3. listopadu 2014

Třistapětašedesát 053

Jsem zas na koni. Nevím, zda je to tím, že se mi práce daří a mám věci pod kontrolou. Děti ráno odešly do školky a do školy bez keců a naprosto včas. Dala jsem si skvělou ovocnou snídani, dostala uvařený oběd od maminky, vzala si hrst oříšků a pomerančový džus. Nevím. Možná nic z toho. Možná všechno... Nebaví mne poskakovat jak někdo píská. Nebaví mne poskakovat jak by muži rádi chtěli. Chci být v opozici a dělá mi to dobře. Chci ty trubce poslat kamsi, abych uvolnila místo pro prince, kterého snad moje jízlivost, sarkasmus a arogance neodradí... Chich. Budu muset snížit svoji aktivisticky feministickou vlnu. Moc čeří vodu...


Prošvihla jsem jí. Cenu Jiřího Ortena. Už nemám sebemenší naději. Přestože píšu od jednadvaceti, problém je, že jsem nikdy nezačala psát NIC významnýho. Nic, co by mělo hlavu a patu. Nic, co by měl chuť někdo vydat. Natisknout to na papír, poškodit ho výtryskem mých slov a být za to rád. Nic, co by chtěl někdo vydat - sám od sebe, aniž bych mu držela kvér u spánku. Ještě před pár lety jsem mohla alespoň doufat, že by... možná... to bylo možný. Šance tu byla. Už není. Jsem zkrátka stará! Mohla jsem ji získat, ale... jsem stará, proto ji nedostanu! Ale tu možnost jsem měla... chich

Dostala jsem pozvánku na vánoční večírek. Ty jo, položilo mě to. Možná si to beru osobně, moc osobně, zatím co bych to měla brát hlavně sportovně. Ale nejde to. Rozdýchávám to přes dva promáčený kapesníky. Zmocnilo se mne to, co v každodenním shonu lze přehlédnout. V moment zastavení, a v té správně blbé měsíční fázi, to je nepřehlédnutelné. Kdybych si odpustila kliknutí na některé odkazy. Kdybych nechtěla vidět zbytečně moc. Kdybych se jen doplnila do seznamu a nechala to být... Tohle bolí. Bolí to a nevím co s tím. Nemohu před sebou utéct. Nevím zda to snesu, zda to přejde, zda se to nevrátí v nejnevhodnější chvíli. Chjo...

Retro 24-09-2014 Neskutečná synchronicita. Vlastně už tomu začínám přicházet na chuť a přestože mne to stále překvapuje, víc je v tom takové to "ach ano" než něco jako "to snad není možný!". Přesně dnes mám po dlouhé době pocit, že jsem pánem svého času, že jsme ho ovládla a zvládla spoustu věcí. Posunula se dál. Ten pocit je fakt fajn. Občas na něj zapomenu. Pro něj má smysl dělat věci určitým způsobem. Právě pro ten pocit...

P.S.: Výzva ovoce a zelenina - splněno obojí, ovoce zas o něco lépe :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor ;-)