Někdy jsou věci dobře tak jak jsou. Vlastně někdy je dokonalost v tom, že si vychutnáme i to, že to dokonalé ještě necítíme, že k té dokonalosti teprve směřujeme. Jak můžeme vědět, že chceme víc, když se ani, v tom co máme, naplno neporochníme, abysme se ujistili (ano, ujistili!), že tohle je jen mezičlánek, že směřujeme dál. Co když totiž chceme někam, kde už by to nebylo "to ono".
Na některé věci prostě mozek nemá správnou odpověď. Na něco prostě nestačí. Tak proč nedat prostor tomu, kdo rozumí, kdo ví... A věřit mu. Věřit svýmu srdci, že bije jen a pouze pro naše plné štěstí. Nic víc.


23. září 2014

Třistapětašedesát 012

Mnohem míň unavená, ale stále tak trochu mimo. Víkend byl vážně nářez. Asi za to může i ten mladý kokos. Byla jsem tak nějak pod vlivem a teď už nejsem a tak to všechno doznívá. Ale stále si připadám tak trochu za oponou. Jako by mezi mnou a světem byl průhledný závěs, takový ten igelitový do koupelny. Možná kdybych dýchla víc, tak se orosí. A tak radši jen držím svý tělo, aby fungovalo a víčka, aby neměla chuť se přivírat. Tak uvidíme... ale nakonec jsem zvládla makat až do noci. Jako vždy!

Někdy se nemůžete zeptat, i kdybyste sebevíc chtěli. Protože třeba nechcete slyšet odpověď, ať bude jakákoliv. Vlastně se bojíte, že byste neunesli tu odpověď, kterou nechcete slyšet. A čert vem to, že je stejná šance slyšet opak. Pokud prostě nejste dost silní, nemá smysl vykročit. Bez odvahy radši ještě chvilku poseďte. V odpovědi tví celá vaše obava. A taky doufáte, že je to jen chvilkově zbloudilá myšlenka, která se třeba přehlížením vytratí. Že už je ale upozaďována nějaký ten den mírně ignorujete. No, jsem zvědavá, jak dlouho mne to bude bavit.

Potkala jsem skejťačku. Měla šifonovou sukni, byla blond a všichni se za ní otáčeli. Odpolední město bylo lehce prosluněné a já šla do školky. A tohle bylo jak z scéna z videoklipu. V hlavě se mi sama rozehrála melodie, vše se jakoby zpomalilo. Vzduch byl lehce navoněný sluníčkem a vlhkostí staré zástavby města. Někdo spěchal a jiný šel pomalu, jako by život neměl kam utéct. Silnice byla prázdná a ta sukně vlála měkkým poryvem vánku. Stála vzpřímená, plynně jedoucí, a přesto uvolněná a nad věcí. Vše bylo jakoby mimochodem a přesto tak výjimečné. Bylo těžké se neotočit. Měla jsem chuť zpomalit ty záběry, zoomovat a pronásledovat jí za roh. Dostat se blízko k jejím vlasů a nechat je ve větru stínit v záběru vstříc ulici.
Potkala jsem skejťačku. Měla šifonovou sukni, byla blond a zpomalila na chvíli čas.

22. září 2014

Třistapětašedesát 011

Ve dřezu po ránu nádobí. To už se dlouho nestalo. Zařekla jsem se. A musím říct, že nic moc. Ten dojem, který to vyvolává - nemotivuje. Je to upatlaná vzpomínka na předchozí den. Jako když ho neukončíte a necháte jeho zbytky na potom. Takže místo začátku s čistou myšlenkou, musíte se chca nechca zabývat ještě včerejšími ozvěnami. Po ránu to ale není zcela ideální.
Něco to do sebe má, tenhle úkol, který jsem si dala...

Cítím se zpomaleně. Přesto jaksi plná síly a chuti k výkonům. Ale na ty si teprve musím počkat, dnes ze mne mnoho nevyleze. Ale to nejdůležitější je snad hotové ;-)
na nic víc se nezmůžu... Vadí? Nesmí.

