8. listopadu 2014

Třistapětašedesát 058

Zaspala jsem. A to jako hodně. Asi jsem (vlastně určitě) típla budík a pak se nějakou náhodou probudila o hodinu později. Trochu překvapeně, ale s jistou dávkou optimismu, že to teda dám o hodinu později. Jak bláááááhové. Dala! Ale s vypětím veškerých svých brzce ranních sil. A bylo jich po 4 hodinách spánku vážně málo. Ale dala jsem to. A to je důležitý. Doběhla jsem na nádraží a stihla Eurocity do Brna. Pravidelný vlak o hodinu později, než jsem původně plánovala. Bledá, spocená, v křeči, ale sedím ve vlaku a hodlám si zdřímnout...

Hroutím se. Je mi zle a chce se mi brečet. Ráno mě přivítal v Brně déšť. Cesta autobusem nijak extra, ale seděla jsem, koukala z okna a snažila se do sebe dostat kousek rustikální bagety. Asi to nepomohlo. Je mi mdlo, motá se mi hlava, bolí mne v kříži a chce se mi hrooooozně spát. A do toho se mi ještě do očí hrnou slzy. Chci jen chvíli... A tak o mě nečekaně pečují a já je nechám. Nechám se uložit na pohovku. Nechám se přikrýt dekou. A dovolím si chvilku odpočinout.

Dvě kafe. Asi abych se trochu vzpružila, přestože se mi, po té půlhodince vydatného odpočinku pod dekou a další půlhodince vědomého nabíhání do tempa dne, udělalo dost dobře. Teď potřebuju trochu udržet v rytmu. A snad proto mám už druhé kafe. Je fakt vynikající. Nevím, prostě mám na něj opravdu maximální chuť. Dávám si do něj trochu mlíka a žádný cukr. Vím, žádná dietka to není. Nic extra pro tělo, ale nemůžu si pomoct. Nechci si pomoct! Vlastně chci - prostě dám tělu co chce. A vím, že tohle teď chce, ať je to jakkoliv šílené. Jistě, jsem překvapena. Já a kafe? Dvě kafe? No dobře, mám se ráda...

Vyšlo to! Scházíme se s *J* a užijeme si večer ve dvou. Konečně si zas s někým popovídám. Mám chuť ze sebe dostat poznatky posledních dní i let. Jdeme na Špilas - pěšky. Je tma, Brno svítí a je to bezvadný. Trochu mrazivý, ale skvělý. A pak zaplujeme do hospůdky. Týýýý jojo, nevím kdy jsem naposledy byla na dámský jízdě v hospůdce. No, to je fuk. Teď tu jsme a já jen nechápu, proč kecám ty zběsilosti o nejhorší fázi svýho života. Snad abych to slyšela nahlas před neznámým člověkem a dala tomu váhu, kterou to mělo mít. Je to supr večer. Zakončený neskutečným drámo odjezdem s autobusama. Prý máme čas a nakonec zběsile běháme mezi busy a hledáme ten pravý...

Retro 29-09-2014 Ano, i když jsem tomu nevěřila, nakonec to, co vzniklo, kvůli čemu se mi tenkrát chtělo brečet, dopadlo skutečně nad má očekávání. Nevypadalo to tak a ani jsem to tak necítila. Nakonec se vlastně věci předělaly a usazují se tak nějak jinak, ale ano, vůbec jsem se nemusela trápit tím, že se to smazalo, protože takhle, jak se to vrbí, je to prostě lepší. A z toho vyplývá tedy co: Že ráno moudřejší večera a že příště ten přístup mohu s klidem zopakovat.

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno na obou frontách, yes ;-)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)