Pár dní (přesně dva páry) s dětma a všechno je zase v háji. No jo, dobře, přeháním. Ale sakra, co to je? Co se děje?
Přibyde starost o děti a najednou je to moje zase na stoosumdesátýpátý koleji.
Ale po pravdě, zatím jsem to nijak extra nehrotila a s hubnutím jen laškuju, což dělám už přibližně 2 roky s několika docela zdařilými, leč krátkodobými pokusy, a tím to začíná a končí. Dost krátkej příběh, co. Přesto jsem se ani teď nepostarala o jeho pokračování a nedej bože i dobrý konec. Do své mini výzvy jsem se nijak extra neobula. A pokud, tak jsem se ani nepřetrhla...
Problém nebude tak úplně v dětech, což by bylo ohromně pohodlné, a mém zaneprázdnění péčí o ně, ale úplně, úplně jinde.
Ať tak či tak, to moje nastavení se mi nelíbí. Co je to za model, že najednou nedbám ani v té nejmenší míře na pár pravidel, která jsem chtěla dodržovat.
Dostatek tekutin? Ani náhodou.
Dostatek ovoce a zeleniny? S odřenýma ušima to první, druhé ani náhodou.
Chutě na uzdě? Tak o tom si můžu nechat jen zdát...
Jestli jsem za posledních 14 dní nějakou záhadou, kterou dokážu vlastně docela dobře vysvětlit, shodila 2 kila, tak to tímto výkonem končí... WTF?
Poslední kapkou byla ultra upřímná slova mého syna. Po ránu jsem dodělávala nějakou práci, když v tom se ke mne mazlivě přivinul, objal kolem pasu a... zarazil se. Překvapeně ohmatal pneu, kterou původně chtěl obejmout a s úsměvem ze svých dětských úst vypustil netaktně zdrcující větu: "Mamíííí, ty máš pěkně tlustý bříííško!"
A tím pohřbil zbytky mýho sebevědomí...
Už se jen těžko uchlácholím, že to tak hrozný není.
Je to děsný! Vím to JÁ. Ví to ON. A řekl to. Nahlas!
Celou historku dorazil větou: "Ukaž svaly!" a dožadoval se zatnutí mého bicepsu.
Ty kráso, to je soda!
Tohle nedávám. Tohle mě namíchlo.
Sakra, je to jen 12 kilo. Udělej s tím už něco!
Dobře, dobře, dobře.
Už nikdy nechci slyšet, jak mi moje dítě říká, že jsem tlustá! Pche.
To je moc i na toho nejlínějšího a nejliberálnějšího rodiče...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor ;-)