Zapomněla jsem si mobil. A zbytečně cestovala, abych si dojela pro to, co nebylo předáno, protože jsme se prostě sprostě minuly. Jo, jednou jedinkrát jsme se nedomluvily asi zcela přesně a já vyrazila, nic netušíc a čekala. Marně!
Čekala jsem 35 minut v nepříjemně chladném větru, bez mobilu a doufala. Měla jsem hlad, usínala jsem, rozbolela mne hlava a bylo mi chladno. Co to sakra je? Třicetpět minut. Ztráta času! Uch. Tak jsem si pak cestou koupila báječný švestkový koláč. Potěšil...

Šli jsme na judo. V pátek jsem to zjistila a do pondělka stihla dokonale zapomenout. Ráno jsem pružně překopala odpolední program, abychom tam byli. A bylo to super! *B* byl moc šikovný, dával pozor a kotouloval jak o život. Jo, tohle mu půjde, tady si dobře namasíruje ego. Bezva.
I mne to nadchlo. Kdyby to šlo, chodila bych taky! Navíc je trenér sympaťák - od takovýho bych sebou klidně nechala třísknout o zem, až by zahřmělo ;-)...

Chtěla jsem vybrat nějakou fotku *B* do přihlášky a zjistila jsem, že nemám žádnou vhodnou. Rozuměj použitelnou. To znamená - tváří se normálně, nemá NĚCO přes obličej, nemá něco NA obličeji, nemá NĚCO na hlavě... Zkrátka nemám fotku, kde by bylo vidět, jak skutečně vypadá, když jen tak je. A pak, když jsem zahlídla svoje fotky, mi docvaklo po kom to to dítě má.
Já mu nemůžu lautr nic vyčítat!
On za to vůbec nemůže... Pche

A tohle mne večer zacinklo o duši...

21. září 2014

Třistapětašedesát 010

Konečně jsem se vyspala! "Vypadáš vyspaně!" tomu říkám kompliment. Fíha, však jsem taky šla spát brzo. Však jsem se taky snažila, abych konečně jednou spala dýl jak 4 či 5 hodin. A povedlo se! Vlastně jsem se vůbec snažit nemusela, protože jsem byla totálně unavená a vděčná za teplou postel. Dokonce jsem z toho spaní ráno nemohla dospat {mrknutí}
A tak jsem ráda, že je vidět, že jsem si konečně zas jednou po dlouhý době odpočala.

Myslím to vážně, nebo jen něco zkouším? Asi si JEN hraju. O nic nejde. Vlastně ani nechápu, proč jsem to udělala, proč jsem to napsala. Jen tak z hecu, bez hlubšího zamyšlení, skutečné touhy. Možná jen přirozená pýcha, možná zklamání, nebo snad úděs nad tím, že nikdo nepoptává co nabízím. Aaaaaaaa... Že nikdo neuvažuje nad tím, co dělám, jako nad něčím co NUTNĚ potřebuje. Jenže tahle moje nejasná zpráva ovlivňuje opět výsledek. Je mi jasné, že z toho NIC nebude!
Chci aby bylo? Ne. Zvláštní, a přesto jsem si to neodpustila...

Další kroky k tomu, o čem zatím jen "mluvím". Sama v sobě. Během dne či dvou to bude skutečností a já už nebudu mít výmluvu. Budu muset začít a pokusit se udělat minimum chyb. Protože chybama jsem si už prošla a tak mne napadá, že bych o tom mohla napsat... Hmmmm, to není úplně marný.

Tančila jsem. Tančila jsem jak o život. Tak skvěle jsem se dlouho necítila. Tak dlouho jsem netančila někde, kde mne při tom mohou spatřit těkavé cizí oči. Vlastně jsem dlouho netančila tak nějak obecně. Ale před tolika lidmi... Snad prvně v životě mi to nevadilo a bylo to příjemné. Vlastně mi bylo opravdu upřímně jedno, co si kdo pomyslí o mém tanci, o mých podivných tanečních pohybech. Chtěla jsem JEN tančit. Chtěla jsem si jen užít tu chvíli vlnění se v rytmu. Učúrávám štěstím, bylo to skvělé...



