Třistapětašedesát 095

Honí mě mlsná. Nevím sice proč ZASE a proč TEĎ, a je mi jasný, že to MÁ nějaký důvod, nicméně já jen vidím jak vznikají další a další obaly od sladkostí a kupí se na mi na stole. Už jsem posnídala kávový dezert s pařížskou šlehačkou a dala si loupák. Snědla dvě jablka (och, světlá chvilka!). Pak jsem ale došla do kuchyně pro další loupák, který jsem snědla tak rychle, že jsem si toho ani nestihla všimnout, a teď už bych zas něco. Tak jsem si vzala tyčinku ala Mars a doufám, že tohle je poslední sladký dnešního dne. Asi mi hrabe ;-)
P.S.: Nebylo! Ještě přibyl kousek čokolády a oříšková tyčinka s medem.

Stojím na červené. Stojím tam jako jediná a čekám. Na rozdíl od ostatních chodců. Nemyslím si, že spěchám míň. Chci být taky brzo na místě, dokonce moc, protože každá minuta se mi dnes počítá (vlastně vždycky se počítá!) Ale já způsobně stojím. A přemýšlím...
Měla bych taky přejít? A proč? Mohla bych na červenou? No samozřejmě, že MOHLA. Mohla, ale nechci, protože mne naučili, že se chodí na zelenou. Kvůli bezpečnosti. Tu mi sice paní, co v modrém BMW jede taky na červenou, hned těžce vyvrátila, ani se neobtěžovala kouknout, jestli náhodou nějací chodci nejdou, ale přesto. Zelená je zelená, proč tady dělat revoltu? Jak pak po dětech chtít, aby chodili podle panáčků, když si sama budu dělat co chci, bez ohledu na nějaký řád. Ach ano, pravidla se mohou občas porušovat, ale musí se rozlišovat pravidla vhodná k porušení (třeba co se týče perspektivy, která přinesl kubismus) a pravidla nevhodná k porušení ...

Retro 4-11-2014 - co dodat. Někdy blbneme my, někdy blbnou druzí. Dnešní den to samé v bledě modrém. Jednou blbneme my, podruhé jiní. Tak to občas bývá... Houpačka života. Je nehoupání se řešením? A když budeme míň dole, můžeme pak očekávat, že budeme výš nahoře? To by odpíralo veškeré fyzice. To zní jako výzva... tak třeba někdy. Není v tom už posedlost?