‪#177 Ponořit se do řádků

Dneska jsme prvně vyrazili na nádraží včas. Přemýšlím teď, jak přesně se to stalo, když byl původně tak rozladěn a připomínala jsem mu odchod méně krát než běžně dělám. Přesto se i on převlékl a připravil včas a bez protestů jsme vyrazili do horka odpolední Prahy...

Cestou jsme procházeli kole kavárny. Seděl tam. Ponořen v knize. Naprostá relaxace a přesto nezměrné soustředění. Tenhle stav miluju...

Hmmm, to bych taky chtěla

A pak hned přišla otázka: proč bych já taky takhle nemohla číst? Ale nemohla. Tohle není jen o chvíli klidu na knihu. Je to série okamžiků, kterou jako rodič teď nevytvořím. I když, mohla bych se o to pokusit... jenže mě se taaaak nechce - ta vynaložená energie by za to nestála.

Jistí to pár článků v časopise nebo několik stránek cestou pro děti. Haha. No jasně, o žádném velkém čtení nemůže být řeč, ale možná že to tolik nechci. Respektive tohle není někde v těch top prioritách, přestože po tom toužím.

Ale co, nevadí. Jak s oblibou říkám - všechno bude. A posledních měsících tomu i věřím. Opravdu tomu začínám vnitřně věřit a to je vlastně to nejvíc... Nakonec, co si budeme povídat, tyhle chvíle byly stejně nejlepší za studentských let.

Taková je skutečná pravda. A já musím nejdřív přijmout ten jiný pohled. Tak jako to přišlo u všeho, i tady to přijde. Přijmout jinou možnost, jak to půjde a budu se v tom cítit nastopro komfortně. Jinak je to zas tlačení na pilu. A to mne vážně přestává bavit...

Hmmm, ponořit se do řádků. Ach, ano...
Chtěla bych, ale ráda si na to počkám.