Mega rychlá masáž. Padám únavou, ale cítím že musím, že bych měla, jako projev díku za tu práci s hlídáním mých barbárků. Udělám jen rychlou, ale vydatnou masáž. Rychle zahřát svaly, opřít se do nich krapet víc, tři slyšitelná křupnutí a je to! Žjůva, přeháním to s rychlostí, ale musíme spát. Ještě trochu "pohladit" aby se to zafixovalo a spočinout v horizontální poloze. A já se do ní jdu taky katapultovat... jak šnek. {pousmání}

20. září 2014

Třistapětašedesát 009

Nejlepší probuzení na světě: pošlete brzce ranní sms o tom, zda dotyčná má odlakovač. Pokud se trefíte dobře, napíšete dřív, než ji zazvoní budík, a tak významně zkrátíte čas spánku z už tak krátké noci. Jooo, nevyspalá rána miluju. Ale víte co, můžu se tvářit jako kakabus a vyjde to nastejno, jako když se tomu zasměju a řeknu si, že jsem hloupá, že jdu spát pozdě, když potřebuju vstávat brzo ;-) Takže jsem se rozhodla pro možnost číslo dvě a cvakla si s úsměvem lístek v tramvaji.

Zkouším si novou roli - prodávám knihu. Zatím ale ne svojí. Jsem u Stáni na stánku. Yes. Udělala jsem si i potřebný plážový outfit - klobouk, brýle (které nakonec slouží jen jako dekorace na stole :-) ) sukně a nutné růžové žabky. Nechybí ani kokos (s brčkem) a skvělé palmové záložky ruční výroby jako dárek. No teeeeda, já si ten plážový styl asi zamiluju. Určitě bych měla, jednou taky budu plážová byznysmenka.

Mladej kokos nechutná jak starej kokos. Tedy zralej kokos. Pochopitelně. Přesto trochu překvapení, ale to už je kouzlo chuti kokosů. Co z toho vyplývá? Že s kokosama je to stejně jako s vínem a ženskýma - jak zrajou jsou furt lepší a lepší. Nicméně, přírodní iontový nápoj má taky svý klady, docela pěkně mne probudil a nastartoval.

Usnula jsem u notebooku. A mám na to důkaz. Teda neměla bych, kdyby se někdo škodolibě netěšil mému fyzickému úpadku. Ale jo, pomohlo mi to. Asi už vyprchal kokosový doping...

19. září 2014

Třistapětašedesát 008

Dnes jsme šli obráceně - nejdřív do školy a pak do školky. Hmmm, taky zajímavý. Ale líbí se mi to víc obráceně. Jít do toho kopce po ránu je pro obě děti trochu fuška a já je musím furt popohánět a peskovat, aby udržovaly tempo a zbytečně se vytváří napětí, které není nutné. Ani pro mne, ale ani pro děti. Každopádně jsem se díky tomu ve školce zase potkala s maminkama, který jsem potkávala a tak jsme si zas trochu popovídaly. Takže za mne vesměs spokojenost.

Rozhodla jsem se (asi) sníst celou zásobu jogurtů, kterou jsem nakoupila. Dneska už třetí a to jsem vzhůru zatím jen 5 hodin. Nějak mám chuť. Možná to bude i tím, že jsem si konečně koupila novou mléčnou rýži s pistáciemi - potěšila, ale k dokonalosti ji chybí kousky pistácií - no a pak jsem ještě chtěla posílit dojem chuti a tak jsem si dala ještě čokoládovou a nakonec malinovo-ostružinový muller mix. To je život - můj jogurtový život, aaaaaaach.

Odpoledne mne chytla uklízecí nálada. Možná je to podzimem, možná je to tím, že zítra má u mne přespávat J, nevím. Uklidit všechno nemohu, ale měla jsem chuť uklidit tu horu před knihovnou, takže se mi podařilo odstranit jednu krabici a ten zbytek poskládat tak, že to vypadá lidsky a ne jako nespecifikovaná hora papírů, věcí, igelitek a jánevímčehovšeho. Fuj, takhle napsaný to vypadá ještě hůř, než jak to skutečně vypadalo. I když, asi ani tohle nevypadá dobře, ale vyhnala jsem pavouky, poskládala to, co zatím nevyhazuji a vyhodila to, co už mělo být vyhozeno dávno. A cítím se líp. Bezva.

