27. listopadu 2014

Třistapětašedesát 077

Překvapivě splněno. "Unavený přání" při nočním kolapsu internetu. Hodně unavený a nedotažený. Prostě JEN mít čas ráno dopsat, co je třeba. A to, co se dnes stalo, mne naprosto překvapilo. Nejen, že jsem až ráno odhalila nocležíka, ale já sama jsem vstala na první zazvonění, a prvorozený mne následoval. Iniciativně se šel nasnídat a zcela bez keců obléct. *B* vstala hned na první vzbuzení a inspirována myšlenkou, že by mohla jít do školky dřív, a být třeba první, se zvedla a šla také dopředu. Tak rychle a snadno vstaly děti snad jen první zářijový den. Do školky jsme došli tak brzo, že jsme stihli tramvaj, kterou jsme snad nikdy nejeli a ve škole jsme byli taktéž jedni z prvních. A já pádila dom, abych ještě dotáhla články, než půjdu do čokolády. A stihla jsem i něco navíc!

Přišel nápad. Nečekaný, ale o to barvitější...
Není to ani týden, co jsem si pofňukla, že bych chtěla mít taky svoji knihu. Že bych chtěla nějakou napsat. Vlastně, šlo mi hlavně o to, abych nějakou mohla podepsat s věnováním. Pak jsem teprve začala řešit, že bych měla tedy nějakou napsat. A až poté mi došlo, že vůbec nemám potuchy, O ČEM jakože psát. Jenže dneska to bylo jinak. Dneska jsem živě viděla svou knihu s nejasnou obálkou, ale vnitřkem jsem si už listovala, jako by skutečně byla. A ten pocit... byl přesně ten, který jsem zažívala, když jsem v půl desáté opouštěla ateliéry AVU z hodin kresby. Ten závan touhy, proud energie, jasnost a zvláštně svěží, jakoby mořská, chuť na patře...
Myslím, že teď je to jasné - musím prostě psát.

Naspídovaná. Plná kafe! Ráno jsem myslela, že pojdu. Pak jsem si ale dala první pražený kakaový bob obalený čokoládou a všechno bylo jinak. Pak jsem jich snědla ještě nespočítaně. To slovo mne upřímně děsí. Asi v polovině konzumace mi začalo docházet, že to přeháním, ale nějak jsem si nedokázala pomoci. Teď mi energie rychle klesá a mě je jasné, že dvacet minut po půlnoci je nejvyšší čas hodit se do vodorovné polohy a odpočinout si.
Zítra je úkol jasný - dodělat naplánovanou práci a pak promyslet můj kreativní plán.

Retro 18-10-2014 Wooow, úplně jsem na tuhle skvělou písničku zapomněla. Asi jí teď nepotřebuju. A je to tak dobře. Ukazuje mi to, že řeším jiné otázky a k těm se tahle hudba momentálně nehodí...
"Měla bych" mi asociuje moje nově vyvěšené PROČ? A tak se spíš ptám: proč nedělám co chci a dělám co nechci? Při troše upřímnosti na tom není nic tak složitého. Kromě té upřímnosti! Někdy prostě není potřeba odpověď hned najít. Někdy proč může být už moc daleko - nepochopitelné a neuchopitelné, pak jeho hledání nepřinese potřebný efekt. Někdy stačí danou situaci konečně pravdivě popsat a počkat, co přijde za odpovědi.

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - ano/ne

Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)