#199 Jsem vybíravá, a(le) opatrná!

Vzpomněla jsem si nedávno na slova, která kdysi padla na mou hlavu: "Máš dvě děti, už si nemůžeš vybírat!" A basta.

Už tenkrát jsem zůstala paf. Aha, takže ženská bez chlapa s 2 dětma nemá nárok si vybrat vhodnýho parťáka podle svých měřítek a musí vzít za vděk tím, kdo projeví zájem?
Uuuuf. Ve který realitě?


Pokud si někdo chce dělat hlavu s tím, že má děti, je moc starej, moc tlustej, moc nebo málo cokoliv jinýho, prosím, bránit mu nebudu. Ale nepřidám se. Být máma dvou dětí možná není nic extra, ale každej má něco. To, co jednomu překáží, může druhýho totálně rajcovat. No, nebo minimálně to není překážka tak zásadního charakteru, že by to znamenalo nezájem. Proboha, nejsme děti, ne?

Jasně, není to už tolik easy jako když jsem byla singl

Chodím míň ven, což znamená míň příležitostí pro setkání. Nic víc! A pokud už vytáhnu čumák z bytu (bez dětí!), to poslední, na co myslím, je lovení chlapů. Tak asi tak.

Navíc to je jen první článek řetězce.
My, samorodiče, se pohybujeme v úplně jiném časoprostoru, což může být další handicap, který k naší roli prostě patří. Ale to je OK, je to součást volby. Opět nic definitivního a neměnného. Nic, co by člověka donutilo snížit laťku, co by donutilo spokojit se s málem. S tímhle u mě žádnej borec neuspěje.

Nicméně jsem se přistihla, že je přesto něco, co jsem předtím neznala. Možná to přeháním a možná je to jen nějaká hra, stejně pitomá jako myslet si, že nemám na výběr, ale ta odpovědnost za další dva životy a za to, jak se budou cítit, člověka sama nahodí do módu "buď opatrnej, kámo".

Najednou víc promýšlím. Vnímám každý další krok mnohem intenzivněji. Koukám na milion a jedna věcí, který jsem předtím neřešila. A současně tolik toužím být člověkem, který myslí i na sebe. Jen a pouze na svoje dobro. Kde je, sakra, ta hranice? Kde je ten zlom, kdy mám zastavit mozek a říct ne, tohle řešíš jen něco, co se týká blízký budoucnosti, ale co dál?

Jenže ta blízká budoucnost je to, co mne opravdu reálně čeká. Něco, co bude dřív nebo později přítomností. Díky dnešní volbě... je to něco, co určuje i roky potom. Je to něco, co všechno mění. VŠECHNO.

Topím se ve stejných konstruktech do jakých spadli ti, kteří si myslí, že jsou ztraceni. Že už je pozdě nebo že jsou moc nebo málo. Dělám si sama překážku, která vůbec není a já na ní chci postavit celou svou budoucnost. A až se zítra zboří... Moje potom se rozsype stejně - jako domeček z karet. Hm....

Nemám sice patent na rozum, ale mám na výběr.
Hrát tu hru, nebo následovat svůj vnitřní hlas.
Riskovat i to, že (možná) udělám chybu! Tak to lidi dělají, když hledají tu nejlepší cestu.
Možná právě opatrnost je nakonec tou největší chybou zahalenou pod pláštíkem jistoty a bezpečí...

Tak opatrně, až budeš zas opatrná! {smích}