Vyžehlila jsem. Po dvou a půl měsíci jsem konečně vyžehlila. Ach ano, ten kopeček u televize nadobro zmizel. Přeháním, je jen chvilkově neviditelný - do dalšího prací cejch a utěrek. Kolikrát ho děti shodily? Kolikrát jsem se kvůli tomu rozčilovala? Kolik drobků jsem z pod něj vymetla? Nebylo by jednodušší udělat to už před těmi měsíci? Bylo, určitě bylo! Nějak se mi do toho ale nechtělo. Nějak (skvělý alibismus, co) vždycky zapomenu na ten pocit, když mám hotovo a je to vidět!
Měla bych si to někam napsat - pro motivaci!!!

18. září 2014

Třistapětašedesát 007

Ptal se na cestu a já mu neporadila. Prostě jsem nemohla najít potřebný údaj, kulantně řečeno. Cestou ze školy mne zastavil englishman s dotazem, kde je sv.Bartoloměj. Ale ať jsem přemýšlela, jak jsem přemýšlela, a že to po ránu byla docela fuška, nic jsem nevymyslela. Ty jo, to se mi stalo prvně. Vždycky jsem věděla a dokonce jsem byla schopna se svoji omezenou slovní zásobou je snad i odeslat na správné místo. Teď bych ráda poradila, tak jako vždy lámanou angličtinou na základě několika jasných povelů a číselných údajů, ale zmohla jsem se jen na "I am sorry, I dont´t know."
Jo, to je tak, když potkáte rodilýho pražana. Tragedie ;-)

Krysa. Sakra. Ta mrcha vypasená běhá klidně po zahradě. Možná, že už pár dní. A já už si myslela, že mi hrabe z podzimu. Kdepak. Bůhví jak to s těmi všemi "lístky" bylo. Dneska se sama prozradila. Běhala tam jak šílená, až nakonec neodolala a udělala promenádu po obrubníku. Fíha, co s ní! A co když to byl potkan?

Zbožňuju, když můj nápad padne na úrodnou půdu. Když někoho oslovím na spolupráci a on je upřímně nadšený a jde do toho. Navíc, když oba víme, že je to přínosné a má to dopad na spousty dalších lidí, hlavně žen, tak to nejen těší, ale opravdu to povznáší. A proto dělám to co dělám, protože je to supr.

Ani jsem se nepochlubila, ale inspirována jsem dětem zřídila weby. Zatím je to jen o tom, že mají koupenou doménu, ale maj jí. U tý cácorky to možná bude problém, pokud se pak nějak bláhově rozhodne vdát, ale to se dá taky pošéfovat. Jméno si měnit nemusí, nebo taky existuje něco jako přesměrování, že jo. Ale proč řeším to, co bude (a vlastně možná nebude) za 20 let? Netuším ;-)

Ach jo, štve mne youtube, nechce mi automaticky přehrávat album. Jsem rozladěna. Není to jak očekávám, hmmm, takže tu mám ticho a různě si klikám na písničky, když mi to docvakne. Ale vyrušuje to. Proč?
Asi už se jim zdá divný, že si jedno a totéž album poslouchám celý den už 14 dní. Ale vždyť jim to může být fuk, ne ;-)

17. září 2014

Třistapětašedesát 006

Tak jsem si to konečně cvakla. Cestou ze školy míjím jednu příjemnou restauraci. Navíc je i vtipná - minimálně tedy jejich nabídková tabule. Tento týden mají Italské dobroty, no a na jejich tabuli se lehce naklání legendární italská stavba nacházející se toho času mírně křivě v Pise.

Možná s tím taky zápasíte: neznám svou hodnotu! To se jeví jako problém. Snadno se pak může stát, a taky se stane, a vlastně už se i stalo, že jsem něco dělala těžce pod cenou. No jo, jenže jak zjistit svou cenu, když těch měřitelných věcí je prostě zatím setsakra málo k posouzení? O nějakých číslech se dá začít uvažovat až v této době. A to má pak samozřejmě vliv na to, že si sama podkopávám nohy, že si sama sobě ubližuju, že se dobře neocením. Pak můžu makat od nevidim do nevidim, všichni budou vesele bohatnout a já budu dloubat prstíčkem.
Je čas to změnit!

Koupila jsem šunku pro děti nejvyšší jakosti. Riskla jsem to. A prošlo to. Nemusela jsem dokládat ani původ, ani jinak předkládat hodnotnost mých ratolestí. Takže i mé děti jsou tak nějak výběrové, zkrátka skutečně vysoko jakostní. Mám to už bílou na modré. Oběma chutnala. A mě dneska k obědu taky, šššš...

Večer jsem si mezi únavou a prací přečetla moc dojemný příběh (taky si ho přečtěte) a myslím, že by to měli dělat na všech školách povinně, protože je to prostě nádhera...
Dojalo mne to. Maximálně!

A tohle jen tak na usnutí...

16. září 2014

Třistapětašedesát 005

To jsou mi věci. Zaměstnanci si budou vyskakovat na nás začínající podnikatele? Nakonec je přece jedno, co aktuálně dělám, ať to vypadá, že jakkoliv nepracuju. A že se zrovna hrabu v tuně spamu, který spam není, a hledám jeden e-mail, protože si ho prostě nemůžu (?) hned (?) dát do správný složky (sakra prooooooč?), tak to přece neznamená, že NEpracuju. Pokud hledám e-mail s přístupem do administrace, tak pracuju! Bez kroku jedna nemůže následovat ten další... No teda, co se člověk o sobě nedozví...

Úžasný podvečerní relax na šumném pražském bulváru. *K* si dopřála masáž a ožírání rybičkama, to aby si zlepšila náladu, a já si s ní dopřála hodinku pokecu jen tak, to abych i já měla lepší náladu. takže jsme teď obě v náladě ;-)
Seděly jsme s dlabancem z Burger Kingu na rozvrzaný lavičce a můj zmrzlinový pohár BK Fusion s Oreo kousky byl prostě a jednoduše boží. Jo, trochu zmrzliny, sušenky a ženský tlachání. Přesně to jsem potřebovala pro svou nervozní dušičku. Díkes.

Psaní. Jo, miluju to. Hlavně mne neuvěřitelně baví vylaďovat. Zjistila jsem, že vylaďování něčího textu k dokonalosti je úplně to nejlepší, hned po pocitu, který způsobuje napsání vlastního textu na vlastní téma. Když už zkrátka mám všechno tak nějak připravený a přestože to někdy hodně přeorám, fyzicky doplním jen 15% vlastních slov, přesto je to total jiný text. To mne vážně bere. To je síla.

A síla je jít spát ve 2 ráno. Nevím jestli 4hodinový spánek je dlouhodobě prospěšný. Obávám se, že o víkendu padnu.
No, ale největší síla je lovit večer červy po stěnách a v 3,5 metrových klenbách. Jo, to jsem takhle zapomněla luxusní bio semínka s curry příchutí a ty mrchy molový se v nich jednak zakuklily, ale ti, kteří sebrali dost odvahy (a že jich bylo!) se vydali na předlouhý výlet po pláních plynem zažloutlých kuchyňských stěn. A byli odhaleni a náležitě navráceni na zem a ve fázi dvě do odpadků. Chjo, jeden se prostě nenudí.

15. září 2014

Třistapětašedesát 004

Ranní nálada pod psa. Prostě jsem jen bojovala se svou nedokonalostí. Nechala jsem se zlomit! Trochu. V určitých chvílích bohužel více. Ale naštěstí si na to ostatní ani trochu nehrají. Což je dobře - hlavně pro mne.

Mám radost! Pro děti se řítím sice nějak pozdě, ale spokojeně. Vykoumaly jsme společně s *A* spoustu věcí, spousta z nich se teprve někde projeví, ale hýbe se to a myslím, že to bude i brzy vidět. Mám takové tajné přání, že by to snad mohlo klidně být i příští středu. A to by bylo totálně maximální.

Ty jo, tomu říkám kopanec. Někdo o něčem jen stále sní, převaluje to z jedné hemisféry do druhé a někdo jiný si prostě jen řekne a jde to udělat. Jasně. Jediný rozdíl je, že to druhé už je dávno vidět a může z toho být něco velkého. To první může být sebeskvělejší, ale co z toho, pokud to nikoho neovlivní, neobohatí a tak... prostě je to vlastně k ničemu... Nelžeme si!

A tak bych si měla přestat lhát a dát si termín. Jinak to budou nekonečné "ažpaky", které nikdy neskončí. Snad jen dokud neskončím já sama.Tak tohle není ten scénář, který by se mi líbil.
A ten, který se ti líbí, ale neuskutečňuješ. Proč?

14. září 2014

Třistapětašedesát 003

Vždy mi to udělá radost, když se mi podaří něco uklidit. Opravdu viditelně uklidit. Před měsícem a půl jsme vyklidily zbytečnosti z kuchyně a zůstala krabice plná vykrajovátek a takových těch mých pečících serepetiček. Čekala, až se rozmyslím a uklidím jí do nového bydliště.
Dnes je ten den. A je to vidět. Udělalo mi to radost - těhle 40 minut mýho nedělního života bylo skutečně užitečných :-)

Už druhý den žadoní, ať uděláme náramky. Vzpomene si ale vždy večer. Dnes tomu nebylo jinak, ale byl ještě čas. Na pár náramků určitě. A tak jsme od babičky vydyndaly gumičky a rozhodly se zkrášlit. Ona má tři, a já si ten svůj spletla, když se koupala.

Mohla jsem jít spát... a možná, že jsem i měla jít v takovou hodinu spát, ale pak jsem si řekla, že výzva je výzva a když si ukrádám spánek kvůli jiným, proč bych nevěnovala 30 minut sobě. A tak jsem udělala něco pro svou tvorbu. Nahrála jsem další mandaly, abych brzy měla to album plné tak jak má být.
Ať nejsem ve skluzu, ať alespoň něco je dokončeno tak, že s tím mohu být spokojena.

A tady jen téma, které se mne poslední týdny, a možná spíš měsíce až roky, dotýká...

13. září 2014

Třistapětašedesát 002

Unavená. Chci spát. Chci spát a odpočinout si. Vypnout. Tak snad jindy, dnes ne...

Mělo pršet. Neprší. V noci jsem ještě změnila post na FB, aby víc ladil s předpovědí. Myslela jsem totiž... zkrátka nechtěla jsem opakovat to co se stalo před 14 dny. No, ještě jim na to někdy skočím. Neprší. Dokonce provokativně vysvitlo sluníčko. Na chvíli, ale vysvitlo...

Zlobím se. A taky se cítím zklamaná, rozladěná, osamělá. Zas budu řešit věci, který už jsou dle mého vyřešené. Necítím se dobře. Vím, že budu zas rozhozená minimálně ten den. Odmítla jsem řešit to v neděli. V pondělí se tomu nevyhnu. Ale sakra řešit co? Že se člověk mění? Že občas nerozumí tomu, že si něco myslí a cítí, a že čím víc se do toho ryje, tím to není lepší?
Proč se se vším musí hýbat, proč se prostě věcem nemůže dát prostor, aby samy ukázaly zda tak mohou být. A pokud ne, tak se to doladí později. Proč čekat až se dveře otevřou, když je mohu vyrazit... ach jo.

Zlepšit si náladu - yes...
Tak jsem alespoň, když už nic, nahrála nějaké obrázky mandal do svého alba. Mám furt skluz. Vždy si vzpomenu až v pondělí a pak si řeknu, vždyť máš celý týden na limit, což je 20 fotek. Jenže takhle si to říkám už zase celý měsíc. Přitom by stačilo dát si 1 hodinu týdně a bylo by to! Měřila jsem to - připravit 10 obrázků včetně nahrání trvalo 40 minut. Jen 60-80minut. Víc nechci!
To nelze najít v 168 hodinách jednu, kterou bych tomuhle věnovala? Co dělám všechen ten čas? A proč jsem k sobě stále tak krutá...